JMÉNEM REPUBLIKY
Už na ni čekal a nedočkavě se k ní hrnul. "Konečně," pevně stiskl podávanou ruku. "Myslel jsem si, že už nepřijdeš. Nemáš kousek diazepamu?". Ochotně otevřela kabelku a podala mu uklidňující prášek.
"Je ti moc mizerně?"
"Ale," mávl rukou. "Vždyť mě znáš. Nesnáším prostě úřední jednání."
"Já taky ne," povzdychla. "Někdy ale není vyhnutí."
"No jo," sedl si vedle ní na lavici. "Když chlapi jsou hrozní pitomci. Namísto aby si vážili dobrých žen, hleděli si dětí a vnoučat, tak to na stará kolena dovedou až k rozvodu."
"Ano," zesmutněla. "Je to nelogické, když už to spolu vydrželi tak dlouho."
"No právě," přitakal horlivě. "Když už jsou děti zaopatřeny, půjčky doplaceny a když by si konečně mohli užít klidu, dopřát si to, co si museli celý život odpírat, tak to dopadá takhle."
"Ano," zesmutněla ještě víc. "Je to absurdní a hlavně banální. Obyčejné hormonální záležitosti s mladými děvčaty. A když se pak vzpamatují, tak ..."
"Tak jim nezbude nic," skočil jí do řeči. "Domov ani děti."
"Manželé Novákovi," ozvalo se ze dveří za nimi. Oba současně vstali.
"... a proto paní navrhovatelka podala žádost o rozvod a svědecké výpovědi potvrzují ..."
Slova, slova, slova. Už aby to skončilo. S velikým přemáháním se na manžela usmála. "Ještě vydrž, děvče," prosily na dálku jeho oči. "Vydržím," odpověděly její.
"Povstaňte," zazněl hlas soudce. "Jménem republiky se vaše manželství rozvádí. Paní Nováková s může vrátit ke svému dívčímu jménu..."