Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 6.12.2019, svátek má Mikuláš 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12778
Komentářů: 11044


Měření



Šťastná to pomsta neboli Julius a Božena

30.05.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

"Stoupáme?"

„Ne. Naopak klesáme!“
„Jakže?“
„Takže jest to ještě horší, pane Smithi. Padáme.“
„Do pytle! Kurňa! Vyhoďte zátěž!“
„Ale poslední pytel dolarů už byl vyprázdněn!“
„A pytle peří?“
„Šly přes plot.“
„Co balón? --- Stoupá?“
„Ne!“
„Slyším něco jako hukot vln!“
„Pod košem je moře! Nemůže být hlouběji než sto padesát metrů.“ Tu prořízl prostor mocný hlas: „Ven se vším, se vším, co nás zatěžuje!“ A ona slova se rozlehla nad nekonečnou plání Tichého oceánu ve čtyři hodiny odpoledne, jenže uvnitř koše už, bohužel, nic moři věnovatelného nezůstalo.
Anebo přece?
„Co naplat. Vyhodíme inženýra Smithe,“ pronesl Pencrof, bodrý to námořník. „Bude to památná chvilka.“ A vzápětí už letěl Cyrus Smith šipkou do vln.
„Vyhoďte i Mirka Dušína!“ vykřikl Prošek.
„Zůstal v Americe s Lincolnem, lovcem upírů. Miluje ho.“
„No, tak vyhoďte divou Báru!“ navrhla Barunka a nešťastnice putovala přes brlení.
Koš se odlehčil.
Ale za chvíli už proutěné dno zase olizovaly zpěněné vršky vln a paže chobotnic. Co naplat, bude se muset obětovat ještě jeden vzduchoplavec. Ale který?
„Vyhoďme Joriku,“ navrhla paní Prošková.
„Ta je na Rhodu. Na praxi.“
„Tak vyhodíme investigativního novináře Gedeona,“ navrhl bodře námořník Pencrof, ale současně zazněla ohlušující detonace.
Vzhlédli. Blesk sjel do vršku balónu. Vzápětí se řádně napili slané vody. Vespolek. A kdo ví, jak dlouho by lokali ten nektar, nebýt božského kapitána Nema, který už byl pod hladinou příhodně uchystán jako deux ex machina.
Sotva se vzduchoplavci, Proškovi a Barunka probrali na pláži z bezvědomí, začali s výzkumy.
„Na první pohled se zdá, že je tato plochá země jménem Duna neobydlena,“ rozhodl námořník Pencrof, jehož mozek nyní nahrazoval mozkovnu Cyrovu. „Ale pro jistotu obejdeme ostrůvek Duna kolem dokola. Pánové? Navrhuji se pro ten účel rozdělit. Já půjdu s Harbertem a s doutníky k východu a vy, Spillete, se s tím negrem pusťte k západu. Sejdeme se buďto na dně na hřbitově vraků anebo na protilehlém pobřeží. Jedno z toho.“
„Takové narážky na barvu kůže si vyprošuji!“ nedal se však odbýt Nab. „Proč jsme prchali z otroctví a Richmondu?“
„Omlouvám se,“ řekl po chvíli námořník, a to stále tak bodře. „Nabe?“
„Ano?“
„Do smrti dobrý.“ A podával černochovi pravici. Pencrof moc dobře pochopil, že budou potřebovat každou ruku. „Buďme svorni,“ vyhrkl pak spontánně. „Žlutá je barva naše. Vybudujme tu novou americkou kolonii bez předsudků.“
„Možná, ale nejprve obejděme ostrov,“ dodal rychle Harbert. „Co když tu totiž někde bude i literární badatel Putna a ty při tom setkání ještě změníš názor na předsudky, Pencrofe?“
„Ano. Obejděme písčinu a skalisko,“ horlivě přikyvovali černoch a novinář. „A možná tu skutečně vegetují nějací obyvatelé, ale jejich orientace nás do rozpaků rozhodně nepřivede. Tedy pokud nevylezou z nory s transparentem.“
„Obejděme novou zemi!“ A jak řekli, tak udělali. Neuplynulo ani pět vteřin a sešli se na odvrácené pláži.
„Počkat, tak rychle? Něco tu neklape, pánové,“ okomentoval situaci bystře Gedeon Spilett.
„Ale co?“
Nevěděli.
A na tomto místě textu přestal spisovatel psát, anžto také netušil, jak pokračovat. Navíc... Zmocňoval se jej utkvělý pocit, že není původní.
Bezděky možná právě napsal i něco, co už kdysi kdesi četl. Anebo ne?
Horlivě začal vzpomínat. Nepostřehl, že po jeho boku stanul vousatý muž s harpunou.
Nemo? Ne, nikoli. Sám Verne.
A Jules pozvedl oči k nebi, jako by se dovolával povolení, a snad na boží pokyn zdvihl i harpunu. Jenže rána nedopadla. Nemohla. Protože spisovatel před Juliovýma očima už pokračoval v psaní, a to takto:
Děti zůstaly stát. Všecky tři vedle sebe. Ani z babičky oka nespustily. A příboj bušil do skalin, ale nemohl narušit nic z toho, co děti sledovaly. A ej, z korábu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. A maminka ji plačíc objímá a tatínek jí tiskne ruku a babička líbá oba rodiče na líce. A ej, Bětka přistrčila i malého kojence, boubelatou Adélku, a ej, babička se na ni smála, jmenovala ji masožravé robátko a udělala jí křížek. Ale ohlédla se i po ostatních vnoučatech a tónem nejupřímnějším zvolala: „Gedeone! Harberte! Nabe! Vy moje zlaté děti, vy moje holátka! Co jsem se na vás natěšila!“
Tu však se kupředu prodrala zapomenutá Barunka a zeptala se babičky: „A proč máte takové veliké oči?“
„To abych tě lépe viděla!“
„A proč máváte tak velikými ušisky, babičko?“
„To abych tě v tom příboji lépe slyšela!“
„A proč…“
„Drž už hubu, děvče.“
„Ale babičko!“ vmísil se do dialogu pan Prošek. „Ukažte nám radši už nitro a obsah kapsáře.“
„Ale vždyť jsem s čela pěnu ještě ani nesetřela, kujóne!“ zasmála se starucha. A potom? Stanuli v chatrči, jejíž vchod zastíral místo závěsu kývající se zbytek parašutisty. A babička Prošky a vzduchoplavce znovu a znovu křížkovala i líbala a nazítří, když se bouře utišila a mraky se roztáhly, pozdravila hned ráno sluky dávkou z kulometu. A jala se obcházet atol.
Cestou na sever na sebe jen tak mimochodem poštvala i Sultána a Tyrla. Pak vyplísnila vodní vílu Viktorku. A šukala chvíli po chatrči. Ale nikdo se neprobouzel. I přistoupila k prvnímu lůžku z řas a zaťukala Barunce důkladně na čelo, aby se duše probudila. Děvče radostně otevřelo oči: „To už je ráno, babičko?“
„Tři hodiny, děvče! Musíme vstávat, šup, šup, šup. A uklízet.“
„Ale všude čisto!“ vyskočila Barunka - a odkopla zbytek ptačího trusu do Pacifiku. „A hlavně, že tu nemáme otroctví a netoleranci. A kdyby přece dorazil na putně i pan Putna, budu ho taky tolerovat. Babičko! Úklidu netřeba.“
„Ehm, a co tedy máte v tom kapsáři?“ probudil se Prošek.
„Ví Bůh.“
„Výbuch?“ vyděsili se. Ale Babička se zasmála. Vyšla na zápraží a uvítalo ji ržání mořských koníků. Potom řekla: „Zlaté děti, nástup!“ A nechala nastoupit dokonce i malého kojence, boubelatou Adélku. „Nástup a rozcvička.“ A když bylo po všem, podělila zúčastněné svazkem granátů. „Tak. Den her začíná, zlatíčka!“ A bodře se usmála. „Kohopak asi budou už brzy snímat ze špičky zdejšího kostela?“ dotázala se Barunky laškovně. „Jistě pana faráře. Anebo Martina Putnu?“
Ale kostela zde nebylo. Zato velebná postava paní Boženy se náhle vztyčila po spisovatelově boku s chodským čakanem a hleděla do Vernových očí. Nato oba svorně sekli i bodli – a čekali výkřik.
A čekali chropot. Ale spisovatel na ně hleděl dál a dál a tupě a klidně.
„Šťastná to žena,“ řekl. „Ach. Šťastný to muž.“
A dokonal.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2533 s