Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je středa 15.7.2020, svátek má Jindřich 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 501
Registrovaní čtenáři: 508
Publikovaných článků: 12915
Komentářů: 11144


Měření



Za pět minut dvanáct

13.09.2013   Dagmar Hermannová   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

potištěné stránky se zastavily zrovna o moje boty



Ani nevím, jak dlouho jsem seděl na lavičce pod starou košatou lípou,která zrovna kvetla a krásně voněla. Celý tenhle městský park je krásný, hlavně proto, že je plný obrovských starých stromů, které měly to štěstí,že unikly moderní kácivé zkáze. V duchu jsem zkoušel představit si dobu asi tak o sto let nazpátek, kdy tady "na korze" hrála hudba,hezky oblečení lidé se procházeli a zdravili, a od divadla se šlo zase nazpátek. Většinou pak šli návštěvníci korza na chvíli posedět a popovídat si u vídeňské kávy do starobylého hotelu Valdek,budovy palácového typu,která přežila v celé své kráse a společenském lesku déle než sto let včetně svého nového jména "Slovan",než ji pohltily majetkové manévry posledních deseti let dvacátého století a vytvořily z jedné její poloviny ruinu.

Můj život zachvátil zase jiný uragán, zlý a ničivý,vytvořil ruinu ze mně,a já jsem se posadil do parku zrovna proti té budově s podobným osudem,s dosud nepoznaným pocitem,že jsem konečně v sobě všechno uklidil, a zjednal jsem si v životě jasno. Ano - je pro mně už jen obnošená vesta,a vše co se dalo,dávno už jsem prožil. Není zde prostor pro další možnosti - po pravdě - ani ho nechci hledat.Zbývá mi teď jenom jedna cesta - stříknout si trochu jedu do žil.Když jsem byl v pubertě,řval jsem tuhle písničku spolu s ostatními puberťáky,protože nám připadala legrační. Vím, jak se bude můj jed jmenovat.Celou dobu koukám do výloh lékárny před parkem, kde moje poslední cesta začne.Odtud obejdu všechny lékárny, a všude si koupím jedno balení prášků na spaní.

Díval jsem se kolem sebe a skoro jsem brečel,že všechno, co bylo na mém životě hezké,třeba jaro,už nikdy neuvidím, ale zase na druhou stranu, co bylo ošklivé,zlé,a zničilo mi sebevědomí,mne už nikdy nenajde. Nikdo neotevře mou poštovní schránku s úředními dopisy ozdobenými zelenými pruhy na místě,kde jsem dříve nacházel pohlednice s kytkama,nebo s vánočním stromečkem.Na mysl mi přišly verše ....nebe rozčesává komínů les šedý, a tak vidím svoji rodnou Plzeň naposledy.... a pak už jsem brečel doopravdy. S kapesníkem na obličeji jsem se třásl pod náporem vzlyků,a bylo mi líto, že jsem nic nezvládl,anebo jsem to vzal za špatný konec.

A pak jsem náhle zaslechl...jakoby šustění papíru, a už tu byl nějaký svazek listů,který sem přifoukl vítr...potištěné stránky se zastavily zrovna o moje boty. Byl jsem tak zaměstnaný svou sebelítostí, že jsem tomu nevěnoval pozornost, ale po chvíli, když se papíry nehýbaly z místa,jsem zpod kapesníku zjistil,že jsou to stránky z nějaké knihy. Zvedl jsem je a začal jsem číst:..."některé skvrnky nelze vyčistit bez porušení podstaty látky"...hm, zajímavé - a pravdivé. Stránky vzbudily můj zájem a četl jsem dále:
.." v jednom okně svatý Dionysius, ač sťat, přece ještě vstal a nosil svoji uťatou hlavu kolem popraviště"...
Tady to bylo utržené, a na dalším listě jsem četl:
.."vod tý doby,co náboženství není ve školách povinný,lidi děsně zpustli. Je mi vás sousedi upřímně líto, řekl pan Kůrka, ale nedovedl utajit radost v hlase.Odcházel do svého krásna,uprostřed cesty poklekl a předstíral, že si zavazuje tkaničku, a přitom se smál, až mu slzy kapaly na špičky bot"...
Zde byl list opět utržen.

K sakru! Klel jsem, protože bych si byl rád početl v souvislostech, a snad bych i dokázal poznat autora, alespoň podle stylu psaní. Ale ještě jsem měl k dispozici další kus stránky:
.."dlouhým pohybem koštěte zametal dlažbu a hvízdal si. Pak přestal, opřel se zády o žebřík svítilny a posteskl si - ti lidi jsou ale blbííííí, tak blbííííí....
Člověče - odkud jdete?
Z nebe.
A jaký to tam je?
Prima..."
Zuřivě jsem převracel stránky ve snaze nějak ty texty identifikovat, a pak jsem se - místo do lékárny pro jed, rozběhl na úplně opačnou stranu - do knihovny! Strčil jsem stránky pod nos paní za výpůjčním pultem, a dožadoval jsem se možné identifikace autora.
"Hm .. to mi nic neříká...Andělko, podívala byste se na to? Pán chce vědět, z jaké knihy to může být".. obrátila se na kolegyni, která vzala papíry do ruky a začetla se.
"Ale - to vypadá na Hrabala...Jo, určitě..to bude Hrabal! Počkejte.." a odběhla k regálům.

Byl jsem zklamán. Hrabal to nejspíš není, toho bych určitě poznal. Jeho Postřižiny i Ostře sledované vlaky jsem přece viděl zfilmované.
"Už to mám!" přiběhla Andělka s nějakou knihou, chvíli listovala, a pak mi podala stránku se svatým Dionysiem z povídky "Pan notář" a nalistovali jsme i blbí lidi v povídce "Bambini di Praga". Ovšem že to byl Bohumil Hrabal - jeho kniha "Pábitelé" a já jsem ale blbéééj -tak blbéééj!
"Andělko - vy jste anděl" - vyškubl jsem překvapené paní knihu z ruky. "Zachránila jste mi život - víte o tom?"
Samozřejmě že nic nechápala, a já jsem si nesl knihu domů, a četl jsem a četl, a najednou jsem v sobě pocítil sílu, kterou jsem vždycky měl asi tak od dvaceti,kdy už jsem věděl, že můj život bude po mém. A teď - ve dvaačtyřiceti - bych se byl nechal dovláčet zelenými pruhy do lékárny pro jed! To se načekáte mizerové! A začal jsem s velkým úklidem. Co kdyby se náhle otevřely dveře, v nich bude stát třeba sám Pepíno a obrátí můj život roztomile naruby? Nebo nějaká Pepina - tu bych taky bral. A já - jim půjdu na půl cesty naproti.

Zachránils mě Bohumile - přesně na poslední chvíli! Za pět minut dvanáct už bylo, když jsi mi přišel říci po svém, že i když je život někdy trapas, neznamená to,že se mají hned balit fidlátka a pryč. Díky tobě Bohumile - v sobě cítím zas sílu obra a přesně to jsem potřeboval. A touhu se rvát. Možná, že budu jednou taky stát někde u okna a přemýšlet, jestli bych dokázal létat jako holubi, ale do té doby uplyne ještě hodně vody!

........................................ - ............................ -

Povídka byla soutěžní,na dané tema "Sto let Bohumila Hrabala" k poctě tohoto spisovatele.

ikonka: archosaurmusings.wordpress.com


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2378 s