Zabijáci jsou dalším příběhem ze série o případech Oddělení Q včele s hlavním komisařem Carlem M?rckem a jeho asistentem syrského původu Asadem.
Hned po prvních stránkách si čtenář pravděpodobně zakleje: zatracená zlatá mládež! Za znovuotevřeným případem brutální vraždy dospívajících sourozenců totiž zřejmě stojí skupinka někdejších studentů prestižního lycea, dnes už patřící k dánské elitě. Za studií se v nich z nudy probudily sadistické sklony. Zvrácenou zábavu podporovali nejrůznějšími rituály, zejména společným sledováním Mechanického pomeranče, orgiemi či organizovanými lovy. Skupinové sdílení v nich pochopitelně vzrušení jen upevňovalo, takže jim jejich spiklenectví vydrželo až do doby, kdy se ze všech členů staly úspěšné persóny dánského společenského života pravidelně se objevující na přebalech dánských tiskovin. Všechno má ale svou trvanlivost a časem začnou vznikat praskliny, kterými tu a tam něco unikne ven. Když se uvnitř této party začnou projevovat slabé články, je nutno je eliminovat. Rivalita a nejistota mezi nimi narůstá a s tím i vzájemná podezřívavost. Celou situaci navíc komplikuje Carl a Asad svým novým vyšetřováním, které postupně odhaluje, že zdaleka nešlo pouze o tu jednu vraždu...
 
Autor prý trávil dětství v prostředí dánských psychiatrických ústavů – nikoliv jako jeden z jejich chovanců, ale jako syn svého otce, lékaře. Zdá se, jako by si z těchto let odnesl poměrně přesné představy o jistých temných stránkách lidské osobnosti, které před čtenářem nyní velmi efektně odkrývá.
Kromě Kubrickova Mechanického pomeranče se nabízí srovnání s jiným filmařem, a to dánským Larsem von Trierem. Cosi společného v jejich poetice zřejmě spatřuje i producent Trierovy Melancholie, protože zakoupil práva na zfilmování Adler-Olsenových příběhů o Oddělení Q (premiéra na podzim 2013). Oba tvůrci se noří do těch nejčernějších hlubin lidské povahy a vynášejí je na hladinu jako by nic, tak jak jsou, holé jako Adam a Eva v ráji. Rozdíl mezi Adler-Olsenem a Trierem je však v tom, že narozdíl od Triera se spisovatel nevyžívá v explicitním zobrazení potažmo popisu násilných či jinak drastických scén. Mnohem více pracuje s prostým konstatováním, které dále nerozvádí, nebo s indiciemi, které samy o sobě nepůsobí brutálně, ovšem o to více se rozvíjí ve čtenářově představivosti. A protože nejde o prostředí hezké, neboť násilí není hezké, může být četba o to palčivějším zážitkem, který slabší povahy jednoduše nezvládnou.
 
V současném zvýšeném přílivu severských detektivek a krimi thillerů vynikají knihy Jussiho Adler-Olsena především autenticitou, s jakou ztvárňuje své románové postavy. Však také mnohým z nich stáli předobrazem skuteční lidé, které autor, jak sám tvrdí, za svůj život potkával. K dynamice čtení přispívá četná dialogičnost a členění na krátké a napínavě vystavěné kapitoly. I přes zdánlivě dlouhých 400 stran tak knihu zhltnete během pár večerů nebo třeba deštivého víkendu.