Roman Mecnarowski působil ve zlínském divadle v letech 1971 až 1995 a ztvárnil tady 103 nezapomenutelných rolí, mimo jiné i Řeka Zorbu, kterého shodou okolností v těchto dnech zlínský herecký soubor opět zkouší. 
Ceny Senior Prix 2012 se udělovaly v neděli 11. listopadu v Praze. Dvaaosmdesátiletý zlínský herec, které mu však věk neubral nic na kouzlu osobnosti a charismatu, si pro tu svoji však ze zdravotních důvodů jet nemohl.
Roman Mecnarowski se svojí manželkou a zároveň i hereckou partnerkou Vlastou Mecnarowskou žije ve Zlíně a ředitel Městského divadla Zlín Petr Michálek se minulý týden vydal nerozlučný pár navštívit, aby herci k ocenění osobně pogratuloval. Při té příležitosti se zrodilo i zajímavé povídání…
 
Herecká asociace Vám udělila zajímavou a prestižní cenu. Co na to říkáte?
Roman Mecnarowski: Jsem tím velice potěšen, tím, že se dostalo i na herce nepražského a kromě toho z Moravy. Jsem rád, že si vzpomněli.
 
Jak prozrazuje Vaše příjmení, máte polský původ. Kdy jste se vlastně naučil česky a jak těžké to bylo?
R. M.: Narodil jsem se sice v Ostravě, ale až do druhého ročníku svých divadelních studií jsem žil v polské Lodži. Byl jsem takový blázen, že jsem dělal dvě školy. Obě sídlily v jedné budově, hudební konzervatoř byla nahoře, dole byla herecká. Musel jsem se naučit hrát i obligátně na klavír. V roce 1952 jsem odešel na brněnskou JAMU, kterou jsem o dva roky později absolvoval. Tam jsem se seznámil i s manželkou Vlastou. Pořádně česky jsem se naučil až tehdy, ve třetím ročníku na JAMU. Vzali mě pod krk, musel jsem to zvládnout do roka. Pocházím sice z Ostravy, ale doma jsme mluvili staroostravsky, šlonzácky. Před válkou se tam mluvilo hrozně, dnes by tomu člověk nerozuměl.
 
Od dob studií vás s manželkou vždy pojilo i společné angažmá. Prvních pět let po škole jste strávili spolu v zájezdovém Vesnickém divadle…
Vlasta Mecnarowská: Vesnické divadlo! To nám ani nepřipomínejte… Když jsme absolvovali, dostávali jsme umístěnky, do kterého divadla půjdeme. Manžel dostal umístěnku do Vesnického divadla a já do Gottwaldova. Přišla jsem se sem představit a tehdejší ředitel mi řekl, že má na mě prosbu. Že tu má jednu absolventku z Prahy, která má tuberkulózu a jestli bych si to s ní nechtěla vyměnit. Ona by v tom Vesnickém divadle skončila. A tak jsem kývla a oba jsme šli tam. Osud je osud, ten kruh se pak stejně uzavřel a dostala jsem se sem zpátky. Vesnické divadlo bylo moc kruté…
R. M.: Na jedné straně kruté, na druhé to byla škola. Hrálo se nepředstavitelných scénách a v nepředstavitelných podmínkách. Jestli vůbec je možné nazvat některé štace scénou. Byla to doba, kdy ještě nebyla televize, takže nás vítali lidé s otevřenou náručí, někde stavěli dokonce slavobrány, zvali si nás na bohaté večeře.
V. M.: Měsíc se zkoušelo dva měsíce se jezdilo, s jednou hrou. Když někdo dostal velkou roli, tak to bylo hrozné, a když čurdu, tak to byla příšerná otrava. A herci si museli dělat všechno sami. Museli technikům pomoct všechno vyložit, vyžehlit si sami kostýmy, připravit paruku, sami se líčit. A po představení zase všechno uklidit a sbalit.
R. M.: Kromě toho si všechno ty věci museli opatrovat tak, aby to vystačilo na čtrnáct dnů, protože se hrálo denně a přestávky nebyly. Potom, když jsme přišli do jiných divadel a měli k dispozici kadeřnici nebo třeba garderobku, tak se člověk, než si zvykl, pořád musel ptát sám sebe, proč to jako dělají?
V. M.: Ale hlavně si jejich práce pak člověk jinak vážil.
 
V letech 1959 až 1966 jste působili ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti a v letech 1966 až 1971 ve Slezském divadle v Opavě. Nakonec jste ale zakotvili ve Zlíně. Proč zrovna tady?
V. M.: Ono ani v těch dalších divadlech jsme neměli bůhvíjaké pohodlí. Když jsme přišli do Hradiště, vypadalo to tam strašně, museli jsme i natírat podlahy, aby se tam vůbec dalo žít, protože jsme neměli byt. Když jsme přišli do Opavy, tam jsme taky neměli byt, to až ve Zlíně.
 
Takže jste se tady octli kvůli bytu?
V. M.: Ne, zavály nás sem politické důvody. Zlín se potřeboval zbavit Stevy Maršálka a Opava Mecnarowského, tak si ty dva prohodili. Byla 70. léta, byla úplně jiná doba.
R. M.: Neřekli mi to přímo, ale vytvořila se taková situace, že jsem to pochopil. Jeli jsme se sem představit, Miloš Slavík byl vynikající ředitel…
V. M.: Byl to zase postup. A nakonec jsme z Moravy už nechtěli jít nikam jinam.
R. M.: Postupně jsme vlastně šli na větší a větší jeviště. V Hradiště to bylo příjemné jeviště, v Opavě trošku větší, ale nám se zdálo, že je obrovské. Pořád tam zněla hudba, člověk si musel dávat pozor, aby ho někde nekopla baletka, která se tam zrovna někde rozcvičuje. Atmosféra tam byla fantastická, každých čtrnáct dnů byla premiéra, střídala se činohra s operou. A pak jsme přišli v roce 1971 do Zlína, podívali se na jeviště – a ježišmarjá!
 
Pane Mecnarowski, ve Zlíně jste si připsal 103 krásných rolí. Na které vzpomínáte nejraději?
R. M.: Na Shakespeara, na Jaga, na Vasilije Vasiljeviče Bezsemenova z Měšťáků, za něho jsem dokonce tehdy dostal i cenu. Ne peníze, peníze v roce 1982 nedávali (smích).
 
Shodou okolností v těchto dnech zkoušíme muzikál Řek Zorba, ve kterém jste v roce 1987 ve Zlíně exceloval v titulní roli. V dalších z hlavních rolí se coby Bubulína po Vašem boku objevila i Vaše žena. Jak vzpomínáte na Zorbu?
V. M.: Na Zorbu samozřejmě vzpomínáme, ale vzpomínkami my nežijeme. To je něco, co bylo, mělo svoje zakončení a hrabat se v tom je sentimentální. Ale vzpomínáme na to taky proto, že jsme to dělali spolu, ta společná práce je jiná.
R. M.: Na Zorbu se hodně vzpomíná i proto, že to byl jeden z prvních muzikálů u nás.
V. M.: Romeček tam skvěle zpíval, měl tenor jak Bůh…
 
Se svými zkušenostmi z několika moravských scén si můžete dovolit srovnávat – jak si podle Vás stojí u publika zlínské divadlo s jedním z největších divadelních sálů v republice?
V. M.: Zlín je město specifické, vždycky bylo. Tady byli dělníci, kteří přijeli ráno, šli si to odpracovat, ve dvě si odcvakali a jeli domů. Bylo to zvláštní. A do značné míry to tak zůstalo. Uherské Hradiště působí jako jedna velká rodina. Čím to je? Asi že tam mají dobré víno. Když jsme působili v Hradišti, tak se divadlo zrovna přestavovalo, dávali to celé do dřeva, vnitřek byl jak bonboniéra, krásná akustika. A diváci byli kousek. Zlínské divadlo není divadlo, to je sportovní hala! Budova je moc nešťastně postavená…
R. M.: Dost prudká změna pro hradišťské diváky co se repertoáru a umělecké úrovně týká nastala v okamžiku, když se stal v roce 1959 šéfem Alois Hajda. Shodou okolností to byl ten samý rok, kdy jsme tam přišli i my. Předtím tam do divadla lidi moc nechodili. V tom prvním roce jsme o diváky doslova bojovali, abychom je přitáhli, a myslím, že se celkem podařilo. Co se zlínského divadla týká, asi se tehdy počítalo s tím, že město bude růst, že tu bude víc a víc lidí…
 
Pane Mecnarowski, Vy jste nějakou dobou i učil na zlínské herecké škole. Jak vidíte současnou nastupující hereckou generaci?
R. M.: Ano, pamatuji si, že tam chodilo přehršle žen, a tak jeden, dva chlapci. Řekl bych, že dnes tam ty dívky chodí, protože si myslí, že když se dívají na televizi, že to nic není, že hrát dokáže každý. Nebo si myslí, že na jevišti vyniknou. Ale herectví je tvrdá práce a dřina.
 
Sledujete dění kolem zlínského divadla?
V. M.: Já chodím do divadla s paní, která taky pracovala v divadle asi třicet let. Chodím na premiéry i jiné akce. Je to příjemné. Manžel kvůli nemoci nemůže. A berte si, já jsem to nepekla, můžete to klidně jíst… (přistrkuje talíř s cukrovím).
 
Poznávají Vás pořád lidé na ulici?
V. M.: Chodím často do města, lidé mě poznávají, obracejí se na mě, pozdravují manžela, ptají se, jak se mu daří, vzpomínají na představení. Je to moc milé. Myslím, že mě teď zastavují víc, než když jsem v divadle pracovala. (smích)
 
A Vy, pane Mecnarowski? Jak trávíte čas?
R. M.: Abych se zaměstnával, překládám pořád z polštiny. Nemám ale odvahu to nabízet. Tím, že jsem nemocen a že zemřeli všichni moji přátelé v Polsku, tak jsem ztratil s Polskem veškerý kontakt. Překládám to, co mám doma, jen pro vlastní potřebu, aby mi nezrezivěly závitky.

 

_{Zdroj: Městské divadlo Zlín}