Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 8.12.2019, svátek má Květoslava 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Jorika ze Rhodu a Jean-Paul Belmondo z Istanbulu

14.09.2012   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Povídka, se kterou jsem soutěžil snad všude.

Toho srpna jsem putoval za Jorikou do Udolí motýlů na ostrově Rhodos. Pracovala jako servírka. Odjela tam na praxi, když absolvovala první ročník Slezské univerzity, nicméně ve chvíli, když jsem dorazil do inkriminovaného sektoru, už byla v tahu.
Jak to chodí.

Ještě jsem sice po Jorice pár hodin bezhlavě pátral, ale uprostřed ostrova mi odešla GPS a došla mi eura. Na radu Řeka jménem Stavros Niarchos jsem se tedy radši přeplavil trajektem do nedalekého Turecka, protože právě do toho sektoru ji prý mohli unést za nekalými účely, jak mi Stavros řekl. A já? „Najdu tu servírku, najdu, najdu, najdu!“ opakoval jsem si od večera do rána a od rána do večera pošetile a nepátral jsem chvála pánu Bohu sám, ale v týmu.

Ukutém. Jeho členem byl i mladík, jemuž domorodky říkaly Kolos Rhodský, a dále ryzí upír jménem Byron Justin, který každé ženě na potkání nakukal, že povstal až ze sedmé vrstvy vykopávek ve Troji, i když na práchnivění nevypadal. Ale kdopak ví, možná to i byla pravda a je mnoho věcí mezi nebem a zemí.

Spíš se ale chtěl Byron jen udělat zajímavějším, jelikož pouhopouhými upíry je dnes ovzduší Evropy poněkud přesyceno. Podle bramborového řádku a několika žahavě žhavých indicií jsme 18. srpna 2013 dorazili k Bosporu. Bylo to zvláštní období mého života, večer stíhal večer, dni se slívaly, vlastně jsem teprve dospíval a celý ten čas jsem usrkával jenom zelený čaj, který mi dodával síly, víru, klid a sebevědomí. A tak jsem putoval s nadějí, jako bych snad ani neměl nikdy dorazit k cíli, přestal jsem úplně s bedekry i mayovkami z prostředí Orientu a místo čtení žil. Nevedli jsme dokonce ani deník.

Ale brzy znovu došly peníze. Přesto bylo nutno pokračovat do evropské části Turecka, jenže Justin se hrozil vody jako čert kříže. Nedokázal zkrátka onu osudnou úžinu svého života překonat, i když právě jeho jmenovec lord Byron ji kdysi přeplaval, a to nikoli čubičkou, ale chrabře a hrdinně. A později i Richard Halliburton.

Justin byl sice pokora sama, projevoval dobrou vůli, myl se, nekouřil a sázel Sportku, ale mohl se klidně rozkrájet a stejně onen akt nezvládl. Ani naznak. I hodlal jsem toho nešťastníka ponechat jeho osudu, nicméně třetí člen týmu ho měl podle všeho radši než já a následky na sebe dlouho nenechaly čekat, takže oba svorně a takřka ruku v ruce pokračovali okolo celičkého Černého moře po jeho krkolomných březích a cestou i necestou i tím slavným Putinovým Ruskem a po vzoru jedné už zapomenuté verneovky.

Byl to pochod o duši? Dozajista, určitě a zvládli jej do prvého září, protože nejen „mrtví cválají rychle“, jak se v té oblasti říkávalo. A ta pouť stala se i metaforou jejich vzájemného vztahu, jak mi později dotvrdili u čaje.
Sám jsem se ale necítil na romány ani jakkoli spoután s mladým upírem, po kterém šílely veškeré dívky z Istanbulu, a ani ne s maskulinním Kolosem ze Rhodu, a idiotsky i nejapně jsem zůstával oddán Jorice a jenom Jorice z Údolí motýlů - a miloval jsem tu servírku! I srpen. A věnoval jsem se zákonitě i pilnému průzkumu všech čtvrtí Istanbulu.

Posledního v měsíce však přišla zima a došla mi i následující textová zpráva: „Přicházíme!“ Stál jsem zrovna u krámku jedné kartářky jménem Jeremiaska a hodně z toho, co mi vzápětí vyložila, mě udivilo. „Babo, ale to by mohl říct každý. Jistě by se to sice mohlo stát, dávám ti plně za pravdu, a Jorika by se do mě mohla zamilovat, jak tu posedle brebentíš, ale nejdřív bych musel být bytostí složenou minimálně ze tří jiných.“

„He?“ A stařena vyčkávala s nataženou pazourou i na to, co ještě vyzradím, aby se od toho zase mohla odrazit k dalšímu tmářství a novým scestným výrokům. A za námi a za umolousanými tabulkami dvou okének duněl Istanbul. Tu jsem se vzchopil.

„Z muže z Ria,“ povídám s ukrutnou rozvahou i po úvaze, „z muže z Hongkongu. A z muže z Acapulca.“
„Nechť se stane,“ máchla paží vědma jako na trojnožce ve starověkých Delfách, a když jsem vyšel nazpátek pod srpek tureckého slunce, spatřil jsem ze směru od Bulharska přicházet Kolose a Byrona. Zavěšeni do sebe by mě úplně přešli, jako bych byl vzduch, a vůbec by mě nepoznali, ale není se čemu divit. Najednou jsem skutečně vypadal jako mladý Jean-Paul Belmondo a chápu, jeví se vám to jako absurdní, nicméně život bývá absurdní, a tak je pokaždé i naděje.

Ostatně, není také jako z Absurdistánu, když býváme už dopředu posuzováni i kupředu životem postrkováni prvořadě a jen podle toho, jak vypadáme? Nejsou snad absurdní i propasti mezi lidmi? Proč se šklebí pod našima nohama den co den - a proč zůstáváme ak sami?

„Tak jsme tu, Lorenci, nenašel jsi Joriku?“ optal se unyle romantický upír plný múz. Zavrtěl jsem hlavou: „Ale jsem skoro radši, Justine, protože ty bys jí ještě vysál krev.“
„To je možný,“ odpověděl za kamaráda Kolos ze Rhodu, „ale tam v Malé Asii jsme ti byli dobrý, co?“
„To i tady.“
„Protože ty sám by ses tím nostalgickým peklem harémů nikdy neprotloukl, Lorenci. Ale jednu pravdu máš: Taky se bojíme.“
„Kolos – a bát se? Ale nepovídej, ty brebuddo. A upír - a bát se? Nežulte mě!“
A neopili mě rohlíkem, ale přikývli. „A hlavně z toho máme strach, že tady ten polonahý velikán po mém boku rozmáčkne Joriku jako pralinku, až ji někde konečně vyhrabeme z mlází,“ řekl Byron Justin, čemuž jsme se vespolek vesele zasmáli a všechno se tím v Istanbulu prosvětlilo jako na mýtině po poslední bouřce končícího léta - a nebyl jsem už tak sám.
„Půjdeme?“
„Spoléhej na nás na oba!“ A tak jsem to dělal, ale celý čas jsme brousili po falešné stopě, což se taky občas přihodí, a Jorika se mezitím v klidu a pohodě slunila na nejznámější pláži na Rhodu, zatímco docela jiná, i když taky zvláštní a srdnatá dívka, kterou místo ní unesli Turci do harému Turecka, sice existovala, ale jmenovala se Taťána. A víte, že jí to také seklo a slušelo? To je bez debaty. I když ne tolik jako Jorice. A ona Taťána byla vlastně ruská servírka vyhozená z Orient Expresu, a nejen, že jsme ji vykoupili z otroctví, ale mi se do ní i pomátli, respektive dvě třetiny našeho týmu to potkalo, protože mě ne. Já to nedokázal. I tak mě ovšem lepá Ruska s dlouhými vlasy horlivě přemlouvala, abych zůstal (a teď cituji) v tom smradu Cařihradu a jistě se tomu nedivíte, vždyť jsem vážně vypadal jako Muž z Acapulca.

„Je mi to líto, Taťáno,“ vzal jsem ji za rameno, „ale vidíš? Textová zpráva od Joričiny sestry Kateřiny.“ No, a jistě mi uvěříte, jak tu vespolek sedíte, že nebyla fingovaná. Kdepak. Katka nelhala - a vrátil jsem se do Údolí motýlů, po té hezké okružní dovolené, a vrátil jsem se, abych znovu spočinul na rozpáleném pobřeží Středomořské perly Rhodu a Jorika se i dál opalovala na písku a absolutně netušila, že jsme zatím zažili další verneovku plus tři filmy s Belmondem. A vidím to, jako by se to stalo pod tím tureckým půlměsícem včera, a Taťánu taky stále slyším. A prý: „Utíkej tedy za hlasem svého srdce, ty mladíče z Istanbulu,“ řekla mi tenkrát. I objal jsem Justina (trochu mě kousl), objal jsem i Kolose ze Rhodu (trochu mě přišlápl) a jako poslední jsem objal Taťánu (vypadla z ní kamera), rozloučili jsme se jako v třicáté páté bondovce a oni tři to celé později popsali v nové mayovce Na falešné stopě s Hadži Omarem, která vyšla u Vilímka v Praze, zatímco já si zatroleně vážím vašeho času, milí a svorní gambusíni, a přicházím toliko s reportáží. A dolij, číšníče. A jak to dopadlo?
Jak asi? Celou historii jsem vyprávěl na pláži nahý Jorice, a když jsem hrdě skončil, tvrdě spala.

A možná se jí to ostatně celé jenom zdálo, kdopak ví, ale zatímco snila, napsal jsem aspoň do žhavého písku pár veršů:
Kéž bych tě našel
dostanu kašel!
Kéž by mě našla,
aniž bys zašla.
A podepsal jsem se Kolos Byron Justin Belmondo Van Helsing Lorenc ze Rhodu, a než se Jorika probudila, zachránil jsem před krachem ještě i Řecko a celou Evropskou unii.
Ale to už je jiná historie.
Asi jako ta s tou cestou na Měsíc.



ikonka: ipernity.com


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Ivo Fencl - 25.1.2013 - 9:53

Náhodná shoda
z tisku /24. 1./ . Z rozhovoru Ivany Karáskové s Katkou Zemanovou. Kateřina: "Taky chci cestovat a klidně s batohem na zádech někam do Asie. Jedenu takovou sólo cestu jsem si už vyzkoušela loni o prázdninách v Řecku. Napsala jsem do několika hotelů, jestli nehledají barmanku, a v jednom na ostrově Rhodos mě zaměstnali... Myslím, že jsem si přišla tak na šest set eur za měsíc a navíc nám platili ubytování i jídlo. A nikdo mě tam neznal, což bylo fajn."

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2511 s