Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 12.7.2020, svátek má Bořek 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 501
Registrovaní čtenáři: 508
Publikovaných článků: 12914
Komentářů: 11143


Měření



Nový projekt na Startovači - román Mrtví kráčí po zemi

07.10.2013   Martin Štefko   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Ne každý autor má to štěstí, že si ho vybere nakladatelství. A tak jsem se rozhodl, že svůj zombie román Mrtví kráčí po zemi zkusím vydat pomocí crowdfundingu, tedy tak, že ho financujete vy, čtenáři. Jako ukázkovou vám pak přináším první kapitolu románu.

Pro crowdfunding jsem se rozhodl proto, aby čtenář dostal takovou knihu, kterou jsem mu cthtěl prezentovat v podobě, která je co nejlepší. Nechci nabízet něco, o čem nebudete nic vědět, a tak se zde můžete začíst do první kapitoly, která román otevírá. Pokud byste se pak rozhodli, že chcete mít knihu doma, zde je odkaz na stránky, kde můžete román a jeho vydání pomoct financovat: 
https://www.startovac.cz/projekty/mrtvi-kraci-po-zemi/
Všem za podporu děkuji. A nyní již slibovaná první kapitola postapokalyptického románu o jednom moderním kovboji:


Dívám se před sebe a snažím se nezakopnout. Mám takovej pocit, že v tuhle chvíli by se to dvakrát nevyplatilo. Okovaný boty dupou po vyprahlý zemi a vířej prach. Nechávám za sebou jasně viditelnou stopu. Ale na tom nesejde. Stejně mě cejtí. Neutíkám proto, že bych se bál. Utíkám proto, že někdy si prostě člověk potřebuje srovnat myšlenky a trochu se uklidnit. Není příjemný probuzení v náruči smrti.
To mám z toho, že se za každou cenu snažím jít tímhle světem sám. Ale jak říkám, jaký si to uděláš, takový to máš. Rozhodně nemám chuť zachraňovat zadek ještě někomu jinýmu.
Vida! Před sebou mám křoví a jeden větší balvan, za kterej bych se mohl schovat. Přepočítat kulky, vymyslet strategii. Anebo v to alespoň doufat. Právě mám puls někde kolem dvou set a nejsem za žádnou cenu schopnej myslet souvisle.
Pět centimetrů a mohlo bejt po mně. Pět centimetrů! Kdyby mě nevzbudil ten odpornej dech, přidal bych se ke slintajícím hordám. Jen na to pomyslím, tak se osypu.
Ještě pár skoků a jsem za kamenem. Stačím se ohlídnout. Je jich devět. Devět belhajících se potvor, co se jim maso rozkládá na kostech. Očividně je to netrápí. Nic si nedělaj z toho, že by je hygiena zavřela na doživotí. Je jim jedno, že ze sebe nedokážou dostat slovo, jenom obligátní grrr. Jim nesejde na ničem. Kromě jídla. A jídla je všude kolem ještě pořád požehnaně. Jsem zářnej příklad.
Devět chodců a já mám jenom šest kulek. Měl bych s nima šetřit.
„Mysli, pitomče, mysli!“
Jenže myslet je festovní problém. Ani nevím, jak se mi to mohlo stát! Kolik let jsem neusnul tak, že bych se neprobudil při prvním zašustnutí. A tyhle zrůdy kolem šustily pěkně dlouho, než mě objevily. Jeden šmejd se nade mnou nakláněl, jak kněží nad spícím ministrantem. Hnilobnej smrad... Díky bohu za něj! Vrazil jsem mu pracku rovnou do chřtánu. A ještě jednou díky bohu! Za pořádně pevný kožený rukavice. Sice mi teď jedna chybí, ale ta svojí misi splnila. Doufám, že se na ní ten parchant zadávil.
Vykouknu zpoza balvanu. Asi tak padesát metrů. Přibližujou se rychle. Pomalá smrt... Pche! Sportovní chodci to jsou. Už jenom to kroucení zadkem jim chybí. Mám ale takovej pocit, že kdyby jeden z těchhle frajerů trochu zakroutil zadkem, vyšroubuje si celou spodní půlku těla.
Hm, tak hajzl, co mě tak neurvale vzbudil, se na mý rukavici nezardousil. Pořád mu ještě plandá z tlamy. Škoda jí, budu si muset najít nějakou novou. Hlavně stejně pevnou.
Teď se hodím do klidu. Rozhlídnu se kolem sebe. Potřebuju zbraň. Aspoň klacek. Cokoli.
„Do háje!“ Všechno zůstalo v táboře. Pustina očividně není pustinou jen tak pro nic za nic. Chvíli přemýšlím o tom, že si utrhnu jednu seschlou větev z keře, ale představa, že jim po jednom budu vypíchávat oči, mě nerajcuje.
Fajn. Klacek žádnej, stejně bych potřeboval spíš kyj. Tak co jinýho, těžkýho? Ne... ten balvan určitě neuzvednu. Ani s jeřábem. Půjdem na to jinak. Improvizace.
Vyskočím zpoza balvanu jak čiperná veverka na oříšky. Zkusím je překvapit. Na co si to hraju... Je jim jedno, i kdybych jim tu stepoval jak Fred Astaire s nahou Ginger Rogers. Mám na sobě spoustu masa, co se zubama dobře trhá. A ty teplý vnitřnosti vevnitř! Prostě mňamka. Degustační menu o deseti chodech. Ale ne, chlapci, tohle vám nedopřeju. Když už jsem vás nevylekal, zkusím jiný triky.
Vybírám si toho nejbližšího. Netváří se nijak nadšeně. Ksicht mu dávno odešel do důchodu. Nevadí, ksicht nepotřebuju. Benátskej karneval je až v únoru.
Jestli jsem se za ty roky něco naučil, tak mířit. Z toho důvodu dělám, co mi vážně jde. Mířím. A střílím. A pak utíkám jak sprinter ze záhrobí. Plán vychází. Osm zbylých je mi v patách. Hlavně zdrhat a nezastavit se. Pěkně do kolečka.
Schválně. Dám ti otázku. Víš, jaká je nejtěžší kost v lidským těle? Jasně, stehenní. A tahle kost se mi zrovna šikne.
Běžím si do kolečka, běžím a běžím, a potom ještě běžím, a ty pitomci mě následujou jak svatou Pannu orleánskou. Jestli jim dal bůh něco do vínku, tak inteligenci rozhodně ne. Můj předchozí terč se svíjí na zemi a snaží se plazit. Skákat po jedný noze není jeho oblíbená kratochvíle. Na paralympiádu by to nedotáhnul. Zombie mají problémy s koordinací na obou nohou, natož pak na jedný. Připravte je o ruce a než k vám doběhnou, ksichtem rozryjou pole líp než traktor.
Plazícímu se obejdovi nechtěně šlápnu na hlavu. Dobře, možná ještě přenesu váhu, aby to pěkně křuplo. A že to křupne fajnově. Říkejte si, co chcete, ale takový křupnutí člověka potěší.
Zbejvá osm. Osm hladovejch krků, co máma dlouho nenakrmila. I když se svět furt hemží živáčkama, po tolika letech jsme vymírající druh. Držíme se zubama nehtama. Zvlášť některý. Ano, mluvím o sobě. V přežívání jsem docela dobrej.
Na vykecávání moc času nemám, ale to jsem celej já. S lidma nepromluvím, ale sám se sebou si debatuju hodiny.
A je to tady! Moje improvizovaná zbraň. Kolt schovám do pouzdra za pasem. Ještě, že s ním chodím spát! Levou rukou, tou s rukavicí, kyj seberu a potěžkám. Myslím, že to půjde. Trochu s ním zatřesu, ať odpadnou míň přilnavý kusy masa.
„Jen pojď, ty kreténe! Jen si pojď pro medicínu! Tohle bude rehabilitace, kterou ti žádnej jinej doktor nenaordinuje!“
Abych tomu dodal grády, vezmu to z otočky. Za kotník se noha drží dobře. Stehno dopadne na hlavu toho potrata. Příjemné rupnutí! Jenom se bojím, že praskla i moje třetí noha. Štěstí mi přeje, povolila lebka nepřítele. Její obsah mě láká na pitvu. Další zákazníci už se ale hrnou. Není čas na srandičky. Tyhle chtěj platit hned.
Tentokrát klienta beru pěkně odspoda. To, co se právě snaží roztáhnout křídla a odletět, je jeho spodní čelist. Ale evoluce ptáka trvá přece jenom dýl. Čelist dopadá na zem, skoro jako kdyby chtěla něco říct. Ale mluví s přízvukem, kterej prostě nedávám.
Odzubenej kandidát se snadno nevzdává. Použiju svojí vlastní nohu a jeho mozek mi kape na špičku boty. V duchu se ujišťuju, že se to smyje. Svejch botiček se rozhodně nevzdám. Sice jsem v nich zezačátku měl neskutečně velký puchejře, ale jakmile měkká tkáň odešla, boty sedly dokonale. A jak se v nich jezdí na koni!
„Grrr! Hrrr!“ vybafne na mě člen sledovací skupiny.
„Já ti dám grrr hrrr, ty šmejde. Správně je to hrrr grrr! Zabils celou pointu!“
Třetí sportovec má výrazně tvrdší lebku. Úžasnej kyj se rozletí na dvě strany. V rukou mi zůstává nejmíň vhodná lejtková část. Hned ji jednomu nedočkavci narvu do krku. Dívá se na mě, jako že si snad dělám srandu. Ale odpřisáhnu vám, že to myslím smrtelně vážně.
Rychle pro stehno. Jak kdyby se sirotci prali o kuře. Dostávám se snadno k dalšímu. Skupinka se ztenčila na pět pobudů. Tohle se zvládne. Máchnu stehnem ve vzduchu a poslední cáry masa odlítnou. Držím v ruce kost, která by klidně mohla sloužit na medině jako vzorová. Škoda, že poslední doktor, co jsem ho potkal, mi chtěl udělat kolonoskopii brokovnicí.
„Jen pojďte dál! Jen pojďte dál!“
Pohled na pět mátožnejch nemrtvejch, celejch vzteklejch, že jim kořist uniká, mě rozesměje. Samozřejmě musím jako na potvoru zakopnout. Když zjistím o co, ironie mě praští rovnou do obličeje. Větev! Kde se tu asi vzala, holka? Když jsem ji potřeboval, to se neobjeví. Ale aby se mi dostala pod nohy, když se to hodí nejmíň, to nezaváhá.
„Sakra! Sakra!“
Jsou blízko. Až moc blízko! Po letech strávených unikáním a parádníma číslama skončím takhle trapně! To vážně naštve...
PRÁSK!
PRÁSK!
PRÁSK!
PRÁSK!
PRÁSK!
Pět mrtvejch nemrtvejch padá k zemi. Všichni s dírou v hlavě. Ani jsem si nevšimnul, že pravačka začala střílet. Nejspíš naučenej reflex. Pavlov by měl radost.
Bolí mě zadek. Při pádu jsem si ho narazil. S tím budu moct žít. Mám pocit, jako bych ještě na něco zapomínal. Co se mi ten blb s lejtkem v hubě snaží sdělit? Aha, už vím. Vezmu šťastně nalezenou větev a jeho hlavu odpálím zpátky do pekla, kam patří. Konečně se můžu zastavit a obhlídnout bojiště. Je po všem. Pogratuluju si. Jenom jedna ztracená rukavice. Vlastně dvě. Znechuceně odhazuju i levou. Zkuste si šermovat stehnem rozkládající se mrtvoly a zůdtst čistej.
A hele, jeden se nám furt hejbe. Nohu na obranu příště nepoužiju.
Kdyby nemrtvej věděl, co se chystá... Ale jeho „Grrr!“ svědčí o tom, že mu závažnost situace vůbec nedochází.
„Jak je libo,“ říkám já a několika dobře mířenejma úderama mu z hlavy dělám cosi, co nejvíc připomíná ostružinovej koláč, na kterej se vrhla kopa děcek alergickejch na lesní plody.
Práce hotová. Vracím se do svýho skromnýho tábora. Doufám, že Francine stačila utýct, než se šílená devítka rozhodla, že si dá maso rovnou od kosti.
Devět zabitejch. Jestli se nepletu, a v tomhle se prostě nepletu, tak mi do deseti tisíc odprásknutejch hajzlů shází ještě devět set šedesát tři. Když budu předpokládat, že to postihlo celou lidskou populaci, tak tu mám zhruba šest miliard dalších. Asi bych si měl pospíšit, protože jinak je všechny nestihnu. Když si uvědomím, že možná nejsem jedinej, kdo to tu čistí, hned mám lepší...
„To si snad děláte srandu!“
Devět! Jak jsem si mohl myslet, že jich bylo jenom devět?! Moje malá kobylka, moje Francine nestihla utýct. Asi měla tvrdej spánek jako já. Chuděrka moje malá. Právě z ní jedna zrůda vytahuje játra. Ani jsem nevěděl, že koně mají tak velký... Sakra!
Je jich na ní celejch sedm. Nebudou vědět, co se stalo. Vůbec nevnímaj nic kolem. Jsou tak načáchlý čerstvou krví, že necítí lákavou vůni dalšího chodu. Říkají si o to. Rád si připíšu do svýho bločku sedm novejch zářezů.
Dojdu k místu, kde jsem spal a kde mi můj nevítanej budíček málem slintnul do pusy. Jen na to pomyslím, ošiju se. Hnus! Teď mě nic neohrožuje, tak si klidně vyndávám krabičku s nábojema. Zombie po mně ani nevzdechnou.
„Jsem tady, vy zrůdy! Jsem tady!“
Nic. Jsou moc zažraní.
Klidně vyhodím bubínek a vysypu z něj prázdný nábojnice, který velmi pomalejma pohybama nahradím čerstvejma, ještě nevystřílenejma. Munice dochází. Tenhle svět je plnej míst, kde se dá další sehnat. A zadarmo. Jestli si Státy na něčem zakládaly, tak na zbrojení. Pamatuju si den, kdy jsem objevil bazuku. Statistika zabitejch rostla exponenciálně.
Zásobník plnej. Frajerským gestem, který stejně nikdo neocení, ho vrátím na místo. Rozkročím se a začnu palbu.
PRÁSK!
Mozek se rozstříkne ve vzduchu jak voda z ostřikovače trávníků. Zbylá šestice si ničeho nevšimne. Až na jednoho. Strčí do mrtvoly, aby mu nepřekážela při jídle.
„Pořád jenom lidi. Hnusnější, prohnilejší, ale pořádně stejně společenský!“
PRÁSK!
Další odpadá. Nikdo se za něj nepomodlí, nikdo z jeho hladovejch kumpánů ho nepolituje. Skoro si říkám, jestli máme právo na život. Ne, že bych se snad chtěl na místě zabít, takovou radost nikomu neudělám, ale když je tak vidím... Jakej je mezi náma a jima rozdíl? I my máme hlad. I my chceme zabíjet. Jen k tomu máme lepší zbraně. Je ale fakt, že nám proti nim stejně nebyly platný.
PRÁSK!
Měl tenhle rodinu, když byl ještě normální? Nezajímá mě to. Tohle už neřeším. Možná ze začátku. Tenkrát... To byla jiná doba.
PRÁSK!
Každej byl něčí syn, každej měl nějakou rodinu. Po dlouhejch letech přežívání a strachu si akorát přejete žádnou rodinu nemít. Rodina znamená starost o člověka navíc. A stesk z jeho smrti. Nikdo nechce strádat. Poznal jsem spousty lidí, který si s nikým nic nechtěli začínat. Většinu jsem jich zabil.
PRÁSK!
Trochu ironie. Jako kdyby nestačilo, že se nám banda mozkocuců snaží ukázat pravej hodokvas. My se budem pěkně vraždit mezi sebou, protože pro těch pár přeživších je tahle planeta pořád malá. Zabíjíme se proto, že tenhle má lepší oblečení. Přitom hned za rohem je obrovskej obchod, kterej ještě nikdo nevyraboval. Zabíjíme se pro trochu jídla, který je v pustinách vzácný jak panenská blána, ale pořád je ho dost pro všechny. Konzervy přežijou i atomovou válku. Časy se změnily, ale my se dál navzájem odpravujem jak zvířata.
PRÁSK!
Musím vyměnit zásobník. Poslednímu je to putna. Krmí se šlachama mojí Francine. Nenechá se ničím rušit.
„Já ti dám dezert, ty hajzle!“
Kdysi mi jeden člověk – už taky není mezi náma – řekl, že nikdy nebude stejný zabít člověka a nemrtvýho. Tenkrát jsem s ním souhlasil. A souhlasím s ním pořád.
PRÁSK!
Zabít nemrtvýho je nuda. Ale zabít člověka... Když už to musím udělat, mám z toho radost. Lidi si ani nic jinýho nezasloužej. Ne, když se chovaj stejně... Co stejně! Ještě hůř než tyhle monstra. Nejsou nic jinýho než zombie s fungujícím mozkem v makovici. Jestli někdo někdy řekl, že člověk bude zhouba lidstva, měl pravdu. Jestli to nikdo neřekl, říkám to já.
Večeře končí. S lehkostí tanečníka po obrně stepuju k Francine. Leží na zemi s rozevřenýma očima i pajšlem. Ty její krásný oči... Neviděl jsem ženskou, která by měla tak nádherný oči. Už jsem teda ženskou – alespoň tu klasickou, co za živa nehnije – neviděl hodně dlouho, ale i tak. Tohle byla moje jediná přítelkyně. I teď, posmrtně, na mě civí těma svejma uhrančivejma kukadlama. Tolikrát jsem s ní flirtoval. Vždycky povzbudivě zaržála. Svět se zdál snesitelnej.
Francininy zuby se obnaží. U zvířat je proměna rychlejší než u lidí. Co na tom, že má polovinu břicha vyžranou? Docela mě to děsí. Smrt si vzala dovolenou, anebo ji někdo sejmul. Ať tak nebo tak, pochybuju, že se kdy vrátí.
V zásobníku mám ještě pět kulek. Bude mi stačit jedna.
„Sbohem, kamárádko! Sbohem, pří... Ty svině!“
PRÁSK!
Člověk se o ní tejdny stará a ona by mu klidně uhryzla nohu. Mám chuť odprásknout ještě někoho. Rozhlídnu se po tábořišti. Není co zabít. Možná zkusím sejmout boha, ale ten bastard by mi akorát nachcal do ksichtu. Obzorem projel rozeklanej blesk... Co říkám, za chvíli budu promočenej celej.
Všechny brašny, s kterejma se normálně táhla Francine, budu muset nýst zase sám. Přemejšlím, jestli něco z těch krámů nevyhodit, ale je to jako přemejšlet, že bych si strčil bouchačku do pusy a zmáčknul. Potřebuju všechno. Ještě než krámy posbírám, udělám zápis. Šestnáct zabitejch nemrtvejch a k tomu jeden kůň.
Očistím si botu, kterou jsem se prokopal až na šedý buňky mozkový. Hadr, kterej jsem k očistě použil, jim tu s radostí nechám. Je na čase se posbírat a vyrazit. Tolik prolitý krve přiláká zástupy hladovejch i tady v pustině. Město není zas tak daleko.
Dvě pistole, dvě krabičky nábojů – vážně s nima musím šetřit –, brokovnice, do který už nemám munici pár dní, ostřelovačka pro speciální příležitosti se stovkou nábojů, který si šetřím. K tomu nějaký jídlo, pití a další harampádí, který se vždycky může hodit. Zkontroluju, jestli je všechno v pořádku i s mým umaštěným balíčkem. Nikdo se ho ani nedotknul. Kdo taky? Kontroluju ho jen ze zvyku.
Jsem připravenej na cestu. Chlápek ověšenej zbraněma a pytlema. Jak kdybych hodlal vybrat banku. Na sobě kovbojský boty s ostruhama, široký kalhoty s třásněma, bílou propocenou košili s rozhalenkou a červenej šátek kolem krku. Na hlavě klobouk. Kdybych to jenom trochu uměl s břitvou a neměl strach, že se podříznu, nosil bych i několikadenní strniště, drsný jak smirkovej papír. Ale takhle to prostě nechám růst, jak to jde. V minulým životě bych byl cirkusák, ale tady... Tady jsem někdo. I když pořád vypadám jak balík z velkoměsta, co si hraje na kovboje, s pistolí to umím a dokážu to každýmu pitomci, co by se chtěl hádat.
Stojím nedaleko Bostonu. Jsem vystrojenej jak na maškarní a táhnu se s krámama, až se mi záda prohejbaj.
„Město! Už si pro tebe jdu!“
Na koni bych tam byl hned. Pěšky to holt bude na dýl. S tím jsem smířenej. Dávno pryč jsou časy pivního břicha a nedomrlejch nohou. Jo, nějaký pozitiva tenhle svět má. Některý je ale potřeba objevovat.
Jmenuju se Roy Gruber.
Ale říkejte mi Kovboj.
Líbí se mi to.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2699 s