Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je čtvrtek 12.12.2019, svátek má Simona 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12781
Komentářů: 11044


Měření



Fluke

30.08.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Se vzpomínkou na nedávno zesnulého Jamese Herberta

Jakub a Monika za mnou přijeli do lomu, který jsem hlídal, ale přijeli jenom na chvíli, ještě než jsem nastoupil směnu, a chystali se zase vypadnout směrem na Plzeň. Bylo to ve Lhotě, začínalo pršet, byl srpen a Monika řekla: „To bdíš celou noc?“
„Vyspal jsem se přes den.“
„To se válíš celej den?“ rozhlédl se Jakub po světnici uvnitř domku.
„Od dvanácti do tří, obyčejně, a sloužím jen víkendy. Prší, ale je tu hezky. Bývám tu jen s kocourem a...“ „... a to ti docela vyhovuje. Ne?“ dokončila Monika.
„To mi docela vyhovuje, když si představuju tebe.“
Jakub to nepřeslechl, ale usmál se. Neřekl nic a já jsem pokračoval podobně nadneseně: „To se dá vydržet leda s vámi, protože vy jste ti praví – a já tak sám. Jenom když si představuju, jak se mnou chodíte po lomu. Život to není, jsou to jen sny, ale velkolepé, řekl by Fitzgerald. Ne?“ zasmál jsem se.
„A Jorika?“ usedla Monika proti mně ke stolu a opřela lokty o kostkovaný ubrus. Kapky deště bubnovaly na plechovou střechu, zatímco Jakub se šel podívat dozadu, co mám schováno v ledničce.
„Joriku jsem miloval, nebo ještě miluju, ale jsou to tři roky. Co mě nechce. Rok a půl, co se rozešla tady s Jakubem. Ani se mi tuhle už nelíbily její nový fotky na Facebooku.“
„A moje jo?“ optala se Monika.
„Ale jo,“ ohlédl jsem se k ledničce. „Tam s tím pejskem na koupališti v Rokycanech ti to obzvlášť sekne. A bude pořád hezčí, Jakube.“ Ale popravdě mi připadala moc mladá. Původně jsem ani nepochopil, čím ho zmagnetizovala. Až tváří v tvář fotce, na které seděla pouze ve slunečních brýlích a v plavkách (a chystala se zvednout zadek z deky), mi to konečně došlo. „Sluší vám to. I s tím štěnětem,“ dodal jsem smířlivě. „Kde teď vůbec ňufá?“
„V autě,“ řekli mi.
„A ty bys ho chtěl vidět?“ zeptala se Monika. Povídám: „Ježiš, a proč jste sem jezdili, než abyste mi ukázali Fluka?“
„Fluka? - Jakého Fluka?“
„No psa. Vždyť ho znám jen z fotek.“
„Ale jmenuje se...“
„Budu mu říkat Fluke.“
Tak pravil Lorenc. „Kde jste vůbec nechali audinu?“ zeptal se, jako by stál sám nad sebou.
„U vrat.“
Bylo to asi šedesát metrů daleko. V ten den zůstala brána ještě otevřená. „Ale tam auto nemůže stát, vždyť přijede Jarda,“ povídám. „A proč vůbec Fluka vězníte?“
„Protože zase pojedeme,“ psal si Jakub něco do bloku. „Ale jsem rád, že jste se stavili,“ povídám. „Pohoda. Měli jsme to při cestě,“ zvedla se Monika skoro jako z té deky, přistoupila ke mně a řekla: „Pojď. Ukážeme ti Fluka.“
Vyšli jsme z bílého domku a chvíli stáli nad zlomem propasti šedého lomu. Tam dole se lesklo jezírko, hranatá žula studila od pohledu a ze srázů se plazila hnědavá hlína. Ještě chvíli jsme zírali do jiné dimenze, a potom jsem se zeptal: „Pamatuješ si tu fotku, jak jste s Jorikou u nás v hospodě, a jak má Jorika ještě hodně žlutý vlasy a na sobě něco červenýho? Kouká do objektivu uzounkýma očima, hezky se usmívá, i když trochu záhadně, a ty ji držíš kolem ramene a ona je šťastná, a právě fotka to štěstí dokazuje?“
Monika se ošila. „Jdeme za Flukem?“ zeptala se.
„Asi vím, kterou fotku myslíš. Ale je to hrozně dávno,“ vzal ji okolo ramen. Svorně šli k výjezdem z lomu. „Stáhl sis to z Facebooku?“ dodal Jakub už skoro mechanicky.
„Přesně tak. A kdybych to náhodou fotil já, třeba by se mnou Jorika i kamarádila. Dneska. Už od tý chvíle.“
„Ale tys to nefotil.“
„Tomu fotografovi v podstatě závidím,“ následoval jsem oba milence k autu u kraje asfaltu. „Ne, já se na tu fotku nedívám zase tak často, ale dost. A jsou to už tři roky a něco vám řeknu. Neokoukala se. Jak je to možný? Asi to bude tím, že jste byli zrovna tak šťastní, Jakube?“
Monika se opět ošila. Uvnitř, tam za okýnkem audiny, se vysunul chlupatý čumáček.
„Už si ten večer v hospodě ani nepamatuju,“ díval se nám Jakub zasmušile do očí a já dodal: „Víte, co je zvláštní? Koukám na tu fotku a většinou na Joriku a je to, jako by mi svítila do obličeje horká lampička. Je to slunce. Úsměv je možná něco jako kužel světla z nebe a koupu se v tom a pořád čekám, kdy se to okouká, ale funguje to jako perpetuum mobile. Navěky.“
„To tedy vlastně jen povrchně miluješ ty její sešikmené oči, ne?“ usadil mě Jakub.
„A její čumák,“ otevřela Monika ironicky auto. Fluke se jí vymrštil do náruče. „Lorenci? Není to málo?“
„Možná. Ale vemte si psa. Taky´s ho chtěla, že je roztomilej. Nebo i Kubu.“
Šťastně se mazlila s Flukem, neposlouchala a řekla mi: „Tak ahoj!“
„Ahoj.“
„A co Fluke? Ani ho nepohladíš?“ podivila se Monika.
Podrbal jsem teriéra pod krkem: „Perfektní pes.“
„Teprve štěně. Jorkšir. Pokud´s to nepoznal.“
Uplynuly asi tři měsíce a cítil jsem se mizerně. Život nemá smysl, anebo si snad myslíte, že má? Takový Lovecraft přesně vnímal tu absolutní lhostejnost kosmu k osudům veškerých živých tvorů i chudobek, a já si znovu četl jeho povídky a myslel jsem na Jakuba a Joriku, tedy, chci říct Jakuba a Moniku, proč si na to, sakra, nemůžu zvyknout? To ta hypnotická fotka z počítače? Určitě. Ta fotka mě vrací do éry, kdy byli šťastni, ale Joričino rozpoložení jsem tenkrát bohužel nevyužil. Ne v pravý čas. Akceptovala by mě, tehdy ještě jo. I když jsem tak trochu sexuální loudil. Dnes je však všechno jinak a Jorika nejspíš bez iluzí, což asi bude i jedním z důvodů, proč mi tuhle povídala: „Pokud vím, tak si netykáme. Budu ráda, až odejdete.“ A tak sem šel. Ale doma jsem se zase díval na její magickou fotografii z toho lokálu a chvěl se pod horkou lampičkou, jejíž paprsky mě omývaly a léčily, jako by se mě dotýkaly Joričiny prsty. Ale neuměl jsem si vlastně představit, oč lepší by bylo, kdyby ta fotografie ožila - a já do ní vstoupil jako do snu. Jako do toho dávném okamžiku. Jsou věci, které si jednoduše nepředstavíte. A fotografy máme od toho, aby zachycovali okamžiky. Neopakovatelné. A i nejšťastnější hodina má jen šedesát minut, jak řekl, tuším, G. B. Shaw.
Asi tři měsíce jsem Moniku a Jakuba neviděl a mrzelo mě, že nezavolají, ale říkal jsem si: Oni přece ani netuší, že tě to mrzí, a pokud to tuší, tak nemají ponětí, že tě to mrzí tolik. Takže má chyba. Zavolal jsem Jakubovi a zastavili se už za pár dní.
Vzpomínám, jak se mě zrovna ptala na místního kocoura, když se rozbzučel ten telefon. „Překáží mi tu ňáký auto!“ uslyšel jsem v něm Jardu.
„Kdo to volá, Lorenci? Útok monster?“ zajímal se Jakub od ledničky, kam mi zrovna přidával nějakou plechovku.
„Ne, ale sjet autem jste měli až sem.“
„Sem? Dolů? Máš tu bahno. A kdybych do toho vypustil Fluka, který dorůstá, bude z něj do pěti vteřin koule zrovna takovýho bahna. Ale jestli je to problém,“ dodal, „chytej klíčky.“
Chvíli jsem nechápal, ale Kuba vzal Moniku schválně do náruče a ohlédl se po mně přes rameno. „Ty jsi tu ještě, pse? Kuš.“
Běžel jsem podle olší nad obří propadlinou lomu k audině a tam s úsměvem čekal Jarda, který v lomu vyráběl kamenné kostky už dvacet let.
„Pěknej čumák! Čí je to psisko?“ zeptal se. „A proč ho necháváš v autě?“
„Aby se neušpinil,“ usedl jsem za volant, pohladil Fluka pěkně po packách i za ušima a sešlápl pedál. Byla tam zpátečka, škublo to vozem do silnice, blýsk - a rána jako hrom se slila s bolestí v jedinou foto-momentku. Když jsem otevřel oči, spatřil jsem sám sebe.
Spatřil jsem sám sebe, jak trčím za zdeformovanou přístrojovou deskou, a na vraku audiny stál neuvěřitelný náklaďák s cisternou. Rozmačkal i Fluka? Rozhlížel jsem se. Ale štěně jsem nikde neviděl. Zato skrze střepy okna jsem slyšel křik a viděl dvě přibíhající postavy, a tu jsem se vymrštil a letěl jako šíp až do náruče své paní. Hup, už si mě chovala. „A běž tam sám, Jakube,“ uslyšel jsem. „Zatím ukonejším Fluka.“
„A proč mu říkáš Fluke?“ rozhodil Kuba zdrceně nerozdrcenýma rukama.
„Proč? To jméno přece vymyslel Lorenc. Ne?“ zahleděla se spolu se mnou k hořícímu vraku a dodala: „To nemohl přežít.“
Jenže žiju, Monika mě chová každý den, i na koupaliště mě berou a hrají si jenom se mnou, když si nehrají spolu, a někdy se mi dlouze dívají do očí - a jsem jako pod horkou lampičkou.
„Co se stala ta bouračka, je jako vyměněnej, viď!“ „To tedy jo. Asi šok.“ „A má jiný oči. Docela. Podívej. Docela jiný.“ „Možná jiný, ale je to náš Fluke.“






ikonka: standard.co.uk - James Herbert


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Ivo Fencl - 3.1.2015 - 11:36

komentář autora
Jorika je přezdívka, inspirovaná Hapkovou, snad mírně kýčovitou písní z roku 1970. Sám tu skladbu nemám na žádném oficiálním nosiči a není ke slyšení ani na tzv. YouTube. Tedy v únosné verzi tam není. Ale spisovatel Vašek Gruber s chotí Alenou mi tu starou verzi už před časem nahráli a věnovali.
Vzpomínám taky maně na den, kdy seděl literární historik Vladimír Novotný s lidmi z Dialogu a Milanem Čechurou v nejmenované restauraci poblíž Městské knihovny Plzeň, kam jsem tenkrát přišel, načež jsme mj. debatovali o Páralovi, ale i o mnohém jiném. Bylo to asi jedinkrát, kdy jsem na podobné setkání dorazil, a to na popud Jany Horákové. Měl jsem totiž v ten den náladu posunutou k normálu a dobrému, protože Jorika, pracující jako servírka v klubu Rock´n´Wall na opačné straně náměstí, se na mě pár minut nebo hodin předtím kdožvíproč usmála. A to byla zajímavá výjimka, která mě nakopla k aktivitě jiného typu než té psací, totiž k potřebě se družit a nebýt asociál. Bohužel, jak zpětně vidím, to byla i velmi výjimečná situace. A je místné radit lidem, kteří jsou zmítáni podobně iracionálně jako já, aby to hodili za hlavu, ale v podstatě to nejde. Bylo by šťastné, kdybych si uměl vsugerovat, že mi na Jorice nezáleží, ale to neumím, zatímco svět naopak mívá tendenci mít za to, že si sugeruji právě to, že mi na ní záleží.
V povídce Fluke v Psí knížce je to zčásti zachyceno. Hrdina totiž mluví o „jiné dimenzi“ a přitom očividně pozoruje tu reálnou dimenzi. Dimenzi lomu. A to, že mu připadá jiná, mělo právě ilustrovat, že je zamilován. To on sám se nachází v „jiné dimenzi“, ale neuvědomuje si to. To on sám z jiné dimenze, dimenze lásky, líčí realitu, ale neobjektivně tvrdí, že se dívá do jiné dimenze, ačkoli je to naopak, jak ví autor nebo i čtenář. A o realitě hrdina opakovaně mluví jako o snu, a to i když mu ve vzpomínce ožívá fotka, na které jsou zachyceni Jorika s Jakubem.
Snažil jsem se pracovat i s nedořečeností, ale tak, aby bylo posléze přece jen skoro vše dořečeno. Nedořečenost totiž může skrývat autorovu nešikovnost a to, že nemá situaci příběhu ujasněnou. I je tu sekvence, kdy čtenář může na chvíli váhat, zda na fotografii, o které Lorenc sní, vlastně není s Jorikou Monika. Tato sekvence končí až slovy „Monika se ošila“.
Teprve pak se vyjeví, že je s Jorikou na fotce Jakub, ale – a to je taky důležité – věta „Monika se ošila“ se opakuje. Proč? Monika pochopitelně na předchozí holku svého kluka Jakuba žárlí.
Podstatnější ale je „předehra k psovi“. Následně se totiž krátce lavíruje i k možnosti, že vlastně na chvíli vzniku fotografie Joriky a Jakuba ve výčepu vzpomíná nikoli Jakub, ale jeho a Moničin pes. Text lze chvíli interpretovat zrovna tak a má to být předzvěstí Lorencova pozdějšího vtělení se do tohoto psa. Fluka. A právě Lorenc se pak přece bude dívat jeho očima.
Další opakující se pojem je tu „lampička“.
O ní se nejprve mluví vcelku jasně, ale pak už je zmíněna bez vysvětlení, přičemž by mělo být jasné, že jde o metaforu PRO ONU FOTOGRAFII, která jako by vysílala tepelné paprsky.
V textu se dále vyskytuje diskutabilní sousloví „sexuální loudil“, nad nímž jsem váhal. Mělo tam – jistě - stát „citový loudil“, jenže celá ta povídka okolo mi připadala tak hrozně „mnišsky“ puritánská, že jsem čtenáře-vynuceného mnicha zatoužil znejistit. Aspoň tady.
Slovo sexuální je tam navíc i proto, aby kontrastně kříslo o sousední Joričina slova „pokud vím, tak si netykáme. Budu ráda, až odejdete,“ a pokud by tam stálo jen „citový loudil“, čtenáři by mohlo připadat, že hrdinu věc nebolí dost a že si na sex vlastně ani nevzpomene.
A mimochodem: Zdá se, že Jorika řekla onu větu sice možná intuitivně, ale přesto také proto, že věděla, že skrz ní Lorence uhrane a zblbne, a on se bude trápit.
Proč je tam věta „tak pravil Lorenc“? Až do té chvíle je přece vše vykládáno v první osobě a teď, najednou přecházíme do odstupu. Zdá se, že to nemá opodstatnění. Leda...
Ano. To, že si vypravěč o sobě asi moc myslí. Ale ne. Tak to není. Opodstatnění je tu ve skutečnosti jiné. To, že jde o další předzvěst toho, že hrdina zemře, vystoupí nad sebe ze svého těla a vstoupí do psa, stane se psem. A než tam vstoupí, uvidí se - zřejmě - na chvíli z výše, z vnějšku. A jak se ukazuje, už zaživa byl zvyklý takhle nad sebe vystupovat a komentovat se nad sebou a zvnějšku, takže okultní prvek na konci působí psychologicky pravděpodobněji, když měl předehru, když nu předcházel náznak. když byl ohlašován směrem z psychologie hrdiny. Odstavec začínající „tak pravil Lorenc“ je tedy jakousi přípravou převtělení.
V povídce jsou i více nebo méně skryté odkazy na dva existující příběhy, známé jako Duel a Fluke. Odkaz na Duel postřehne jen ten, kdo zná povídku Richarda Mathesona zfilmovanou Spielbergem. Lorence totiž rozmáčkne „auto s cisternou“. Kromě toho existuje ovšem i román Jamese Herberta Fluke, který líčí, jak se hrdina vtělí do psa, o kterého pak pečuje jeho bývalá láska a její partner. Ten román jsem však jen zběžně prolistoval, fakticky ho neznám a spojitost mě napadla až s odstupem dvaceti let. Lorenc nicméně rozhodne, že bude psu Jakuba a Joriky říkat Fluke, a jak se tedy zdá, znal Lorenc z povídky román Fluke. Očividné ovšem je, že Jakub a Jorika tento román neznají, a ironie spočívá v tom, že Lorenc začne říkat psu Fluke už ve chvíli, kdy ještě nemůže tušit, že se do psa vtělí. A ta druhá ironie tkví v tom, že oba milenci přejmou navrhované přejmenování vlastního psiska, aniž znají román, kde je hrdina rovněž vtělen v psa nějakého páru. Nejdivnější pak asi je, že zpětně už nevím, co jsem psal intuicí a odkud začaly kalkulace. Asi se jedná o obé a byla to tedy jakási „intuitivní kalkulace“.

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2876 s