Sedávala jsem i dlouhé hodiny na bobku a ani jsem nedutala,když kolem mne popojížděly obrovské kolosy - železné příšery syčely a prskaly,každé kolo větší než já.Zbožňovala jsem atmosféru seřazovacího nádraží,kterému se jinak říká "ranžír", když mně můj dědeček - hezký,urostlý člověk,který kdysi sportovně zápasil v řecko-římském stylu - občas pronesl"do služby" pod kabátem,protože malým špuntům tam byl vstup zakázán.Nejsnadnější to bylo v zimě,kdy je brzy tma a mezi vagony mě nikdo nezahlédl.Jednoznačný obdiv patřil i mému dědovi, který chodil mezi lokomotivami a vagony, s dlouhým kladivem v ruce přeskakoval koleje a klepal na obrovská kola železných oblud.

Kdykoliv jsem si lokomotivy prohlížela,připadalo mi nemožné,že tak velké hromady železa uspořádané do válcových tvarů, postavené na kola, vyrobili obyčejní lidé v nějaké továrně.Když se to dalo do pohybu, připomínalo to boží zázrak, a ti, co takové monstrum řídí a udrží na kolejích, byli pro mně jako hrdinové z pohádek, i když z mašin seskočili a mluvili jako obyčejní lidé. Můj děda vozmistr se za hrdinu nepovažoval,i když bez něho žádná lokomotiva ani vagon nemohly opustit ranžír.Často si zpíval písničku ...."mám rád vlaky, co někam jedou, mám rád vlaky, co nikde nestaví - mám rád cesty, co někam vedou, a půjdu po nich, i když se mé nohy unaví"....

"Dědečku - jak je to s těma cestama - kdo je udělal a kam vedou?" byla jedna z mnoha mých všetečných otázek.
"Inu - cesty prostě jsou - lidi si je sami vyšlapali, a proto každá někam vede. Když to nešlo dál,prostě se vrátili a vyšlapali cestu jinudy".
Jednoduché. Každá cesta někam vede - ale proč se o někom říká, že "sešel z cesty"?
Sestra mého dědečka, moje krásná,černovlasá teta, byla vlakovou průvodčí, sloužila na rychlících čtyřicet let - vlakům obětovala celý svůj život.

Mým osudem neměla být železnice, i když mě vůbec nepřekvapilo,když můj nový, uhrančivý přítel přiznal, že je mašinfíra. Ohromně u mně stoupl v ceně. Při společných snídaních,při romantických večeřích, nebo na společných cestách o dovolené, jsme probírali návěstidla,automatizaci dráhy a nejčastější chyby strojvůdců, a v noci při svitu měsíce jsem se oddaně tulila ke svému semaforu,který mi na mašině připadal jako nějaký bůh - třeba sám Zeus z řeckých bájí. Můj Zeus údajně kdysi řídil i "páru" a byl na tuto praxi mezi mladými strojvůdcovskými koloušky dost hrdý, ale určitě neměl ani páru o mých vznešených představách.
Občas mě vzal sebou i na mašinu, což se nesmí, ale....díky jemu jsem poznala půvaby jízdy na supícím obru, který se drží v kolejích a poslouchá jako hodinky,jízdu zimní krajinou, když všude je bílo, stromy jsou ověšené sněhem a koleje před lokomotivou vůbec nejsou vidět, nebo když vlak jede po mostě nad strží nebo nad přehradou a působí dojmem, že ohromná masa železa letí ve vzduchu jako železný drak. Jen díky svému mašinfírovi jsem viděla,jak vypadala uvnitř lokomotiva na páru, a měla jsem možnost sedět i v něčem tak úžasném, jako je ruská mašina typu Sergěj. I když on vždycky říkal, že na celém světě není nad škodověnku, a že nejlepší mašina na světě byla vyrobena právě v plzeňské &Skodovce. Nejen proto také - když jdu náhodou kolem zdí toho, co dříve bývala &Skodovka - vždycky brečím a pořád nechápu souvislosti.

Pak jsem dostala opravdu nevšední dárek. Přesně na své narozeniny jsem překračovala práh kanceláře výboru Federace strojvůdců uprostřed vozového Depa - jen několik metrů od místa, kam mne jako dítě nejčastěji odkládal můj děd. Měla jsem zpracovávat účty samotných "hrdinů českých stávek" když čeští strojvůdci byli první,kdo do toho po devadesátém šel "plnou parou vpřed" a já jsem dostala příležitost poznat jejich "kuchyň", která mohla být klidně i sběrnou papíru zmixovanou s pobočkou banky. V hromadách papíru a lejster ležela porůznu také fůra tisícikorun - nepřehlédnutelná modrá barva roztroušená na všech pracovních stolech.Neboť právě probíhala doba výběrů pojistného a mašinfíři i výběr peněz pojímají zkrátka chlapsky. Jejich počítač s tiskárnou byl obecně přístupný, přítulný a trpělivý starý brach. Každý, kdo si odemkl kancelář, mohl do něho libovolně ukládat, vymazávat,tisknout, případně mlátit do tiskárny, když tisknout odmítala.

Každé pondělí se scházeli členové výboru - urostlí, hezcí strojvůdci - a probíhaly tu vzrušené debaty, které potom překroucené a vytržené z kontextu vzrušovaly media, a cloumaly dokonce i samotnou vládou, která se v době stávky strojvůdců údajně stávala "rukojmím" ostrých hochů z mašin. Ale nikdy se mediálně neprobíralo třeba příliš mnoho papalášů u českých drah, kteří - kde se vzali, tu se vzali - a prošustrovávané hodnoty, neplacené přesčasy, nebo mizerné pracovní podmínky. Jako nejmizernější z nich mi v debatách připadaly chybějící toalety na lokomotivách a přemýšlela jsem, jestli bych se neměla ke stávce za kvalitnější toalety také připojit. Totiž - když jsem v nové kanceláři prvně vstoupila na "svou" toaletu, musela jsem usednout do masivního nánosu černého prachu, který sem léta pronikal okénky otevřenými přímo na ranžír, a různorodost,množství a velikost pavouků, usazených ve velkých černých pavučinách nad tím, by byla potěšila oko každého sběratele hmyzu. A za celou dobu jsem nezahlédla nikoho s potřebami na úklid. Asi je to tak, že chlapci, kteří se rvou za něco významného, neřeší nic přízemního - ostatně už dříve a nejen tady jsem pochopila, že uklízení a podobné zbytečnosti, k mužnosti prostě nepatří.

Smíšené pocity jsem statečně překonala i nad první kávou, kterou mi hezouni z mašin ochotně nabídli, přičemž jsem se dívala do zaprášené vitriny s nádobím a odhadovala, do kterého ze všech pěti špinavých hrnků mi ji naservírují, a první účetnictví jsem zahájila intenzivním úklidem WC a vydrhnutím všeho nádobí.
Určitě mohli mít na svých mučednických postech na mašinách s neplacenými přesčasy bez toalet více úspěchů, kdyby dráhy nebyly různorodé monstrum, kde své vlastní odbory mají strojvůdci,průvodčí,pracovníci dílen a kancelářští, a jak známo, když ten chce to a ten zas tohle.....

Mašina a koleje byly můj svět přesně do vánoc téhož roku. Malý domeček uprostřed vozového Depa, kde se debatilo o velkých věcech, dnes už neexistuje, a strojvůdci nejspíš dál chodí za potřebou mezi vagony na zastávkách vlaku. Můj Zeus české dráhy opustil, protože lukrativnější mu připadalo jít tahat náklady k tvrdým kapitalistům společnosti Cargo,a my oba jsme se opustili navzájem, když jsme probrali všechny detaily návěstidel a záludnosti dráhy, a dál už nebylo co probírat.

...."Můj zlatý dědečku, musím ti říct .... proč realita zblízka je vždycky o dost jiná, než představy?.... Zpíval jsi rád o cestách, které někam vedou, a měl jsi představu že po nich vždycky půjdeš. Přitom jsi byl čím dál unavenější, ale zpíval sis písničku o cestách, i když jsi začal zapomínat, kudy vede cesta domů a jedna z tvých cest byla pak poslední. Ale vypadal jsi jako šťastný, a možná jsi i šťastný byl,protože jsi nejspíš nevěděl,že existují i cesty, které si lidi nevyšlapali?....Nikam nevedou, a přesto po nich musíme jít tak dlouho, až se ztratí začátek - cesta zpátky už není možná a její konec je v nedohlednu. Nikam už nepatříš a jdeš do nikam"....stěžovala jsem si na hřbitově, kam vedla moje první cesta po skončení mé práce v kuchyni hrdinů českých stávek - ke hrobu, odkud se na mne z obrázků dívají můj děd vozmistr,moje teta průvodčí a jejich otec - můj praděd, kterého jsem neznala -tam má na pomníku pod svým jménem nápis "c.k.drážní rada".

...."Nedivte se, že jsem vždycky smutnej tak, když slyším v dálce za tunelem houkat vlak".....já taky Míšo ....já taky.


^{Obrázek čerpán z: delabi.rajce.idnes.cz}