Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 6.12.2019, svátek má Mikuláš 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12778
Komentářů: 11044


Měření



DUEL (dokončení)

15.11.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

2. část příběhu o "zběsilé" cyklistce.
1. část: DUEL 


„Suvenýr!“ políbila servírka nad Jakubem barmana a Jakub chvíli nato již odevzdaně odemykal dvanáct kilo těžké kolo.
Přilbu zahodil, zapadla do suché trávy, a tetelícím se vedrem silnice, která zela prázdnotou, pokračoval v cestě směrem k rakouské celnici.
Ale hned za první zatáčkou začal brzdit, zastavil a... Zíral. U krajnice čekala Jorika.
Vítr jí čechral vlasy. Čechral je, a kdyby Jakub strhl svou pomyslně nekonečnou paží Joričiny brýle, uviděl by nejspíš prázdné důlky místo víček a pavučiny z prázdné lebky povlávající jako záclonky přes ony díry. A z knoflíkových dírek, nosu, pusy a uší by se drala bystřina pavouků. „Túúú!“
Milimetr od Jakuba prosvištělo modré Audi.
Tak to bylo o fous! uvědomil si příliš pozdě a šupem se stěhoval za krajnici. Zase mohl zemřít.
Tu jej těsně minul i jaksi zoufale spurtující cyklista, ale Jorika se za tímto cizincem ani nepodívala a čekala u kola, takže Jakub pochopil další vrstvu osudu: Vyskytuji se v zóně, kde smějí hranici překračovat všichni kromě mě. A tato zběsilá cyklistka? Bude to šlapka, opakoval si. Bude to nějaká leprou prolezlá, šílená šlapka. A vybrala si z nějakého iracionálního důvodu čistě mě. Ostrakizace. Potom si přes hlavu rázně přetáhl tričko značky Nike a nacpal ho do batohu.
Cyklistka se nehýbala. I v horku působila chladně. Byla jako stín. Bylo to šeré i půvabné šílenství a nabývalo na síle, ale nešlo o sílu dobrotiska. A Kubík? Sice se právě do jisté míry uvolnil v kavárně, ale přesto ho právě rozbolela hlava. Navzdory bolesti naskočil na kolo.
Jorika Jakuba napodobila jako nějaká pavoučice z hororu. Jakub se hnul - a taky Jorika sešlápla pedály. Tak zastavil, ale taky Jorika zastavila. Kousl se do rtu. To už nenapodobila. Ale představil si, že se mu zničehonic zakusuje do ramene a říká. „Promiň! Spletla jsem si tě s jablkem.“ Byli kočkou a psem! Rozjel se.
I Jorika se rozjela. Ani jeden ale nespěchal. Zrychlovali, ale zvolna. Zdánlivě synchronně, i když Kuba provokatérku ve skutečnosti dojížděl. Najednou začala ukazovat doleva. Můžeš, no, tak, předjížděj.
Kam oko dohlédlo, k modrému nebi trčely jen zalesněné kopce, a ti dva ujížděli bok po boku dlouho, velmi dlouho, až se Jakub konečně ocitl v čele pomyslného pelotonu. Registroval na těle kapičky potu a chladily, a když se ohlédl, otřásl se hrůzou, ale tentokrát i uspokojením. Přesně podle očekávání se Jorika přibližovala jako démon, a to, že se její úmysly znovu potvrdily, ho plnilo jistým zadostiučiněním. Nato využil přehazovačku a zrychlil. Tak! A teď co, ty svině? Předjedeš mě? Ojedeš mě? Tak co bude? Mihl se okolo neznámého cyklisty.
Byl to stejný mladík, jakého už potkali, stál u cesty jako solný sloup a civěl do prázdna. Něco chlemtal pod převislou větví a zapínal si zip u kalhot. Až pozdě Jakuba napadlo: Měl jsem ho oslovit! Poprosit o pomoc. Ale ne! Poradím si sám. Prosvištěl pod mostem. Pootočil obličej za sebe a viděl, co viděl: rozevlátá jezdkyně v temných brýlích dotahovala náskok.
Zbledl. Úzkostlivě se díval kupředu. To je moc. Proboha. Kdy přijde vesnice? Kdy? A kam se poděly hřbitůvky? Ani ty už nemám. A kde zůstali lidi? Copak tu není ani jediná bezpečnostní agentura? Překonal se, znovu se ohlédl a v duchu opakoval: Nejsem zbabělec, ženský mám rád. Nejsem zbabělec a ženský mám rád. Přesto se víc opřel do pedálů. V hrůze. To Jorika ze mě udělala šílence, napadlo ho. Ach, jak to? Na začátku ji přece miloval. Taky ona mě, věřil. Proč by mě teď honila? Proč by mě teď škrtila? Protože jsem ji zradil?
Vpravo si vedle borovice všiml otřískané, vyprahlé boudy. Nad sádrové trpaslíky před boudu někdo zvesela napsal: Jasmíniny slzy a Joričiny květiny. Kuba se okolo mihl. Anebo tam stálo pouze Květiny? A teprve dodatečně si uvědomil i další: Pod slovo květiny nastříkal nějaký sprejer dodatek: A věnce. A Jorika?
Již pracovala jen pár centimetrů za Jakubovým ohnutým hřbetem. Doháněla ho. Do Prčic, nebylo to lepší se ti koukat na zadek? myslil si a drtil dlaněmi řídítka, když míjel ceduli Práce na silnici.
Následovaly nárazy. Přenášely se do ramen i dovnitř do hlavy a Kuba snil, že po něm Jorika natahuje zezadu spár, a tak skončí jejich společnou jízdu. Pekelnou svatbou. Neodvažoval se ohlédnout. Jen šlapal, potil se a drkotal bicyklem po nerovném povrchu, jako by nahrazoval drkotání vlastních zubů. Tu se ho zmocnila další zlá předtucha: Píchnu.
Píchnu a Jorika mě obalí ze všech stran jako obří pijavka a vysrkne mi z útrob veškerou červenou krev. Ach, chci pít! Tu přešla poškozená vozovka v mírově hlaďounký asfalt. Jakub se ohlédl a hle: Jorika se kupodivu nepřiblížila.
Ale nezůstala ani pozadu. Neviditelnýma očima je sledovaly řasnatě lesnaté vršky. Kuba prosvištěl jako dobře promazaná raketa další mírnou zatáčku, aby vletěl do aleje temnější než kaňon z hororu. Z nosu smetl místo nudle smradlavou větvičku obalenou potem a lekl se, když z aleje vystřelil zase ven do prázdna. Silnice před nimi se kroutila do kopce. Měl dost. Kočka a myš! Běda. Už to zápolení nechtěl. Kéž bych se pootočil a uviděl Joriku jako tečku na dálném obzoru, napadlo ho a příliš jednoduše se domníval, že taky v jeho životě náleží bývalá partnerka za horizont. A vždyť chodím s Monikou! A vždyť tu dneska šlapu na kole i pro Moniku, nebo ne? Proč jsem si bral to volno a co jsem tady vlastně hledal? A copak nechceme - já a Monika – dítě? A proč stál vysílač nakřivo? Nebo se mi to zdálo? Řetěz bicyklu se protáčel přes nejmenší kolečko, z Jakuba lilo a říkal si: Nebudu se bát ničeho zlého! Nebudu se bát ničeho zlého! Jako prosťáček přesvědčoval sám sebe, že ho nikdy žádná divá žena nepodlomí a ani nepředhoní a pojednou si povšiml, jak se po děsivé štěrkové cestě napravo blíží další cyklistka!
Podobala se Jorice. Z dálky. Jen podobala? Je to Jorika! „Tú!“ vyloudil Kuba hystericky z Moničiny trumpety a v rychlosti světla se šokovaně obrátil, čímž riskoval pád. Stejná Jorika se blížila zezadu!
Znovu se podíval před sebe na štěrkovou cestu děsu a spatřil modré Audi.
Cyklistka už tam nebyla. Asi jsem si ji spletl s autem. A to auto se vřítilo před Jakuba - a on se mu s hroznou hrůzou tak-tak vyhnul. Přehodil na větší kolečko, protože silnice úmorně stoupala i spolu s jeho tlakem. Věřit nemůžete nikomu! Věřit dneska nemůžete nikomu. Znovu přehodil, a znovu, až to dál nešlo. Ohlédl se. Jorika ho dotahovala. Náskok mizel. Definitivně. Blížila se, aniž na ní postřehl sebemenší úsilí. Audi jelo skoro spojenecky vedle ní a... Za minutu zařvu: Už mě drží!
Chytí mě má vlastní bývalá. To ho deptalo. Místo, aby dál plival, začal sliny polykat a měl pocit, že chrchlá krev. Že ji chrchlá jako mrtvola. Jako zombie. Copak jsem si prokousl jazyk? Z podpaží mu na boky stékal chladný pot. Objala ho iracionální hrůza. Modré Audi a dva bicykly tvořily při pohledu z nebe tři body, a ty body znázornily obličej nestvůry, který se právě přehoupl přes další horizont.
Objížďka! četl Kuba na ceduli, ale nezatočil se šipkou a radši vletěl jako kulka mezi dvě zábrany. Objížďka? Jakápak objížďka? Na kole můžu kamkoli. Chvíli doufal, že ho ta stíhačka nebude honit za zátaras, ale to se šeredně přepočítal. Řítili se po jemném štěrku, ale nikdo nikde nepracoval a Kuba se soustředil na hrboly a ptal se: Kdy to skončí? A co to šmolkové auto? Fata morgana, zlá víla? Ohlédl se.
Audi nikde. Jorika? Všude. A přece jí ujedu, přehodil a přišlo mu, že ho Joričin démon pronásleduje už léta letoucí. Ale jak stoupali, získával náskok.
Jo! Vedu, ale musím ještě přidat. Ještě víc. Ták. Opřu se do toho. Jo! Žádná ženská nic nevydrží, vzpomínal i na Moniku, i na Joriku, a kéž už bych ležel vedle...
Vedle které vlastně? A copak jsem si vztahu s Monikou až doteď nevážil? A proč každý hledáme důvody pro vlastní postižení? Vesmír je přece lhostejný, to už věděli Howard Phillips Lovecraf i Edgar Allan Poe. Trest nemusí mít důvod. A registroval hrůzu, ale i vzrušení z jízdy.
To mě vážně honí šlapka? Nesmysl! Protože prostitutky vydávají energii jinak. Nekonečné stoupání nekončilo, až Kubovi najednou došlo, že nemůže dál. Přesto se nechtěl vzdát.
Anebo jo? Kapitulace? Bál se zastavit a bál se pravdy pod brýlemi i těch pavouků. Hm, a co skočit z kola do kapradí a pádit skrz lesy až do Rakouska? Jakpak by pronásledovatelka reagovala? To nikdy nezjistím, uvědomil si, protože jsem otrokem vlastního kola. Neopustím ho. A tak pokračoval. Metr za metrem. Dokaž to, dokaž! Kopec končil a on se ocital na vrcholu, kde otočil krk.
Jorika ho pochmurně doháněla.
Ale nedožene. Hej, ty pode mnou, to ty jsi mé kolo - a my dva to dokážem, oslovoval bicykl, jako by jeho rámem proudila jeho vlastní krev, a měl pocit, že se mu hlava rozskočí jako usmažené vajíčko. Z mozku mu vykukovaly hřebíky, ruce mu zchromly a oddaně srostly s řídítky. Dokážu to. Najednou byl nahoře.
„Hú!“ vykřikl a sjížděl, ale ne sólo. Sjížděli oba - a Jakub si v tom okamžiku chladně pomyslel: Pro tu bestii je to jako orgasmus. A rozklepaly se mu ruce. Vůkol se táhly jenom divně zalesněné, divoké pahorky. Nic víc. Kam jsme se to dostali? Je to správná silnice?
Najednou spatřil značku Zákaz vjezdu cyklistů, přímo u cedule parkovalo modré Audi a vpravo stál barman z Lorencovy kavárny.
Nalevo klečela Laura. Měl pocit, že má na sobě černou sukni. Oba drželi hořící kříže. Jen další sen?
Mihl se okolo onoho obrazu a slyšel dva dechy. Svůj a Joričin. Prolnuly se. Už mě drží! pochopil – a zatmělo se mu před očima.
Po nekonečné chvíli otevřel Jakub oči.
Spočíval na zadním sedadle osobního auta, a to před nějakou velikou ledničkou, o kterou se ale nezajímal.
„Co se to stalo?“ oslovil řidiče i jeho hezkou spolujezdkyni.
„Už je po všem,“ řekl barman. „Jako vždycky.“ A Kuba uslyšel charakteristický smích servírky Laury
„Po všem?“ zeptal se. „A co Jorika?“
„Joriku máme,“ řekla Laura a barman dodal: „Dej si.“ Přes rameno Jakubovi podával nějaký kalíšek. Nápoj značky Red Blood. „A není na tom nic,“ dodal a zapálil si cigaretu. „Nebyla první a nebude ani poslední.“ A Laura, která se taky napila, se zakuckala a dodala: „A bude ti to znít jako dětská básnička, Jakube, ale zdejší Joriky se vždycky vracejí. Bohužel. Vracejí se a ponořují do zdejších hlubin s veškerou nadějí civilizace.“
„A kdyby to nedělaly?“
„Lidský svět by dávno kvílel v šílený hrůze. Anebo mi, ty Kubo, nevěříš?“
„Ne.“
„Uvěř,“ zasmál se barman Lorenc. „A jsi teď taky vymítač. I když ne ďáblů. I když Jorik.“
A Laura s úsměvem dodala: „Přesně tak. A všecko tady na cestě jednou povstalo z prachu a musí do prachu zase padnout pod naší řeznickou sekerou, Kubo. A člověk skutečně nikdy neví, nikdy neví, a nikdy nesmíš zůstat klidnej, protože se vždycky můžou znova vynořit.“ Odmlčela se. „Vždycky. Ale dneska ještě ne. Dneska se už další Jorika nevynoří. A hlavně bude zase co jíst, příteli.“ Vlasy jí vlály jako na nějakém čarodějnickém bále nebo sabatu.
„Že bude co jíst?“ zopakoval mechanicky Kuba a Laura se najednou skoro vilně pousmála. „Jíst i pít. Cha. Tedy pro dnešek...
Ale děs dál číhá v hlubinách těchto kopců, a zatímco kvičí i v nevinných dětských snech, zasloužený zánik se jako prach snáší na duše všech cyklistů tohoto světa a na příbytky veškerých lidí.“

Zdroj ikonky: zbozi.cz




Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2709 s