Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 14.8.2020, svátek má Alan 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 502
Registrovaní čtenáři: 509
Publikovaných článků: 12927
Komentářů: 11145


Měření



PTAČÍ ZPĚV (Meagan Spoonerová)

02.07.2013   Stanislav Polauf   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Překvapení přichází vždy tehdy, když ho nejméně čekáte. Neznámá autorka Meagan Spoonerová dokázala knihou PTAČÍ ZPĚV v žánru fantasy vykouzlit pozoruhodné dílo, které dokáže vzít dech.

 Nedá mi to, abych nezačal úplně odjinud a na úvod neocitoval slova Marcela Martina, který kdysi v polovině šedesátých let napsal:
Je známa historka o filmovém kritikovi, který večer přijde domů a klesne do křesla: „Jsem oddělán, viděl jsem dnes tři filmy.“Kritik, kterého profese nutí vidět všechny filmy, musel totiž strávit týden co týden takové množství hloupostí, oplzlostí a ošklivostí, že to u něj vyvolává únavu a odpor – a to jej docela zákonitě vede k přísnosti, ze které pramení onen proslulý „rozpor“ mezi kritikou a diváky….
 
Chce se mi doplnit tento názor ještě o jeden aspekt: V množství banalit a průměrností, které musíte vidět či přečíst se jen málokdy najde skutečná kvalita. A bohužel platí ještě jedna reakce – když už kvalitu cítíte, najednou máte pocit, že ji už nedokážete prožít. Jak prohlásil jeden z českých kritiků (jeho jména už nedokážu najít): „Jsem natolik přesycený zážitky, že už si je vůbec nevychutnám.“  Je to možná i otázka věku, ale čím více vidím filmů v kinech (jak říkám mám „nakoukáno“ ) a čím více mám načteno, tím méně toho zůstává v mé paměti a zákonitě s tím je omezen můj emotivní zážitek. Prostě řečeno – překvapení, která by mě zasáhla a jak se říká „uzemnila“ se již téměř nekonají.
 
            Proč tenhle dlouhý úvod? Zcela náhodně a bez očekávání nějakého uspokojení se mi dostala do ruky kniha pro mě neznámé autorky Maegan Spoonerové v žánru fantasy (na nějž určitě nejsem odborník) s názvem PTAČÍ ZPĚV. První kapitolu jsem trpěl – podivné plížení se dívenky v hučící kanalizaci s odkazy na podivný svět po jakési válce, mechanické útočící „bzučilky,“ nadpřirozené užívání energie a tajemné „kouzlobraní“ mě zavedly do světa, kterému jsem pramálo rozuměl. Ale při dalším čtení mně autorka tento svět začíná vysvětlovat a protože dovede psát nejen srozumitelně ale i nadmíru poutavě kouzlu její knihy jsem postupně propadal.
 
            Patnáctiletá Linda (v originále Lark, což znamená Skřivan) toužící se konečně dostat ke „kouzlobraní,“jímž prošli už i mladší spolužáci, se k němu skutečně dostane. Je to však zážitek zcela jiný než očekávala a s překvapením zjistí sama o sobě, že je také trochu „jiná“ – alespoň podle testů v podivném Ústavu, který řídí zbytek lidí, žijících ve světě obklopeném energetickou zdí. Ta má za úkol chránit před nestvůrami a nelidmi, kteří zmutovali po dlouhotrvající ničivé válce. Když Linda zjistí, že je „obnovitelná,“ jinak řečeno ta, která je schopna se sama znovu nabíjet kouzelnou energii a uvědomí si, že jako taková bude sloužit pro město jako živý zdroj magické energie na níž závisí jeho další život a bezpečnost, nechce sdílet osud té, kterou vidí v Ústavu:
Lidská postava. Byla nahá, ale světlo mě oslepovalo natolik, že jsem nedokázala rozeznat pohlaví. Vypadalo to, že se jí skleněná vlákna zarývají přímo do kůže a odvádějí z ní energii do přístrojů okolo. Tak jako je železo nejlepším izolátorem kouzelné energie, sklo je zase nejlepší vodič… Nebylo pochyb o tom, že ta osoba je živá…“ Po několikanásobném kouzlobraní pochopí: „Teď už jsem věděla, co je ta žena zač. OBNOVITELNÁ. Kouzelná síla, kterou z ní vysávali, napájela zeď obklopující město, poháněla automatické sklízecí stroje i generátory, které nám umožňovaly dýchat. Přemýšlela jsem o tom, kolik z té energie, jež nás udržuje při životě, se asi tak získává od dětí při tolik opěvovaném kouzlobraní a kolik z tohoto stvoření.“
 
Po těchto zážitcích a tomto poznání není divu, že Linda udělá vše, aby opustila město a následovala tak svého milovaného bratra Badyána, o němž nemá delší dobu žádné zprávy. V druhé kapitole prožívá trýznivou cestu nelidským světem za ochrannou bariérou, kde ji provází stále inteligentnější mechanická bzučilka, původně nepřítel a poté pomocnice, již pojmenuje Zinka. Podle skrovných údajů výše uvedené „oběti“ jde udaným směrem a má hledat zbytek lidí kdesi v Železném lese. Vyhýbá se strojům, které pro město automaticky sklízejí úrodu, využívá energie „bublin“, a je v šoku při spatření skutečné oblohy a skutečného světla slunce:
 „Tak tohle je tedy slunce. Jeho záře se od světla vydávaného naším slunečním kotoučem nemohla lišit víc…Panika, která ve mně narůstala, se nedala ovládnout rozumem…S každým krokem mě zaplavoval adrenalín a hrůza. Rozum na mě křičel, ať se uklidním, že je to jenom obloha a že lidé pod její prázdnotou žili tisíce let. Byly tu horší věci, kterých bych se měla bát. Snažila jsem se mu naslouchat, ale po těle jsem se nepřestávala třást.“ Bez pomoci chlapce Orena, zvlčilého poločlověka, by v krutém a nelítostném světě nepřežila.
 
 Po dobrodružných útrapách najde konečně očekávaný zbytek „pravých“ lidí, jimž hrozí zánik jak ze strany lovců energie tak i od zmutovaných zrůd. Zjišťuje však, že i tady není v bezpečí. Ať už před zradou či před přímým útokem. Ještě, že má sílu a schopnost soustředit a použít svoji energii…
„Všechno kolem mě bylo rozžhavené do běla, energie žhnula natolik, že planul i vzduch…Zvrácená, zdeformovaná, kradená  energie prýštící ze strojů splývala s bílou záplavou síly lidí ze Železného lesa a proměňovala se, zbavovala se nečistot a stávalo se z ní něco většího a mohutnějšího…
 
            Proč mě právě tohle až hororové schéma tak zaujalo? Není to příběhem, podobných již bylo napsáno mnoho. Ani apokalyptickou vizí světa po ničivé válce. I příběhů o využití (či spíše zneužití) mystické síly jsme mohli číst řadu. Při čtení Spoonerové knihy se mi postupně otvíral na první pohled podivný svět, kterému zpočátku příliš nerozumíte, ale autorka vás do něj zavede tak důsledně, že zapomenete na své okolí i známé prostředí, v němž žijete. Poznáváte jinou realitu, pronikáte do jiné dimenze a brzy se doslova stanete součástí toho nového, zvláštního a podivného světa. Před očima vidíte všechny jeho nuance. Je to až fyzický kontakt, který vám autorka dokáže zprostředkovat, což je umění, s nímž se v poslední době setkáme málokdy. Při čtení jsem měl po dlouhé době pocit, že jsem vtažen do příběhu a že přestávám být čtenářem ale stávám se spoluúčastníkem. Postavy jsou dokonale prokreslené a jejich jednání psychologicky podložené (jak třeba Oren, polodivoký Tarzan kolísající mezi zrůdnou zvráceností a lidskostí či Kris, jeden z architektů Ústavu, který pomůže Lindě k útěku – člověk zřejmě s poctivými úmysly, ale nacházející se na špatném místě a ve špatné době). Linda v celém příběhu hledá nejen svého bratra a zemi „za zdí“. Hledá i sama sebe a své místo v neobyčejném životě. A také svoji sílu, svoji „energii“. Nemá prvotní úmysl pomoci městu či změnit běh světa. Chce přežít.
 
Je to román o revoltě proti stávajícímu řádu, ale také o pochopení toho, že všechno nepřátelské je svým způsobem užitečné – bez řádu a disciplíny by nemohly ostrůvky lidských bytostí přežít. Věty románu plynou plynule, dialogy jsou živé a popisy takové, že vše vidíte před očima. Mistrovství autorky je zjevné – a zásluhu na tom má zřejmě i čtivý překlad Zuzany Halamíčkové. Jde o údajnou prvotinu autorky, což hovoří o jejím pronikavém literárním talentu. O to více se proto můžeme těšit na další volné pokračování, které už v USA je na trhu pod názvem Shadowlark.  
 
Knihu PTAČÍ ZPĚV vydalo nakladatelství CooBoo v kvalitní úpravě. Využilo kresleného motivu z originálního vydání na obálce. Bohužel však kniha nemá přebal a tak se čtenář nedozví údaje o autorce. Doplním tedy:
Meagan Spooner (viz foto v perexu) během svého dospívání trávila čtením a psaním každou volnou chvilku dne a snila o životě jako archeoložka, mořská bioložka, astronautka. Vystudovala dramatiku na Hamilton College v New Yorku a poté strávila několik let v Austrálii. Cestovala se svou rodinou po celém světě. Navštívila např. Egypt, Jižní Afriku, Arktidu, Řecko, Antarktidu a Galapágy, což se poté zobrazilo v každém jejím příběhu.V současné době žije a píše v severní Virginii, ale volání sirény - cestování je těžké odolat, a proto netuší, jak dlouho zde vydrží.Ve svém volném čase hraje na kytaru, hraje videohry, hraje si s kočkou a čte. (Zdroj: www.databazeknih.cz)

Abych se vrátil k úvodní úvaze. Můžu prohlásit v duchu Marcela Martina: Jsem oddělán. Přečetl jsem tenhle týden tři knihy a viděl pět filmů. Ale mám jen jediný silný zážitek – PTAČÍ ZPĚV. Díky za něj, určitě ho dlouho nezapomenu. A přál bych to i potencionálním čtenářům.
Foto: cooboo.cz, goodreads.com
***********************************************
Meagan Spooneová: PTAČÍ ZPĚV
Z anglického originálu Skylark přeložila Zuzana Halamíčková.
Vydalo nakladatelství CooBoo v Praze roku 2013.



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Dagmar Hermannová - 2.7.2013 - 10:32

Pokud je v knize návod
Kniha by byla i užitečná - možná je v ní návod, jak v současné společnosti - zejména české - lze rozeznat lidi od zmutovaných lidských zrůd. Někdy mám skoro pocit, že zmutované zrůdy převládají nad lidmi a to ještě nebyla válka. Moc daleko už od ní není - válka zrůd proti lidem je na spadnutí. Alespoň tak to cítím.

Od: Stanislav Polauf - 2.7.2013 - 20:58

Paní Hermannová, sdílím Vaše pocity a děkuji za reakci na recenzi. Autorka to vyjádřila velice decentně a přitom lidsky - přítel hrdinky Oren žije sice mezi divochy ale liší se od nich tím, že může nabírat lidskou podobu a vzpomenout si i na základní lidské city - to vše ale jen v přítomnosti lidí - pravých lidí. Pokud je od nich oddělen, vrací se zpět do stavu člověkozvíře. Právě v tom je jedna z myšlenek knihy - probuďme lidskost, lidské vztahy, lidské vlastnosti, chovejme se k druhým (i když si myslíme, že jsou to mutanti) tak jak, jsme byli vychováni a jak to máme v povaze. Dobrem lze odzbrojit, možná i trochu změnit (bojím se říci vychovat). To je to poselství napsané už v Bibli. Chtěl bych tomu věřit, ale skepse ve mně občas převládne, v poslední době stále častěji...

Od: Hermannová - 4.7.2013 - 9:51

Klidně bych byla člověkozvíře
Nejraději bych byla lidopták se zobákem ostrým jako meč. Trpělivě bych zkoušela polidštit odlidštěné mutanty, a kde by to nepomohlo, nastoupil by zobák. To je na polidšťování mutantů a zrůd někdy úplně to nejlepší a zbytek se pak polidští ein zwei. Za normálních okolnost jsem tvor lidumilný,ale dobrem jsem ještě nikoho neodzbrojila, naopak, řekla bych že v českých poměrech dobro vede ke zbrojení, neboli - jak se praví v bibli - každý dobrý skutek budiž po zásluze potrestán - setkal se s tím i samotný Ježíš. I já jsem skeptik - ale zvláštní odrůda - optimistický skeptik. Děkuji za reakci a přeji hezké léto.

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.268 s