Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 7.12.2019, svátek má Ambrož a Benjamín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Dickovina

18.10.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Se vzpomínkou na spisovatele P. K. Dicka

„Partnerství je jako zajatecký tábor,“ řekl pacient, kterému budeme říkat Schindler.
„Jak to myslíte?“ položil lékař prsty na klávesnici laptopu.
„Tak, jak to říkám, doktore. Partnerství je jako zajatecký tábor, ale měl by to být příjemný tábor, nebo si to nemyslíte? Proto jste přece u vy lítal za svou vyvolenou a nelítal za žádnou nevyvolenou, kterou by vám jako oprátku anebo jako psí známku vybrali ostatní.“
„Mluvíte jako kniha,“ odpověděl lékař. „Už jsme někdy spolupracovali, Schindlere?“
„Já vás vidím poprvý, doktore.“
„To já vás taky, ale jako by se mi o vás už zdálo.“ A zapsal si: Schindler působí nepřítomným dojmem. Působí jako host z jiné planety. Jako návštěvník ze snu. Někde jsme se už setkali, říkám si, ale kde, to si nevzpomenu. Schindler podstupuje psychoanalýzu dobrovolně a visí na mě právě vyloženě psíma očima. A přece není batole. Umělohmotný stůl mezi námi rozleptává síla jeho osobnosti, kterou bych nečekal, ale musím se krotit v těchto záznamech, i když jsem vlastně duší poeta - a vyl bych někdy romanticky k luně. Ale vím, že všechny mé pocity nejsou realita, nemohou být, a je na místě uvědomit si, že i natolik kompaktní díla dávných časů, jako byl dejme tomu Schindlerův seznam (což mě zrovna jen tak napadlo) zůstanou provždycky leda útržky reality. „A zdálo se vám dneska vůbec něco, Schindlere?“
Pacient přikývl. „Ano. Pracovali jsme na statku. V tom snu. Makali jsme za městem pro nějakého podnikatele.“
„A kdo?“
„Já a kamarád Dick. Potom otroci. Bohužel to vidím už jenom jako mlhovinu z nějakých organických molekul, jaké teď prý našli i na Marsu. Bohužel je to už jenom pytel psích blech.“
„Použil jste slova otroci. Dostávali jste plat?“
Schindler zavrtěl hlavou. „Vlastně už nevím. Jako by mi vymyli mozek. A protáhli ho mandlem. Podmínky byly našimi šéfy prezentovány jako vlídné, ale tušil i ve snu, že budou stále otročtější. Ani ten podnikatel ovšem nebyl sám a měl jednoho nebo dva spolupracovníky.“
„Hm, a nezdálo se vám prostě jen o koncentráku, Schindlere?“ zeptal se doktor Marvin Lorenc zpříma a až jako nějaký starý Říman, protože se už s podobnými sny setkal a opakovaly se, jako by i duše umučených vletěly a vlezly v létech po válce do mnoha nových těl. „O jakou práci vlastně šlo? Hm, a nebyla takhle náhodou zbytečná?“
Otrok Schindler znovu zavrtěl hlavou a jaksi nastražil slechy: „Nepamatuju se. Možná to ale nevěděl ani sen a vzpomínám si akorát na slámu. Ještě mi smrdí všecka ta psí hovínka. Anebo lidská? Ale tu slámu vidím?“
„Hořet?“
„Ne, napěchovanou uvnitř náklaďáčku s plachtou. A ve výklencích balíků slámy leží okousané panenky.“
„Hm. Ale co tam podle vás bylo nejpodstatnější?“
„Esence zla, doktore. V tyglíku ukvedlaná esence zla a neupřímnosti, esence člověka obalující jako pláštěnka. A jeho pouť. Tu pouť zaúkolovaných. A ať paranoidně anebo právem jsem, doktore, celou dobu tušil, že podstupuji test.“
„Trest? Řekl jste trest?“
„Test.“
Zapsal si to a na čele se mu objevila krátká, svislá vráska. Zvenčí zase zaštěkal pes a proklatec Schindler všechno upřesnil: „Jako by sny zvířat i lidí taky byly testy. Uchystané. Kýmsi. Ne všecky sny, samozřejmě, ale některé.“
„Ale to vás napadlo taky právě ve snu, vy mysliteli ne?“ ušklíbl se najednou doktor, jenže Schindler zavrtěl hlavou: „Ne, ve snu o snech neuvažujete a jen jsem se bál. Hrozně bál.“
„A čeho?“
„Že se před tím podnikatelem prozradím. Bylo to v Kauflandu.“
„Co jste to řek?“
„Bál jsem se, že se tam prozradím.“
„Ale potom, co jste řek potom?“
„Já už nevím.“
„Neřekl jste takhle náhodou v koncentráku?“ rozesmál se nuceně lékař. „A čeho jste se ještě bál?“
„Že se prozradím jakýmkoli chybným úkonem. Třeba jen výrazem ve tváři. Ve snu ale přišla i pointa.“
„Vida, Schindlere. Pointa. To se pokaždé nestává. To se ani v životě pokaždé nestane,“ prohlásil nečitelný doktor a pacient opět jen zavrtěl hlavou: „Máte pravdu! Na pointu v životě často nedojde. Ale tady jo. Tady byla.“
„A jaká?“
„Že jsem vytrval. Já. A oni to vzdali. Nebo to tedy vzdali do jisté míry a připustili: Ale jo. Až doteď se jednalo o maškarádu, měl jsi pravdu, pse. Až doteď. A my vážně hodně předstírali a jen kvůli tobě a kvůli tvému kamarádu Dickovi. No, ale nechytil ses. Ani jednou jste se nechytli do našich lapačů. Hošánku, ani si však nemysli, že máš padla. Ne, to nemáš, a ještě jsi nevyvázl.“
Schindler zmlkl a lékař namítl: „To jsou všechno jenom spekulace. A jednomu nerozumím. Z čeho jste měl vyváznout. Jenom z tý otročiny? Z tábora?“ Pacient znovu zavrtěl hlavou.
Seděli tam. Místnost byla bílá. Obklopovala je jako polární svět.
„Cítil jsem se sám,“ řekl Schindler, „a celý čas běželo o jediný.“
„Oč?“
„O snahu odhalit mý přátelství s Dickem.“ Zvedl kalné oči a lékaři připadalo, že snad zavyje. Potom řekl: „Ještě mi, prosím vás, přibližte své první pocity po probuzení.“ A zatlačil palcem do smolně černé klapku tabulátoru. „Co ty pocity obnášely?“
„Krajní úzkost, doktore.“ A lékař zatím přemýšlel.
Tak úzkost. Ranní úzkost. Kolikrát to slyšel. Krajní úzkost a jitřní pot. A blechy jako od psa. A některé sny. Ty od Boha. Ale i jiné. Čemu Schindler věří? I tomu, že ty jiné sny pocházejí od ďábla? Teď to určitě řekne – a dokonce i ti, co věří v Pána Boha, se obyčejně moc a mocinky bojí uvěřit v JEHO OPAK, kterým je štěkající satan. Zvláštní? Určitě.
A to už radši uvěří v nějakou ryze pozemskou konspiraci, která tajně testuje lidi v obrovské mašinérii a skrze uměle navozené sny. Dost! vytrhl se Lorenc a pohlazením si z obličeje smetl nový úšklebek. „Vy jste ale kvítko. Hezčí sny nemáte?“
„Dneska jo. Náhodou.“
To ho překvapilo. Většinou vyšetřoval vyložené zoufalce. Odepsané. Nevyléčitelné. Odsouzené už předem. A věděl, co s takovými, ale tohle? To mohlo být nakonec na chvíli i zajímavé a je pátého listopadu 2052, připsal. Pondělí. Schindler tvrdí, že se mu zdál i tzv. ozdravný sen. „Hezký? A zdál se vám před tím ošklivým, anebo až potom?“
„Předtím. Bohužel.“
„A Dick? Vystupoval tam?“
Schindler přikývl. Doktora to moc nepřekvapilo. I to bývalo dost podobné. Přesto ho Schindler ještě stále zajímal. Zeptal se přímo: „I hezký sem se odehrával v táboře?“
„Možná. Nebo spíš v takovým výběhu.“
„Počkejte, tak to je rozdíl. Řekněte, viděl jste modré nebe?“
„Ne, jenom strop.“
„Takže jste pobývali v nějakém objektu.“ A zapsal si to. „Jak ten objekt vypadal?“
„Já už nevím.“ Ale kdybych měl doktor Lorenc pacienta Schindlera na detektoru lži, tak by...
Tu se lékaři začalo zdát, že vyšetřovaný blufuje, a rozkřikl se: „Ach, otevřete se, vždyť vy jste nakonec jen lempl - a mně se zdá, že přede mnou celou dobu ustupujete jako ten zbabělý kojot. což? Hej! Co mi tajíte? Hle, vy jste změnil barvu. Byly to fialové sny? A byly to zelené stěny jako v nemocnici, tam v tom objektu?“
„Nevím, já už nevím, doktore, a netrapte mě a vlastně si to pamatuju až od chvíle, kdy se Dick začal najednou rozdvojovat.“
„Asi jako Jekyll a Hyde?“
„Ne,“ potřásl zajatec oné bílé ošetřovny a vyšetřovny hlavou. „Víte přece, jak děti vytvářejí obrázky barevných motýlů, ne?“
Doktor Lorenc se znovu zarazil, ale pak prostě hmátl pod umělohmotný stůl a našel, co tam hledal. „Mluvíte o tomhle běžném testu?“ Schindler přikývl-
Přikývl, jakmile pestrého motýla spatřil. „A taky doktoři takový ukazují, teď už si vzpomínám i na to. A ti motýli vzniknou, když se přeloží nabarvený papír. Jsou tak souměrní. V tom snu se Dick rozdvojoval stejně.“ A Schindler se rozplakal. „Já se už ničemu nedivil. Nepřipadalo mi divný ani to, že má Dick dlouhé vlasy. A to převzal i jeho odštěpek.“
„A dál?
„Nedíval jsem se už víc na Dicka, nýbrž na odštěpek. Na dvojníka. A byla to žena, ale přes ty vlasy jsem pořád nemohl zachytit tvář. A přece jsem si říkal: Dickova bývalá. Jorika. Ve snu to i mělo logiku a já jsem Joriku miloval, ale zlobila se, takže já se dokonce i ve spánku bál, že bude zase taková zlá.“
„A byla to Jorika?“
„Ne. Když ten obličej vykoukl, tak patřil neznámé ženě, a ona poodešla.“ A snílkova řeč se zadrhla a jeho mysl taky podešla. Za Jorikou?
„Probuďte se! Co bylo dál?“ ptal se lékař.
„No, Dick ležel vedle mě, asi jako bychom se probudili. Kdo byla ta ženská? zeptal jsem se. A on velmi smutně odpověděl, že si ji musel vzít. A byl skleslý. A otrávený. Je prý na něj moc stará a nemá ji ani rád. Že je starší? opakoval jsem. O kolik. A Dick povídá: O osmnáct let. Ale za to číslo, doktore, už neručím. A šlo stejně hlavně o tu ztracenou lásku k Jorice a ve snu to byla víc než hotová tragédie.“
„A proč se podle vás i bez lásky vzali?“ zeptal se dosti mechanicky a lhostejně lékař a psychoanalytik, ale místo odpovědi uslyšel: „Rasově nečistí tam měli být utraceni.“ A ta odpověď ho šokovala. Bože! Schindler se tedy dostal nejdál ze zajatců. Doktor se cítil rozčilený. Byl náhle tak rozčilený, že ani nemohl pokračovat v psaní. Dotkl se prsty čela: „Říkal jste ale taky, že jste s Dickem přespávali v nějakém kotci, ne?“
Schindler to popřel. „V posteli. Ležela ale na zemi.“
„A Dick? To on se musel oženit prostě proto, aby přežil? A netvrdil jsem mi úvodem, že to byl pěkný sen? Co tedy bylo hlavní? Láska.“
„No, spíš přátelství, řekl bych. A Dickova až trochu psí důvěra ke mně, myslím, když tam tak ležel stísněný svou intimní situací. Pamatuji, že se mě i dotkl konečky prstů, to jako na pozdrav, když jsem se už sbíral, a ta žena čekala opodál a já jí očima sklouzl na nohy a nepřipadala mi nijak obzvlášť pěkná, takže jsem se i dál divil.“
„Pitomče!“ uklouzlo potichounku doktorovi. Ovládl se. „Takže jaký ve vás po probuzení zůstal pocit?“
„Jaký? Neuvěřitelně hezký. Ale pak se mi bohužel zdálo i to horší.“
Pojistný program, věděl už doktor. Ten se mu zdál. Zeptal se: „Poslyšte, Schindlere, a vám Dick připadal ochočený tou ženou?“
„V zajetí,“ řekl zajatec. „Ale právě to z nás dělalo spojence. Dva Dicky. Ech, to je dickovina, říkal jsem si, ale sen měl i další detaily a aspekty, které už jsem zapomněl. Protože jsem si to nezapsal. A víte, proč jsem si nic nezapsal? No, právě proto, že to bylo tak hezký. Což bylo, a tak jsem nenašel ani sílu, abych nahmatal tužku a papír a zaznamenal si ten sen, asi jako i vy celou dobu zaznamenáváte, co říkám.“
„I tak jste si zapamatoval dost,“ odpověděl lékař. Ale naštěstí asi ne všechno, oddechl si. „A vy byste to uměl nějak psychoanalyticky vysvětlil?“ zeptal se pacient a Lorenc ihned úlevně přikývl: „Jistě. A rozhodně bych události neinterpretoval tak, že přítomnost oné ženy brání přátelství těch vašich hrdinů.“ A divně se zasmál.
„No, ani já to tak neberu. Ne, nic podobnýho jsem necítil. Natož třeba homo...“
„Víte, co jste cítil? Víte, co ještě nebylo vysloveno?“ vykřikl doktor.
„Ne.“
„Ale víte!“
„Ne!“
„Vyslovte to! Řekněte mi, co vám chtěl doopravdy naznačit.“
„Kdo?“
„No, ten přítel.“
Schindler dost dlouho mlčel. A jako by mu tím unikaly neskonale nekonečné pláně pravdy. Bohužel. Nebo snad bohudík? „No, možná mi chtěl Dick říct, že sice nevezmu ani ve snu do náruče tu jeho bývalo Joriku, ale že ani on sám na tom není zrovna nejlíp a rozhodně tedy nežije v pravdě, abych to nějak vyjádřil.“
Doktor Lorenc si hladil skoro kamennou tvář. „A to je všechno?“
„A to je všechno.“
„Dobře, Schindlere, a už jste zase jen číslo. Můžete jít.“
„Vyšetřený“ s mozolnatýma rukama opustil bílou ordinaci jako naprogramován a možná kdysi i naprogramován byl. Lorenc vzal mobilní telefon a řekl: „Maršále?“ Po chvíli pokračoval: „Právě vypadl další takový kousek. Helejte, na čem šetříte? Tohle číslo si toho pamatovalo už příliš. Co? Zvyšte dávky. To chci říct.“ A odmlčel se. Dodal: „Ano, zatím jen jedinci.“ Naslouchal. „Eliminovat? Víte, maršále, jak jsem rád, že není eliminace moje věc?“
S úlevou vypnul telefon. Vstal. Rozhrnul bílý závěs. Proti lékaři zívalo dokořán otevřené okno. Shlížel z pahorku na obrovský, hemžící se tábor a přemýšlel. Jaké štěstí, že to osobní u nich vždycky převládne.
Jaká výhoda, že každého jedince nakonec vždycky a prvořadě zajímají jen vlastní city a touhy a přátelství na ty věčné psí lásky. Hm, a jaké jen to máme ve Federaci štěstí, že to i otroky naprosto pohlcuje a že bylo lidstvo vždycky takové. A že se nikdy, nikdy víc nepropracují přes titěrně osobní trable a k odhalení vlastní závislosti. Pch!
A rozesmál se.
Rozesmál se skoro jako nějaký doktor Mengele budoucnosti, a potom vrhl ještě jeden hadí pohled na pláň.
V levé a celkem miniaturní části pracovního tábora pojmenované žertem Kaufland stály takzvané kotce lidstvu věrných psů, ale všude dál a doprava se táhly už jenom a jenom ubikace a ubikace psími mozky naočkovaných lidí.




Ikonka: Pete Welsch from Washington, DC


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2743 s