Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 7.12.2019, svátek má Ambrož a Benjamín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Jeden milion dolarů tomu, kdo přepere barmanku Joriku

17.07.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

***

„Vezmi třeba Tracyho tygra,“ povídám Honzovi Schneiderovi. „Vezmi si bílýho himálajskýho pantera Malloryho. Vem písečnýho lva Numu, vem pumu. Ti všichni jedí maso.“
„Taky nejsem zrovna vegetarián, Lorenci, zkrátka a dobře ale v klubu nevaříme,“ odsekl majitel Rock´n´Wallu. „Uvědom si, že jsme prvořadě horolezeckej klub. Támhle na stěně pouštíme klukům hokej, fotbálek, a vzadu čeká, jak víš, lezecká stěna. S bouldry. Ty spousty hostí sem chválabohu choděj i bez toho jídla a ne, ne, vážně nechci kuchtičku v myším kožíšku a ještě míň bažím po kontrolních orgánech, který vpadnou do hospody jako Mosad a začnou mi čenichat pod pokličkama. Nepečeme, amen,“ zdvihl bradu.
Svěsil jsem hlavu a lokl si piva. „Hm. Ty bys nejspíš i té lvici Sabor z Tarzana poskytl místo chutné gazely Red Bulla. Ale to nejde. Honzo, je to k smíchu anebo spíš k pláči. Copa vy, horolezci, nebaštíte maso?“
„Lorenc má pravdu, Honzáči,“ zastal se mě důležitě vysoký a vznosný redaktor Pechy, mířící k WC. „Vládcové Himálají, páni pouští, hrdinové Knihy džunglí, to všechno byli masožravci.“
„Možná. Ale Jorika ne. Přátelé!“ zvedl se najednou Honza od baru. „Šli byste se mnou? Já bych řekl, že vám dokážu sílu bublinek ještě dneska večer.“
„Red Bull nikdy nebude mocnější karbanátku,“ vyhrkl jsem. „Natož pak skopovýho.“
„Jasná zpráva!“ Ale nevěřil mi. Zavedl nás klubem okolo výčepu k lezecké stěně s chyty zvanými bouldry. Šplhala tam zrovna Jorika. Jiní by se na to převlékli, ale jí to za to ani nestálo. Nalepená až pod stropem mi připomínala půvabnou moucha. Její prsty musely být z oceli. Ruce se zdály být svěráky. „Joriko?“ vyzval třiadvacetiletou dámu Honzáč.
Pružně jako Numa seskočila mezi nás, chlapy, a aby řeč úplně nestála, srazila mě zničehonic na žíněnku. Myslel jsem, že to je má poslední hodina, a kdyby nebylo podkladu, už by vcelku neexistovala ani má žebra a bolestí bych jódloval někde na nebi. „Pojďme do parku,“ usmál se vtom potutelně Honzáč.
„Do parku? Copak, vykvetl rozmarýn?“ zeptala se ironicky Jorika. „Anebo se ti jenom chce na záchod, ty mulisáku? Radši tam zajdi. Jsou to dveře se šroubkem. Je na nich namalovanej.“
„Klídek,“ odmrštil ji. „Tady Lorenc povídal, že prý bez masa zkrachujeme do tří dní, a ptal se, proč nezaměstnám žádnou přitažlivou kuchtičku. Ten bastard jednoduše nevěří, že je Red Bull dostatečným dopingem ke zdolání Čumulangmy.“
„Ať si věří, čemu chce,“ potřásla dáma nabroušeně hlavou. „Hele, a proč bych se měla s vámi trmácet až někam na břehy Mlýnský Strouhy? Anebo nevidíš, že Lorenc zvrací?“
„Uklidněte se. Jen krvácí,“ pomáhal mi Honza ze žíněnky na nohy a Pechy ke mně vzápětí přistoupil s mokrým kapesníkem a chvíli mi jezdil pod nosem, jako bych tam nosil knírek. Sotva mě zbavil krve a potu, pohlédl jsem Jorice hrdě do očí: „Ne, tady se nevaří. Ne, tady máte nakonec i moc tenký žíněnky. Ne, tady i takhle krásnou holku pustí do stěny bez převlíkání.“
„Já jsem výjimka,“ odplivla si Jorika a vyšli jsme do Sadů 5. května. Teprve tady jsem se začal vzpamatovávat a zhluboka dýchal. Kruhy před očima se už rozhodně zmenšovaly, ale hlavně mě vzpamatovala ta perfektní skutečnost, že si to Jorika vyšlapuje podle nás. „Počkej, Lorenci, takhle bys nás dovedl až někam k bývalému kinu Hvězda,“ povídá Honza. „Chceme to? Ne. A stop. Nechoď dál. Je to všechno tady.“
V květnu na tomtéž místečku čirou náhodou parkoval tzv. literární kontejner. „Co tu budeme dělat?“ zeptal jsem se. Honza se pousmál. „Budete se s Jorikou navzájem zarážet do země. Jako dva stabilní piloty. Viděls filmovou komedii Trhák?“
„Aha. Zaražený pilot?“
„Přesně, ty čumáku,“ procedila Jorika a malinko ťukla do Pechyho. „Já bych řekla, že vás tu v cuku letu proklepnu všechny.“
Pechy její šťouchanec vyvážil obdivuhodně a ani necekl. Jenom koulel očima. Jako námořník Pepek. A Honza? Krátkým cepínem rýsoval kruhy v písku - a prý: „Kdo druhého zarazí hloub, tak vyhraje. Každý má tři pokusy.“
„Dobrá,“ povídám žoviálně, zatímco jsem vybaloval žvýkačku. „Proč ne? Začněme!“
„Začnu první,“ hlesla Jorika.
Od Honzy převzala první z modročervených plechovek, otevřela ji a vyzunkla. Nato mě praštila. Pěstí do temene. Ocitl jsem se po kolena v pískovišti. Okolo si hrající holčičky a kluci vyprskli smíchy. To naše Jorinda se pousmála úsporněji. „Už, ty mršino, cítíš, co dovedou bublinky? Od osmnácti let jsem vždycky pila jedině Red Bull.“
„Red Bull je dobrý,“ uslyšel jsem sám sebe. „Taky ho piju.“
*
Pechy mi z temene starostlivě otíral temné kapičky krve a po trávě jsem všude nacházel rozprsknuté, jiskřivé perly Red Bullu. Jako ve zlém snu jsem přes Mlýnskou Strouhu uslyšel halekání kolegů ze Střediska spisovatelů a nejhlasitěji se ozýval Milan Čechura. „Stop,“ radil. „Co to Jorika provádí s Lorencem?“ I s kytarou přeskočil Strouhu a stanul mezi námi.
„Co by prováděla?“ odsekl Honzáč. „Dokazujeme, že je Red Bull mocnější než maso!“
Ani nedořekl a dáma z Rock´n´Wallu mě podruhé i do třetice praštila do temene, takže jsem pojednou rostl od břicha z písku. Zničující tsunami? Bezpochyby. Byla od rány. Ale do bezvědomí jsem neupadl a jen stále vnímal smíchy dětí i Joričiny dotazy: „Tak co, ty nemehlo? Ještě máš námitky proti bublinkám?“
„Zapomínáš, Jorindo, že mám teď taky tři pokusy.“
„Můžeš klidně začít, ty ksindle,“ dala ruce v bok. Vylezl jsem z díry. Váhal.
Ani v nejdivočejším snu mě totiž dosud nenapadlo, že na tuto nádhernou holku vztáhnu ruku. I kdyby počestně v ringu, a toto ring byl. Ano, facku bych Jorice vlepil, asi, ale tady probíhalo regulérní utkání. Budu muset boxovat podle pravidel? Musím.
Dřepl jsem si. Odrazil se od matičky země, a jak jsem tak plachtil nad unijní Evropou, bacil jsem Joriku velmi opatrně do temene. A to se slovy: „Ha! Teď poznáš, co dovede skopové.“
Je pravda, že jsem skopové skutečně v Šenku obědval. Ale je pravdou také to, že mají ženy na temeni jakési citlivé místo, vhodné kupříkladu i k líbání? Domnívám se, že ano. Nebyla výjimkou a nahrbila se jako kočka, po tom úderu, a suše konstatovala: „To já biju silněji, když tluču v Rock´n´Wallu plácačkou mouchy.“
Rozesmála se. Obřadně jsem se obrátil ke klukům: „Dal bych si salám.“
„Nemáme.“ Ale Milan Čechura mi přece něco jedlého podal. Čedar. Uhryzli jsme ho nakonec po kouskách všichni kromě Joriky a Pechy mě kousavě vyzval: „Nedostaneš-li Joriku do země, Lorenci, udělám to sám.“ A kasal se i jinak, ale bylo až příliš patrné, jak je jeho dušička malá.
Anebo nebyla? Anebo jsem si to jen tak představoval – a sám jsem umíral strachy? Nejspíš. Přistoupil jsem ostýchavě k Jorindě a pozvedl pěst, ale předešla mě ta její. Zatmělo se mi před očima. Nastává konec světa?
Soudný den? Amageddon? Trčel jsem ve dně snad míli hluboké šachty a proti světlému nebi nahoře měl šanci pozorovat obrys Joričiny hlavy. „Hej, ty tam dole, chyť se lana!“ pousmála se.
*
Trvalo to pár týdnů, než jsem se vykurýroval. A sice jsem hned nazítří po onom mači telefonoval z nemocnice Honzovi, že dotyčný souboj na slunci neproběhl férově, anžto jsem byl na řadě a nedala mi čas, ale horolezec odsekl: „Jsi příliš pomalý. Co bys chtěl? Vrůstáš do zeměkoule už sám od sebe. Stárneš. Čím že ses dopoval?“
„Hovězím. Asi moc dlouho předem. Poslyš... Nestojí vedle tebe Jorika?“
„Nestojí, ale tady v Rock´n´Wallu se náhodou vyskytuje.“
„A co dělá?“
„Neser mě. Co by dělala? Sedí u baru a klábosí s nejlepší kamarádkou. A pokud vidím, chlastá Red Bull.“
„Aha.“
Tu mě osvítil nápad a během pobytu v lochotínské nemocnici jsem o dotyčném osvícení i dál přemítal a v duchu vylepšoval jeho bouldry. Brnkl jsem taky Petru Kellnerovi. Ano, tomu, jehož jsem kdysi porazil v závodě Diamond Race. „Nazdar,“ povídá. „Chceš zase půjčit milión? Nebo proč opruzuješ?“
„Petře! Jeden plzeňský klub je v úzkých.“
„Co je to tentokrát za putyku?“
„Horolezecká knajpa Rock´n´Wall. V Sadech 5. května.“
Kellner se hlasitě podrbal na temeni a zavrčel: „Kdybys chtěl aspoň podpořit vydání románu, tak neřeknu ani kolečko. ale proč bych podporoval nějaké horolezce? To jsou chlapi, ti se netratí, Ať podporujou oni mě! Já jsem rock!“
„No, a zajít na Red Bull by ses neuráčil?“
„A důvod?“
„Hezké prostředí, příjemná barmanka... Jen si to představ.“
Konečně trochu ožil. „Náhodou jsem zítra tři hodiny v Plzni. Tak se stavím. Fajn. Ale to je taky to jediné, co pro ty Messnery udělám, sígře. Čus.“
*
Ten den Jorika neseděla jako obvykle za barem, nýbrž u stolu. Otevírala další plechovku Red Bullu a druhá nejlepší její kamarádka Lucka zrovna odešla. Uvnitř Rock´n´Wallu se utvořilo až znepokojivé prázdno. Bouldry volaly, a přece musila popíjet sama. Zasmušile polkla další bublinky a broukla si: „Výborný! A taky máme dobrý kafe.“
Kávou bublinky ředila. Vtom se jí hned za ramenem otevřely dveře a z ulice vešel sám Petr Kellner. Nebyl dobře oholený - a ani ne dobře naložený. A sice mi slíbil, že se na Schneiderův podnik „podívá“, ale nešlo nikde zaparkovat. Proto Ferrari nakonec zanechal uprostřed silnice a znění klaksonů.
Jakmile spatřil Joriku, mířil k ní jako magnetizován. „Zdravíčko, Kleopatro.“
„Tě bůch, ty povidlo.“
„Snad tě to, Kleopatro, neurazí, ale rozhodl jsem se, že budu sedět u tohoto stolu.“
„Zdravíčko ještě jednou, ty hastroši, a odpal. Můžeš se klidně nechat potetovat, ale je tu všude plno prázdných stolů,“ rozhlédla se. „Soráč, sráči.“
„Jenže já jsem Petr Kellner, miliardář, a sednu si, kam chci.“
„O. K., a já jsem ta slavná Jorika, ty mameluku z Tibetu, a sedím si, kde chci.“
„Uvidíme,“ otočil se Petr na patě a silně hvízdl na prsty. Do Rock´n´Wallu vstoupila obrovská zápasnice. Stála před Jorikou v malilinké rádiovce a v bíle puntíkatém, rudém svetru, páchla potem, už takhle po ránu, a hlavu měla v poměru k ňadrům menší než mandarinka. Ta kreatura z pekel došla vojácky k Petru Kellnerovi a zasalutovala. „Nádo?“
Miliardář zamířil prstem na barmanku. „Potřebuji vyhodit tohle smetí na ulici, Klaudie. Rozumíš?“
Ta rudá bestie, povolaná snad z Ruska, přikývla a Kellner odstoupil. Flegmaticky se opřel o barpult. Samice King Konga se sklonila k Jorice. „Voníš?“ A špicí tlustého ukazováku se děvčete drze dotkla pod bradou. „Pojď blíž, holenku, a postav se jako e škole, ať tě můžu vyrazit.“
„Ó, chceš se prát?“ usmála se Jorika.
Tu Klaudie skrčila paži a udeřila. Cílem byla brada, ale Jorika se zaklonila a gigantická pěst z kalené oceli rozčeřila jen ovzduší poklidného klubu Rock´n´Wall. A tu sličná barmanka skutečně líně povstala a ubalila ji Klaudii do nosu, až se tlusťoška vznesla ke stropu jako balón. Jorika vzpažila. Chytila Klaudii. Nad hlavou ji držela snáze než pírko. A v tichu jste slyšeli steny a zmatené Rusčino vysílání: „Píí... Píí... Píít!“
To ze sebe obryně konečně vyrazila. Jako na Sahaře.
„Chceš Red Bull? Ten sis měla dát předem, babizno,“ ulevila si Jorika. „A teď si, pěkně tě prosím, navždycky vsugeruj, že tahle hospoda nikdy nebyla.“
Petr Kellner to celé sledoval, až zbělel po kořínky vlasů, a Jorinda i dál vzpírala živé závaží. V pohodě. Zato z miliardáře se zvolna stával solný sloup a ze rtů se mu opuchle vydralo: „Počkejte! Co to děláte?“
Jorika se pousmála. „Neříkal jste náhodou, že chcete vyhodit nějaké smetí na ulici, Kellnere?“
Nyní pro změnu zrudl. Otočil se znovu na patě. Už se nacházel na odchodu, ale přece se ještě Jorice odvážil pohrozit: „Ještě o mně uslyšíte!“
„O. K., jsem vždycky připravena,“ opírala se barmanka ležérně o obrovský zadek trčící z příhodné popelnice u baru. „Pít! Pít!“ pípala Klaudie.
*
Den poté vstoupila do Rock´n´Wallu v nejlepší náladě. Popelnice už byla prázdná. U baru seděl Honza Schneider. Jako svátost pročítal denní tisk. Jorika se podivila. Četba ranních novin zrovna nebývala Honzovým zvykem. „Nazdar, Messnere.“
„Nazdárek, slunce,“ broukl Honza. „Nezapadej.“
„Allaha akbar,“ zvedla pěst. „Poslyš, povím ti novinku. Máme dnes Red Bull?“
„Asi jsi dosud nečetla noviny.“
Chvíli panovalo ticho.
„Co nového je tam pod stolem s ministrem Kalouskem, parde?“ zeptala se a Honza Schneider si povzdychl.
Vážně předal Jorice Plzeňský deník a její krásné, trochu šikmé oči spočinuly na titulní straně. „I hrome!“ vydralo se jí po námořnicku z hrdla. V těch novinách totiž palcovými titulky stálo: Jeden milion dolarů zápasníku, který porazí Joriku.
*
A pod tím: Obrovská odměna byla vypsána Petrem Kellnerem. Musí to být čestný boj.
„Co tomu říkáš, Jorindo?“ zeptal se Honza účastně.
„Jen prašivý milion? Ten držgrešle!“ A mechanicky se otočila k baru.
„Dáš si Red Bull?“ zavrkal Honza.
„Dej si ho se mnou.“ Tu však něco zahlédla koutkem oka. I hnula krkem – a nad zadním okrajem stolu v koutě nadskočila povědomá, placatá čapka. „U měsíčního platu, návštěvník!“ zahučela. „Honzáči? Nejsme sami.“
To se už z podlahy zdvíhala její statná stará známá, stále ve slušivých puntících. Našla rádiovku a odhodlaně se barmance zadívala do očí.
„Lepí ti?“ zeptala se Jorika.
Tu se otevřelo za Klaudií okno a přímo z ulice nakouklo do hospody něco jako nový Rocky Balboa.
„Vyhul!“ sykla Klaudie. „Já tu byla první.“
„Cože?“ Boxer ve vypulírovaném okně se pousmál. Jorika vstala a založila si ruce. Rozmýšlela se a řekla: „Moment. Jestli to nevíte, vy hovada, tak tohle okolo je Honzáčova knajpa.“
„Jo, a co je mi do toho?“ zachrčela Kellnerova bodyguardka a Rocky se prohoupl přes parapet. „Neboj, Joriko. Já to tý uzený prasnici ukážu!“ Ale smetl jej strašlivý direkt.
„Tomu říká rána?“ uslyšela Jorika zpod vlastního stolu a šokovaně spatřila také Ramba.
Kde se tu vzal?
Nevěděla. Již ale supěl ke Klaudii - a prý: „Chceš pobít Joriku?“
„Jo, já tu byla první.“
„Opravdu?“ Rambo vzal Klaudii pod krkem, ale její pěst zasvištěla. „Znáš tohle?“
Tentokrát minula a oba se objali. Dřív, než se Jorika a Honza vzpamatovali, zazněl třesk skla a propletená těla se náhle válela na silnici. „Ha! Tak tys tu byla první?“ „Řekla jsem to a pořád říkám!“ zápasili. Jorika s Honzou na sebe pohlédli.
„To se divím,“ řekla. „Všichni tři přišli, aby mě dostali. Kdo by to čekal?“ A usedla. Až po chvíli zvedla noviny a po další pauze zahučela. „Hm. Možná i někdo další zatouží po milionu dolarů. Což?“
Praštila Plzeňským deníkem o hranu popelnice. „Co je, do Prčic, s Red Bullem?“
Ale Honza se nehýbal. Tak v horách býval srdnatý, jenže tady? Vždyť hospoda byla náhle plna lidí. Za stoly, za lavicemi, za závěsy i ve dveřích se šklíbila hlava na hlavě, ale ponejvíce se třásly okolo Joričiny židle.
Zaútočit se ale neodvážil ani jediný.
*
Miliardář Petr Uražený Kellner zatím podmračeně seděl v plzeňské kanceláři. Na stole před ním se rozvaloval obří žlutý vak s nápisem 1.000.000. Vtom někdo zaklepal na dveře.
„Dále.“
Vstoupil jsem.
Už po rekonvalescenci. „Kruciš!“ povídám. „To je ale pěkná hromádka dolarů.“ Sliny se mi sbíhaly.
„Ano, Lorenci. Celý milion. Bude tvůj, pokud přepereš Joriku.“ Jaksi zhrzeně si povzdychl a já se dlouze zadíval do jeho pomněnkových očí, abych suše poznamenal: „Ta to vidíš. Já jsem měl hned tušení, že tě to čupr děvče zaháčkuje.“
„Amen!“ bacil pěstí do převzácného šálku. „Nebudu mít pokoj, Lorenci, dokud jí neukážeme, zač je toho loket a kdo je tady v Plzni pánem.“
„Ale klid. Nejsme v Rusku.“
Usmál se. „Vím. Ani ne ve Varech. Ale něco takového jsem na mou duši ještě nezažil.“
„Čertouské děuče, viď?“ pousmál jsem se. „Je jako z pohádky.“
„Ale kam to odcházíš?“ zeptal se mě skoro ustrašeně.
„Do Rock´n´Wallu.“
*
Tou dobou již byla zmíněná hospoda nabita bezpočtem výtečníků, kteří by rádi miliónek, a Honza a čtyři narychlo sehnané servírky se jen otáčeli. Měli plné ruce práce, ale stejně stěží stačili obsluhovat. A Jorika? Seděla v pohodlném křesílku v centru své vlastní, pomyslné palačinky a zůstávala i centrem veškerého pokukování, před sebou rozprostřeno aktuální číslo Plzeňského deníku, a jen ji krapet hnětlo, že se zpravodajství stávalo už mírně stereotypním.
„Výborně, výborně,“ mručela. „A jak píší, musí být správně bojováno. Toť vše, co chci.“ Vstala. „Je čas na Red Bull.“ A všichni ti zbabělí kojoti se plavmo vrhali pod stoly a pod lavice, zatímco Jorika si onoho cvrkotu nevšímala, hodila do sebe slastně nejlepší nápoj galaxií a rázně vyšla z Rock´n´Wallu do Sadů 5. května.
„Haló, Joriko. Jak se cítíš?“ stál jsem poťouchle u kandelábru.
„Prima,“ nerozhodilo ji to ani o nanometr.
„Prima?“ Pustil jsem se za Jorikou s důvěrnou drzostí mezka a sledoval ji po asfaltovém chodníku. „Eh, taky si myslím. Protože ty vypadáš, Joriko, jako ten pytel s milionem dolarů, který čeká na mě,“
„Cože?“ obrátila se a já jsem jako vždycky osudově zaváhal.
Ale přece jsem si olízl vyprahlé rty a srdnatě jsem zopakoval: „Povídám, Joriko, že mi připadáš jako milion dolarů.“
Napila se. Jak jsem postřehl. Plechovku velice nonšalantně odhodila do vozovky. „Ó!“ řekla. „Chceš zápasit?“
Pěst, ve které kupodivu svírala další zmačkanou plechovku, mi v tu chvíli neuvěřitelnou silou nahustila do břicha, ale ještě jsem neomlel.
„Chci!“ vyšlo ze mě - a pokusil jsem se svou soupeřkou smýknout proti zdi banky, ale vymkla se mi a ustoupila. Znovu upila a rozhodně neutíkala. Bavila se.
Přihrbil jsem se. Taky Jorika se přihrbila. „Sorry,“ řekla najednou skoro přátelsky, „ale nerozuměla je na poprvé.“
„Dobrá. Porozumíš teď,“ rozběhl jsem se proti dámě svého srdce a definitivně ji chtěl smést a vykázat do těch pravých kolejí, aby si víc nevyskakovala na mužné pokolení, ale místo toho jsem pocítil, že letím. Do žaludku mi souběžně pronikala hotová smršť úderů a KRACH! Nesen tou ďábelskou nakládačkou jsem zády přerazil vznosný topol.
Kácel se nekonečně dlouho přes silnici a brzdy opět kvílely. „Jo! Jo!“ mumlala Jorika. „Už ti rozumím.“ A Petr?
On sám by na dámu ruku nevztáhl, ale prostoduše se domníval, že Jorika dostane za vyučenou. I za uši. Již brzy. A čekal na to ve své kanceláři. Od Mlýnské Strouhy slyšel praštět stromoví a trochu domýšlivě se pousmál. Ha, Jorika dostává, myslil si. Vítěz si přichází pro peníze. „Vstupte.“
Stanul jsem před ním nahý, anebo tedy v cárech. Zbrocený krví a potem, o berlích.
„Krindapána,“ hekl Kellner. „Co se stalo?“
„Spíš co se stane.“ A zhroutil jsem se na podlahu. Jako podťatý. A skonal jsem, asi ano, ale ještě předtím jsem ze sebe ze všech sil vyrazil:
„Dej ten svůj prašivý milion Jorice.“

(Na motivy klasického komiksu o námořníku Pepkovi.)



ico: wallsave.com


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.3848 s