Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 8.12.2019, svátek má Květoslava 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Hvízdající chatrč

17.12.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

První ze tří stavů hrůzy

Pokud vás tento příběh nevyděsí, tak už jste mrtev
1.
Venku byl tichý, chladný večer. Rolety opuštěné usedlosti pevně staženy, z kachlových kamen tam vevnitř sálalo horko. Ellery Harkins byl spisovatel a já ho navštívil se svou přítelkyní. To vždycky ožil.
Zato venku, tam venku teď všechno zmrtvělo. Okolo domu se už zase shlukovaly fantómy soumraku, jak tomu kamarád říkával. Večeřeli jsme pstruhy. Pili víno. Už před jídlem jsme si živě povídali, ale teď rozhovor umlkl. Vládlo ticho. Jen příbory cinkaly o talíře. Na zdi pravidelně odtikávaly hodiny, Elleryho starobylé vyřezávané. Hned vedle mě před chvílí upoutala bledě oválná skvrna. Jako by tam kdysi něco viselo.
Putoval jsem očima po nábytku, ale ta cesta okolo pokoje byla i poutí kolem Elleryho uzamčené hlavy a jeho uzavřené duše. Spisovatelův děsivý psací stůl s lebkami, jeho židle a jeho knížky... Ano, knížky, ty obzvlášť. Písař Bartleby. Vraždy v zahradách. Hvízdající komnaty. Tak to aspoň stálo na nejbližších hřbetech. Putoval jsem po těch hřbetech, až mé oči dorazily k oknu. Všiml jsem si najednou, že roleta vlastně není stažena úplně. Mezi ní a rámem okna se studeně chvěla černá, tenoulinká štěrbina. Brr. Napadlo mě: Kdokoli by nás tři tudy teď mohl pozorovat!
2.
Ačkoli bylo Elleryho okno dvojité a pevně zavřené, z té zrádné škvíry jako by dovnitř čišel chlad. Spolkl jsem sousto. Pstruzi křupali. Říjen toho roku zůstával sychravý a pochmurný. Byli jsme tu za Ellerym na návštěvě, abychom s Jorikou zažehnali jeho splín, anebo co já vím. Znovu jsem se rozhlédl po tom jinak docela útulném pokoji… a znovu i snil.  Ellerym kdysi pronajatý dům stál na samotě a zdál se malý a jistě ještě menší z ptačí perspektivy. Jen nicka v těch pustinách… Představil jsem si tu nicku, ale v duchu najednou spatřil ještě menší, ba malilinký domeček, asi jako pestře omalovaný kýč vyplněný panenkou a panáčkem… Střídavě vycházeli na zápraží a ustupovali nazpět do pokojíku. Loutky jako živé se chovaly podle rozličných rozmarů času i počasí a ten domek stál Ellerymu zvenčí na římse. Ano, právě za roletou.
Věděl jsem to, protože jsme ho s Jorikou minuli, když jsme přicházeli, a jelikož Jorika se na děsivé figurky zvláštně usmála. Bože můj! A ta světlá panenka se jí trochu podobala. Přestal jsem najednou strachy jíst.
3.
I Jorika se zarazila. Někdy (a bývalo to úmorné) mi pilně dělávala stín. Ano, býval jsem jí věrný, ale ten stín, ten zase mně. Seděla přesně naproti a upřeně mě pozorovala, i když ne jako špejli na střelnici. To mírněji. Dívala se prostě těma svýma prazvláštníma očima... Jorika a její oči. Jaké jen byly! Vodorovné, uzounké... „Co je to s tebou, Sandy?“
Zeptala se - a jako by jí hluboko v krku zazvonila stříbrná lžička. Znal jsem ten příbor. Dělo se to vždycky, když Jorika promluvila, byl to ale i klíček. Anebo vražedná vidlička? Já nevím. Nejspíš i magický otvírák k nějakému dosud nevyslovenému tajemství. Cink! vždycky. Cink a cink, taky teď. Zpytavě si mě prohlížela, ale já se díval na okno. Báli jsme se všichni? Určitě! Ellery roztržitě vzhlédl, ale pozdě, příliš pozdě. Už TO neuviděl, už ne. Ta ZRÁDNÁ ŠKVÍRA už zase zela prázdnotou. A panovalo TAKOVÉ ticho... Jako v hrobě.
V tu chvíli mého ÚLEKU mě Jorika vzala jemně za ruku. Věnoval jsem jí krátký, ostražitý pohled, tedy pokud vím.
„NĚCO… TAM… BYLO," zablekotal jsem. „Něco bludného! Cosi tam po parapetu přeběhlo. Asi veliký pavouk, víte?“ Znova jsem se upřeně zahleděl do štěrbiny. Trpěl jsem už od narození určitou formou autismu i tzv. monománií.
4.
Ellery se však od toho okna bezstarostně odvrátil. Ano, ano, Ellery uměl zůstat bezstarostný. A jako by k tomu pokaždé byly důvody. Obdivoval jsem ho. „Ale to byla jenom Pergla," podotkl.
„Pergla? Jaká Pergla?"
„Kočka. Má,“ objasnil nám hostitel flegmaticky a dál se zabýval pstruhem. Dosti poklidně. Pustil vyrušení z hlavy. Tenhle záhadný Ellery. Náš. Ellery Harkins. Na první pohled vypadal vyrovnaně, copak o to, aspoň tedy vždycky, když jsme ho navštívili, ale co bylo vlastně skryto tam uvnitř?
Tady VENKU se každopádně stal naším hostitelem a já, víte… Musel jsem se navzdory tísni pousmát. I svému strachu ze škvíry. I Ellerymu. Míval vždycky pro strach uděláno a já tak nějak věděl, že nás nedá. Ne, jinak to nešlo říct. Mě nedá - a Joriku taky ne.
Kratičce jsme se na sebe s Jorikou podívali. 23. prosince jí bylo třiadvacet, občas pracovala jako barmanka a jinak ještě studovala cestovní ruch. Pocházela z malé, nedaleké vesničky Úlice a její otec mě vícekrát při fotbalu vstřelil gól. Její matka se mi líbila, ale kouzlo Joričina mládí mě navždycky uhranulo. Nějakým zázrakem mě pochopila a jinak bych žil úplně jinak. Úplně jinak, kdybychom spolu nechodili.
„Tak ty máš kočku, Ellery?“ zeptala se překvapeně. A pak si dloubla hlasem hotové pohádkářky: „Vidíš, a my jsme si mysleli, jak tu žiješ docela sám."
„Sám? Kdepak. S kočkou." Dál žvýkal toho pstruha. Něco mělo přijít.
5.
Ellery.
Tohle poměrně zvučné anglické jméno bylo ovšem jen pseudonymem a my tři sice večeřeli na samotě, ale ne někde za Londýnem, nýbrž pouhým sedm kilometrů od Úlic. A kde přesně? Řeknu už jenom, že když se pokorně vydáte po silnici a po chvíli opatrně pohlédnete doprava, spatříte rozhodně moc podivné místo. Je to zahrada a není to zahrada. Trnkova, a přece ne Trnkova. Přinejmenším je to poli ohraničená pustina. Příjemně tajemná? No, někdy nepříjemně. A spí. Vidíte ji, ale nevíte, co skrývá a čím se zabývá, jaký je její systém a hlavně smysl. Jde o nikým neudržovaný urnový háj? Nebo spíš o háj satyrů? O syslí ráj či strašidelný sad s kouzelnými jablky Hesperidek? Nejspíš všechno sakum pakum dohromady a čárymáry k tomu.
6.
Ellery si usedlost pronajal teprve nedávno. S Jorikou jsme tady ještě nikdy předtím nebyli. Proč se tedy tak bojíme? Právě proto.
Vypořádali jsme se se pstruhy a vlhký podzimní večer venku dál ostře kontrastoval s vytopeným, příjemně osvětleným vnitřkem Elleryho pokoje. Pro Joriku to ale tady přece jenom nebude to pravé ořechové, napadlo mě najednou, a cítil jsem šramot pod podlahou. Tisíce stonožek. Havěť. Vzpomínka na POHYB ve škvíře pod roletou, protože to přece NEBYLA Pergla.
Ale pavouk. Pořád jsem seděl trochu stísněně a do nitra Elleryho domu jako by se začalo neodbytně vtlačovat hrobové ticho zahrady venku. TAM za okny zel hrob světa. Směl zůstat mrtvým a usedlost ležela v úžlabině. Vítr zde býval jenom vzácným hostem. Krajina strnulá, krajina bez květin a bez pohybu. Jednou a provždy zkamenělé větve seschlých stromů se místy nehybně dotýkaly zvolna opadávající omítky a okenních říms. Já a Jorika jsme to věděli. A taky jsme věděli, že má Ellery tam za domem dlouhou a prý nekonečnou zahradu, Na konci se před milionem let uvelebila jakási prastará, dřevěná chatrč.
„Ta že je divná? Jak? A čím že?" ptal jsem se přítele překotně.
Ellery bezradně pokrčil rameny. Řekl: „Genius loci.“ Napili jsme se a Ellery se vrátil ke dříve nakousnutým řečem a pokračoval v jakési pavoučí historce nevalné ceny a když říkám pavoučí, nemíním jenom ledajakou příhodu o malých pavoučcích poutníčcích, protože nepatřil mezi ty spisovatele, kteří zaujmou jenom rozteskněnou švadlenu. Ellery vymýšlel výhradně hrůzostrašné, šokující příběhy. „Asi jako Robert Bloch - a dej mu Pán Bůh věčnou slávu,“ pousmál se jednou v neděli.
I POD VLIVEM těch historek mě ostatně Jorika už doma přemluvila k této návštěvě, a tak jsme teď dojedli pstruhy uvnitř onoho osamělého domu, který byl i hrobem světa a kde se náš spisovatel dobrovolně, zaživa zakopával, aby prý mohl snáze tvořit. Jak nám jednou euforicky vysvětlil.
Proč jsme tu byli? Jorika možná prostě chtěla slyšet pár jeho nových pavoučích historek, a tak jsme se jednoho slunečného dne trochu znuděně sebrali a přijeli sem, ale landrover zůstal nyní daleko, až tam kdesi na začátku úzké stezky. A ne, to auto nikdy neuslyší žádné starodávné příběhy o kostrách.
Odříznutí od světa je krásné.
7.
Elleryho povídání Joriku vždycky bavilo. Jeho to taky bavilo, když jsme naslouchali. Ellery byl mlčenlivý jenom zdánlivě a bavilo ho být zticha pouze tak dlouho, dokud to zajímalo i nás. Naopak byl ve svém živlu při vyprávění, která zamilované aspoň trochu děsila. „Ellery Harkins, tento specialista bezedného strachu," stávalo rudě na přebalech jeho literárních výtvorů. Stephen King ale nebyl.
Nevadilo to. Psal s chutí a používal všechny osvědčené triky. Nejenom ty Kingovy. Jeho vzorem byl spíš Edgar Allan Poe a nejoblíbenější Elleryho metodou se stalo vymyslet nejprve nějakou nejabsurdnější situaci a teprve pak logicky a před ni dopisovat co nejpravděpodobnější příběh na téma „jakpak k tomu mohlo dojít“.
MUŽ VE STŘÍBRNÉ MASCE VEZE ALEJÍ ŠVESTEK ŠICÍ STROJ A JE PRONÁSLEDOVÁN HOUFEM ŠVADLEN.
Anebo: POŠŤÁK POKRYTÝ ŽIVÝMI MRAVENCI ZPÍVÁ FOGLAROVU PÍSEŇ ÚPLŇKU, ZATÍMCO JEHO DOPISY VZAL ČERT. A podobně.
Ten den, kdy jsme přišli a kdy se to PAK stalo, si ale Ellery vzpomněl na jeden pavoučí strom, který jsem s ním kdysi náhodně objevil uprostřed náhorní plošiny v Karákorámu. Ale abych příliš nebájil, stalo se to vůbec? Třeba taková Jorika nám rozhodně nikdy příliš nevěřila, když jsme vzpomínali, a říkala, že prý si z ní jenom hloupě utahujeme. Ale z toho jsme si nic nedělali, protože ona nám nevěřila ani tak zřejmá fakta, jako že celá koruna oné jabloně hrůzy tehdy mizela v chuchvalcích jemňounkých, bílých pavučin.
„Ale vy mě šidíte!" stěžovala si, až skoro jako malá holčička (ale nebyla malá!), a neúnavný Ellery nerušeně vyprávěl. S rozhodností muže, a já mu pomáhal, já mu ještě tajemně přikyvoval. V historce šlo o jakési hnízdo snad jedné miliardy šikovných přadlenek, ale když se tyto naše historické objevy chystal Jorice ještě zasvěceněji osvětlit, najednou mu nevybíravě vskočila do řeči, i trochou už s únavou: „Tak - a dost, pane Mluvile. Bylo to docela hezký, ale už od začátku šlo o ukrutnou hloupost, víme?" A poklepávala modře nalakovanými nehty na spisovatelův stůl.
Odmlčeli jsme se. Mělo to přijít.
8.
Jorika bývala na Elleryho obyčejně dost hodná, jak jsem věděl. I já se ho obvykle zastal, tedy když bylo potřeba (málo často). Ale všechno má své meze a on teď žádné zastání nepotřeboval a už zase vyprávěl nerušeně dál a líčil nám bezuzdně hrůzné situace a zbytečně je dramatizoval. Až moc přeháněl a přidával si jako jeden baron a vysníval si celé nové světy i fiktivní vztahy mezi lidmi. Bylo to s podivem.
Konečně zmlkl. „Dost bylo fantazie?“ Asi.
A tu Jorika pravila, a to až s jakousi záměrnou naivitou: „Heleď se, Ellery, poslouchej… Naslouchej mi… Malé miminko, kterému maminka snaživě předčítá pohádky, se takovýchhle věcí hrozně vyděsí, víš? Jistě. Jenomže dospělý člověk se musí veškerým příběhům podobného typu už jenom hezky od srdce vysmát. Ellery, a ty to víš. A to se netýká jenom povídání, ale také tvého psaní. Kdepak, brachu. Peklo nevězí v pavučinách. Nebo na půdách strašidelnejch, ani neleží nikde v podzemí.“
„Kde tedy? Podle tebe.“
„Peklo je v nás, jak se říkává."
„Naštěstí ale ne pořád. Jenom čas od času.“
„Jistěže."
Díval jsem se na Joriku. Zkrátka už zase mudrovala. „Máte nějaký názor, máte? Tak já jsem proti!“ To bylo její heslo, tím se obvykle řídila. Měl jsem ji v lásce i pro tuhle neústupnost. JORIKA VŽDYCKY SOUVISELA SE ŽIVOTEM.
PEVNĚ. Bylo to pouto. Má láska k ní ale neměla důvod. Přesto zůstávala těmi city jako prošita. Nebo… Řekl bych, že spíš prostehována. A křížem krážem. Hrůza. Ano, Jorika prošitá mou láskou, a i když jsem spal, celá se mi zdávala, tak často.
9.
Ellery si neklidně zapálil cigaretu. Nebylo mu Joričino rozumování po chuti? Asi moc ne.
Kdysi se ho poťouchle zeptala: „Jak to vůbec přijde, že neumíš zahvízdat?"
„Myslíš jako na prsty? Anebo jen tak na pusu?" A zčervenal jako jahoda. Ach, jako bych jej při tom znovu viděl.
„To máš fuk, ty neumíš ani jedno," vysmívala se mu a můj kamarád se tenkrát doopravdy rozhněval. Což u něj nebylo právě obvyklé.
Zlobil se na hezkou Joriku a vypadal pak vždycky směšně. Dělo se to trochu i teď, Ale Jorika nerušeně pokračovala. A trochu řečnicky: „A vůbec, ptám se vás, vy dva, proč se vlastně bát? Není to k ničemu!"
„NĚKDY bývá VELMI důležité NAJÍT v sobě schopnost bát se,“ mumlal Ellery. Na pomuchlaném papírku na psacím stole, tam vedle jakési kartotéky s nápisem NÁMĚTY jsem navíc zahlédl napsáno: „A mravenci zhypnotizují člověka a způsobí jeho smrt!"
„Božíčku, bát se, to je ukrutná hloupost,“ pokračovala nerušeně Jorika, ale Ellery byl stále moc chlapcem - a ti se toužívají bát rádi. Seděl tam a díval se na Joriku zničehonic úplně jinýma očima. Ona… Moc ráda ho dráždila - a on to věděl. Seděli tento den šikmo proti sobě a každý uvažoval určitě o dost jinak. Muž a žena. Jedna pracovitá žena a jeden opuštěný spisovatel. On o dost pošetilejší, Jorika zas vykutálená. On moc rád psal, avšak Jorika vnímala svět spíš zrakem. On miloval svoje strašení, Jorika svá řešení (i hřešení, věděl jsem, ale to Ellery netušil). On rád horory, ona možná magory. A ona i Agathu Christie.
Ne, Ellery nebyl hlupák, ale Jorika... Odhaduji, že její mozek mohl být dvakrát tak dobrý, jako je ten můj. Najednou řekla: „Bát se podobnejch pitominek je ta největší hloupost na světě, jakou znám. Tak řekni mu to i ty, Sandy!" A obrátila se ke mně.
Ale já mlčel.
„Je hloupost bát se minulosti,“ říkávala, „protože co uplynulo, už leží šťastně za námi a my nic nezmařili, pokud jsme ochotni se z vlastní minulosti poučit. Je hloupost bát se přítomnosti, protože ta se okamžitě stává minulostí a ztrácí sílu a je hloupé bát se budoucnosti, poněvadž co visí na nitkách od šití tam v budoucnosti a před námi, to je vždycky noc a něco moc a moc nejistého a může to ještě šťastně změnit.“
Zmlkla.
Zase panovalo ticho. Jenom vyřezávané hodiny tikaly. Blížila se půlnoc. Sotva jsem to postřehl, oči mi sjely z ciferníku na zeď. Vedle hodin… Hrůza, jako by TA PODLOUHLÁ SKVRNA mé zorničky nějak magicky přitahovala.
„Víte..." odkašlal si Ellery a jeho oči se bedlivě věnovaly stropu a různým imaginárním bodům kdesi za Joričinými vlasy. „Víte, jsou lidé, kteří nikdy opravdu neprožili opravdický strach. Nikdy se nedostali do situace, kdy by stáli docela sami tváří v tvář něčemu, co by se zcela vymykalo všem jejich každodenním zkušenostem. Rozumíte?" Díval se na nás na oba. „Takoví lidé nikdy nevyzkoušeli nic než strach o vlastní existenci, o práci, a tak nevědí, co by se s nimi stalo v extrémní situaci, budou-li kolem dokola obklopeni třeba..."
„Třebas čím. No. Čímpak?“ broukla.
Nejistě se zasmál. „Budou-li krutě zajati v kruhu čiré hrůzy a odkázáni jenom na vlastní ruce a svůj mozek, jak by asi řekl Sherlock Holmes.“ A pak se zasmál. Tentokrát rádoby suše, sarkasticky. „Tak takoví lidé nám nejčastěji káží o směšnosti a bláhovosti strachu, jenže na to nemají právo. Víte? Oni totiž TEN PRAVÝ strach nikdy skutečně nepoznali!“
„Já ale ano," namítla Jorika. „Já hrůzy poznala.“ A nedala se a mimochodem, moc jí to slušelo. „Velikej." Rozhlédla se po pokoji. „A nejen strach o sebe, taky o druhé.“ A přitom se na mne přes stůl pousmála (i z toho jsem žil, i když je vám to k smíchu).
„Tak třeba můj strach tady o Sandyho…"
10.
Ellery už radši vstal a mířil zadumaně k oknu, které vedlo do oné nekonečné zahrady. Opřel se o rám a upřeně zíral do černé škvíry pod roletu. Ještě byl mladý - jako my dva. Ale i z tebe bude jednou chatrč! pomyslel jsem si najednou.
CHATRČ AŽ NA KONCI ZAHRADY! blesklo mnou bezděky. Chatrč, o kterou třeba ani nikdo nebude mít strach, ale jak tě znám, stejně ani nezahvízdneš o pomoc. Ellery. Protože to neumíš. A protože by stejně žádná nepřišla... Jak to chodí.
Ohlédl jsem se. Joriku, tu jsem si nejčastěji vykresloval právě jako symbol takové pomoci. Kdo ví proč... Ale dělal jsem to právem? A co mne popadá za splín? Přijeli jsme se ho sem přece zbavit, ne? Ujišťoval jsem o tom sám sebe. A vůbec, nikdy nebude tak zle. Ani ne ve stáří. Tak zle, aby to bylo až vyloženě hrůzné!
Anebo bude?
ANEBO JEDNOU BUDE?
„Vsadím svůj poslední honorář, že ani vy dva jste nikdy nepoznali skutečnou hrůzu," pousmál se najednou Ellery. „Jasně. Párkrát v životě se každý domnívá, že ji právě poznává a že se to děje, ale přitom... Pchá! To bývá sotva desetina, sotva setina té SKUTEČNÉ hrůzy, která se totiž podobá lásce. A podobně jako láska se slovy ani nedá popsat a vyjádřit.“ Odmlčel se. „Ale která se dá stejně jako láska prožít.“
Inu, proti gustu… On se asi i tím Joričiným mudrlantsvím nakazil, nebo co. Znovu jsem na svou milou pohlédl…
„I jdi k šípku!" smetla Elleryho jako do stoupy. I s těmi jeho literárními braky v hlavě. On se ale bezelstně odvrátil od okna, znovu se před námi posadil a ticho, jen ticho vládlo tomu domu v úžlabině a my tři byli dokonale odříznuti od světa lidí. Toto nebyla zahrada, toto byl ostrov. A momentálně ostrůvek nás tří.
Napadlo mě to správně. A OKOLO jen fantomy soumraku a okolo jenom šátravé stíny a podvědomé fantomy noci.
„I když i já mívám často strach, pánové," zadeklamovala Jorika. „Jenže jinačí. Z věcí, které mi ZA STRACH STOJÍ!" A když tak rádoby moudře mluvila, žensky, tak to byla celá ona. Tak ráda všechno SHRNOVALA! Své vlasy, své myšlenky, své pocity. I Ellery se tomu smál a jako by ženám vůbec, ale vůbec nerozuměl. „To já se spíš bojím vlastních snů," přiznal se najednou a zaváhal.
„Mít strach ze snů?" podivila se Jorika, které se snad nikdy nic pořádného nezdálo, jak mi aspoň vždycky ráno tvrdívala. „Ale jakých, panenko Maria? Z jakýchpak, Ellery?"
Rychle, krátce na ni pohlédl. „No, to je různé." Začal teď s rozvahou. Dokonce i přemýšlel, to už bylo co říci. „Včera se mi zdálo dokonce o vás dvou."
"Ále… Nepovídej!"
„To asi jak jsem si večer předtím vzpomněl na to, že dneska přijedete."
„Pochopitelně, no, to je od tebe hezké." Odmlčela se. „A co jsme v tom snu se Sandym dělali? Milovali se?“
„Hráli jste v tom snu karty, ale JAKO BYSTE TÍM SPÍŠ VYVOLÁVALI DUCHY, a já jsem k vám zvolna přicházel takovou dlouhou álejí a šlapal po švestkách, až jsem došel k vašemu kulatému stolku, a tu jeden z vás, asi jsi to byla ty, Joriko, pokývl, abych si tedy také přisedl, což jsem udělal. I když stísněně.“
„No, a dál?“
„Hráli jsme pak dál ve třech, ale až moc vážně, tedy na můj vkus. Bez smíchu a bez jakéhokoli odlehčení nějakou šťavnatou historkou třeba.“
„Ani se ti to moc nelíbilo?“
„Ani se mi to moc nelíbilo, ačkoli právě ty, Joriko, jsi neustále žvýkala párátko, což vypadalo docela komicky. Až tak filmově. Ne ale Buster Keaton. To spíš Marlen s cigaretou."
„Dík."
Mlčel.
„A dál?“
„Hrál jsem s váma teda pokra, ale stále jsem v tom snu čekal, nevím už na co. Až ses, Joriko, konečně zasmála, to asi právě nějaké kartě, já to ale nevím. Usmála jsi se ale určitě a já... Víš, dávalo mi pak v tom snu čím dál větší práci se soustředit. A nořil jsem se do těch vašich karet.“
„Ony byly naše?“
„Nořil hloub a hloub a jako bych vstupoval až dovnitř do jejich vějířů a jako bych se hroužil i sám do sebe. Propadal jsem se do hry jako do svého vlastního světa a vy dva jste se mi zatím kamsi vzdalovali. Však to znáte, ne? Každý vlastní svůj svět, ne? Vzhlédl jsem, v tom snu, i vy jste se otočili, vaše tváře byly ke mně namířené JAKO HLAVNĚ PISTOLÍ, ale místo střel mi vybuchly do očí dvě grimasy démonů, ano, dvě lebky bez očí, dvě řvoucí masky, ale bez hlesu, v tom snu. Dva obličeje chrlící po mně dlouhé jazyky svého pekelného ohně. A taková byla pravda světa."
„Ale to je úplný nesmysl,“ řekla.
„A proč myslíš?“
„Ta Gorgona bych byla přece jenom já. Jenom ženský jsou dračice a ďáblové.“
11.
Ellery zmateně, unaveně zmlkl a Joričina jemná dlaň se jenom na krátký okamžik ocitla na hřbetě jeho ruky. Píchlo ho to jako jiskra, byl jsem si jist. Elleryho její prsty očividně vzpamatovaly. Až natolik, že se po chvíli pustil i do jakéhosi reálnějšího vyprávění. „Slyšeli jste už vy dva někdy slova stříbrná maska?“
Klidně jsem se s Jorikou důkladně napili a zavrtěli jsme zvědavě hlavami.
„Neslyšeli. Jakpak ta maska vypadá?" zeptala se svědomitě. Budeme ho muset pěkně vyzpovídat. Ještě toho v sobě schovává až příliš.
„No... Ona... Usmívá se, víte?“ vyrazil ze sebe Ellery zasněně.
„Aha! Jako měsíček. Na nebi hlubokém…“ začala zpívat.
„Visí v zahradě.“
„A kdepak?“
„Tamhle.“ Ukázal. „Támhle tímhle směrem visí ten obličej na jedné svraštělé stěně." A máchl paží směrem do hlubin zahrady. „Visí tam - a zlověstně se usmívááá…“ A sám se v tu chvíli rozesmál. Hysterie? Snad. Protože se ihned i zlověstně usmál. NA TVÁŘI MASKU SMÍCHU, ALE MÉ PORANĚNÉ SRDCE SI ČASTO SAMÝM ŽALEM ZAHVÍZDÁ, parafrázoval onehdy Karla Hynka Máchu. Jeho obličej byl bledý a on celý nám s Jorikou najednou připadal jak bytost, která snad právě nedopatřením vypadla z některého brakového románu. Znal jsem jich… Smíš zůstat mrtev, například.
Sám ho napsal.
„Hele, nech toho, Ellery. To NENÍ strašidelné!“ ohradila se najednou Jorika, ale já pohotově ukázal na zeď vedle tikajících hodin: „Visela snad ta maska tamhle, Ellery?“
Rychle, skoro se strachem přikývl. Stísněně se taky podíval na zeď. „Ano, ale sundal jsem ji.“
„Sundal? Ale proč? Pročpak?“ vyčítavě si ho změřila Jorika.
„Poněvadž..." zablekotal. „Ne, nevydržel už jsem ten její pohled.“
„Asi jako můj?“ Vyvalila oči, povyplázla jazyk. „Me-dů-za… Usekni mi hlavu!“ Pak se potutelně se ušklíbla. „A KDEPAK je ta maska teď?“ zajímala se.
„Ona visí tam na chatrči, tam na konci zahrady,“ blekotal a máchl rukou, jako by chtěl odstrčit celou úlickou krajinu až na samý konec světa.
„A kdepak jsi k tomu verku přišel? Snad ne na letošní pouti v Úlicích?"
Podíval se na Joriku přísně a tak velice vážně, až jsem se tomu pousmál. „Je to zvláštní příhoda a nebudete mi věřit!“
„Od kocourka Mikeše, máš ji od něj? Anebo od Pergly? A pak je ještě kočka Šklíba, ta z Alenky…“
„Nebudete mi to věřit,“ zopakoval prostě a vážně. V tu chvíli mi připadal asi jako nějaký starý Říman, nevím proč.
„Budeme!" vyhrkli jsme společně a jak se říká: spontánně. S Jorikou jako jedněmi ústy.
„Ostatně, všechny tvoje příhody jsou HODNĚ ZVLÁŠTNÍ,“ dodala Jorika uštěpačně, a pak už jenom drsně sykla, což zaznělo až jako dominantní rozkaz: „No tak? Vyprávěj!“
12.
A Ellery nám svým charakteristicky starosvětským způsobem všechno vylíčil.
„Letos v létě už jsem tu bydlel a měl plné ruce práce. Psal jsem novou hrůzostrašnou povídku a jistý Howard Phillips Lovecraft se mi přesmoc mačkal do pera. Ale byl i dobrým vzorem," ušklíbl se sebeironicky. „Ta povídka se, tuším, jmenovala... "
„Zločinný život Ellery Harkinse?" zasmáli jsme se.
„Ale kdepak, vy volové. Název zněl: Pod pavoučím stromem, a při psaní jsem většinou seděl zrovna támhle pod těmi hodinami“ A jak nám vyprávěl, představoval jsem si ty chvíle a dokonce jsem už slyšel tlumené skřípění jeho pověstného plnicího pera. Dostal ho od nás kdysi darem. A to skřípění se moc divně rozléhalo šerým pokojem.
„Psal jsem tedy krví a dával do toho jako vždycky celé srdce a můj příběh se tudíž zdárně rozvíjel,“ vyprávěl nám s mírným patosem Ellery. „Měl jsem z toho dobrý pocit, ale současně zůstával permanentně trochu mimo.“
„Mimo tento svět?“ hlesla.
Přikývl. „Jestli mi rozumíte. Tak jako vždycky, když píšeme. Tak jako každý, kdo něco tvoří. Tu se mi svět připomněl.“
„Vždycky se připomene, bestie.“
 A víte čím?“
Jorika jen sotva znatelně zavrtěla hlavou.
„Začalo to poškrábáním!“
„Čím že?“
„Takovým zvláštním svrběním na ruce a... PAVOUK! pomyslel jsem si. Psal jsem přece právě o pavoucích, ne? I když cizokrajných a obrovských… Podíval jsem se na svůj prst, ale nešlo o pavouka. Lezl po mně ohromný rezavý mravenec. Cvrnkl jsem do tělíčka, odletěl na tenhle koberec a skoro až ke kamnům, jenže to už mi uháněli po rukávu další tři. A další čtyři! Ulekl jsem se: COPAK UŽ JSEM STUDENÁ MRTVOLA? ŽE PO MNĚ TAK SAMOZŘEJMĚ PUTUJÍ? Víte, štítím se hmyzu. Trpím arachnofobií. Prudce jsem tedy vstal a… Tak vida, přece žiju! pomyslil jsem si přitom. Vlastně jsem se přímo vymrštil, a to s takovou razancí, že tato thonetka odletěla až tamhle pod hodiny. Ale stejně bylo pozdě. Po celém těle se míhali. Oni. Oni. Rezatí mravenci. Div jsem z toho nekřičel."
„A nepřeháníš trochu, Ellery?" svraštila Jorika čelo s nedůvěrou. Už ho znala.
„Nenadsazuješ, jak je tvým zvykem u čaje?" dodal jsem s matným pousmáním.
„Hele, nementoruj! Přesněji řečeno se ti mravenci rojili v takovém pásu," pokusil se přehánění napravit, „který se táhl od špičky mé levé boty až po okraj pravého rukávu, tohohle, a byla to jenom náhoda, že mi nikudy nezalezli i pod šaty, malé bestie! Proudy a proudy tělíček, rozumíte? Po mně se ubíraly jako po dálnici a jak jsem byl zabraný do práce, prostě jsem je včas nezaregistroval, ačkoli sta a sta drobných nožiček rytmicky se přilepovalo ke tkanině. A zase odlepovalo. Brr. S odporem jsem je setřásal a běžel pro nějaký spray a nemilosrdně pokryl podlahu bílou pěnou. Ano, vraždit hmyz je tak snadné a ti umírající mravenci se z pěny vzpínali jako dodělávající koně po nějaké nerovné bitvě, a tak i skončila jejich marná válka s titánem."
„No, a dál? Nenatahuj to!"
„Objevil jsem vzápětí celou silnici. Zrzavě se táhla po podlaze, potom koutem tohoto pokoje, škvírou pode dveřmi a dál. Spodním rohem chodbičky. Šel jsem podle té jejich výpadovky a jako krutý, krutý obr jsem ty tvorečky masakroval. Ubíhali dál jako o závod, ale nebylo jim to moc platné. Vyšel jsem vraždíc z domu a pokračoval sadisticky a jako hypnotizován a ta rezavá páska vedla po vnější zdi a já se ubíral podle ní a ničil a ničil drobečky. Obcházel jsem  bezděky dům, jako ve snu, anebo to byl opravdu hypnotický sen!" rozpřáhl vzrušeně paže. „A ten odporně živoucí pruh doopravdy MAGICKY OBEPÍNAL celou tuto barabiznu a...Víte... Bylo to tak divné!"
„Ćím?“
„Bylo to jako rituál. Rituál, ke kterému mě donutili za cenu vlastních životů." Zasmál se, ale Jorika se naopak zasnila. Nadšeně vzhlédla a v tu chvíli vypadala ještě půvabněji a přitažlivěji než kdy jindy (i když nechci přehánět a vy jste stejně už staří).
„Byli jako nějaký zrezivělý řetízek OSUDU. Jako pásek vyslaný ke mně z vesmíru. Připadalo mi to takové. Kosmické vlivy vhodné k tomu, aby spoutaly mou až dosud příliš svobodnou duši. Svobodnou a tím i nebezpečnou, rozumíte mi?"
„Rozumíme, Ellery. Aby tě ještě neoženili!" poklepala si Jorika kotníkem na levé koleno. Díval jsem se jí na nohy a poslouchal, co řekne.
„Ne," namítl prostě. „Šlo tu o víc. Šlo možná o to, aby mě pomyslně spoutali zrovna ve chvíli, kdy bych už díky trpělivému a soustředěnému psaní připadl na nějaké strašlivé tajemství přírody i vesmíru, které ale musí zůstat neodhaleno."
„Ale-ale, Ellery!" pousmála se Jorika. „A nedramatizuješ to přece jenom zase až příliš?" Měla hebce světlounké vlasy, tak hrozně jemné, a vždycky mi připadala až jaksi zoufale krásná. Ano, zoufale. Možná i pro něj to tak bylo. A krásný snad může být i příběh, nicméně já a Jorika jsme dobře věděli, že nadsázka a přehánění naležely k trikům, které měl náš přítel ve zvyku přímo nadužívat. I proto padala jeho díla tak často do dětských příhrádek anebo rovnou do poliček s brakem. Pokračoval ve vyprávění na povrchu nevinně, ale se světýlky v očích: „Postupoval jsem těsně podle opadávající zdi a systematicky kosil řady, řady těch rezavých bojovníků. Najednou všichni zbylí zmizeli v díře. Důkladně jsem tedy i otvor zanesl kaší a mrtvolky jenom pršely ke špičkám mých bot, to mi věřte." A stal se krvelačným. „Mohl to být docela dobře konec světa. Pro ně. Jenže PAK jsem si všiml, že z jiného místa zdi vychází ještě i další živý proud a ten se hemžil směrem OD DOMU a mířil do HLOUBI zahrady."
„Ale…“
Ellery si přejel rukou po čele. Zarazil se a já… Měl jsem ho takhle nejradši. Dívali jsme se na něj s Jorikou přátelsky a stále jsem byl přesvědčen, že jako obvykle dramatizuje banalitu. Někteří spisovatelé už jsou takoví. Z komárů velbloudy, a ty pak surově a zaživa protahují ušima jehel ze šicích strojů a bohužel i ušima dívek a ještě se pohoršují a dušují, že právě "toto" není nic jiného než ta jediná a pravá a umělecká pravda. Mrkl jsem se opatrně na Joriku, ale tvářila se dost zaujatě a dlaně jí volně ležely na stehnech. Nadále poslouchala, což už dneska mladí neumí
Ellery se pousmál, jenže jaksi pochmurně: „Víte, bylo to v poledne. A všude okolo mne panoval těžký, řekl bych až mrtvolný klid. Něco jako ticho před bouří, něco JAKO POLEDNE NA HŘBITOVĚ. Znáte, ne? Taková tichá hrůza. A to na mne, na mou duši, moc a moc zapůsobilo. MAGICKÁ MOC MÍSTA. A  zahrada je hrozně zarostlá a hluboká."
„Hluboká?" zopakovala pochmurně Jorika. „Urychli to, Ellery, ano?" Přikývl. „Zacílil jsem proud ze spraye i na tuto novou mravenčí stezku a pustil se zahradou podle ní. Co dál? Obklopily mě přízraky. Lesní stromy. Upíři. Max Schreck. A po chvíli chůze jsem se už docela ponořil do věčně zvlhlých houštin náležejících vlkodlakům. Ta zahrada je vám opravdu úplně zanedbaná, víte?"
„Když je neokopáváš,“ odbila ho. „A dál?"
„Jak jsem se tak prodíral mezi keři, vysoká tráva mi pojednou dosáhla až do pasu a zaživa mě pohřbívala, šimrala. Pomalu, ale pak rychleji a rychleji. Jako ti mravenci. A byla tak seschlá! Tak MRTVOLNÁ. A ten jemný pach a dech stvolů. Pod nohama mi hrubě praštěly uhynulé, ulámané větve, tak černě stočené a pavoučí, zatímco jejich prozatím živé sestry se mi pokoušely vydloubnout oči z důlků. Naštěstí marně. Ještě jsem viděl, i když příšeří bylo nazelenalé jako tůň. Tak podobně si představuji ovzduší pralesa v povodí Amazonky. Pronikal jsem hloub… a hloub… a byl vzrušený a ani dusno skleníku mě nezastavilo. ODBILO POLEDNE ÚDĚSU. Tu rezavou pásku jsem jako zázrakem pořád rozeznával pod botami a likvidoval jsem brutálně veškerý čilý pohyb na ní. Proč ale vlastně? A proč jsem šel stále dál? Nevím. Už nevím - a všecko bylo jako v mlze a snad jsem si ani nevšiml, že během toho bezuzdného vraždění sestupuji hloub a hloub do úlické úžlabiny. A víte, nikdy jsem tam předtím ještě nebyl. Nikdy tak daleko. A nikdy až tam NA KONCI.“
Dívali jsme se na něj.
„Anebo snad byl? Zatrnulo mi. Ne! Leda ve snu. Ale ve skutečnosti? Nikdy. Potom jsem došel AŽ TAM DOZADU, ale ještě nebyl konec. A byl tam už vůbec někdy někdo? Šel jsem a jako by se tou neproniknutelnou, mdle ztěžklou vegetací přede mnou ještě nikdy žádný jiný jiný Livingstone neprodíral. Oněmi místy. Jo. Tak podobně mohl zmizet i legendární plukovník Fawcett! I o něm jsem zrovna nedávno něco psal, ale teď byl daleko. On i stůl. Daleko. Zdálo se mi, že snad sestupuji až do nitra země. Burroughsův Pellucidar a já v pitomé roli prvního objevitele a dobyvatele a já jako nálezce NEZNÁMÉHO SVĚTA, SVĚTA TAM ZA HOUŠTINAMI.
Ale nebylo to k smíchu, věřte mi. Cítil jsem i smrtelně vážné okouzlení zvědavého chlapce, skoro už zapomenuté. Měl jsem pocit, že zůstalo pohřbené za hračkami - a ono zatím... Znova přišlo. A vevalilo se do mne jako se valí krev do žil, můj bože. Bylo tady. Zase. A O TO ŠLO.
Ale jen díky mravenčení jsem tady, pochopil jsem najednou. A jak se mi zítra bude psát! Tedy… Vrátím-li se vůbec.
Zároveň jsem totiž pojednou pocítil i jakousi těžkou a jako by až hnilobnou sklíčenost, nebo jak to jinak vyjádřit? Snad tu tíseň vyvolal všudypřítomný zápach tlejícího listí, které se rozpadalo přímo pod mýma nohama? Kdo ví. Šel jsem prostě dál po tom listí a za mravenci a pravěkem, v přítmí a trní jako poloviční slepec. Vliv prostředí na mne byl ale příšerný a věděl už jsem to. Přesto… Kupředu! Upíral jsem zrak na zem, abych i co nejpřesněji zasahoval a vraždil NIKDY NIKDE nekončící proud života, a jak jsem byl skloněn, ani jsem si nevšiml, že stojím před nějakou zdí. Totiž… U STĚNY CHATRČE. Té chatrče tam vzadu."
„A dál?" broukla už skoro mechanicky Jorika.
„Zrezivělá, živá stuha u mých nohou se zničehonic lámala a stoupala vzhůru po té zdi a po mechem pokrytém, zelenkavém prkně. Stál jsem u chatrče děsu, jako by se nechumelilo, ale pak... Ne! Opařilo mě to, ten pohled, protože ve výši mých očí VISELA NA ZDI USMÍVAJÍCÍ SE TVÁŘ.
Pokračování příště


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.4554 s