Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pondělí 9.12.2019, svátek má Vratislav 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12780
Komentářů: 11044


Měření



Předčítání dočasně nevidomé Jorice neboli „Jsem chudá, bezbranná žena“

21.09.2012   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Radce Betlachové

Jako tak často jsem se probudil uprostřed noci s pocitem, že mě Jorika hladí po hřbetě ruky, ale byl jsem to já sám, díval se do tmy a čistě snil, když tu zapípal mobilní telefon vedle na stole.
Přestal jsem si pošetile hladit ruku ve směru k srdci s představou, že vedle mě podobně sní dlouhovlasá princezna Jorika, natáhl prsty za světly velkoměstského displaye a četl: „Lorenci, tady na venkově se stala velmi nepříjemná věc. Jorika bohužel dočasně oslepla a je teď skoro tou květinářkou z toho Chaplinova filmu, znáš ho? Následkem té slepoty zůstává dlouhodobě upoutána na lůžko, a pokud bys ji náhodou chtěl spatřit, i když ona Tebe už nikdy neuvidí, navštiv, prosím tě, Úlice.
Podepsána Kate.“
Podepsaná přitom nebyla vévodkyní z Cambridge a ani ne princeznou z Middletonu, nýbrž a jen Joričinou starší sestrou. I když jaké jen? Pro mě představovala víc než co jiného s výjimkou Joriky, jak se psává v romantických příbězích, i sebral jsem se a jel, vzal jen pět knížek a sotva jsem v Úlicích vstoupil dovnitř do onoho domku potaženého vinnou révou, už mě Kate uváděla do vyvětrané ložnice.
Jorika ležela pod lněnou pokrývkou s vysoko podepřenou hlavou, asi jako princezna Solimánská, a hořekovala: „Nejsou tu pavouci? Chci víc vína. Nic nevidím.“
„Ahoj!“
„To jsi ty, Lorenci?“ poznala mě kupodivu po hlase.
„Jo, a pracuju jako předčitatelka. Co bys ale chtěla přečíst radši? Popravu mylady Winterové, scénář filmu Světla velkoměsta v knižní podobě, povídku se slepým detektivem Maxem Carradosem anebo něco ode mě? Anebo Jirku, postrach rodiny?“
„Toho Jirku, postrach rodiny,“ vybrala zřejmě namátkou poslední položku, aby nemusela moc přemýšlet.
„Fajn.“ A já si připravil žlutou brožovanou knížku ilustrovanou Jaroslavem Malákem, ale ještě než jsem začal číst, zeptal jsem se Joriky: „A co se ti vůbec stalo?“
„No, jsem slepá.“
„To jsi byla vždycky, když jsi nechtěla vidět, že tě miluji.“
„Ale já to chtěla vidět, Lorenci, a věděla o tom, ale dneska na tom dávno nezáleží, jak jsi starý anebo jak vypadáš, a jak říkám, jsem slepá a nic nevidím. Hele, čti mi.“
„A Kate?“
„Co je se mnou?“ ptala se Joričina hezká sestra, která nás oba upřeně pozorovala od okna.
„A princezna Kate ti, Joriko, nečte?“
„Někdy, ale má Williama a dceru Nikol. Ale jo, té čítá, a jindy mně, ale teďka jsi přijel, a tak tedy rychle předčítej Jirku.“
Otevřel jsem namátkou žlutou knížku, jako by to byla nějaká Bible, a začal: „Jedenáctiletý Jirka Brown přestrojený za lupiče a vybavený sadou indiánských šípů vstoupil pozdě večer do pokoje slečny Montaguové s namířenou špuntovkou a takřka jí způsobil srdeční zástavu. Z křesle slečna přesto zvedla ruce a ochrnutě zasténala: Nestřílejte, prosím vás, nestřílejte, jsem chudá, bezbranná žena!
A Jirka? Zase se klidil.
A když slečna ráno incident líčila, náhle už na ni nemířil jenom Jirka, nýbrž hned tři banditi ve škraboškách, a to dospělí.
Palte, nechutní zbabělci! reagovala hrdě, a když to odpoledne již potřetí vyprávěla v kávové společnosti panu vikáři, co se událo, stálo proti tomu jejímu ušáku už rovných šest pistolníků, zatímco ona sama zpívala s pevně zavřenýma očima britskou hymnu: „God save the King!“
Dočetl jsem. Podíval jsem se na Joriku a...
„A to by pro dnešek stačilo,“ vzala mě za ruku princezna Kate, protože její sestra Jorika spala. „Můžeš jet - a jsi hodný, protože předčitatelka není v této situaci nikdy na škodu.“
„To jistě ne, ale vás je tu přece dost. Ne? Ty, tvá dcera Nikol a vaše máma, tvůj přítel, sousedi, no, a snad má Jorika stále i kluka?“
„Ne,“ zavrtěla Kateřina pochmurně hlavou. „A nikdo jiný navíc nepředčítá tak dobře, Lorenci, a hlavně: Jenom ty to umíš vždycky správně vybrat. A dcerka je mimo to dávno ve škole - a máma spí.“
Políbil jsem princeznu Kate: „A nejsme snad v romantickém příběhu, Katrin?“
„Ne, to bych neřekla!“ zchladil mě z lůžka Joričin hlas. „A vůbec, můžeš pokračovat, Lorenci. Nespím.“
Otočili jsme se s Kateřinou jako na obrtlíku a uviděli Joričiny doširoka otevřené oči, jako by se na nás dívala, ale ve skutečnosti zůstávala slepá. „A proč vlastně nevidíš?“ vyklouzlo mi.
„Je to ze stresu,“ odpověděla Jorika poněkud tupě. „Onehdy jsem přes prázdniny tři měsíce pracovala jako servírka na řeckém ostrově Rhodos, v rámci školní praxe, a najednou jsi tam, vzpomeň si, nečekaně dorazil.“
„Ano, já vím. To si, Joriko, vzpomínáš dobře.“
„No! A od té osudové chvíle, která je zatavena přímo a doprostřed tamního Údolí motýlů, vůbec nic nevidím.“
„Takže ty jsi, Joriko, oslepla ze šoku a nikoli následkem nepřiměřeného pracovního vytížení nad plotnou či za barem?“
Nevidomá Jorika potřásla hlavou. „Šlo o souběh více příčin, Lorenci, a jednoduše jsi mě tenkrát dorazil. Když jsi tam tím trajektem z Itálie dorazil. A já nevidím, jsem slepá jako patrona a bezmocná, lidem jsem určitě na obtíž, i když to nedají najevo, a budu odkázaná tady na sestru. A co jinak dělám? Neučím se už žádné jazyky a většinou musím jen tak poslouchat Petra Nováka ze sluchátek anebo rádio. Anebo Nikolku anebo mámu, no, a teď navíc i tebe, Lorenci. A tak mi ještě čti. A tam, mi ještě předčítej o tom Jirkovi!“
„Netrap se,“ řekl jsem jako ve filmu. „A víš ty vůbec, že spisovatelka Richmal Cromptonová, když o tom jedenáctiletém klukovi psala, byla také nadosmrti nemocná?“
„Ale ne slepá, copak snad byla slepá?“ rozvřískala se Jorika - a představila si onu děsuplnou noční událost se špuntovkou, ale místo Jirky jsem tu pistoli svíral já. A ne, ani si nemusela představovat, že tam s těmi bouchačkami zlobíme tři, anebo že mám před sebou rovnou šest gangsterů, ale novým šokem prohlédla a znovu uviděla Úlice, ulice i svět. Ale mně to moc nepomohlo, protože vděčnost zrovinka nenáležela k jejím parametrům a za chvíli už zase s někým chodila a nikoli se mnou, ale zase tak mi to nevadilo, protože jsem vám v rámci tohoto jinak zaručeně pravdivého vyprávění zatajil podstatný detail. A to?
Než jsme se dopracovali s Jorikou k nesvatému Jiřímu a té klíčové scéně u křesla slečny Montaguové, chudé a bezbranné ženy, přečetli jsme toho už předtím strašně moc, protože jsem do Úlic jezdíval skoro každý večer po dobu sedmi let, a mohlo by to klidně i pokračovat, ale přehnal jsem ony šoky a dnes mi už zůstala jen ta světla velkoměsta.
Ach, ten zatracený Jirka!
Ach, ten prožluklý postrach rodiny!




Ikonka: emptynestfeathers.blogspot.com


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Ivo Fencl - 26.9.2012 - 22:56

S povídkou "Předčítání..."
Autor Ivo Fencl: S povídkou Předčítání dočasně nevidomé... včera vystoupila v Západočeské galerii v přednáškovém sále herečka Katka Vinická.

Od: Miloš Konáš - 5.11.2012 - 10:04

Myslím, že je to fantastickej nápad předčítat slepým, pokud se to děje někde v ústavu či v nějakém domově a mohl by to praktkovat i jednotlivec jednotlivci. Víc to zatím nechci rozebírat, ale příležitostně o tom můžeme podiskutovat. Třeba se to běžně dějě a já o tom nevím!
Konáš

Od: Ivo Fencl - 14.3.2013 - 15:30

Insp
Povídku inspiroval tento strip http://www.facebook.com/photo.php?fbid=4220374361312&set=a.4201738695432.1073741825.1643766338&type=3&theater

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2569 s