Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je čtvrtek 12.12.2019, svátek má Simona 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12781
Komentářů: 11044


Měření



Žádné stopy po lásce

06.02.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

***

Je noc.
Vládne jen uhrančivá noc a v ní existuje pouze Klára. Klára v noci.

Dívá se do zhasnutých oken. Hledí do skel protějšího paneláku a vidí i jejich rámy. Okna jsou oči. Oči. A odsud ze svého pokoje Klára chápe, že se blíží půlnoc. I v jejím životě.
Desetiletý syn teprve před chvílí a konečně usnul na rozloženém gauči. Svou postel sice má u sebe v pokojíku, ale zvykl si spát s „mamkou“. A pak... A pak je tu ještě Klářin „psík“.
Koupila ho, tedy vlastně ji, kdysi z dědictví po otci - a fenka zrovna očichává spícího klučinu. Televize celý obraz doplňuje, jak tomu už moderně bývá, ale Ivanu televize uklidňuje. Ne, nevnímá děje telenovel a relací. A nepřipadá si díky obrazovce tak sama. Přesto...
Už bych si mohla dozvyknout, ne? A neplýtvat takto sama předraženým proudem. Ale...
Dnešní noc je jiná. Jaksi. A Kláře buší srdce rychleji.
Je nervózní. Ten vytoužený klid, který má Klára tak ráda, zmizel a nezůstal ani uvnitř Kláry a ona jen tuší, že cosi možná i pokazila.
Anebo ne ona?
Anebo ještě nepokazila?
Je sice mladá, ale taky je jí přes čtyřicet. Přesto se dosud nenaučila komunikovat s muži, kteroužto větu berme jako nenapsaný román. Vynechejme ho.
Kláru a syna obaluje Praha a na Hradě se zrovna zařizují Miloš s Katkou. A pusinkují se. Ale co osamělá Klára?
V duchu se snaží omluvit se Lorencovi, tomu na roky pozapomenutému známému.
Tomu, který... Co se vlastně s ním stalo, anebo spíš nestalo?
Kdož ví. A je tomu už šest let, co se on a Klára na chvíli potkali. Byla tehdy ovšem ještě vdaná – a jemu partnerka mu několik roků předtím umřela.
Zprvu si psali i přes jeden literární server (Rozhlednu), ale pak ji „ve vší počestnosti“ pozval rovnou do Plzně na křest vlastní knihy. „Je to něco jako Randall a Hopkir,“ tvrdil.
Příjemná změna pro dámu? Dozajista dámin výskok o tyči. I výlet. Ze stereotypu. A manžel?
Byl zrovna pracovně vytížený, ale i milenkou. Brousí ji asi tuze! Byl to podnikatel, ale nastaly problémy v jejich skvělé firmě. Ty problémy řešíval s milenkou, ale i doma, a to za nocí. Nejlépe až k ránu. A Klára zatím nacházela času.
Dorazila i na křest. Proč?
Chtěla udělat radost neznámému snílkovi? Snad. Bylo jí ho trochu líto? Bylo. Vezla expresem i dárek. Dala mu vlastnoručně upravenou fotografii. Trochu abstraktní. Na památku. A kytici. Mu dala. Kyticí růží.
Hned se jí v Plzni podíval na nohy. Vyměnili si ale tenkrát v Americkém centru (dnes už zrušeném, protože Ameriku „nemusíme“) i pár skutečných pohledů. A sedm zdvořilostních vět. Vět jako kopce, ale vlastně nic moc.
I tak byla ráda, že snad potěšila jednu smutnou duši. Tak snila. Anebo si Klára jenom namlouvala, že tu dušičku potěšila? Asi. Ale už byla taková. Skvělá ženská, ale...
Samota byla věcí, již cítila. A co bylo dál? Ještě si občas napsali.
Ale přestali. A dnes?
Už si nepamatuji ani to, proč jsme přestali.Tolik se však změnilo...
Rozvedla se. Přestěhovala se na Vyšehrad a... Zvláštní, že žije v bytě po manželově milence.
S ní, tak mladičkou Petrou, přitom i jinak vycházejí, když je to nutné. A i když to nutné není.
„Bože! Já se přestěhovala, já se přestěhovala!“
To si Klára opakovala a vzpomínala. Musí, musí přece dneska v noci vzpomínat! Dnes nejvíc.
V mezičase i okamžik žila s jistým pochybným partnerem, ale... Ale dobře mi tak – a příště už si třikrát rozmyslím, koho pustím přes práh. A dnes?
Hledí na poupě, i když ne na poupě z Občana Kane. Je to spíš poupě zámecké růže a odráží Klářin pohled jako zrcadlo. Zpátky jí pohled posílá. V podobě tichého, vonného souznění.
Ten trs růžiček.
Nedávno... Nedávno jsem jej koupila před redakcí Albatrosu právě pro Lorence. Pozval mě podruhé. Kam? Na další křest. Pousmála se.
I když se cítila unavená tehdy i teď, rozhodla se do plzeňské galerie zajet. Po mílích času vykutala chuť se zase k někomu přiblížit. K Lorencovi. A připadal jí zranitelný.
Ještě nadšená z jeho (příjemné) blízkosti začala mu již odsud z bytu na Vyšehradě psát o vlastních pocitech, on se však zdráhal a sice odpověděl, ale psal o všem jiném, než chtěla, aby psal. O všem jiném, než co cítí.
O filmech jako Odpoutaný otrok Django, o romancích jako Dallas 63. Vším byl nadšen. Jako kluk. Co však já? přemítala.
Nediplomaticky se navíc označil za bytost, která zrovna není Kellnerem a nemá nadbytek prostředků. Ani to Kláru neurazilo. Sama přece taky mám... zrovna tak na tenhle život. Ne?
Je to vada?
A je-li, je podstatná? Zvedla hlavu. Viděla prázdno.
I Klára mu vylíčila vlastní finanční situaci, aby to bylo jaksi fifty fifty, ale vzpomínala také, jak neupraveně Plzeňák vyhlížel na fotkách z léta, ač je veřejně vystavil na sociální síť. „Proč jsi je tam nafrkal?“ napsala mu.
„Nevím. Před focením jsem ale šlapal celé kilometry. S kamarádem na kole. Je redaktor. Nafotil to u mě jako reportáž a nelíbím se sám sobě, jenže... Jenže je to pravda.“
A na pravdě často lpěl. Ne vždycky. Ale často.
„Aha,“ odepsala Klára a e-maily jim nahrazovaly dialog, takže zasluhují uvozovky.
Zatoužila pod tím vlivem odvyprávět i vlastní příběh a snila skoro jako dívka, ach, možná jako Petra. Hm. A až budeme spolu zde na Vyšehradě... A až...
Nenapsal, že přijede?
Vymyslím taky povídku? Ne? Aspoň jednu. (A možná ji čteme.)
Ale ona to není povídka, řekla si Klára potom. Ne. To - se - stalo. Jde o re-a-li-tu.
Mrkla k hodinám. Jedna v noci. Chtělo se jí už přece spát, ale...
Nemohla být spokojená, jako její syn. Jako její psí slečna, co snilas psí sny zachumlaná v peřinách. Klára byla kočkou a neutíkala do říše snů? Kroutila si vlasy! Zírala na poupě.
Jako občan Kane.
A Lorenc. Teď už vlastní přidružené květy a asi pomalu vadnou u nich doma ve váze. Snad je zalévá i jeho matka. Ale mluví ony květy k němu?
Pokud mlčí, také fajn. Aspoň nemohou ublížit. I slovem totiž ublížíš, chápala. A právě slovem. Má a Lorencova poupata ale mají naštěstí šancí k ubližování jen poskrovnu. Ba stokrát méně než lidi, dumá krásná Klára už před svítáním.
Klára nad kvítím.
A nechtěla jsem - ani já - ublížit, ví. Ale je studený.
Anebo ne? Anebo chlad předstírá jako blbý Angličan?
Maskuje zima bilionu Londýnů i mužův vnitřní žár a erotický chtíč? A jsou chlapi jako vysekaní? Jsou jeden jako druhý?
„Dá se čekat hodně podobného,“ řekla jí jednou Petra.
I Lorenc JE poupě.
A ne, nechce se otevřít.
A on řeší věci, ale je sám.
Potřeboval by ženu? Dobrou? Kde vypátrám šlépěje odpovědi? Ne, ne. Jsem na zlé stopě. Ne, ne. Spálím se. Asi má tu Joriku. Kdo ví, koho ještě. Ne, ne. Neregistruji žádné stopy po lásce.
Anebo přece nějaká ťápotka?
Vnímala stěží vánek z ťápot. Zůstal po jejich plachém polibku. Ne, už mu náhle netoužila psát příběhy o Vyšehradě – a v tom, co chtěl a co nechtěl, se jen zbytečně ztrácela.
A co chci já?
Vím co?
A vím, že se už nikdy nechci zaláskovat do žádného dalšího psíka anebo dokonce hajzla?
A on je...
Limitoval mi přece v posledním e-mailu jasně naši komunikaci. Ne?
Jak mě to píchlo. Jak jehla. Jak vykřičník. Pozor? Něco je tu špatně? Jorika? Ještě jiná? No, teplouš asi není, ale vícekrát nebudu za hlupačku!
Ani z Lorence ovšem asi úplného hlupáka nevyrobíme, že?
A co asi zrovna dělá? Masturbuje? Snad se mě nebojí? Pes! Hajzl. Zmetek. Kým ale je doopravdy?
Romantikem? Pragmatikem? Mazánkem? Bisexuálem? Hedonistou? Grafomanem? Zlomencem? Fanatikem? Cholerikem? Psychotikem? Erotikem? Robertem Blochem? Rayem Bradburym? Poem? Foglarem? Zeleným sršněm? Jen zeleným lístkem do kina?
Je Lorenc princ na bílém koni anebo je to autistické princátko líné putovat po Česku pro lásku? Je Joričin? Je ještě i někoho dalšího? Hm. A jde tu vůbec o romanci?
Aspoň o romanci?
No... Srdce mi nějak buší. Rozhodně bije. Takže nějaký cit mizera probudil. V každém... V každém případě jsem to zkusila, což bych vyzradila i Petře, i když tolikrát ojela mého manžela. To bych jí sdělila, kdybychom zase kupovaly boty, anebo já nevím co...
„Zkusila jsem najít květinu, Pete. A cestu citu, neříkal to tak Claude Rains ve filmu Casablanca? Než odškrtnu další zlou zkušenost, rozhodla jsem se, že Lorencovi ještě naposled napíši.“
„Povídku?“
„Dopis. Podám mu tím ze sebe jaksi i poslední nitku. Ale provždy a nespoutaně poslední?“
Tu... se probudila Klářina psí cácorka. Její paní to zastihlo v kuchyni a pocítila úlevu, když si mohla pomoci od myšlenek na Lorence. „Čumáčku!“ A dojdu, to musím, s Nikinkou na psí záchod. Tiše ji v samotách vesmíru pochválím za vyčůrání - a cestou zpátky ke stolu budu v hlavě opět u Lorence. Asi...
Asi mu vážně musím napsat. Ne, jinak neusnu. Nedojdu klidu, jak se psává.
Vstoupila do dětského pokoje. Zapjala notebook. Byl to rok, co si ho Klára koupila, a šlo o odměnu za to, že přestala kouřit. Jak si i vytkla.
Teď napíšu dopis - a bude i povídkou. Ale všimla si nového e-mailu.
Anebo jsem přece usnula a nejde o e-mail, nýbrž o skutečnost odehrávající se v tomto reálném bytě? Pakliže ano, vypadá však realita jako surová spisovatelova věta. Tato věta:
I ostýchavá hovada bývají v mnohém prasata, když se neubrání přírodě, a možná to řekl už George Orwell.
Hm. Je to jen e-mail? „Petro!“
Kamarádka skutečně stála metr od Kláry. A Lorenc? Jakbysmet.
Copak ti dva mezi sebou... „Ne! Sním!“ Co to má znamenat? Co se to děje? Došlo v hodině mezi psem a vlkem k mému surovému probuzení do brutální reality? A ta realita snad švitoří?
Neboť s Petrou švitořily. Na poprvé. I teď. A jako muž párkrát.
Lorenc zatím zmizel. Odskočil si?
„Kde je?“ A Klára dál tápala, ale kamarádka jí podala kávu. A kdovíproč Petra nakousla i své oblíbené téma (téma jak pro dvě blbky): „Občas se otočím i za holkou.“
„Co s tím furt máš? A nespala bys se ženou, nebo jo?“ odbyla Klára exmanželovu krásku. A skoro týmiž slovy Petru chvíli nato odbyl i Lorenc a ve třech v tom snu pili Jima Beama. A jak pili, Petra se (bohužel?) stala... až zvrhle povolnou.
„Nechci sex,“ mumlala, ale nebránila se. A zhypnotizoval i Kláru. To za mnou přijel, snila zhypnotizovaná Klára. Za mnou, ale i kamarádku... Ne, Petru přece netřeba učit něze.
Přesto měli všichni tři podobný životní rytmus a snad i stejně pravidelná, vydří tempa v nějaké té řece imaginární rozkoše.
Anebo neimaginární. Nebyl toho rána tak upjatý a sice hovořil i s Petrou, ale jaksi přes Kláru. A Klára a on byli Petřini Randall a Hopkirk. Stejně jim však záviděla, tedy v tom snu, a Kláru zase zaskočila skoro surreálná erotika téhož snu a zpočátku cítila něco jako odpor, ale pak už ne. Možná... se neubránila přírodě. Ani ona. A minuty se Kláře tak či tak zdály nekonečné - a připadala si skoro jako ovce trhaná až na molekuly.
Ale co je skutečně nemravné? Že měla i sama milenku? A měli bychom se snad bát zásadových lidí! „Mluv ke mně!“ prosila Lorence, ale když otevřela oči, byla sama. A dokolečka pročítala tento e-mail: „Už spíš?“
Odepsala: „Ještě ne.“
„A žádný stopy po lásce?“
A žádný stopy po lásce. Reflexivně „uhasila“ počítač, asi jako kdysi i poslední cigaretu značky Lucky Strike. A jak že to napsal osamělý francouzský spisoval?
Žít = snít? Opravdu?







ikonka: www.dreamstime.com


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2613 s