Romeo a Julie patří k velmi úspěšným inscenacím a jeho uvádění na scénách Národního divadla v Praze má svoji tradici. Novou verzi tohoto slavného baletního titulu, vytvořenou v duchu neoklasické taneční estetiky, postavil choreograf a umělecký šéf Baletu ND Petr Zuska. Půjde tedy v pořadí o šestou verzi, kterou za celou historii uvádí Balet Národního divadla.
 
V hlavních rolích se Vám představí:
Královna Mab – Nikola Márová / Miho Ogimoto
Otec Lorenzo – Viktor Konvalinka / Alexandre Katsapov
Julie – Marta Drastíková / Andrea Kramešová
Romeo – Ondřej Vinklát / Francesco Scarpato
Merkucio – Mathias Deneux / Matěj &Sust
Tybalt – Giovanni Rotolo / Marek Svobodník
Monteková – Rebecca King / Michaela Wenzelová
Kapulet – Michal &Stípa / Jiří Kodym
 
 
PŘICHÁZÍ KRÁLOVNA MAB
„Královna Mab tě tedy navštívila?
Královna Mab? Kdo je to?
Stará víla, porodní bába elfů. Přijíždí, nic větší nežli na ukazováčku půlmistrově ten achát k pečetění, takže šestispřežím bujných mžitků, a cválá spáčům vzhůru po nose.“
 
 
Tragický osud nenaplněné lásky mladičké Julie a Romea, rámovaný nenávistí znesvářených rodů Monteků a Kapuletů, není třeba představovat. Umělecký šéf Baletu Národního divadla se odvážil pojmout slavné dílo nově a neotřele, ale přitom s úctou k oběma autorům. Do popředí tak vedle hlavních postav vystupuje také kněz Lorenzo, renesanční člověk, který se staví proti nesmyslnosti řádů a snaží se pomoci oběma milencům. Představuje symbol lidské víry v Boha, v dobro i ve šťastný konec. Jeho protipólem je královna Mab, mýtická vládkyně stínů, „porodní bába snů a přeludů“. Prostřednictvím Lorenza a Mab prolíná příběhem střet mezi mužským a ženským principem, mezi jing a jang, mezi racionálním plánováním a nepředvídatelností náhody.
 
Když jsem zhruba před rokem začal uvažovat nad tím, jak přistoupit k tématu Romea a Julie, cítil jsem, že bych chtěl vytvořit inscenaci, která v sobě bude mít něco zvláštního, unikátního, jiného, něco, co jsem ještě neviděl. Zároveň jsem se však chtěl vyvarovat levným naschválům a „neurazit“ Shakespeara ani Prokofjeva.
Odrazil jsem se od postavy kněze Lorenza, jenž je v drtivé většině baletních verzí pouze „chodící“ rolí bez jakéhokoliv širšího prostoru pro jeho charakter a duši. Pojmenoval jsem si Lorenza jako symbol lidské víry v Boha, v dobro, v pořádek, v úspěšnost dobrého plánu k uspokojení všech. Zároveň je Lorenzo ve výsledku tou nejtragičtější postavou, jelikož díky nepředvídatelné náhodě se mu vše vymkne z rukou. Jeho dobrá vůle tím nepřímo vede ke konečné tragédii. A co je nejhorší – on sám zůstává naživu.
Jeho „protihráčem“ je královna říše snů a stínů Mab, abstraktní veličina, kterou zmiňuje Merkucio v jednom z nejdelších a nejzajímavějších monologů hry. Mab představuje naopak iracionalitu života a bytí. Není ani dobrá ani zlá a zároveň oboje dohromady, podobně jako z našeho pohledu vnímáme lásku a smrt. Mab s sebou nese nepředvídatelnost a nekontrolovatelnost, a ač průhledná neviditelná postava, je to ona, která tahá za nitky.

Tak jako Lorenzo má v sobě typické aspekty mužského principu, Mab naopak ztělesňuje princip ryze ženský. Konflikt a koexistence těchto dvou principů, jako dvou neslučitelných a zároveň magnetizujících polarit není ničím jiným než starou archetypální tezí existence. Obrazně si tak stejně můžeme proti sobě postavit Slunce a Lunu, Jin a Jang a mnoho dalších zdánlivých protiv.
Konflikt otce Lorenza s královnou Mab lze v širším kontextu i vnímat jako konflikt mezi člověkem a Bohem (či univerzem, pokud se Vám to slovo příčí), kdy pochopitelně člověk nemá žádnou šanci. Stejně tak, jako rozum bývá v konečném důsledku válcován citem, mozek srdcem, vědění sny a … abychom byli globálně aktuální – prosperita krizí. Vždy se jedná o dvě strany jedné mince, které jsou ale bohužel většinou v nerovnováze.
Pokud se z metafyzických výšin sneseme na zem, je možné si s drobným zjednodušením za zmíněné protipóly dosadit také prostě jen muže a ženy. Dvě naprosto odlišné skupiny lidských bytostí, které věčně oscilují na hraně vzájemné přitažlivosti a nevyhnutelného věčného nepochopení a antagonismu.
William Shakespeare o důvodu věčného sváru mezi Monteky a Kapulety chytře pomlčel a nespecifikoval ho. Doufám, že mi po těch pár stovkách let promine, že ho v rámci mého přístupu k tématu jemně zkonkretizuji.
To, jak se vše výše zmíněné prolne s dějem příběhu samotného a kterak prostoupí nevyhnutelný osud milenců Romea a Julie, už přenechám Vašemu diváckému zážitku. 
 
Petr Zuska