Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 13.12.2019, svátek má Lucie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11044


Měření



Lesní zkratka

23.04.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

***

Z práce jsem tenkrát jezdil na kole. Po silnici. Ale všiml si lesní cesty.
Zeptal jsem se Sergeje z Oděsy, který to u lomu znal lépe než já (ačkoli jsem žil celý život za humny), zda se náhodou nejedná o tajnou zkratku. A vida, prý ano.
Skončila mi zrovna noční. Silnice tam stoupá, ale já ji tentokrát vynechal a hned za otlučenou kapličkou jsem zatočil do lesa. Před červenobílou závorou jsem seskočil i z kola a vedl ho. Před nosem mi vzápětí přeběhla srna.
A další. Všude jsem najednou viděl i posedy - a v odbočce panáčkoval zajíc. Pole se vlnila směrem k samotě - a já se vzdaloval od vesnice. Ale zkratka zase skončí druhou závorou a přijde známá silnice a dojedu domů a budu spát, ačkoli je sedm ráno a neděle. Ale teď ještě vedu kolo, i když ne sám. „Ahoj.“
Jorika a Jakub pozdravili.
„Kde máte auto?“ zeptal jsem se velmi mechanicky a schválně i chladně a ironicky.
„Hele, no, vidíš! Na to jsme zapomněli.“
„A to je chyba.“
„A proč?“
„No, představoval jsem si, že mě vezmete domů.“
„Jo? Hele, Lorenci, ještě řekni, že bys chtěl být takhle přepravován každý den.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Proč každý den?“ povídám. „Každý den nemám noční.“ A potom jsem zaváhal. „Možná by to dokonce stačilo i jednou.“
„Jednou?“
„Ale to nevadí, že ani jednou,“ řekl jsem prázdnému lesu, když jsem se ujistil, že je blížící se posed opuštěný a nikdo mě nebude považovat za mluvícího blázna. „Hlavně, že jste přišli.“
„To víš! Už jsme na tebe čekali,“ pravila půvabná Jorika.
„Já vím. Hned za tou závorou. Ale před další závorou zase zmizíte. Jako srny.“
„Možná. A tobě se po nás stýská?“
Přikývl jsem. „A tak si představuju, že občas jdete vedle mě. Ale na silnici se sní hůř. To tady je klid. Tady se nemůže vynořit auto. A ani to vaše mi nechybí.“
„Ale my ti chyběli?“ utrhla trávu.
„Chybíte mi každý den,“ řekl jsem záměrně pateticky. „Já vlastně bez vás napůl neexistuji.“
„A to ses zbláznil, Lorenci?“
„Proč? Vy dva... Zkouším na to nemyslet, ale ono spíš pomáhá, když si vás představuju.“
„A kdy to děláš?“
„Třeba než usnu. Nebo když jdu po prázdných schodech. Anebo tady,“ nadýchl jsem se.
„V lese? A na polích?“
„Na pole nechodím, znamená až moc prostoru.“ A někdy jsem si pro sebe říkal, že by vznikly i celé povídky, kdybych vlastní snění nahrával na magnetofon. Ale nevznikají.
Anebo ano? Nevznikají snad i bez záznamu?
Není leckdo básníkem, i když za život nenapíše ani řádku? A vždycky přece existuje aspoň jeden svědek, ne? A aby opravdu existoval, věřím. A ony pomyslné povídky? Ty Bůh možná registruje, kdo to může vyvrátit. A když se po noční dohrabu domů, už nic zaznamenat nedokážu, ale copak to není jedno?
Copak nestačí snít, jak říkal třeba i Flaubert?
„Lorenci, a tebe nikdy nenapadlo,“ šli jsme po kraji lesa, „že to nevíme, jak se ti stýská?“
„Ale jo. Já to vždycky věděl, že nemáte páru, o co kráčí, ale právě díky tomu jsem vám aspoň mohl odpustit.“
„No, ale měl sis říct,“ mínila dívka. Na to jsem neodpověděl.
Pořád jsme šli. Je hlupákem, kdo si neřekne?
Spíš mě napadlo, že bych slovy vše dorazil. A právě po jejich vyslovení by se Jorika a Jakub už nikdy neobjevili! Proč ne? Připadal bych jako slaboch. Řekl jsem: „Hlavně, že jste tu. I když ve snu. A půjdete tady vedle, kolikrát budu chtít.“
„A tobě, snílku, nevadí, že tě neprovázíme opravdu?“
„Hele, další srna! Nevadí... Tak já si samozřejmě představuju, že se to třeba někdy přihodí.“
„A kdy? Až budeš starej?“ zeptala se.
„Jo. Nevím proč, ale představuju si, že se to může přihodit, až než umřu.“
„A proč tak pozdě?“
To jsem netušil. „Asi, že chce čas, aby lidem došly věci. Ne?“
„Uznáváš ale, Lorenci, že na tebe nemůžeme čekat po každé noční, ne?“
„Jasně, to je blbost. Ale mohli jste napsat. Mohli jste se ozvat.“
„Někdy jsme se přece už ozvali.“
„To jo.“
A on to skutečně udělal – a Jorika taky. „Ale nebyly to od tebe tenkrát pěkná slova, Joriko.  Pořád je pamatuju.“
„To já už ne. Jaká slova?“
„Obtěžování. Pronásledování. Útoky. A skončila jsi tím, jak je to tobě a tvému klukovi nepříjemné.“
„To už si vážně nepamatuju, Lorenci,“ řekla a Jakub na to navázal: „Nic proti tobě.“ A pak si povídali a nejen, že mi to nevadilo, ale mně to vyhovovalo. A byl jsem rád – a chtěl, aby šlo prvořadě o jejich vycházku, i když se odehrála pouze v mé hlavě, a nebylo třeba komunikovat. Ne. Stačilo vědět, že jim nevadím. „Tak čau!“ Protože už jsme došli k závoře. A protože já to hradlo obešel a využil kolaq, zatímco oni dva zůstali v lese.
„Zase se tady potkáme?“ zeptal jsem se.
„Jasně, Lorenci.“ A mávali. Takže by bylo absurdním se zabíjet, i když... I když si myslím, že je sebevražda regulérní variantou. Jednou z několika. A jinou variantou je snít.
Třeba v lese. Třeba po ránu. Odjížděl jsem po asfaltu a stejně za chvíli ujížděli podle mě. Ulehl jsem doma – a stejně ulehli k sobě - a jen kousek ode mě. Někdy se mi o nich zdálo i v noci a jednou stál Jakub na kraji našeho náměstí a já mu drze řekl: „Ahoj, to se hodí! To mě hodíš autem domů, ne?“
Ale já žertoval a rádoby hrdě jsem šel sám. Hezký sen. A když jsem se probudil, zase na mě čekali u závory - a v duchu můžete komunikovat, s kýmkoli chcete, a já se tímto způsobem zachraňoval. A jen občas mě napadlo: Může pro mě na Zemi existovat i jiný pár?
Ne, odpovídal jsem. Ale taky jsem chápal, že by mohl existovat. Možná. Nebo do jisté míry. Jsou lidi zaměnitelní? Asi podle toho, s čím se spokojíte.
Asi podle toho, jak máte nastavené srdce.
Žije na Zemi i jiná dvojice jako Jorika a Jakub? Možná. Ale já vzpomínám na ty pravé, protože i já jsem pravý. Vzpomínám, ačkoli to nevědí. Ač tu věc, že existuji, přehlédli i podcenili, ale přesto se mnou občas chodí po lese, i když v reálu zůstávají ve stejném středoevropském čase v pelíšku. A nedělají si starosti. A nechci ani, aby měli starosti. A jedna nepovídka navíc jako tahle jim je nepřidělá.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.4421 s