Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je středa 15.7.2020, svátek má Jindřich 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 501
Registrovaní čtenáři: 508
Publikovaných článků: 12915
Komentářů: 11144


Měření



Lenka a Džango

01.02.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Spisovatelce Jitce Prokšové

Ten den šla Lenka Prahou okolo Anděla. Okouněl jsem náhodou na protějším chodníku. Když jsem ji zahlédl, sklonil jsem hlavu jako nějaký beran a imitoval slepce, ale uslyšel: „Lorenci!“
Zdvihl jsem pomyslné rohy. Lenka ke mně přecházela. Šli jsme na kávu. O čem jsme tenkrát spolu hovořili? Nevím, zapomněl jsem to. Proč asi?
Protože to nebylo nijak důležité. Důležitá byla Lenka. Taky já, samozřejmě. A vztah. I když imaginární. Vlastně jsem si totiž všecko jen představoval. Ale nazítří se kupodivu ozval mobil. Zeptal jsem se: „Kdo je tam?“
Ticho.
Krev mi pulsovala ve spáncích. Bylo to, jako bych denně od rána až do večera dřela a dřel na plantážích anebo v lomu. Co se to děje? „A kdo je tam: Kdo je tam, ty jedna věci?“ zeptal jsem se jako z legrace. I když stísněně.
Stále panovalo mrtvolné ticho. Chopil se mě bezdůvodný strach. Věci z telefonu...
„... co se stanou...“
To neřekl jen telefon, ta věc. Podle hlasu jsem poznal, že to řekla ona.
„Inspiruješ,“ dodala. „Včera...“
Přeháněla? Absolutně.
Přeháněla skoro jako tenhle Quentin Tarantino. Ten ovšem přehání ve filmech. Lenka to dělala ve skutečnosti. V reálu. Rovnou.
„Stačí tě potkat, Lorenci, a člověk má hned novou půlku písničky. Ty jsi dar.“
„A ne věc? Ne? Kdo je tam?“ blekotal jsem, ale já ji jen tak dráždil. Ve skutečnosti.
„Řekla: „Nesmysly. Jsi katalizátor. Ani o tom nevíš. Hej, poslechneš si to sám, Džango?“
„Ale já jsem Lorenc, Lenko.“
Pozdě. Už mi tak začala říkat. Z telefonu se luzně linulo: „Jsem tvá, jsem tvá... Jsi můj.“
„Hm. To není špatný. To jsi složila po našem setkání?“
„Složilo se to samo. Blázne! Zase se sejdeme?“
Nějakou dobu jsme si jen psali. Žila v absolutní izolaci. V anonymitě. Dokázala to ze všech českých a francouzských zpěvaček jako jediná. „Jsem tvá,“ znělo denně z rádia. Jako bych zůstával s ní. A přece jsme se setkali právě jen jednou u toho Anděla.
Najednou jsem si uvědomil, že se to skutečně stalo. Aspoň že tak. Ale to setkání bylo tak krásné, že mu celá má podstata odmítla uvěřit. „Jsi můj...“ Plynuly týdny.
Plynuly měsíce. Stále jsme si posílali jen textové zprávy, až jednou Lenka zase pustila do mého mobilu hudební novinku.
„Vždyť jsem tě už nepotkal,“ zhrozil jsem se žárlivě.
Našel se někdo jiný?
„Našel se snad nějaký Quentin Tarantino, který mě nahradil jako inspirátor, Lenko?“ zeptal jsem se.
„Nenašel, Džango.“
„No, a nejdeme snad za chvíli na ten jeho nový film?“
„Tak jo.“
Dotyčný western představoval absolutním kontrast vedle jejích písní. O to ale šlo.
Taky o to. Dívali jsme se, jedli a Quentin na jednom místě předvedl i cosi až podezřele sociálního, abych tak řekl. Na závěr té realističtější části filmu nechal promluvit nejinteligentnější postavu (jednoho z černochů) k Džangovi, což byl taky černoch, ale zajatý. Džango přijel na plantáž jednoho sadistického plantážníka marně. Džango přijel na koni pro svou robotující manželku, kterou cestou stále všude viděl, i třeba při koupání. Původně ji chtěl koupit, ale všechno se zvrtlo jinak, jak to bývá, a tak visel hlavou dolů a měl být vykastrován rozžhaveným bovijákem. Do stodoly ale vstoupil onen starý a velmi chytrý černoch, aby prý toho kastrování nechali. „Džango,“ dodal negr. „Na farmě dlouho probírali, jakou smrtí tě umučit. Zda tě třeba nepředhodit zaživa psům. Až přišli na to nejhorší. Až vymysleli to pravé.“
„A co se mi stane?“
„Prodáme tě sousedovi, je to taky otrokář. Vlastní lom.“
A to bylo celé. Nepochybně šlo o největší provokaci v onom brutálním filmu. O provokaci uskutečněnou navíc v jádru Spojených států kapitalistických. Nebo ne už kapitalistických?
Ale ano.
Zavrtěl jsem hlavou a řekl: „Každý si toho nevšimne, nebo ne hned, ale podle mě je tohle jasné jako sluníčko sedmitečné nad celou tou jejich Kalifornií.“
„A co?“
„To přece oba víme. Ať už chtěl tenhle Quentin jen provokovat, anebo má skutečně sociální cítění.“
„Aha.“ Pousmál se. „Snad si, Džango, nemyslíš, že to měla být skrytá obžaloba kapitalismu?“
„Nenápadná jistě. Raného kapitalismu v Americe. Jejich největší básník neměl přece většinou ani čím si namazat chleba, to nevíš? A to dřel v redakcích jak otrok.“
„Ne ale v lomu,“ vzala do dlaní kytaru. Vyšli jsme z multikina.
„V lomu ne, to máš pravdu. Jenže on každý nemůže dřít jako tenhle Jean Valjean anebo až do smrti a roztloukat a roztloukat veliké kameny na štěrk, i kdyby to bylo jen támhle u Prášil.“
„U Prášil? U Prášil? A mám to. Vidíš!“ A zahrála Cestáře.
Tu jsem to konečně pochopil. „Lenko!“
„Ano, Džango?“
„Ty to jen předstíráš, že tě inspiruju. Ty to jenom předstíráš. Ve skutečnosti ty písničky už složili jiní.“
„Trefil jsi hřebík. Akorát na hlavičku, otroku můj. Jsem tvá. Konečně ti to docvaklo, ale kdybys tenkrát náhodou nepřišel na tu plovárnu Džbán...“
„Bože, ale my se přece zahlédli u Anděla. Nebo sním?“
Usedli jsme v kavárně Rock´n´Wall, v pražské pobočce. Objednal jsem u Joriky dvě pressa.
„Máš to rozhodně nějak popletené,“ mínila. „Zamysli se, Džango. Skutečně jsi toho nádherného letního dne neměl žádný záložní plán B? Jako třeba plán jít místo na Džbán sám do kina?“
Zavzpomínal jsem a pak popravdě řekl: „Měl jsem plán B, Lenko. Chtěl jsem...“
„Rozbořit svět?“
Zavrtěl jsem hlavou. „To ne.“
„A co jsi chtěl, můj Džango? Jsem tvá.“
Tu jsem začal zpívat. I když to neumím. Bylo to poprvé, kdy jsem před Lenkou vypustil z úst jakoukoli melodii: „Sousedovic Toníček...“ Zmlkl jsem.
Ochromeně na mě zírala. „Ne. Tom neumím uvěřit.“
„Věř. Lenko, věř.“
Mlčela. A pak řekla: „To jsem myslela, že máš víc filipa.“ A najednou už mi neříkala Odpoutaný Džango.
„Víc Filipa? Ale já ho mám. To mezitím jsem dostal rozum, pochop! Tenkrát... Vždyť jsem byl ještě napůl kluk. A hlavně otrok domácích zvyklostí.“
„Hele, neblábol. Chtěl jsi tedy místo náročné štrapáce na plovárnu anebo k Andělu jen poradit?“
Přikývl jsem. „Ano. Potřeboval jsem rady a seděl tupě u televize, vidím to, jako by to bylo dnes. Na ten pořad jsem zíral. Zíral - a chtěl poradit.“
Dlouho jsme mlčeli.
Anděl, Džbán, Jih i americký Sever, to vše se mi zřetelně míhalo před očima. Jsem tvá, jsem tvá... Jsi můj...
„O. K., Lorenci,“ vstala Lenka. „Není tu piáno? Slečno Joriko, zaplatíme.“ Podíval se na mě jako na nekrytý šek. „Naštěstí jsi nakonec zůstal u plánu A. Víš, cítím se ti za všechnu tu inspiraci strašně zavázaná.“ Odmlčela se. Odmlčela se, jako by na něco čekala.
„Zavázaná? Dobře, když chceš, buď si zavázaná.“ Ale zachvěl jsem se. „Tobě, cítím, ty hity stále ještě nestačí. Což?“
Omylem jsem se zase považoval za jejich tvůrce. „Tobě ty hity nestačí, vidím to a na shledanou, Joriko. Jenže já nezásobuju jen tebe.“ A bylo to venku.
„I Marii? Tu, doufám, ne.“
„Marii, tu ne. Ale byla tu Whitney. Na mou duši, že byla.“
„A nezemřela snad?“
„Někdy to prostě přeroste přes hlavu,“ pravil jsem otřeseně. „Jsem taky jenom člověk. Přestanu jeden kanál náhodou zásobovat, to se stane, přestanu, a co přijde?“
„Smršť?“
„Zoufalství. U mě ne, ale u Whitney se dostavilo. Navíc okolo ta zpuchřelá Amerika. Tam to žilo. Začala fetovat.“
„Co-o?“
„Neměla šlágr. Selhal jsem. Všecko šlo do kytek. Jako předtím u Michaela. Bože, Lenko, nedívej se tak na mě. Carradine přece moc nezpíval, takže toho na svědomí nemám. Zato strach o Lucku. Mám. A velikej.“
„Strach o Lucku? Ach, Lorenci, ale Lucie přece má písniček habaděj. Nebo se pletu?“ A položila mi prsty na předloktí. „Víš, vidím tě teď jinak. Myslím, že by nemělo dál zůstávat jen u toho.“
„U čeho?“
„Jenom u vzájemného inspirování se na dálku.“
„Jenže já si nemyslím, Lenko, že umím tolik, co umíš ty. Jsem jenom kataliz...“
„Počkej! Počkej, s tím si hlavu nelam.“ A vzala mě poprvé domů.
Už cestou (se zavázanýma očima) jsem si ale náhle uvědomil, že je prý vdaná.
Aspoň jsem o tom někde četl. Na podobné věci, pravda, často zapomínám. I jako otrok svého pudu. Ale byla vdaná. Určitě. Zavrtěl jsem i proto u vrátek vily hlavou - a vracel se.
Volným krokem. Lenka uvolnila stisk. Nechala mě odejít. Přesto jsem si velmi živě představoval, jak ji od té chvíle občas navštěvuji a že mě jednoduše seznámila s manželem a s dětmi. I s druhou kytarou. Chudá totiž rozhodně nebyla, takže měla dvě. I elektrickou. Ale to jsem jen tak snil a zatím uháněl pryč jako vítr.
Za druhým rohem jsem přesto (a se vzpomínkou na jednu nikoli Lenčinu písničku) zpomalil.
Doběhla mě.
„Doběhla jsem tě,“ pravila Lenka - a vyslovila to s dlaněmi na mých očích. „Pojď, jsem tvá. Jsi můj.“
A tak jsme šli.
Hned za dveřmi domu mi ukázala pejska. Kokršpaněl. Jmenoval se Bobo. Vedla mě ale dál. Překvapilo mě, jak má vše perfektně zařízené, opravené a takříkajíc vychytané. Podlahy byly z dubu.
Cestou Lenka odhodila šál. „Děti tu nejsou,“ uslyšel jsem. „Ostatně odrostly,“ dodala. Políbila mě. „A teď tě představím manželovi.“
„Jo? A kde ho máš?“
„Určitě bude něco kutit v obýváku, pokud se tedy v ložnici nedívá na nějaký instruktážní film.“
Otevřela dveře. Obrátil se k nám, ano, právě její manžel. Hned mi byl povědomý. Ale pak jsem ztuhl.
A krve by se ve mně snad ani bílý kapitalistický otrokář nedořezal. Ano, Přemek Podlaha.




ikonka: wikipedia


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.253 s