Nechci hanět ty, pro něž se stalo zaměstnání hlavní životní náplní, nicméně na vlastní oči jsem viděla a sledovala osudy mnoha takto „stižených jedinců“, jimž jejich úžasné pracovní úspěchy značně změnily řebříčky hodnot a především zamotaly partnerské a rodinné vztahy. V šedesáti se ohlédnout a říct si - byl jsem ředitelem, je možná hezké, ale pro běžného člověka silně nedostačující.

Současní personalisté chtějí přijímat do firem pouze snaživé a zdravě sebevědomé jedince. Zrovna nedávno se mi přihodilo, že se mě jedna personalistka ptala, jakou práci jsem vykonávala při středoškolském studiu. Pravděpodobně očekávala, že jí budu vyprávět pohádky o tom, jak jsem už v patnácti tušila, že chci pracovat v marketingu a také jsem v něm záhy působila. Netuším, zda paní personalistka přehlédla můj věk, ale na střední školu jsem odcházela z osmé třídy a navíc v těsně porevolučních letech se leda dala vytvářet kariéra typu- ometání hadrem, nebo-li pokud jsem si chtěla přivydělat nějakou tu kačku, byl zázrak, když jsem v roce 1992 sehnala odpolední úklid. A na brigádu mě skutečně nehnala touha po profesním růstu, ale čistě sobecké zájmy, kdy jsem potřebovala peníze na parádu a na zábavu. Je mi jasné, že s takovým myšlením v současném světě asi moc neobstojím. Právě proto mě potěšila zpráva o jisté Francouzce středního věku, která napsala a vydala příručku o tom, jak se v práci nepředřít s názvem : „Dobrý den, lenosti“. Autorka kupříkladu správně argumentuje tím, že se stejně zákoník práce nedodržuje a proto by se našinec neměl své profesi obětovat, neboť riziko vyhazovu hrozí v každém případě. A vůbec dala svou knihou na frak všem článkům a publikacím pojednávajícím o „efektivním prodeji pracovních schopností“. Nějak se mi zdá, že právě těchto tištěných „Biblí“ kariéry se rojí kolem nás čím dál tím víc.

V románu „Řek Zorbas“ stejnojmenný hrdina, jinak velmi lidový a živočišný jedinec, říká, že den je na práci a noc na to, aby miloval ženy. Toto poměrně jednoduché vyjádření celkem výstižně naznačuje jakousi nezdravost na tom, když mladí muži tráví noci a víkendy ve své kanceláři a bez služebního mobilu neudělají krok. Ano, den je stvořen na práci, ale večer a noc k odpočinku. Bohužel se s námi často nakládá jako se stroji a existují firmy, jejichž personální strategie se rovná dvouletému plánování, kdy během zmíněných dvou let „vycucnou“ z daného zaměstnance maximum a pak ho nahradí „odpočatým“ náhradníkem z venku. A tím idea milého Zorby zůstává nedostižným snem první půlky dvacátého století.

K tomu, aby vznikl malý poprask, stačí jedna knížečka, která se díky bystrosti a inteligenci autorky velmi trefně vysmívá a komentuje „etiku“ dnešních firem a proto její desatero – „Jak se stát líným zaměstnancem“ by mělo okupovat všechny firemní nástěnky, kde jinak visí grafy výkonů jednotlivých zaměstnanců. Pokud se totiž všichni ti vytížení manažeři, jejichž pracovní den začíná okolo jedenácté a končí o půlnoci, přičemž půlku této doby prožvaní na „důležitých obchodních schůzkách“, nedokáží podívat na sebe s odstupem, tak nemají na svých výsostných postech, co pohledávat. Ovšem jiná věc je, zda-li se cítí býti nějakými nadlidmi… Aby se ale necítili, když dělají KARIÉRU…