Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 7.12.2019, svátek má Ambrož a Benjamín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Newton a systém hřbitova

31.12.2012   Ivo Fencl   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Letos znovu došlo na střelbu, na střelbu ve škole. Počtem obětí se zařadila na druhé nejhorší místo, na druhou pozici krajně děsivého žebříčku školních masakrů, tedy pokud nepočítáme dávný (1927) pumový atentát v jiné americké škole, kdy asi zahynulo nejvíc dětí.

A jistěže i pokud nepříliš vhodně abstrahujeme od podobných zločinů páchaných mimo školní budovy i vč. nedávného vraždění norského.

Za povšimnutí přitom ale stojí, že se vůbec prvý „školní masakr“ tohoto typu odehrál dvacet let po poslední z velkých válek, roku 1966, přičemž rádoby nebezpečný román Stephena Kinga Vztek, který pak autor zakázal znovu vydávat i překládat, akcentoval téma teprve roku 1977.
Nu, a za podobné povšimnutí především stojí, že sice vše zůstane víc než strašným, ale sotva ony vraždy cokoli změní na daleko děsivější skutečnosti, a to té, že zabíjení osamělého psychopata není nebezpečnější, než vraždění chladně a úřednicky systémové.

A už proto zůstane jistou vadou románu a filmu Schindlerův seznam, že se moc soustředí na jediného vyšinutého jedince, pána tábora, a je i vadou románu Nabarvené ptáče, že sem Jerzy Kosinski (taky napsal Byl jsem při tom) přimísil třeba i zoofilii - a upadl tak bohužel do neodpáratelného podezření, zda „básnicky“ až moc nepřeháněl.

Možná ano, možná ne, tu skutečnou skutečnost však dnes lépe odrážejí jiné „systémy hřbitovů“, abych tak řekl, a to i ty, jež nám naservíroval Jonathan Littell v bestselleru Laskavé bohyně (česky 2008), z jehož 872 stran jsem právě intuitivně vybral klíčovou pasáž. V překladu Michaly Markové ji cituji:
„Bylo by třeba normu zvýšit na 2100 kalorií,“ přerušil ho Weinrowski. „Pokud ale budete žádat 2100, pak si je musíte obhájit. Nemůžete říci, že žádáte o 2100, abyste dostali 1700.“
„Jako vždy je radost s vámi diskutovat, doktore,“ řekl jsem s úsměvem. „Jak je vaším zvykem, jdete rovnou k jádru věci.“ Hohenegg se ale nenechal přerušit: „Moment. Abyste dostali 2100, musíte demonstrovat, že 1700 je málo, což nemůžete, protože 1700 kalorií vězni ve skutečnosti nedostávají. A rozkrádání mezi argumenty samozřejmě zahrnout nemůžete.“
„To skutečně ne. Vedení sice o tomto problému ví, ale my se do něj nesmíme míchat. Tím jsou pověřeni jiní.“
„Ach tak.“
„V podstatě jde o to, dosáhnout navýšení celkového rozpočtu. Ti, kdo o rozpočtu rozhodují, ho ovšem považují za dostatečný, a těžko dokazovat opak. I kdybychom prokázali, že vězni i nadále umírají příliš rychle, bude nám řečeno, že neustálým přisypáváním peněz se problém nevyřeší.“
„Což není tak docela nepravda.“ Hohenegg se podrbal na temeni. Weinrowski zmlkl a jen poslouchal. „Nedaly by se dávky přerozdělit?“ zeptal se konečně Hohenegg.
„Jak to myslíte?“
„Bez navýšení celkového rozpočtu poněkud zvýhodnit ty vězně, kteří pracují, a ubrat těm, kteří nepracují.“
„Žádní vězňové, kteří nepracují, v podstatě nejsou. Jsou jenom nemocní: ale kdyby těm se dávalo najíst ještě méně než teď, už by neměli ani tu nejmenší šanci se zotavit a zase začít pracovat. V tom případě by bylo lepší jim nedávat jíst vůbec, jenže to by opět stoupla úmrtnost.“
„To ano, ale mně jde o ženy a děti, ty přece také někde držíte, ne? Takže je musíte stravovat.“
Mlčky jsem se na něj zadíval. Weinrowski rovněž mlčel. Nakonec jsem řekl: „Ne, doktore. Ženy, staré lidi a děti nikde nedržíme.“
Hohenegg na mě vytřeštil oči a nic neříkal, jako kdyby čekal, že potvrdím, co právě řekl. Pokýval jsem hlavou. Konečně pochopil. Dlouze si povzdechl a podrbal se na zátylku: „To tedy...“ Weinrowski i já jsme dál mlčeli.
„Ach tak... ano. Trochu mě to zaskočilo.“ Hlasitě se nadechl. „No nic. Je mi to jasné. Koneckonců zřejmě, hlavně po Stalingradu, nemáme moc na vybranou.“
„Ano, doktore, vlastně nemáme.“
„Každopádně je to ale drsné. Všechny?“
„Všechny, co nemohou pracovat.“
„Ach, tak...“ Vzpamatoval se. „Ono je to v zásadě v pořádku. Proč bychom měli s nepřítelem nakládat lépe než s našimi vlastními vojáky? Po tom, co jsem viděl ve Stalingradu... Dokonce i tohle jsou přepychové porce. Naši muži vydrželi, a to dostávali mnohem méně. A co teď dostávají jíst ti, kdo přežili? Copak dostávají naši druzi na Sibiři? Ne, ne, máte pravdu.“ Probodl mě zamyšleným pohledem. „Což neznamená, že to není opravdové svinstvo. Ale přesto máte pravdu.“

Ještě však ke zmiňovanému Schindlerově seznamu, této adaptaci knihy Thomase Keneallyho. I navzdory mé úvodní totiž obstojí – a asi vůbec nejhorší (a zvlášť, pokud film sledujete co dítě plné iluzí) je v něm, řekl bych, hned první vražda architekty. Proč?

Je odpravena nejen, že je Židovka, ale především a hlavně proto, že si váží vlastních znalostí a „dělá chytrou“. Inu, asi jako by byli zabiti i Miloš Zeman a Václav Klaus v podobné situaci a okamžitě. A koneckonců asi i Viewegh. Jako by byli zabiti podobnými lidmi a snad i podobným systémem. Vrah - a pán tábora - v Schindlerově seznamu přitom přesto akceptuje vysokoškolaččinu radu, což je děsivé. Akceptuje ji hned poté, co nechá chytrou ženu zastřelit.
Takže...

Ale ještě udělám jednu odbočku, protože ve stejném filmu spíš nelze zapomenout na jinou (a takřka mystickou) scénu se selháním hned několika zbraní, když mají tyto zavraždit dělníka. Nu, a je přitom už jen akademickou a poměrně zbytečnou otázkou, zda tento dělník nakonec o příčinách svého menšího výkonu nelhal. Ne, na odpovědi nezáleží. I kdyby lhal...
A konečně se pak ve filmu nachází i scéna, v níž stále stejný masový vrah poklidně močí jen pár vteřin po vraždě jiného dělníka či dělnice, provinivších se jen tím, že se v dálce zastavili. Tato vražda se, mimochodem řečeno, nejen osudovostí dost podobá „dálkové“ vraždě černocha ve verneovce Barsacova výprava sepsané vlastně a ve skutečnosti Vernovým synem, nicméně její smysl je jiný. Předvést, že Amon Goeth nepocítil při střelbě a ani ne po ní ani sebemenší vzrušení. A že to není potenciální „psychopat ze školy“. Amon nezabíjí, že by ho to vraždění vzrušovalo. Ve skutečnosti zabíjí, protože to je možné.

Protože slušní byli režimem umlčeni a nic mu nehrozí, a on vraždí i díky tomu, že toto už skoro automatické a reduktivní zabíjení umožnil úřednický systém. Systém hřbitova, kam stejně všichni musíme.




ikonka: csmonitor.com


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2852 s