Odkaz Anežky Přemyslovny je živý stále, dánská královna českého původu Dagmar je v Dánsku dodnes uctívána. Záhadná Blažena zřejmě dokázala prolomit dobová tabu a stát se vyhledávanou léčitelkou, Jitka účinkovala v dramatu romantického únosu, Boženu si Oldřich odvedl přímo od praní prádla v potoce, Ludmilu uškrtili šálou, kněžnu Libuši netřeba představovat - to jsou ty nejznámější a už kvůli nim stojí za to Bauerovu knihu číst. A pak tu jsou ty méně slavné, ale s neméně pohnutými osudy, které si rovněž nezaslouží být zapomenuty.

Téma je zajímavé samo o sobě, už proto, že středověk je doba, v níž sice nebyl žádný med žít, o níž se ale dobře vypráví. A také dobře čte; tím spíš, že Jan Bauer nezapomíná i na širší souvislosti. Kniha je tak nejen pohledem na osudy Přemysloven, ale také zajímavou sondou do historie středověkého českého státu, Svaté říše římské a střední Evropy vůbec.

Je o to cennější, že autor, knihy, kterou vydalo nakladatelství Alpress nejde po povrchu, ale zjišťuje, nakolik jsou všeobecně rozšířené legendy pravdivé (opravdu byla Božena prostá pradlena?) a co je jen fabulace středověkých kronikářů, kteří (snad s výjimkou mimořádně vzdělaného Kosmase) obvykle byli víc lidovými vypravěči nebo tendenčními propagandisty než dějepisci. Kniha se také nenechává svést mýty a fabulacemi, kterými české dějiny přelakovávali obrozenci 19. století, ale usiluje o nestranný pohled. Což je obzvlášť cenné, protože historie zfalšovaná národovci straší v národním podvědomí pořád - a pořád je zdrojem pokřiveného pohledu na sebe i na okolní národy...

Shromáždit podklady k tématu přemyslovských žen jistě nebylo snadné - zejména u těch, které nám jsou v čase nejvzdálenější. Autor poctivě kombinuje tvrzení kronik, pověstí a dobových dokumentů (pokud jsou) s názory moderních historiků a archeologů. Časté doslovné citace navíc dávají čtenáři prostor pro vytvoření vlastního názoru.

To vše je navíc zasazeno do širších historických souvislostí - někdy dokonce tak širokých, že se nám Přemyslovny na chvíli trochu ztratí z očí, ale to nevadí, protože i tak se pořád něco děje (například v případě vraždy Václava III). Kniha je tak mimo jiné dobrou příležitostí sledovat úsilí českých panovníků o královský titul posvěcený říšskými císaři, nebo jejich snahy povýšit zemi do postavení velmoci ve středoevropském prostoru. Takže se čtenář stane také svědkem smutných konců těchto plánů - zlomových okamžiků, které přesměrovaly dějiny nadlouho dopředu a jejichž důsledky svým způsobem pociťujeme dodnes. Právě v nedlouhé dějinné parabole od Přemysla Otakara I. k Přemyslu Otakaru II. se nejspíš rozhodlo, že ve střední Evropě nevznikl silný státní útvar s mocenským centrem v Praze a že ani pozdější náběhy na jeho vytvoření neměly dlouhého trvání.

Kniha Ženy z rodu Přemyslovců je příjemné čtení zejména pro milovníky historie. Na poměrně malé ploše obsahuje velké množství informací (někdy až tolik, že se v nich čtenář může na chvilku trochu ztratit), takže v případě potřeby poslouží i jako neformální pomůcka k oživení školní látky. Velmi užitečná je také chronologická tabulka na konci.

Po grafické stránce je kniha řešená příjemně střízlivě bez módních, ale většinou čtenářsky odpuzujících grafických výstřelků, jaké se poslední dobou rozmáhají. Obsahuje velké množství černobílého obrazového materiálu, často ale spíš ilustrativního, než informujícího (kresby Mikoláše Alše, Josefa Weniga, Karla Svolinského a dalších romantizujících výtvarníků moderní doby). Alpress vsadilo na velmi příjemnou knihu pro zimní večery.