Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 10.12.2019, svátek má Julie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12780
Komentářů: 11044


Měření



Spencer a Hill, pouze spolu

16.10.2013   Ivo Fencl   Film   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

„Musí to být zbrusu nová Duna Buggy! A dodáte nám ji laskavě až do domu. Čekáme do zítřka. Do dvanácti.“ „A jinak co?“ „Jinak? Jinak...“ „No, jinak... Jinak budeme zlí.“ „No jo! Budeme zlí!“

Náležím shodou okolností ke generaci vyrostlou na filmech Buda Spencera a Terence Hilla, do kterých jsem se zamiloval skoro jako do Joriky.
Stejně ale i do parodií na tyto parodie se „Šimonem a Matoušem“ (které hráli úplně jinačí italští herci). „A mámo, jak může existovat parodie komedie?“ optal jsem se kdysi a vytáhl ji právě na Šimona a Matouše. Do kina. „Mně se to strašně líbilo!“ povídám nakonec. „A tobě?“ Jen pokrčila rameny: „Úplně tam chyběly ženy.“

Spencer a Hill spolu natočili skoro dvacet filmů (jeden do toho počtu stále schází), ale občas mi připadá, že jich snad muselo být padesát.

Prvně se ti dva sešli v Hannibalovi (1959). Ještě to nebyla komedie, ale historické drama z ranku subžánru známého jako „meče a sandály“. Odehrálo v letech 218-216 před Kristem a Američan Victor Mature tu ztvárnil titulní roli s černou páskou přes oko, takže vypadal spíš jako Žižka. Zda tenhle italský opus viděl Otakar Vávra, než se pustil do své trilogie, netuším, ale odhaduji, že ano.
Snímek podle očekávání předvádí překročení Alp se slony, které pak ve dvacátém století úspěšně zopakoval snílek Richard Halliburton, i když ve skromnějším provedení. Finále filmu znázornilo bitvu u Cann, kde beze cavyků padlo za den sedmdesát tisíc chlap. Pro Buda Spencera a Terence Hilla šlo, pravda, jen o štěky, i když se později díky své slávě ocitli i na plakátě propagujícím tento film. Když tam hráli, bylo jim třicet a dvacet let, a existovali ještě pod vlastními jmény Carlo Pedersoli a Mario Girotti. Na společnou scénu nedošlo, a tak se za jejich společný debut obyčejně označuje až snímek o osm let mladší Bůh odpouští, já ne! (1967), i když tu místo Spencera málem hrál Peter Martello.
Bůh tomu však nechtěl a Martella si odpustil: herec náhodou utrpěl úraz a režisér se prostřednictvím Spencerovy manželky obrátil na Buda, jehož pseudonym později vznikl díky americkému herci Spenceru Tracymu a poupěti z Občana Kanea (a ne tedy podle vzoru Budweiser).

Bud Spencer je z Neapole a na vysoké škole studoval zprvu chemii a poté práva. Doktorát získal roku 1957, ale už roku 1952 se na olympiádě v Helsinkách stal stříbrným mistrem Evropy jako člen týmu italských vodních pólistů. Je taky dvanáctinásobným šampiónem v plavání, i když na olympiádě v Melbourne (1956) už příliš neuspěl.

Původně chtěl být skladatelem populární hudby a do jisté míry se mu to skutečně podařilo. Navíc třeba otextoval i pár hitů Rity Pavone. Ale byl i vším jiným. Pomáhal budovat silnici Pan-Americana z Panamy do Buenos Aires a stal se vynálezcem i majitelem textilky. Dnes má už doktoráty dva a ovládá šest jazyků. Vlastní leteckou dopravní společnost a nalétal tisíce hodin. Pokoušel se také o politickou i literární dráhu.

V mládí hrál Spencer třeba i ve filmech Quo Vadis (1951), Hrdina naší doby (1955) a Sbohem, armádo (1957). Později např. ve čtyřech snímcích o komisaři Rizzovi Policajt drábem (1973), Policajt v Hongkongu (1975), Policajt v Africe (1977) a Miliónový brouk (1979) anebo ve dvou kuriózních sci-fi Šerif a mimozemšťan I, II (1979-81).
Terence Hill, sympaťák s pomněnkově modrýma očima, je po matce z Drážďan, kde rodina žila do konce války. Dnešní příjmení si Hill vyvolil podle manželky Lori Hillové, původně své učitelky americké angličtiny, a pseudonymní křestní jméno přijal na počest starořímského dramatika Terentia, zvaného Afričan. Tento literát lybijského původu se narodil 195 let před naším letopočtem v Kartágu a do Říma přišel co obyčejný otrok. V komediích, jež Terentio psal, se ale důsledně vyhýbal frašce (pro Hilla tak typické).

Terence Hill hrál například ve filmech Kartágo v plamenech (1959), Římské jaro paní Stoneové (1961), Aladinovy zázraky (1961), Sir Francis Drake, pán sedmi moří (1961), Gepard (1962), Vinnetou – rudý gentleman (1964), Mezi supy (1964), Petrolejový princ (1965), Old Surehand (1965), Nibelungové (1967), Mstitel Trinity (1970), Podivné dědictví (1972), Mé jméno je Nikdo (1973), Pan Bilión (1977), Pochoduj nebo zemři (1977), Superpolda (1980, sci-fi), Don Camillo (1984, i režie) a Šťastný Luke (1991), na který navázal zdařilá televizní seriál.

A Bůh odpouští...? Jedná se sic o tzv. spaghetti western, ale snad poprvé je jiný, než jaké tyto špagetovky pamatujeme od Sergia Leoneho a raného Clinta Eastwooda, protože je to fazolový spaghetti western. Podle někoho je to i nejlepší spaghetti western na světě.
Spencer a Hill tu ale ještě netvoří rovnocennou dvojici. Ten tlustší zůstane upozaděn. A příběh?
Vlak převážející tři sta tisíc dolarů ve zlatě je vyloupen, přičemž dochází ke zcela nekomediálnímu masakru cestujících. Jen jediný přežije - a Spencer ho vyslýchá, i když jeho první věta ve filmu naznačuje jiné zájmy („Kde se tady dá najíst?“)
Jak je odhaleno, vede vrahy muž, kterého před rokem popravil Terence Hill.
Nebo snad ne? Hill se každopádně vydá po padouchově stopě a brzy zjistíme, že to bude padouch střižený dle padoucha z Pro pár dolarů navíc (1965).
Rovněž Hill se Spencerem jsou uneseni a mučeni jako hrdinové tohoto Leoneho snímku a nikoli, o parodii ani o komedii se tu ani nadále nejedná.
A co z Boha utkví? Určitě chvíle, kdy impulsivní silák Spencer vezme bedra kasu plnou zlata a nese ji jako Herkules.

Už v tomto snímku je Hill tím chytřejším ze dvojice a také autoritativním. K dotvoření dvojice zkrátka ale ještě kousínek cesty chyběl.
Film je však opravdu dobrý a režisér Giuseppe Colizzi natočil proto pokračování Trumfové eso (1968), ve kterém oba hrdinové vydírají nepoctivého bankéře - a ten na ně najme Eli Wallacha, který tím navázal na figuru, kterou ztvárnil ve filmu Hodný, zlý a ošklivý (1966).

Boty jistého bandity dvojici rozhodně nestačili jako důkaz, že jej dostali, a nedostanou proto od zástupce šerifa odměnu, takže ji vymlátí právě z bankéře, kterým je ovšem někdejší bankovní lupič (který s mrtvým spolupracoval). Eli Wallach je tu vcelku za sympaťáka (s řeckou krví), ale Spencera s Hillem oloupí a bankéře zlikviduje ve chvíli, kdy ho ten podlec hodlá skolit. Nato se dá Wallach na útěk a cestou rozhazuje peníze jako rentiér a ve stylu božího dobrodince. Povstalci i muži zákona ale v tomhle jinak drsném filmu popravují skoro stejně rychle a pointou je chvíle, kdy Eli Wallach předstírá, že ho jeho podlý soupeř zastřelil, a ten je za to oběšen. Ale nemine nás ani boxerský mač, ani partička karet (jako už v prvním dílu) a nemine nás posléze celá podvodná herna a rozbití jejího banku. Film končí velkolepou bitkou právě v této herně, ale ani tentokrát se budoucí dvojice S+H ještě dost nedoplňovala.

Vzápětí ovšem vznikla i třetí část trilogie Kopec bot (1969). Štvaný, lupiči poraněný Terence Hill se v tomto filmu ukryje v cirkusovém karavanu a zjistí, že celý cirkus má jen čtyři akrobaty. Pak dojde k vraždě jednoho z nich a cirkusáci se hodlají pomstít právě prostřednictvím ostrostřelce Hilla. Ten ovšem poprosí o spolupráci Buda Spencera, jemuž navíc pomáhá hluchoněmý kamarád. V nedalekém městečku Lucky Town vládne zatím horníkům nadutý pan Fischer, chráněný bandou pistolníka Finche, nu, a snímek sice končí další dlouhou a fraškovitou honičkou i rvačkou, ale komický potenciál šťastného páru stále ještě není využit.

Poprvé ho totiž vytěžil až režisér Enzo Barboni „Clucher“ (1922-2002) v Pravé a levé ruce ďábla (1970), název kteréhož filmu lze přeložit jako Říkali mu Trinity, a v pokračování Bambino a Unavený Joe (1971), kterýžto titul u nás byl nepřesně přeložen jako Malý unavený Joe.

Právě Clucher stvořil ze Spencera a Hilla bratry s příjmením Trinity: poctivého, lišáckého, pověstně střílejícího, ale často poněkud „unaveného“ (líného) Joea (Hill zvaný Pravá ruka ďábla) - a zloděje koní Bambina (Spencer).
V prvním z těch dvou snímků je Bud Spencer samozvaným šerifem v městečku na „Jihozápadě“ USA a střetne se s arogantním majorem, kterého představuje Farley Granger (1925-2011). Major chce v nedalekém údolí neoprávněně chovat dobytek a praví místním: „Buď opustíte údolí, nebo vás v něm pohřbím.“
To se bratrům nelíbí, a tak pozve dva profesionální zabijáky, ti však díky Joeovi skončí na útěku a ve spodním prádle. Jinak je film pamětihodný i úvodní pasáží s věrným koněm, což je motiv, který stejně jako Hillova ostrostřelba připomíná kolty legendárního Šťastného Luka, Trrence Hillem později představovaného. Vtipný je i motiv opakovaně postřelovaného či mateného pravého šerifa, kterého neoprávněně zastupuje Bud Spencer. On i Hill (který se i přes svůj počáteční odpor stane šerifovým pomocníkem) chrání před důstojníkem zdejší Mormony i včetně dvou půvabných žen – a nijak snadno vycvičí tyto zlu dosud neodporující chlapíky pro boj muže proti muži. Film končí ohromnou pěstní bitkou, majorovým vyhnáním až do Nebrasky a odjezdem obou bratrů k západu, do Kalifornie, i když je Joe svým nerudným bratrem původně poslán právě na opačnou světovou stranu.
V druhém díle nás pak nemine partie sehraná s falešným hráčem „Divokou kočkou“, ale bratři se vracejí domů. Jejich tatínek, jak se zdá, umírá, a zapřísahá oba „z posledních sil“, aby se stali také bandity jako on. Což trochu připomíná známou, byť daleko pozdější Svěrákovu komedii Lotrando a Zubejda. Trochu. Protože sotva je vše přislíbeno (a bratři odjedou), umírající otec vyskočí z postele.

Omylem pokládáni za federální agenty využijí toho Spencer a Hill k ožulení několika „mnichů“ z kláštera a citujme nyní farníka a dvě na něj reagující repliky:
„Zdravím, bratři!“
„To jsi mu řekl ty, že jsme bratři?“
„Bratři, je to Pán, kdo vás posílá...“
„Ne, projíždíme tu náhodou.“
Jak se ukáže, nejde v klášteře o žádné mnichy, ale o otrlé zločince. Enklávu totiž využívá obchodník se zbraněmi.
Ano, režisér Clucher tu vcelku zdařile navázal na Colizzyho závěrečnou pranici v Kopci bot  (zde se navíc hrdinové servou o pytlík napěchovaný zlatem) a definitivně tak odhalil přitažlivost podobných pranic pěstmi a holýma rukama! A v budoucnu se takové rvačky měly stát přímo značkou filmů Buda Spencera a Terence Hilla - a stalo se to i díky smyslu jich obou pro rytmus, i díky tomu. A scénáristé ztlumili původní brutalitu špagetových westernů, a tak násilí zůstalo jen jakýmsi zdrojem ozdravné gymnastiky.
Už v Joeovi jsou také další nezapomenutelné pokerové sekvence (u oběda) a rovněž ty se budou v různých obměnách opakovat v opusech dvojice. I díky hudbě - složené Francem Macalizzim a nahrané sourozenci Guidem a Mauriziem De Angelisovými - se Malý unavený Joe stal jedním z deseti nejúspěšnějších italských filmů všech dob. Nu, a slavná dvojice tím byla na šestý pokus ustavena (Budu Spencerovi je v tu chvíli dvaačtyřicet a Hillovi dvaatřicet).

Další, už sedmý společný film obou es Černý korzár (1971) se ovšem stal úkrokem ze Spojených států a časů Divokého západu až mezi korzáry, do Španělska a na Tortugu sedmnáctého století. Tento nečekaný příběh začíná dražbou sličné španělské kněžny a místokrálovy manželky Isabely na karibském ostrůvku a navzdory názvu vůbec nepůjde o jednu z adaptací známého románu Emilia Salgariho. Ne. Na ni došlo až pár let nato, takže poznáváme jinačího titulního hrdinu. Představuje ho sice Terence Hill, ale není to pravý Černý korzár, nýbrž kapitán zvaný Blackie. A právě on úvodem Isabelu okouzlí a koupí.
Posádka baží po tom, aby za dámu získala výkupné, ale Hill ji svede ještě předtím, než ji manželovi vrátí. A Bud Spencer?
Nesvede tu nikoho a hraje jen okrajovou figurku jménem Lebka. A vcelku po právu se cítí i on podveden, když Hill nechce za místokrálovnu vůbec žádné výkupné, ale Blackie naštěstí cítí jiné zlato. Jenže mu je vyfoukne právě Isabela. Kapitán je zajat, korzáři ho zachrání a Terence Hill místokrále posléze zabije a zlato pošle králi Anglie.

Podobně jako Hannibal není tedy ani tohle ryzí film naší oblíbené dvojice a muselo se počkat ještě na jeden. Přišel.

Přišel – a definitivně odbočil ze „špagetově fazolového“ Západu. A zasloužil se o tom režisér Giuseppe Colizzi (1925-1978), jinak tvůrce výše zmiňované trilogie, a to dílem Dva machři mezi nebem a peklem (1972), které opět pozvedla hudba bratrů De Angelis.

Dokončení vyjde 17.10.


Foto: Betti Sorbelli Francesco


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2881 s