Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 7.12.2019, svátek má Ambrož a Benjamín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Roulin aneb Jak jsem vystoupil v Rock´n´Wallu

26.11.2012   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Čínská filozofka Jorika: „Některých věcí nedosáhneš silou, nýbrž lhostejností.“ Otázka: „A ty zbylé věci?“ Čínská filozofka Jorika: „No, těch se dosáhnout nedá.“

Roulin
aneb
Jak jsem vystoupil v Rock´n´Wallu

Část první: Princezna Kate a bankéř Samuel Letkis

Tento příběh se stal, i když na tom nezáleží. Jorika tu nevystupuje ani z tramvaje a rozhodl jsem se ostatně už na začátku, že radši sbalím její starší sestru. Kate. Sice jsem starší sestru doopravdy nemiloval, ale přesvědčil jsem vlastní ego, že se třeba postupně zamiluju, i když těžko tak moc jako do Joriky.
Ale je to přece jen setra, je moc hezká a i zralejší a pracuje v tý samé knajpě Rock´n´Wall a znám to tam, říkal jsem si. A dovnitř se chodí ze Sadů Pátého května u Sazského mostu a kromě víkendu otevírají v 7.30 a toto není placená reklama a začal jsem tedy do Rock´n´Wallu pálit, tedy pokud jsem měl volno, a pil kafe značky presso i koly, ale absolventka střední zdravotní školy Kate se mě po čase ujala slovy: „Zdravější je džus.
„A co Jim Beam?“
„Až po desáté ráno.“
„No, ale prohibice skončila,“ zapjal jsem imaginárně neviditelný pseudomobil. „Heger? Luboši? Sorry, že zdržuju, ale sedím v Rock´n´Wallu v Plzni a rád bych se napil. Ne, tady nejsou kamery. Takže smím, Luboši? Hrabičky! Co? Ne, neodhazuju na refíži vajgly. Lubošku, výjimka přece potvrzuje pravidlo! Mluvíš se mnou?“
„On možná, ale já ne,“ upozornila klauna princezna Kate. Seděla vysoko, i když až za pultem, a luštila. Se mnou už vážně nepromluvila a Jorika to ostatně není, ale Katčina stisknutá kolena, když se choulila nad křížovkou, se do mě obtiskla.
No a co? Tak může mít hezké nohy, princezna Kate, ale princezna Jorinda to přece není! uháněl jsem už příští ráno zase tramvají, a když jsem vystoupil u náměstí, kráčela přímo přede mnou po chodníku dáma v červeném kabátku. Po chvíli zatočila do Sadů a do nitra Rock´n´ Wallu, ale poznal jsem ji až u kliky. Kate! „Dobrý den, já jdu kolem náhodou. Já jsem ani nevěděl, že je v Sadech zakopaná nějaká hospoda. Urodily se?“ Přitom v Čechách vládlo pochmurné období, ve kterém krachovaly i dvě hospody denně.
Odemkla - a já se poprvé neusadil ke stolu, ale vměstnal se do kouta lavice u Katčina baru.
„I jsem si chvíli říkal: Nejdu za Jorikou? Vy jste jí podobná. Ale je vyšší.“
Kate už zametla, připravovala kávovar a zapjala počítač. „A kdy tu vaše sestra vůbec bývá?“ zeptal jsem se.
„V sobotu a v neděli, ale ráda vás neuvidí.“
Ráda vás neuvidí, říkáte si až do dalšího pondělí. Jak to může starší sestra s jistotou vědět? Copak ne nežárlí? Ráda vás neuvidí. Třeba je to pravda, ale tou podstatnou skutečností zůstávalo, že teď Jorinda Betlachová jednoduše chodí s Michalem Kroupou - a přes týden studuje až někde v Táboře. Už druhým rokem univerzitu. A končil podzim a nespatřil jsem onu magickou servírku již od jara - a trochu se jí ostatně bojím, jak jsem doznal princezně Kate, a můžete být šťastný s jakoukoli ženou, pokud ji nemiluje, říká zase klasik z Londýna, jenže tohle nebyl Londýn. Ale zvláštní: s princeznou Kate já prozatím šťastný byl.
„Jste vlastně hezčí než Jorika, teď to vidím. Ona možná představuje pouhou romantiku, ale vy jste víc sexy. Ona je Pippa, ale Kate vládne!“ A valil jsem to na ni a Jorika byla možná taky sexy, ale sešla z očí. Letní prázdniny sakum pakum strávila na Rhodu, což je nádherný ostrov jako ona, ale až u Turecka, i když ho Řecko ještě neprodalo. A já jsem sice milionkrát věděl, že budu jedině Joriku milovat až za hrob, ale dnes a tady jsem začínal oscilovat - a osciloval právě mezi Jorikou a její starší sestrou a slyšel sám sebe, jak melu: „A přece víte, že mi kdysi umřela partnerka.“
„Jo, a máte syna, já vím,“ řekla Kate.
„To mám. A přece mě v souvislosti s Jorikou nejednou napadlo, že prostě taky umřu.“
„Ale ségra by si toho ani nevšimla,“ věděla princezna podezřele jistě a čítankově dodala: „Potřebujete ženu svého věku – a o ní třeba i pište.“
„Jo? A proč bych o ní psal, kdybych ji už měl? A pak, podle plánu se nikdá nezamilujete.“
„Ani podle jízdního řádu?“ zeptala se smutně Kate.
„Ani. A Jorika vypadá suprově na fotkách z Facebooku a vy máte taky fajn fotky, ale mám vás radši živou.“ A sugeroval jsem si: A nelžu. Ale celé léto jsem doufal, že se Jorika a Michal dejme tomu zase rozejdou. Anebo snad bydleli na tom Rhodu společně? Šlo to těžko zjistit. Leda... „Takovou dobu na jediném ostrově!“ nadhodil jsem před Katkou už někdy v červnu. „Není to pro ženskou drtivý? A když si představím, s čím vším tam třeba spí... Já jsem nesvůj.“
Ale princezna Kate zůstala diskrétní a uplynulo čtvrt roku, než mi prozradila, že se oba milenci samozřejmě nerozešli, protože ta školní praxe jejich lásce naopak pomohla. To konečně dokazovala i fotka v Plzeňském deníku, kde oba figurovali před státním zámkem Kozel, zrovna když tam Michal odpromoval. „Z politologie,“ upřesnila jen tak od baru princezna Kate. „Na to nemáte.“ Ale Deník hodně údajů plete a tady redaktorka tvrdila, že Michal odpromoval z bohemistiky. Zvláštní chyba, napadlo mě – a znova jsem se díval na fotku.
Michal vypadal osmkrát lépe než já a byl podstatně mladší, takže jsem neměl žádnou šanci, nicméně ona mi už ani Jorika nepřipadala ideální a stejná jako tenkrát, když jsem do ní začal být blázen. Ta je ale hubená jako kluk, říkal jsem si třeba. A princezna Kate snad má vážně hezčí nohy. No, ale co. Jednou už je to Jorika a miluju ji taky proto, že to je vona.
Na fotografii stáli milenci po kotníky v trávě a tiskla mu ruku. Smála se v minisukni do objektivu a měla vysoké černé boty, ale mně kupodivu nepřišlo, že tomu těmi botami pomohla, a fotku jsem prostě někomu věnoval.
V Rock´n´Wallu ji zato přišpendlili. A Kate? V pátek nečekaně nahrazena sdílnou Betty alias Alžbětou. „Vlastně jsem přišel za Katkou,“ povídám Alžbětě po chvíli od džusu.
„Za Katkou přijďte v pondělí, dnes má školu.“
„Mateřskou?“
„Dálkově studuje.“
„A proč ne rovnou odsud?“ plkl jsem. A pak udělal chybu. Betty ve mně probudila až příliš plané důvěry a nikdo nás neposlouchal, takže jsem se rozpovídal, až došlo snad i na Katčiny nohy. „Ale ta druhá skupina mužů zírá spíš na prsa, jak asi víte,“ skončil jsem mudrcky, a když jsem stejnou knajpu navštívil v úterý, už se mnou Katka nemluvila.
„Já na vás nemám čas!“ zjistila – a brousila po svém království. „Nechci, abyste sem takhle ráno chodil.“
„Ale v poledne už tu nebudete, nebo jo?“ sondoval jsem, ale věnovala se čistým oknům. Po právu i židlím. Kávovaru, počítači. A pustila písničku Roulin! Roulin! opakoval refrén a já řekl: „Minule jsem vám nepomoh s přepravkami – a mě to pak mrzelo.“
Podívala se mi do očí. „Nepotřebuju pomáhat. A nespím sama,“ dodala dokonce jindy.
„To ale musí být hrozný!“ reagoval jsem prostořece a pozdě se chytil za pusu.
„Hm, vy jste vážně herec,“ mávla rukou, ale to bylo tenkrát, a dneska už jen to roulin. A dívčí nabručenost. A roulin. „Katko, a víte, že to roulin využili taky v jednom thrilleru s Michaelem Keatonem? Jmenuje se, mám dojem, Hranice zoufalství.“
„Vy jste ta hranice.“
A v tom filmu zazní Roulin poprvé ve chvíli, kdy hrdina v ukradeném bouráku ujede polici, takže ho přepadne vynikající nálada. A sotva ujede té policii, zapne v autě rádio, nu, a čirou náhodou tam zrovna hrají Roulin, načež začne Michael Keaton v tom filmu normálně zpívat s tím zpěvákem v přístrojové desce, ale hraje geniálního padoucha, takže to zní, jako by zpívat i sám Hannibal Lecter z Mlčení jehňátek anebo Norman Bates z Psycha, i když Norman Bates by vlastně nikdy nezpíval. Inu, chtěli být kontroverzní.
„A kdybych přece přišel za vaší sestrou?“ zaosciloval jsem.
„Mě je to jedno!“
„Ale je to vaše sestra.“ A znělo Roulin a úsměvy sice Katka ještě uměla, ale pro jiné hosty. A najednou přišlo i nějaké děvče, uklidit, a v dáli usedlo ke stolu i pár studentů. „Ne, na vás člověk nemůže být hodný,“ shrnula si Katka vlasy. „Vy totiž nejste diskrétní.“
„Ale možná proto, že já jsem skopec – a narozený v dubnu, takže já se chovám přímočaře.“
„A v tom vám nikdo nebrání. Ale nemůžete to dělat diskrétně?“ A poté, co se zoufale rozhlédla, se i důrazně zeptala: „Budete platit?“ A znělo roulin - a já řekl: „Ale na měsíci přece jsou opravdu stopy a chci ještě džus, když jste tedy řekla, že je zdravější.“
„Už jste ho měl.“
„Ale vždyť vám nic nedělám - a nejsem snad kamarád?“
„Uhodl jste.“
„Propána, proč jste nabroušená? Jindy jste...“
„Jindy jsem si myslela, že jste normální host!“
„A nevidíte, že ji obtěžujete?“
To jsem uslyšel skoro jako v nějakém westernu a chybělo už jen cizinče. Přesto jsem se musel obrátit: „A vy jste kdo?“
„A co je vám do toho? Jsem bankéř Samuel Letkis. A vy tady ztrácíte čas.“
„Jo? A vy byste jen tak nechal svou holku?“
„Až mě omrzí, najdu si jinou,“ pravil Samuel Letkis, ale to jsem dávno utíkal skrze Sady Pátého května, protože sice umím hrát i herce, ale všechno má meze a Samuela Letkise nešlo poslouchat a musel bych ho zastřelit.
A to by taky mohl být konec.


Část druhá: Hranice zoufalství a co je podstatné

Ale není. Byl by, kdybych nic nepsal, ale já se hodně snažil a vystupoval tou dobou opakovaně v galeriích, ale i v rádiu nebo v televizi. Aha, a co vystoupit i v tomhle Rock´n´Wallu?
Vznikl by problém? Ale proč? Našel jsem jejich program - a byli aktivní. Skoro každý večer něco pořádali. Asi vyvažovali ta dopoledne s málo hosty. I zatelefonoval jsem Honzovi Schneiderovi, jemuž ona horolezecká knajpa patřila, a našli jsme nejbližší termín.
Za pár hodin zavolal zpátky - a upřesnili jsme ještě čas vystoupení. „A nevyzní to, doufám, jen jako banální moralita,“ chtěl se Honza Schneider předem ujistit.
„Nevyzní. A jenom neumím být úplně vážný.“
„Hm. To je někdy chyba. Má to být poetickej pořad. Hele, co vlastně přineseš?“
„To se nech překvapit, ale abych nebyl tak sám, zahraje přede mnou něco Karolína Fruhbauerová z konzervatoře,“ dolaďoval jsem za pochodu plány a věděl, že tam už Karolína hrála. Honza ji taky znal. „A co dá?“ zeptal se. „Sebastiana Bacha?“
„Zahraje Roulin,“ plácl jsem. „Anebo nemáš rockový klub? Jirka Schelinger už je bohužel mrtvej, anebo tedy žije v Maďarsku - a já to vím.“
„Ale my se klasické hudbě nevyhýbáme,“ dělal Honza chytrého a na internetu skutečně měli celý bachovský program. Bohužel mě napadlo, že bych se mohl napasovat i tam. Anebo nejde o multikulturní večer? Tady to píší! Vítáme maximum hostů a typů umění. Slečna Aisha Kristová vystaví fotky. Luboš Vetengl z Akademie obrazy. A prosili: Přijď i ty podpořit začínající, ale také zkušené, a nahlédneš jejich díly i do jejich duší.
Hm. Ale není náhodou dílo podstatně podstatnější než duše? napadlo mě najednou.
Co má má duše koho zajímat? Počkat, kdo to pásmo organizuje? Kytarista Pavel Cimpl?
Přes Facebook jsem ho obratem požádal o přátelství, ačkoli jsem ho nikdy nepotkal. Přijal - a projevil i překvapivé nadšení. Někoho, kdo píše, ještě v pořadu neměl, a teď se to zdálo tak jednoduché. Ani ho nenapadlo, že se bojím, a že mi klidu dodává snad jen Karolína. Bohorovně mi vyčlenil patnáct minut slávy a talent se ostatně pozná v omezení a pokud tohle zvládnu, říkal jsem si, už zvládnu vždycky všecko. A televize Nova? Bačkora!
Ale pak mi Honza Schneider napsal, že můj pořad nahradí charitativní akce, a Pavel upřímně dodal, že mě prý nechce jakási Jorika, jak mu řekli.
Stejně přečtu něco, kde Jorika nebude, reagoval jsem, ale nešlo prý jen o to, takže mi ten test zakázali podstoupit a nebudu moci v Rock´n´Wallu překonat svou hroznou hrůzu. Ne, to se mi ještě nestalo. Hm, a nekřivdí mi Schneider? A zavolal jsem mu: „Já tě chápu, je to nakonec tvoje hospoda. A vlastně ne nakonec.“ Ale nevěděl, že mi povídky jednoznačně nahrazují jakoukoli něhu, a já mu to nedokázal říct, a všichni ti skvělí horolezci mi po právu přišli zdraví a žijící své plnohodnotné životy, zatímco já paběrkuju. Ne, jen to mě k vystupování v Rock´n´Wallu neopravňuje, ale copak nebudu srab, když tam vystoupit nedokážu? A copak to nedokážu nikdy? Takový Andy Kaufman by se u nich jistě prosadil, vzpomněl jsem si poněkud nepředloženě na Formanův film Muž na měsíci, jenže jsem nebyl Andy a horolezecká knajpa zase nebyla tím nejlepším prostředím pro prezentaci nějakých povídek. Hm, nebyla, ale nejde mi snad právě o to, že není ideální? A svářilo se to ve mně a neuměl jsem určit, kdy mi radí doktor Jekyll a kdy mi radí mistr Hyde. Ach, co jsem si to umanul? A proč se chovám jako malý kluk? Buď muž! A muž je tak velký, říká se, jak vysoké si klade cíle. No, ale pro mě tohle není prťavý cíl! A pozval jsem do Rock´n´Wallu rovnou i spoustu známých a věděl jsem perfektně, která bije, a přece se Honzy ptal stejně jako princezny Kate a její sestry: „Co jste za tým? Snad vám nepřipadám zajímavý?“
„Zajímavý snad jo, ale o to nejde.“
Takže o co jde? A o co v tržním kapitalismu? Ach, to je konvencí. Uf, to je předsudků. A sluníčko zašlo a všecko ztratilo velkodušnost mého mládí. Ach, proč nejsem hezčí? Ach, proč nejsem Jean-Paul Belmondo? A co! Zajdu do toho rokáče aspoň jako divák.
Jako sebevědomé hovado! A viděl jsem se objektivně, a přece nebrzdil. A ještě budou škemrat, abych vystoupil. A roulin! Ale odmítnu. A to i navzdory tomu, že už starý filozof Friedrich Nietzsche nacisticky radíval: Jsi muž? Pak nebuď ženě po vůli jako hadr a šlapej po její vůli.
Nastal pátek, na Bartoloměji odbila osmá. Seděl jsem jako pěna u Schneidera, ale Jorika tam stejně nebyla. Bankéř Samuel Letkis taky ne. Už jsem se snad chtěl sebrat a zmizet, ale tu mě Schneider vyvolal. Často dělám šaška a je to jen maska a chtěl jsem přečíst svou absurdní povídku o Sagvanu Tofi Pražský playboy prchá na venkov, protože byla už prozkoušená a dokonce jsem ji nahrál na oficiální zvukový nosič. „A víte, já mám Sagvana Tofi hrozně rád,“ začal bych ten příběh, ale jak jsem tam tak stál uprostřed Schneiderovy knajpy, tak mi najednou došlo, že si plky nechám pro dnešek za roh do cukrárny, a zeptal jsem se, i když ne zrovna geniálním tónem Andy Kaufmana: „Víte, jak se pozná špatný politik? Spolehlivě vám vysvětlí, kde se existuje ještě hůř.“
„A dobrý politik?“ zeptal se pohotově Honza Schneider.
„Neexistuje.“
Chvíli bylo slyšet jen ticho a v dáli Roulin, a pak se Honza uvážlivě až pečlivě zeptal: „Hm. A jak se pozná dobrej spisovatel?“
A to jsem nevěděl. Ale tušil jsem zato, co je v životě takříkajíc na levačku. Co? „Když potká naši lásku lhostejná reakce, hm, ale víte, že se to taky dá ušplhat a ustát a odpustit?“
„A co je na ještě větší levačku?“ optal se z kouta rutinně Honza.
„Pokud potká tak lhostejná reakce ještě k tomu i nějaké vaše přátelství, jenže vám řeknu, že i to se dá ušplhat a ustát a odpustit.“
„A co se nedá odpustit?“ zeptal se Honza, jak jsme to měli tajně nacvičené, a já řekl: „Tak třeba když se máte rádi s vlastním dítětem - a drželi by vás od sebe.“
To prostě nejde ustát. A viděl jsem v duchu syna, jak tam žije osiřelý u prarodičů, a že jsem tam nebyl už celé týdny, ačkoli mi nikdo nebrání, a radši běhám za holkami. A taky jsem si uvědomil, že jsme s tím klukem už dávno neviděli film Hranice zoufalství neboli Roulin... a že je Roulin i moc hezká písnička.


ikoka: imdb.com


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Ivo Fencl - 26.11.2012 - 0:34

Ve filmu
Ve filmu Hranice zoufalství zachraňuje hrdina hraný A. Garciou syna (a to právě před antihrdinou představovaným Michaelem Keatonem)

Od: Ivo Fencl - 26.11.2012 - 0:36

Z filmu Hranice zoufalství
http://www.youtube.com/watch?v=xjvO3U6ngbs

Od: Ivo Fencl - 9.1.2013 - 4:22

zde je celá povídka načtena autorem během rockového pořadu "Možná přijde i Jorika" v literární kavárně Jabloň v Plzni http://www.youtube.com/watch?v=2WHgYS3Fh_U

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2649 s