Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 14.12.2019, svátek má Lýdie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11045


Měření



Znovu na Rhodu

26.06.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

„Jorika je na Rhodu.“
„Už zase?“
„Jezdí tam často. Lorenci. Prakticky každý léto.“
„Razíš za ní?“ zeptal jsem se barmana Jakuba.
„Přece už spolu netáhnem.“
„No, tak razíme?“
„Ale tak si za ní jeď.“
„No, já bych jel. Ale nestojí o mně.“ Odmlčel jsem se. „Ach jo, kdybych tak vypadal jako mladej Belmondo, to by hned všechno svištělo.“
„Ale vždyť jsi eso,“ chytil mě. „Lorenci, věř si víc. Vždyť ty jsi vyhrál i nad Kellnerem ten slavnej závod milionářů Diamond Race! To ty jsi zmasil Sagvana Tofiho, když opruzoval tebe a Jorindu. To s tebou chce Katka Zemanová na studia do Stockolmu. A jedině s tebou.“ Nalil mi. „Jima Beama s kolou? Vzchop se, brachu. Copak už vážně nejsi Jean-Paul Belmondo z Istanbulu?“
„Bohužel ne. A krásná Jorinda mi již nikdy nenalije.“ A při té pochmurné vzpomínce se mi opět vybavilo útulné nitro klubu Rock´n´Wall v plzeňských Sadech 5. května i dotyčná barmanka. „Nenaliju,“ řekla.
„A proč ne?“
„Protože... Protože vy o nás tady o všech píšete.“ A nedaleko sedící návštěvník, který tu hrál s dalším mladíkem karty, se zasmál.
„Čemu se smějete?“ obrátil jsem krk. „Je tu snad něco k smíchu?“
„Je. Že vám nenalijou.“
Ovládl jsem se a místo výzvy „slezte z toho lustru, Donalde, vidím vás“ jsem se zeptal Joriky: „A vostatní mi tu nalijí? Když dorazim jindy.“
Zavrtěla hlavou. „To já nevím, ale za rohem je taky hospoda.“ A usedla ke mně zády k laptopu.
Den poté jsem do téhož klubu dorazil radši s kamarádem (s nikým nechodím) a Jorika tam byla zase, ale nikoli služebně. Konverzovala s kamarádem barmanem, a ten mi bez okolků natočil. On i Jorika se ale zvláštně, spiklenecky usmívali.
Nebo i potutelně? Nebo i pochmurně? Chvílemi na sebe tedy určitě i mrkli. A zda mě to spiklenectví hnětlo? Nekonečně! A zda jsem žárlil? Hloupě. I sebral jsem se... Šel. Ale v ten samý čtvrtek jsem se tam vrátil i s bývalým spolužákem Josefem a pili jsme rovněž pivo, důvěrně k sobě nakláněli hlavy a... Ne, po Jorice jsem se ostentativně nepodíval, i když jsem tolik chtěl a ač jsem nevnímal skoro nic, než to, že Jorika existuje.
Konverzovala s kamarádkou Luckou, ale ta se posléze hlasitě rozloučila a vyšla na ulici. A Jorinda? Zůstala. Asi jí to v Rock´n´Wallu učarovalo.
Tu Josef vstal, zaplatil za oba a vyšli jsme za Luckou. Ach, jak jen mě ta Růže Rock´n´Wallu trýzní. Jak! A připadal jsem si mrtvý.
A pouhé přátelství mezi ženou a mužem? Existovalo vůbec někdy?
A proč jen do sebe lidi navzájem nevidí? Protože by zvraceli? Hm. Ale to přece není můj a Jorindin případ, ne? Spustil se čistý déšť.
Netuší, jak ji mám rád. A pokud i tuší, snil jsem, nechce mě stejně. „A je pryč,“ povídá Jakub.
Probral jsem se: „A tedy v Řecku?“
„Na Rhodu, řikám.“
Nakonec jsme se tam vydali.
Ale už na trajektu povídám: „Nemá to cenu.“
„Pro mě má.“ Zapálil si a klátil nohama nad egejskou hladinou. „Přece jenom jsem na Jorindu úplně nezapomněl,“ řekl. Na hromádce, pravda, žili předtím roky. Navštívili Lugano i Benátky. Lyžovali, koupali se, jezdili na motokárách. Ale mladí. Až moc. To se lidi pak i snadno zas rozcvrknou. Hm.
Vlastně jsem chtěl, aby se zase scvrkli a sám se na misi Rhodos necítil. BRNK! To těžký trajekt přirazil u mola v Údolí motýlů.
Vstoupili jsme na řecké území a za šesti oleandry vyhledali rovnou hospodou. „Nedělá tady Jorika Betlachová?“
Vysoký Řek zavrtěl hlavou. „Nedělá. Ale setkal jsem se s ní. Je to dáma. Ale měla naspěch. A nechtěla se zdržet.“
„Kam šla?“
„Pustila se Údolím motýlů. Chm. A patří snad, pánové, některý z vás k Zorbům, kteří mají pocit, že by je teprve dotyčná udělala celým člověkem?“
Přihlásil jsem se.
Barman a Jakub se mi zasmáli a Řek se zeptal: „Kdo tady pro koho pracuje?“
Zaváhal jsem. Pracuju pro Jakuba? Vlastně... jo.
Napil jsem se grogu a nadneseně si hned myslil: Ale až budu umírat, to se Jorika jistě zastaví u stinné palmy nade mnou.
„Palmy nestíní.“
„Já se jí ale stejně zeptám, co tedy znamenal ten jediný její úsměv tenkrát v Rock´n´Wallu. A proč po něm už nikdy nepřišlo pokračování. A co bylo všechno špatně? Proč ke mně zůstala lhostejná.“ A ten Řek se zasmál:
Zamyslel se. „Chcete olivy? Má manželka měla jeden čas ráda takzvaná dvojitá rande. Je to sice dávno a není to moc řecké, ale já s ní vždycky vyjel autem a byli jsme spolu, ale kamarád jen se svou rukou.“ Polkl olivu. „To jste, kluci, neviděli, jak si z něho utahovala!“
„A vy ne?“
„Já taky. Nás to bavilo. Ale pak měl trable s tou naší krizí - a to ho dokonce objala.“
„A dnes?“
„Kam asi měla vaše Jorika namířeno?“
„No? Kam? Na Plzeň asi ne, Vávro!“ A položil jsem na pult deset českých korun. „Nechci slevu zadarmo.“
„Do zámku,“ nedál se rozhodit.
„Do zámku?“
„Na konci Údolí motýlů stojí palác starých Arabinů. Pracovala pro tu rodinu už loni.“ Ale poslední slova už výčepní sdělil jen prázdnému stolu. A já utíkal dle hesla říkej mi vítr a stanul před tím domem první. Jakub mě jen zvolna došel. Trochu mě mrzelo, že je hezčí. Anebo si to jenom namlouvám? Loni jsem byl Belmondo! Anebo šlo o sen?
„Barák se zdá mrtvý,“ povídá Jakub. Réva zakrývala průčelí. Divné eukalypty vládly zahradě, do které jsme vzápětí vpluli jako dvě myšky zborcenou branou. Jakub uchopil mosaznou kliku a dveře se neskutečně otevřely do ticha. Na následující předsíni se mi nelíbilo vůbec nic, tedy kromě obrazu, ale taky ten měl nedostatky. Vypadal každopádně hrůzně. Ministr financí Kalousek? Ale ne. Satyr!
Šklíbil se. A Gorgona si tam sama vytrhla hlavu z krku a držela ji v kosmatých, olivově zelených pažích. Inu, děs! Ze řetězu utržená tvář shlížela do rohu obrazu na kamennou sochu, která se k nám obracela zády. Nějaký rytíř, asi Bruncvík v plášti? Sotva, ale u nohou se mu protahovala namodralá kočka. Ano, už taky kamenná.
Nežli jsem si uvědomil podstatu celé vymalované tragédie, závan větru za námi přibouchl dveře. Setmělo se. Pátrali jsme v šeru, ale všude překážely gestikulující sochy.
Nehybně gestikulující. „Je možný, aby to byli zkamenělí Řekové?“ mumlal jsem si.
„Uklidni se,“ řekl Jakub. „Netočíme Souboj Titánů 3.“ Ale hutná atmosféra toho domu byla vážně na levačku a pán paláce už nás hezkou chvíli sledoval, když jsme ho v ústředním sále konečně zpozorovali. A zeptal se: „Jste zednáři?“
Přímočará slova mě opařila, ale zvolna jsem kývl. Mrkl i na Jakuba, ale on vrtěl hlavou. Pán Bůh s námi a zlé pryč! „Proč jste tu?“ zaznělo.
„Kvůli té dívce,“ odvětil Jakub. Bezděky vyhrnoval rukávy tílka. „Už loni jste Joriku pokoušel a já z ní rozhodně nechci mít svobodnou zednářku. Je to prostá servírka, ne hopsanda a se žádným odchlípeným zdivem tady nikdy nebude mít nic společného, Arabine.“
Pán domu se pousmál - skoro jako Gorgona z obrazu - a musím přiznat minimálně jedno: Paralyzoval nás. Ale Jakub Pašek se nenechal zmást: „Víme, že ji vězníte.“
Rozhlížel se. „Kde? Mluv! Mluv, ty hypnotický ďáble. To ty jsi Joriku přivábil přes moře a chceš ji na Rhodu přes léto znásilňovat, preparovat a dostat až k vám do řádu, aby sázela mrkev. Ale to se ti, hochu, nepodaří.“
„A proč myslíte, že ne?“ ušklíbla se Gorgona jménem Desmond Arabin.
„Zabijeme vás.“
Teprve to mě probralo z letargie: „Jo. A vaše srdce narazíme na osikový kolík, vy špinavý, řecký zedníku.“
Po těch kontroverzně rasistických slovech se mi bohužel po právu zatmělo před očima a probral jsem se až uprostřed podivné, šeré aleje, která rozhodně nebyla švestková a která končila ladným, světlým sloupovím. Sněžilo.
Nedokázal jsem to pochopit. Sněží a jsem snad spoután brčálovým šlahouny? A na rukou i na nohou? Pohnul jsem krkem a všiml si souseda. Nevedlo se mu lépe. „Kdybychom byli Štaflík a Špagetka, vymydlíme se z toho,“ povídám s důvěrou.
„Jak to, že padá sníh?“ zeptal se Jakub.
„Jsme přece na Rhodu. Nechtěl jsi sem?“
Zíral mezi sloupy. „Špagetka byla samička.“
„Promiň, to mě nenapadlo.“
Mezi sloupy se něco pohnulo. Okolí tonulo v jaksi podvodní zeleni, ale kpt. Nemo nikde. Na Tajuplném ostrově každého zachránil, na Rhodos už mi asi nezbylo sil. Leželi jsme jako pěny v zahradě obehnané zdí, ale nebyl to sníh, co nás skrápělo. Byl to pil.
„Porušili jsme jejich kodex,“ pravil pomalu Jakub. „Zabijí nás. Jako Štaflíky. A naše statečná srdce nabodnou na osikový kolík. Jsi zednář?“
„Ne. Ale oni viní Unii ze zdejšího úpadku, takže to je fuk. Symbolická pomsta veškeré severnější Evropě.“
„A Jorika?“
„Pracuje pro toho ksindla. Jako loni. Je to šikovné děvče. Možná ji brzy spatříme.“ A tu jsem se přiznal: „Jenže já mám kapku strach.“
V tichu okolního sloupoví chřestila réva a ve větru se tou révou cosi plazilo blíž a blíž.
„Neměj strach,“ řekl Jakub úsečně. „Já se za tebe přimluvím.“
„U Řeků?“
„U Joriky.“
Celou tu dobu se cosi pitvorného blížilo.
Právě Jorika? „Co je to?“ zeptal jsem se. „Selhaly mi oči.“
„Chrám!“ řekl Jakub.
„Tak to ještě vidím, ale nebudem přece obětováni starým řeckým bohům jako dvě hovada podříznutá na prašivém pohanským oltáři, ne? Já přece, Jakube, nemůžu takhle zahynout. Znám trochu i Radkovského a... Andělíčku, můj strážníčku...“
„Budeme obětováni Jorice,“ olízl si Kuba suché rty. Náhle vstal.
Už nebyl svázaný. Ani konvencemi.
„To tě naučil David Copperfield?“
„Někdo takový.“ Uvolnil mi pouta. Stáli jsme tváří v tvář nebezpečí, které se blížilo po cestičce, a vlastně to přicházela sama Jorinda.
Rukou si půvabně zakrývala tvář.
Zastavila se jen milimetr před námi. „S kým jsi to tady?“ zeptala se Jakuba.
„S Lorencem.“
„A ty?“ zeptala se mě.
„Ale já tu nejsem! Já sedím na WC!!! Kriste Pane na nebesích, Joriko, já jsem se přece ještě dnesla ráno vůbec neprobudil! Ježíši, pomoz mi!“
Zní to hloupě, že? Ale vy jste tam nestáli. A já se chtěl otočit na patách - a pelášit a pelášit.
Ale smůla. Nešlo to. A jako by mě zadržel sám vítr. A Jorika stála přede mnou: „Ty jsi tady leda tak se svýma rukama, ďaure!“ řekla. „Mělo to být dvojitý rande, kdyso? Je mi líto. Podobný schůzky tady na Rhodu nemilujeme. Zvedni oči, ty prase! Koukni se, anebo ti vrazím tenhle osikový kolík do srdce.“
Zvedl jsem oči - a tušíte, co jsem spatřil.
A potom... Zdarma jsem se stával kamennou sochou a nešlo o buližník, neboť mě Jorinda chňapla za předloktí a předloktí ruplo. Znechuceně mou ruku zahodila do křoví. „Kdepak,“ řekla. „Uspokojovat se nebudeme.“ A otočila se k Jakubovi.
Luznou tvář Medúzy si však před ním zakrývala. Měla ho ráda. A řekla: „Proboha, miláčku, zbav mě tohohle obličeje. Zbav ně ho, než přijdou sestry, Kubo. Kubo, pomoz mi! Jsem... Jsem teď ohyzdná, ale ty víš, co s tím, ne? Proměň svou Joriku a utečeme spolu.“
Se skloněnou tváří Jakuba objala. „Ach, ty jsi pro mě přišel!“
„Připluli jsme s Lorencem. Českým trajektem,“ řekl. „A vymyslel to vlastně on. Joriko. Ale je pravda, že já to tušil, co tu z tebe ty krysy udělaly. Ne, ne. Svobodné zednářství se nikdy nepropůjčilo k větší praseckosti, pojď!“ A ruku v ruce se rozběhli nešvestkovou alejí.
Sotva to udělali, vyřinuly se z houštin a škvír pod sloupovím Joričiny sestry a jejich oči i tváře už mi nemohly způsobit nic horšího. A přece. Jak mě Gorgony míjeli, zřítil jsem se.
Ale mělo to zase tu výhodu, že jsem koukal za milenci, a má zvědavost i chlad kamene ošálily i mou hrůzu.
Sestry milence už doháněly a proti Jakubovi navíc stanul Arabin a udělal zednářské gesto. A ještě jedno. A tu Jorika zvedla hlavu a nebyla více Gorgonou. Arabin ji osvobodil. A propustí teď ty dva?
Prostě ho minuli. Nato Řek znovu zvedl paži a kreslil do vzduchu a vida, stačilo málo a Gorgony se zarazily. Jako zplihlé feny se po čtyřech vracely do sloupoví a jen jedna se na mě cestou vymočila. Konečně zmizely v podsvětí - a slunce zapadalo s nimi a Desmond Arabin stál nade mnou. Až do té chvíle se příroda chvěla letním vánkem, ale tu ustal. Zvedl mě. Nesl mě sloupovím. A tu se ve mně teprve uvolnila hrůza. A mrtvo okolo, ale uvnitř chrámu vítr! A zelený sníh. Ale jak se mě ty odporné vločky dotýkaly, už jsem nebyl z kamene. Mé prsty se křečovitě zaťaly. Zaťaly do Arabinova ramene. „Hej!“
Nepotlačil jsem vítězný výkřik a byl jsem toho názoru, že na Severoevropana zdejší kouzla neúčinkují. Nebo ne dlouho. Protože já sebral síly - a začal sebou zmítat.
Arabin mě kupodivu pustil (s poklidem Buddhy) a zastavil se uprostřed sloupoví.
Ale nešlo tu jen o sloupoví, nad námi přece jen visel i kousíček stropu – a šklebily se tamodtud právě Gorgony.
Další dámy čekají v sopečných škvírách. „Odkud... Odkud vlastně pocházejí ony sestry?“ zeptal jsem se chraplavě.
Arabin ukázal na zrcadlo. Celý čas zlověstně viselo nad patkou jednoho sloupu.
„Ne, já se na sebe nechci koukat. Vraťme se do domu!“ rozječel jsem se. „Bojím se, že nás tady zastihne noc.“
„Už se stalo,“ děl temně. Tu jsem se mu vytrhl, proběhl alej, obludný palác, cestičku skrz Údolí motýlů a vletěl do přístavu, kde jsem klesl před hospodou, ale zvedl se. A koukejme, uvnitř sedí Jakub a Jorika a tváří se, jako by snad před chvílí ani zeleně nechumelilo.
„Lorenci, už jsi se probudil?“
Za mnou se zdvíhaly schody do patra, i vyprávěl jsem páru ten hrozný sen a konec vyprávění náhodou vyslechl hostinský.
„Hm. To zní vesele, ale podobné sloupoví tu máme a jestli chcete, můžete se tam podívat.“ A vedl mě k oknu.
Smrákalo se - a na Rhodu máte vždycky krásně, ale toho večera bylo ještě krásněji. A Jorika se na mě usmála. A prý: „Lorenci, hele, my s Jakubem půjdem teďka na procházku, a tak zatím, doufám, neutečeš zpátky do Evropy.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Ale kam chcete jít?“
Pohled z okna do nitra Rhodu mě totiž notně vyděsil.
„Kam? Kam asi?“ ukázala Jorinda bradou k místům, kde jsem tušil sloupoví. To sloupoví z vlastního snu. A já jim nedokázal zabránit v ničem, takže se ode mě odtrhli a mířili do těch strašných míst a já už jen jedinkrát zavolal: „Nechcete se přece vrátit? Znám příhodu o Perseovi. Je to novinka.“
Zastavili se. „Chceš jít s náma?“
Odvrátil jsem najednou radši tvář a... A všiml si, že hostinský tu dál stojí v upatlané košili značky Swarovski a s brilianty místo knoflíků. Jeho se tedy řecká krize nedotkla?
Ochromeně jsem usedl a pil. A zahrál mi mobil a já četl tuto textovou zprávu: „Je to tu, Lorenci, zajímavé.“
To psala Jorika.
Zase jsem pil, co mi boháč servíroval, a zase zahrál mobil. „Hele, víš co? Přijď.“
Tentokrát zpráva od Jakuba. Vstal jsem.
Ale ten vítr... Vál. A vál. A nebe rudé jak peklo z Danta a onen vítr dul ze sloupoví a já šel a šel a rozeznával už korintské hlavice sloupů a na zemi uprostřed rozvaleného chrámu se hýbalo nějaké klubko a vprostřed nádherného letního lesa jsem pak spatřil i pohanský oltář a zrovna je slunovrat, napadlo mě, a zvláštní, nikde se nehnula větývka a něco přesto vydechovalo dál.
Kraken? Dost legrací? V jednu chvíli totiž sloupoví i zahvízdalo. A došel jsem k zrcadlu.
Bože. To jsem já? Ze spodního rtu mi visely zmije. Z brady mi vykukovaly zmije! Ó. Jsem Gorgona! A pak... A pak došlo i na poslední ze stupňů té šílené, řecké hrůzy. A vůkol panovalo ticho, ale já vydal skřek.
A Jakub a Jorika, obě další Gorgony, mi odpověděly.
***
„Tak si tam jeď,“ uslyšel jsem. „Nebo jsi usnul?“
Rozhlédl jsem se po útulné hospůdce. Ne, Joriku jsem nikde neviděl, i pustil jsem se rovnou čarou a pěšourem k moři.
„Kampak?“ zeptal se Jakub.
„Na Rhodos.“
Někteří lidé jsou zkrátka nevyléčitelní.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.3846 s