Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 8.12.2019, svátek má Květoslava 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Někdo třetí mezi námi

29.05.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Poslední povídka o Jakubovi a Jorice

Prohodil: „Kde jsi tak dlouho trávil čas?“
„Kde?“ Povídám: „Doma. V práci. Zase doma. Zase v práci.“
„A stereotyp trýzní?“
„Nevím, ale rozhodně se to střídalo.“
„Hm, a napsal jsi zatím aspoň nějaký brakový román?“ zeptal se Jakub.
„I nebrakový.“
„A jinak jsi dělal co? Celá ta léta?“
„Čet a psal. Chodil do práce, jak říkám, a mezitím jsem čet a psal.“
„Není to málo?“
Navštívili mezitím řadu zemí v popředí s Itálií a vcelku si užívali, ale já si taky nestěžoval. Psaní mě bavilo, cestování podstatně méně. „Zdá se ti to málo?“ povídám proto vzpurně. „No, a taky jsem vzpomínal na vás dva.“
„Tak to snad je samozřejmé,“ vstoupila do dialogu Jorika – a zasmáli se. Očekával jsem další otázky, ale najednou usedli na lavičku a konverzovali spolu. Čistě spolu. Nemohu říct, že by mi to vadilo. Spíš naopak. A když jsem je, zaujaté sebou, sledoval, cítil jsem, že sleduji ty pravé. Ach, vy jste ti praví a já tak sám, říkal jsem si trochu ublíženě a trochu s patosem.
Tu zmlkli. Zničehonic ke mně obrátily oči. „A když nepíšeš a nejsi zrovna v práci?“
„Spím,“ plácl jsem. Nebyl to Jiří Menzel, kdo se - už letech sedmdesátých – přiznal, jak rád spí? Byl. A mně tenkrát deset, když jsem to bohémské doznání našel v Pionýrské stezce, a napadlo mě: Slabost! A Menzela jsem nechápal. Proč utrácí čas?
A... Vida. Dnes to vidím jinak.
„A když spíš, tak míváš sny?“ zeptali se.
„Mívám.“
„Hezký?“
„Jak to myslíte?“
„No, třeba o nás?“
„Ale i blbý.“
„Zdává se ti však taky o nás dvou. Ne?“ nedala se Jorika.
„Výjimečně. Bohužel málo. A vždycky, když to nečekám.“
„A jinak? Jinak se ti zdává o čem?“
„Tarra White. Ale spíš ve snu úzkostlivě kontroluju takový objekt. A hlídají se mnou i další a jednoho, jistého Ferdyše Mravince, zrovinka pětkrát nemusím.“
„A dál?“
„Pokaždé znovu poodhalím, že jsem v té práci něco zanedbal, a říkám si: Má vina!
Má. Ale přemýšlím, zda nešlo spíš o podraz.“
„A jak to v objektu X vypadá?“ zeptala se vyjeveně krásná Jorika.
„Jak? Asi jako na měsíční základně Z. Nebo já nevím. Jedno patro to jenom má, ale já v něm kupodivu nikdy nebyl. Není to zvláštní?“
„A náš klíče, Lorenci?“
„Ne. Ty se záhadně ztratily. Vlastně však i našly. Má je Mravinec. A potom... Starostlivě o mně hovoří s kolegy, ale spíš rádoby starostlivě. Dojde na Lorence, naznačují ty klepy, ale sotva se přiblížím, začne Ferdyš schválně o někom úplně jiném a do očí tvrdí, že by on mohl být vyhozen z práce.
„A je Ferda šéf?“ zeptala se Jorika.
„Vliv má. A znáte tyhle intriky. Pokud sami někoho nepodrazíte, jste často podraženi.“
„Ale neříkej, Lorenci. Jsi snad paranoidní?“
„Možná jsem, ale ve snu i jasnej. A jak to bejvá! Do očí všichni vlídní - a chovají se k tobě jako k nemocnému.“
„Hm, a kde stojí ten objekt ze sna?“
„To nelze zjistit, Joriko, ale jde o dům o tisíci patrech - a obklopil nás teprve dávno. A tak jsme zajatci a já děkuju opakovaně Pánu Bohu, že jsem se probudil.“
„Vychází snad ten sen z něčeho reálného?“ zeptal se Jakub jako psychoanalytik Freud.
„Tak napůl. A když se probudím, tak se mě vždycky zmocní podezření, že nás Mosad anebo někdo jiný odrovnává právě skrze sny.
Tomu jsme se zasmáli. „Ale proč zrovna tebe, Lorenci? A kdo by měl podobný zájem?“ pokračovala luzná Jorika. „Řekni. Kdo asi?“
„No, vy.“
Usmál jsem se. „Pokus o vtip. Vy byste přece nic takového neudělali, že?“
„A proč si to myslíš?“
„No, jste hodní.“
„Tebe jsme si nicméně roky nevšimli.“
„Ale byla to i má chyba.“
„Jo. A jakpak to?“
„Bál jsem se. Mravenců, lidí... Všeho, Joriko. A styděl jsem se. Hrozně. Takže to určitě nebylo jen nějakou vaší lhostejností.“
„Tak to je fajn, že ne. A víš ty co, Lorenci? Zaznamenej si onen opakující se sen – a udělá se ti líp.“
„Líp? Myslíte? Asi jako když píšu o vás?“
„Možná. A to, co píšeš, si, poslyš, cucáš z palce?“
Přikývl jsem. „Typická terapie.“
Jakub a Jorika mě chvilku pozorovali jako brouka. Řekl: „A pokud... Pokud bych tě zajímal nějak víc, nebylo by... Nebylo by to nic špatnýho. Ne?“
„Nebylo.“
„A zajímá?“ chtěla Jorika s obavou vědět.
„No, mě spíš chytilo to neviditelné pouto napjaté mezi tebou a jím,“ zavrtěl jsem hlavou.
„To zní velmi romanticky. Ale co my?“ nelíbila se nadstavba života Jorice.
„Vy? Ale jo. Taky mě zajímáte.“
„A každý jinak. Ne?“
Přikývl jsem. „Ty ses mi líbila - a Jakuba jsem ještě dávno neznal. Joriko! Pamatuješ si vůbec, jak jsi mi o něm poprvý řekla?“
Zavrtěla hlavou.
„Já si to pamatuju.“
Zkrabatila čelo.
„A tvůj tón. Já to poznal, že ho máš ráda, ale... Ale mně to nevadilo. Víš, já to okamžitě akceptoval.“
„A přenesl ses přes to.“
„Určitě. A byl jsem ti dokonce najednou ještě oddanější.“ A zaváhal jsem. „A koneckonců i jemu.“
Čemuž se opět zasmáli. „A tak jsme ti praví?“
„A já tak sám.“
„Už ne.“
A myslím, že mě políbila. A že mě objala, až skoro jako Greta Garbo. Není přitom zvláštní, že se ženou naprosto nelze kamarádit? A že musíte rovnou milovat?
A že... Povíte-li naivně: „Jsem jen kamarád,“ zatratí vás. Už podvědomě to udělá? I proti vlastní vůli?
Není to prazvláštní? „Ale pokud o vás dvou někdo píše, není to, jako byste našli dítě?“
Tomu se počtvrté zasmáli. „Našli? Snad měli,“ řekla.
„No, tak není to, jako byste měli dítě?“ opravil jsem se.
Mlčeli. Potom... „A ty jsi to dítě?“ A Jorika se už nesmála – a já řekl: „Možná. A možná ne. Určitě ale jsem jakýs takýs spisovatel.“
„Jakýs takýs? Hlavně náš,“ rozhodla. Přemýšlela. „Ale co když dojde i na pravé děcko v pravý čas, Lorenci?“
dojde,“ opravil jsem ji. „Až.“
„Co tedy dojde i na pravé děcko, Lorenci?“
„Ocitnu se v ohrožení?“
Vstala a my uslyšeli: „Víte co? Rozejdu se tady Jakubem, máš mě stejně dost, nejspíš, a vdám se tady za Lorence.“ Odmlčela se.
Dodala: „Hezká svatba. To bude. Představuju si. A pak... Někam pojedem.“ A škádlivě dodala: „A bez Kuby.“
„A sex?“ zeptal jsem se ostražitě.
„Asi zvládáš perfektně, ne?“
„Já vím? Máš možná odhad, ale radši se vezměte sami.“
„Bude to tak lepší? Řekl bys?“
„Bude. Tak.“ A ona se obrátila se k Jakubovi a řekla: „Taky mě to už napadlo. Co říkáš?“
Asi jí dal pusu, nevím, já se nedíval, ale určitě řekl: „A víš, že to není špatný nápad?“
„Ne. Ale myslíš to vážně, Kubo?“
„Jo. Tentokrát jo.“ A tak se vzali. Ale mluvit se mnou nepřestali - a někdy je vídám a jednou jsme navštívili i Kynžvart (na svazích Slavkovského lesa) a do oné návštěvy jsem tam nezavítal od svých čtyř let. A když Jorika čekala dítě, tak mi navrhla, abych se jí zlehýnka dotkl na břiše. „A co je tam?“ zeptal jsem se tak trochu z legrace.
„Možná druhý Jakub?“
„A já? Já ne? A já ani trochu?“
Mlčela. A já řekl: „Určitě je to někdo třetí mezi vámi.“


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2608 s