Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 13.12.2019, svátek má Lucie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11044


Měření



Doplňování zásob

28.04.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Z nevydaného románu Styky s Jorikou.

Někdy se dožijete dokonce i události, pro kterou ateista začne věřit, dočetl jsem se jednou kdesi v jízdním řádu nebo snad v Brehmovi a není to snad až vojensky důstojná věta? I bez očekávatelného přívlastku kovaný? Je.
Nechme však vítr vát a zpěváka o tom zpívat. Jorika, Jakub, Katka a Nikol odjeli a já se rovněž chystal pro dnešek prchnout ze svého Sing Singu. Táhlo na sedmou večer a proti původním předpokladu již skončili s přípravou výstavy na patře. Vyloudal jsem se před mujzeum a nerozhodně se zastavil. Nezpívající fontána i dál existovala - a já možná taky. Vrátil jsem se ke Stejskalovi i telefonu, a tu se vpotácela do dvorany dočista opilá dívka.
Tam za silnicí ji asi vyplivl metalovým nářez. Čekal jsem, až opustí umývárnu. Minula mě opačným směrem a obešla neohrabaně fontánu. Poznamenal „Pane majore, výstaváci to dneska už zabalili. Nezamkneme budovu?“
„Proč?“
„Lezou sem lidi - a nejsme přece hospoda."
Zavrtěl hlavou. Podíval se na mě trochu neobvyklým pohledem. Pravda, ono vůbec nebylo jisté, zda se David anebo jiný zaměstnanec ještě nevrátí, a tak jsme čekali. Uběhla další hodina.
Potom jsem znovu vykoukl z muzea - a zrovna jako tenkrát v neděli jsem toho dne už vůbec nic nečekal. A jen snil. A normálně se mi stýskalo. Nenapadlo mě, co se přihodí.
Major to tenkrát možná věděl předem, ale nevím. Odbilo osm. Uplynulo ještě pět minut. Z dlažby se zvedli holubi. Před muzeem zabrzdilo Audi. Zvláštní? Proč? Protože ve snaze se aspoň trochu vyléčit jsem si právě takový příjezd opakovaně přehrával. Realita mě přesto nebo právě proto vyvedla z míry.
Je to možný? Co tu děláte? A nebyl to sen. Tentokrát. Auto ztuhlo, jako by venku vyrostl hříbek. To auto snad bylo vetřelcem z jiného vesmíru, anebo tedy vůči mně. Zatím se neotvíralo.
Ostatně zas ujedou, ne? Pozorně jsem situaci sledoval - a taky upírským Wellsovým Marťanůn trvalo přece hezkých pár minut, než zevnitř odšroubovali vršek válce. A tento vůz? Čekal jako časovaná puma mezi fasádou a fontánou. Už v příští vteřině se vypaří? Je jen fatou morganou? Udělá hup - a odskočí jako žába zpátky na rodnou planetu? Ke Spielbergovi? Propána, proč sem lezou? Spíš jsem se měl ptát, proč nelezou.
Je uvnitř vůbec někdo? Díval jsem se. Možná jen vyrovnali atmosférický tlak? No, třeba mě zblýskli, hm, a Jorice vadím. Jenom na půl vteřiny mě napadlo, že bych se tudíž měl zamést zpátky do muzea a pod koberec – a ustoupit z pozice na prahu. Hm, ale nevrací se jen sám Jakub? Vtom vystoupil.
Jorika to udělala vzápětí. Směrem od čenichu obešli Audi, každý ze své strany, a já se chvěl s představou, že jsem dnes ujel dřív z práce a sedím už doma. Jak snadno se to mohlo stát. Ale nestalo. Byl jsem tady. I když ne ve svůj obvyklý čas. A ti dva?
Očividně přivezli banální zásoby. Co vím, nedělají to v tuto dobu pokaždé?
Měl ses, Lorenci, přece dávno vyptat Stejskala! Ale ne. Doplňování spíš souviselo s novou výstavou a zítřejší vernisáží bratří Formanů. „Pustíš nás dál?" zeptal se Jakub.
„No, jestli mě zavraždíte, tak klidně." Nebo jsem snad řekl: „Pokud mě nezavraždíte? Už nevím. Stejně mě neposlouchali - a sedím na uhláku a vyhlížím přes okraje, doléhala k nám Vyčítalova country od majora. A ti dva milenci?
Zezadu z auta lovili krabice a neusmívali se, jak bych si přál,a já se s jejich podmračeností smířil. Musíte být teflonoví jako Ronald Reagan, abyste to zvládli - a neumřeli. Místo abych zabojoval o ten jejich smích, krotl jsem ale sám a v přemrštěné opatrnosti i ohleduplnosti se na Joriku... málem ani nedíval!
Byť jsem právě po ní prahl. Až nekonečně. Stále vytahovali krabice. Jako v mém dalším snu, ale ne! Tentokrát jsem nesnil. Příhoda měla jinou strukturu.
Na sen byla možná až příliš prozaická. Přistoupil jsem blíž k mravencům a mezi živým a mrtvým stavem dost nekomunikativního pana Lorence jsem zvolil stav A. A sebral jednu z krabic na chodníku a - kdovíproč - si v tu chvíli vzpomněl na spisovatele Lovecrafta. Načež jsem tu krabici nerozhodně upustil. Nakladatelství Plus tehdy vydávalo Lovecraftovy sebrané spisy a Dneska se na mě poprvé usmála, tak se podle mě jmenovala jedna jeho ztracená povídka. Totéž stálo před pár dny i na staré zdi při mé trase k nádraží, ale já to nepsal. O to víc jsem teď na nápis i Lovecrafta myslel - a krabici přece uchopil... a vnesl dovnitř do muzea, jejich psu - pokud jen možno - co nejméně podoben.
Já však byl rád tím psem. Položil jsem škatuli před sklad jako trofej a vrátil se. Sevřel jsem v prstech pár dalších krabic a uvědomil si: Zrovna to jsem chtěl. Zrovna něco takového jako Neapol a... Zasmál jsem se. Věci a krabice musíte za hlavu, radil v televizi stoletý režisér Vávra - a já začal Jorice a Jakubovi pomáhat.
Riskoval jsem možná trapas – a jejich odmítnutí, nicméně přece neuteču jako králík. Ne? A nechci podobnou spolupráci realizovat až na onom světě. A ač jsem pro vás cizinec, Joriko, v některé jiné variantě našich životů (anebo v další dimenzi) vám pomáhám rád. Nebo i pořád.
„A tady?“
Věděl jsem jen jedno. Jakub a ona se šťastnou náhodou vrátili k muzeu zrovna v den, kdy jsem večer mimořádně neodjel důmů, a mně díky tomu v srdci zůstane krajně podstatná emoce a vzpomínka. No, a ještě to neskončilo. Ještě se to děje. A hodinky na rukou pojednou snad ani netikaly a každá vteřina trvala hodinu a čas vnímáme různě, podle toho s kým. Říkal Shakespeare. A ti dva? Najednou se vyskytovali snad všude. A přece tak pomalí. Ne, nekmitali. Nijak. A pokaždé, když jsem zvedl krabici, instinktivně jsem ji přidržel mezi sebou a Jorikou. A proč? Aby mě ještě z něčeho nenařkla! Abych se i trochu schoval pro případ, že nejsem její ideál. To hlavně. A já jsem milou Joriku nechtěl dráždit. Dokonce ani tím ne, že se na ni blbě koukám! Tak jsem se nedíval. Není dost na tom, že jsou tak blízko? A nevadilo mi, jak jsem tím zradil vlastní oči, protože vážně dávno nešlo jen o dívání se. Já jsem Joriku miloval, a právě proto jsem po Jorice z vlastního rozhodnutí a dobrovolně nepokukoval.
Kéž ji ale nakonec zaujmu! Kéž zaujmu i právě chladem, prosil jsem. A hluboko ve mně i za mnou - v budově - existovala v šerých labyrintech nejenom šatna, nýbrž i JEJICH slavné skladiště. A právě u jeho dveří jsem Jorice kdysi podal začátek téhle knížky, té, kterou listujete. Místo se nalézá dva metry za její kavárnou a taky vy ostatně můžete překlouzat studenou dlaždičkovou chodbou... a uvidíte ho. Jenže pro vás magií nebude.
A krabice? U skladu jsem krabice pokaždé postavil na zem, vrátil jsem se a zvedl pro změnu nějaké šlehačky. Upadly mi. Naštěstí nikoli z výšky a hned mi je podávala jakási maminka. Večerem vedla holku podobnou Nikole.
„Díky,“ vršil jsem šlehačky už podruhé na předloktí, když tu se ke mně vrátil Jakub a pár mi jich ubral. Zbytek jsem donesl ke skladišti a neutekl - jako poprvé - a díval se radši dovnitř. Ale nešel jsem dovnitř. A nebylo to sice jako vejít do jejich ložnice, ale neudělal jsem si před skladištěm žádnou pomyslně posvěcenou čáru křídou čáru. I když trochu ano.
Nakreslil ji dokonce sám potlačený upír ve mně, a já tu stál a civěl místo Draculy i Christophera Lee a Gary Oldmana i Maďara Lugosiho. Ale netoužil milencům ublížit, nýbrž jim pomáhat. A nemusím se k vám úplně přiblížit! říkal jsem si, nicméně mi připadalo, že bych od skladu neodešel ani za celý svět. I když mi jaksi došla práce. A materiál.
Pozoroval jsem je, ale jen chvílemi. A taky periferně. Těkal jsem očima a pozoroval ty dva vědom si krajní nevhodnosti svého počíníní. Ale zůstal jsem tam přesto, i navzdory onomu pocitu. Neuměl jsem odolat. Nechtěl jsem krev, ale choval jsem se víceznačně. A přece vnímal jediné. Je. Otázkou bylo pouze to, nakolik můj poloukrytý zájem vnímají.
Naprosto ne? A zasloužím si koneckonců nezájem za to, jak pořád hraji? A že neumím být sám sebou? Ale vždyť hráváme všichni.
„Nemělo by se to ovšem přehánět,“ řekla z dálky Katka. Nevím proč zrovna ona. A stejně nikdy neuvěřím, že jim to koukání bylo tenkrát nepříjemné.
2.
Píseň: Když jsem šel dnes týden do Drahoslavic/ potkal jsem na cestě sedmnáct babic:
Hej vy, babice, starý krabice!/ povězte: Kde leží Drahoslavice?
Není dvou bez tří, říká se, ale není to docela pravda. I když je.
Mimo to ovšem i „pamatuji Lemurii“ - a necítil jsem se zrovna nejmladší, zatímco mu Jorika ve skladu ledacos kladla na srdce (asi jako máma). Zatímco Jakubovi promlouvala do duše: „Neuteč mi!“ Mně, pravda, její rady jen probublaly ušima jako nedešifrovaná říčka - a nedovím se víc. Nikdy. Ale tuším, jak odpovídal, stejně to tuším. A co vím určitě? Jak se tenkrát měli rádi.
Naprosto mi nevadilo, že jsem nic konkrétního neslyšel, když jsem se vyskytoval pouhé čtyři kroky od nich, zatímco rokovali a dohadovali se. A ani sebenepatrněji mi nechybělo, že těm dvěma vlastně nemám co radit. Co mi ale připadá divné?
Že je štěstí na velkých plochách světa zapovězeno. Možná je. A ne, neutekl jsem od skladu, a tak i teď slastně vzpomínám na sladkou nekonečnost vteřin. Těch. Už navždycky budu toužit, aby se doplňování zásob vracelo. A vracelo a vracelo, až do rozdrolení veškerých pískovcových útvarů pod muzeem. Až do skonání věků i všech Lucasových vesmírů. Ten večer jednoduše přijeli. Krátce jsme spolupracovali. Toť vše. Ale je to i klíčová kapitola mého života. Mého románu. Stál jsem tam, trčel jako bloud, a říkal si: „Jak je to divné. O téhle chvíli vím jen já sám. Oni dva? To nechápou. Nepochopí. Snad nikdy. Ani teď nevědí nic.“ A já?
Dokonce ani netuším, zda se po mně Jorika během těch nekonečných minut aspoň jedinkrát podívala. Jak to taky tušit, když jsem se od Krásky stále a tak přehnaně a snad i přesmoc pokorně odvracel? I tak dostávám až příliš, říkal jsem si i dál. A proto se nemusím koukat, že je sleduji srdcem. Tenkrát...
Tenkrát si ještě patřili. Taky proto nejsem ostatně mrtvý a existuji. Taky z toho důvodu existují Styky s Jorikou. Aby se ti dva pokaždé vrátili k sobě, když se rozkmotří, když něco zkusí s jinými. A já tam stál. Nekonečně se mi zamlouvalo, jak si vzájemně důvěřovali. Svět se stával úplně jiným, když byli blízko. Pro mě o tolik lepším. Takovým, jaký jsem ho neznal. Líbil se mi, skoro jako oni dva. A bláhově jsem si představoval, že se tady pro změnu chlubí Jakub Jorikou alias... Alias Tou Nejkrásnější Barmankou Z Galaxií Na Sever. A že to dělá na oplátku. Tenkrát v neděli v deset dopoledne se mi totiž Jorika chlubila Jakubem. Nebo ne? Vím, je vždycky všechno jinak. Záleží však na tom? Při tom banálním krabicování jsem Jorice, přísahám, vážně nemrkl ani na kotník. Snad ani jedinkrát. Vlastně jsem se jí ani nepodíval do očí, proč bych taky musel? Snad nejsem přímo autista, ale nemusím. A přece Joriku i tak objímá celé mé srdce! I ten její nejvěrnější tygr jsem, a přece ji ani neškrábnu. A přece mé srdce nepřetržitě jásá: Což to taky nevnímáš ty, má svébytná Joriko? Jak nekonečně tě miluji. A nedíval jsem se sličné kavárnici do očí i proto, abych ji zmátl. A rovněž z toho důvodu, abych ji zaujal. Chladem. Ano. Masochisticky jsem odmítl výhody Shora, což bylo jistě špatně, a nepodnikl ani to nejmenší za Jakubovými zády, protože já ho nechtěl šidit a ani ne šálit. A když jsme sestupovali podruhé ke skladu a mně se naskytla šance být na jedenáct a půl sekundy čistočistě s Jorikou, tak jsem dobrovolně sežehl jako můru tu šanci a upálil tu příležitost v pitomně svatém plameni imaginární svíčky. Až tak daleko někdo zamilovaný zajde. A pootočil jsem se skoro jako nějaký gay, ke kterému se ostatně rád přirovnám, a počkal radši mna Jakuba. Než na ni. Říkejte si tomu zbabělost, říkejte si tomu romantismus, říkejte si tomu něha, přátelství, anebo jak chcete, ale ve skutečnosti tu šlo o tu nejrafinovanější taktiku všech taktik. O nejprudší touhu po ženě žen, když to přeženu. O absolutní závrať jednoho zamilovaného blázna.
Ale zároveň jsem i racionálně hrál na obě dvě strany, asi jako ten legendární Tom Ripley. A dole tudíž tkvěla i zparchantělá vypočítavost? Já bych neřekl. Ani ne. Já jenom toužil, aby ti dva - i bez jakýchkoli slov - pochopili, nakolik dokonale jim umím náležet. I třeba jenom jako prsten. Nakolik oddaně. Že jsem pro to stvořený. Že jsem jejich myší. Tenkrát ještě navíc neměli děti a já byl Jorice věrný podobně jako malý chlapec - a nemohl za to! Protože to naplánovalo novoluní. Samo nebe. Můžete mě celého považovat za plané výkřiky a má přehnaná gesta zesměšnit, ale taky Jakubovi jsem začínal být oddán. Rostlo to, co na tom by koneckonců mohlo být jedovatého? Nic jsem po nich nechtěl. A přece svým způsobem všechno, já vím, ale hatit jsem netoužil nic. Taky nic vnehatil. Ne? Věřím, že ne. Věřím, že ani nechtěně ne. A nikde neexistoval rozpor. Nebo já rozpor nevnímal. A paradox?
Nechtěl jsem Jakubovi způsobit ani stín starosti. „A vidíš? Působíš,“ uslyšel jsem přesto z nitra sexem nabitého pana Hyda. Ale jakmile krabicové dobrodružství v muzeu skončilo, vraceli jsme se od skladu rovnou k nebi tam venku a vstoupili snad přímo do Foglarova románu, i když se mi vysmějete. Toho letního podvečera, který s nimi jinak nikdy nestrávím. Už jsem to pochopil. Už mi došlo, že ne, a většina věcí tady v románu okolo se odehrála jenom v mých představách. A Jakub?
Nakonec mi jednoduše poděkoval, asi jako nějaký Mirek Dušín anebo Ludva Grygar, a já jen mávl rukou a zahuhlal: „Ahoj!" Nic víc. Ale ahoj připomnělo i první Formanův film a neopodstatněně jsem zadoufal, že Jorika z tónu mého hlasu vyčte vše. Jak by mohla?
Ve filmu? Možná. V románu? Určitě. Romány konejší. Proto. Tak tam... by pochopila. Ale v životě? Jorika odevzdala klíče od kavárny a skladu majoru Stejskalovi, který na ni přívětivě zamrkal, a šla dál. Nečekala. Vůbec na nikoho nečekala - a já zaswe jenom předstíral část vlastního ostychu. A choval jsem se vlastně odtažitěji než ten anglický komorník z románu Edgara Wallace. Jak bezpečně jsem i dál prodléval ve vlastním světě poloklamu za sklem, které se neviditelně tyčí mezi mnou a tím párem. A co? Měl jsem je rád. A přece jim nechtěl pitvorně vadit. „A vidíš, vadíš,“ řekli by. Mlčky nasedli do auta. Bez rozloučení anebo mávnutí odjeli - a nemávl jsem ani já. Jenže co? Nevadilo mi to po tom všem. A pro ty chvíle, než doma usnu, najednou všechno zůstávalo v pořádku. Jednoduše jsem neuměl uvěřit, že ten pocit vyprchá. A že se ty události vůbec přihodily. „Jak se to, propána, jenom mohlo stát?“ ptal jsem se pomyslného doktora Jekylla v sobě, ale i pana Hyda, a pojednou recitoval:
V mých snech je všechno v pořádku,
píšou mi řádku po řádku,
píšou mi spolu dopisy
z budoucna, ze dnes, ze kdysi,
v těch dopisech jsme přátelé
a všechno je tam veselé
a nejsem ani trochu sám,
často si s nimi povídám:
„V mých snech je všechno v pořádku!“
Píšu jim řádku po řádku.
Zůstal jsem v muzeu a v ten večer i nejšťastnější entitou vesmíru. Jednoduše jsem už neumíral. Ten večer neumím považovat za osamělý, protože pro mě osamělý nebyl. A Jakub a Jorika?
Asi měli prodloužené prsty skrz čas a prostor a dotýkali se mě. Všechno, co se do usnutí dělo, se chvíli dělo s nimi. Jen o fyzickou přítomnost lidí totiž nejde. Jde i o podvědomí, vzpomínky, o víru a představy a sugesci, že nás druzí PŘECE JEŠTĚ PŘED CHVÍLÍ VNÍMALI. Jako obvykle jsem snil a... A co si asi povídali před příjezdem k muzeu? hádal jsem. Co po odjezdu? Opravdu se doplňují jako pravá dvojka, jak si maluji? Ještě někdy budou doplňovat sklad? Protože dovezení zásob ve mně vyvolalo mylný dojem, že mi Jorika odpustila (a to možná na Jakubovu přímluvu), a já si s hrůzou už po třinácté uvědomil, jak málo stačilo, abychom se toho dne navždycky minuli.
A tu se Audi vrátilo. Ale ne úplně. Zahlédl jsem jenom, jak fičí silnicí v pozadí za metalovým stanem. Jsou to však vážně oni?
Upřel jsem oči na okénko, za kterým asi sedí Jorika, a proskočil bych sklem, kdyby to šlo. A teď zabrzdí? U stanu? Vybavilo se mi, jak u skladu řekl: „Mohli bychom ten metal omrknout.“ A tak jsem napjatě sledoval rozcházející se hordy a čekal, zda se Jorika a Kuba na prostranství vynoří. Tak jako v románu. By se to stalo.
Kdyby se vynořili, co bych udělal? Nevím. Nevím, jestli bych později večer ještě zašel sám do kina, to možná, ale určitě chápu, že bych od muzea mířil k nim - a nic by mě nezastavilo. Ani už ten hloupý a zbytečný ostych. I tak jsem snil. Tak, aniž jsem však vůbec měl nárok. A byl jsem víc než komickým, vybavil se mi dokonce jeden trapný motiv ze starodávného televizního seriálu Markýz de Bois Doré. A není nakonec nejlepší ze sebe citovou složku úplně vypreparovat? A přece jsem ještě cestou domů vlakem pošetile věřil v to setkání, a protože s jídlem roste chuť, dělal si naděje. A pokud je něco absolutně krásného, tak jen obtížně zvládnete uvěřit, že se podobná záležitost nikdy víckrát nevrátí. Takže jsem i já zůstal pošetilcem, který si tisíc a jednu věc pouze namlouvá, asi jako tisíc a jednu noc.
Dobře. Přesto ale sklonek dne prozářil jako reflektorem a ve směru dozadu v čase i předchozí sekvence téhož dne, hodinu za hodinou, a mnozí nikdy nezažijí ani tohle. Nadáler netuší, o čem zde melu. Ale já to vím. Perfektně. Kéž bych směl tam u krabic prosnít podobně i zbytek života a smrt. Stálo by to za to? I kdybych už nikdy nic nenapsal?


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2983 s