Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 14.12.2019, svátek má Lýdie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11045


Měření



Povodně

05.06.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

***

Povodně jsou dvojí. Vnější a vnitřní.
Ty první už vyvedly pěkné věci. Budily zoufalství (pamatujete?). Ničily. V Praze, Troubkách... A nejenom knížky. Vyplavovaly byty i divadlo Semafor. U nepostižených ale budily jako obyčejně vzrušení.
Protože povodně a požáry lidi záludně fascinují.
„Hrůza!“ šeptají lidé, ale očima ty vody hltají. Neumějí oči odtrhnout. A kdo zrovna byl bez domova nebo bez lásky - a kdo měl momentálně nezdravě vysokou hladinu zoufalství v krvi, tak ten se podobnou katastrofou uvolnil.
Rysky hladin se mu srovnaly. Tlak... se vynuloval. Úder živlů totiž pokaždé hladí „bídníky“ a přivádí je do euforie. A tma? A smršť? Všechny tvory s vnitřním pocitem křivdy jednoduše nadchne. Ty vody aspoň na chvíli přešumí přes boly.
Když mi bylo čtrnáct (1978), příroda se do povodní ještě nehrnula. Zato záplava prázdninového volna se hrnula a osmá třída už za mnou, prvák gymnázia přede mnou. Červenec a srpen jsem poprvé prožíval dospěleji a ke své škodě najednou už nevyrážel na „dobrodružné výpravy“ v duchu Rychlých šípů. Asi jen dík tomu jsem nedošel ani na to plzenecké nádraží.
To spolužák ano. Vyšplhali na vagón. Elektrický proud ho zbavil ruky. Bylo mi ho tenkrát líto, ale existoval i další spolužák, ke kterému jsem lnul víc. Spolužák Ferda Valenta.
Asi nejoddaněji naslouchal mým vyprávěním, ale taky sám si uměl vymýšlet. Nebo mi vyprávěl o Černém korzárovi Emilia Salgariho. Jak svorně jsme vzývali i veledetektiva Agatona Saxe z knížek švédského humoristy Nillse Olafa Franzéna.
„Už ses naučil značky prvků?“ ptám se Ferdy jednou. „Já si neumím zapamatovat značku dusíku.“
„To je jako nic, ty vole."
„Jo?"
„No. Já si vždycky řeknu: N je jako, když se dusim.“
Taky logika.
A takový byl Ferda. Ale za dospívání se neperete jen s průšvihy tohohle typu a školní látkou. Chtě nechtě zápolíte i s látkou v sobě. S povodní i tou látkou, ze které jsou utkány sny.
Proč se proto divit, že kluky fascinují i katastrofy a neštěstí? A co s tím naděláte? Ta tragédie na střeše vagónu Jardu postihla závěrem léta a vzpomenu při té příležitosti i na zapomenutou novelu Konec prázdnin od spisovatele Jiřího Navrátila (vyšla roku 1969 v knize Spálená stráň). Pár horkých dní na začátku září tam přinese smrt. Když se hrdinovi utopí sestra.
A já? Obdržel jsem tenkrát psaní: „Cos to udělal tomu Jardovi?“ A přečetl si to i můj táta – a povídá: „Co? Tys byl na tom nádraží taky?“
Popřel jsem to (poláčkovsky): „Já? Ne. S těmi kluky už nechodím.“
I předtím jsem se ostatně stranil povodní společnosti a stahoval se dovnitř do sebe. Vždyť jediný pravý kamarád Ríša se mi kdysi odstěhoval, a tak co?
Všechno ztratilo smysl.
„Vole! Musím tátovi jít pomoct na záhon,“ lhal jsem i kamarádovi z ulice - a ve skutečnosti mě jednoduše bavilo hrabat osaměle listí. A těšilo ořezávat okraje chodníků od drnů. A zametat. Já byl samotář a snílek - a ještě dnes vybírám kamínky ze záhonů - a je mi přitom dobře. A kromě Joriky zrovna neprahnu po lidech.
Kamarád z ulice se však tenkrát vrátil. Klátil se - s rukama v kapsách okolo naší zahrady. Plot natírajícího Toma Sawyera sice nezbystřil, ale šklíbil se mi.
Já byl ovšem v pohodě. Mě to naplňovalo. To jen před Huckem jsem předstíral, že brečím pod otcovým bičem – a ve skutečnosti jsem si lebedil. Můj malý svět?
Ano. A i dál jsem nenormální, ale nemohu říct, že by mi to příliš vadilo.
„Půjdeš k Ferdovi!“ rozkřikl se táta. A abych nepodváděl, doprovázel mě. A tak jsme šli. Kudy? Krajem. A taky posledním dnem mého dětství.
Nebylo tehdy pod mrakem a my se ubírali Starým Dobrým Plzencem a táta mě instruoval, co už za chvíli povím svému stále ještě nejlepšímu kamarádovi. Ale Ferda není zlý, věděl jsem. Je... to kamarád. A asi jenom na pár vteřin ho uvedla v úžas tragédie. A ve fascinaci. V takovou, že se s ní jednoduše musel nějak popasovat. Vyrovnat. Dopisem?
Ale táta je doktor a došlo na ostřejší Ferdovu diagnózu. A tak jsme překonali - v horku - místní údolíčko a stanuli pod skalkou.
„Ať se omluví. Jdi.“
Hu! A já budu muset před tátou Ferdovi Valentovi (tomu veselému žertéři) říct... Co vlastně?
„Počkám!“ dodal otec.
Vzal jsem za kliku u vrátek nové vilky. Ale ne. Valenta před pomyslným tribunálem nikdy nestanul. A nedokázal bych mu vynadat. To jsem radši otci zalhal.
Už jsme se ale s Ferdou víckrát nesetkali. Vlastně. Šel do učení, já na gympl... Já do jiného města i světa. A našel jsem tam jiné kamarády.
Novou povodeň. A stále četl.
„Má ten kluk vůbec vůli?" ptal se táta další týden, když jsem si začal divně odstříhávat kůži okolo nehtů. „Koušeš si je,“ mýlil se.
„Nekoušu!" Nevěřil.
„Koušeš. Přestaneš!“ rozhodl. „Ty to dokážeš.“
Nebylo těžké skoncovat se zlozvykem, který nikdy neexistoval. Copak to ale i můj táta podvědomě nepochopil? Nevím. Možná chtěl být slepý, abych aspoň imaginárně zabodoval. U něj. „Ukaž!“ A po dvou týdnech mě vzal za ruce.
Bambulky prstů byly hezčí. Mohl mámu ujistit: „Vidíš, dokázal to.“ A byl hrdý.
Rodiče asi mívají podobné důkazy zapotřebí. A přišlo září 1978 a začala škola a já i na střední dál vyprávěl. Posluchače najdete nakonec všude, tedy pokud nežvaníte jen o svých okousaných nehtech, a tak jsem vyprávěl i o Ferdovi. A Zuzaně.
Nosila červený svetr, byla hezká a vtipná – a dnes je dětskou lékařkou. Ale tenkrát povídá: „Jen si tím něco omlouváš.“
„A to?“
„Že tě vzali na gympl - a Ferdu ne.“
„On ani nechtěl. A Zuzano! Nebýt toho idiotskýho dopisu, kamarádíme spolu dál.“
„To si jenom myslíš.“
Ferda se vlastně ještě jednou zastavil. Pod oknem. „Jdu na táborák třídy ze základky. Jdeš taky?“  Vymluvil jsem se. A stáhl hlavu. Už jsem ho pak nikdy neviděl. Tehdy jsem jen pokračoval v psaní.
Čeho? Dalšího čísla časopisu, který jsem neděli co neděli a ráno co ráno kladl (v letech 1975–79) na otcův psací stůl v jeho pracovně plné knih. I díky tomu jsem byl pokaždé pochválen.
„Akorát, že se psaním neuživíš,“ věděl naštěstí. „Dostuduj. Pak...“
Moudrá slova. Ale nedostudoval jsem. Ani jednu vysokou školu.
Stejně nevěřím, že by mě Ferda svedl na šikmou plochu. Ale středoškolská léta mají obrovskou sílu. Zastřou načas to předchozí. Zatopí to vlnami ohromné zátopy - a spolužáci a spolužačky z gymnázia dodirigují i zbytky našich životů. Tak to chodí.
A dnes píši, ale co mi je platné, že „Bob Saint Clair plavným krokem šelmy uniká ze spárů Carpofových“?

(Z mé knihy Kalendář plzeňský.)


ikonka: nps.gov


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.247 s