Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je středa 15.7.2020, svátek má Jindřich 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 501
Registrovaní čtenáři: 508
Publikovaných článků: 12915
Komentářů: 11144


Měření



Hvízdající chatrč (II)

18.12.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Druhý ze tří stavů hrůzy

13.
Vtom došla pěna proti mravencům. A divné: jako by mě sem ta zvířátka z kosmu přilákala schválně. Ledový mráz se roztočil kdesi v oblasti mé páteře a ve spirále bolesti se zvnitřku dotkl veškerých konečků mých prstů na rukou i na nohou. Běda! Ta maska až příliš dokonale napodobuje lidský obličej. Jenom jsem ještě nevěděl čí.
Ale copak se koukám na nějaký posmrtný odlitek? Ne. Na místě bělostné sádry se na mě přece se zdi usmívalo bělošedé stříbro. Vypukliny masky plasticky vystupovaly ven do zahrady, a přestože byla tak světlá, napadlo mě: Ztělesněné peklo.
A taky mě napadlo: Plastický je dnes i chichot. Měl jsem ten hrůzný dojem. A že se to na mne dívá, že se to mnou živí, že mě ta entita ubírá. Ale kdo je to, vlastně? Upír této zahrady?
Upír mé vlastní podstaty? Kdyby tam byl, musel by ovšem zůstávat jaksi zarostlý až do nejhlubších hlubin tohoto hnijícího dřeva. Viděl jsem dobře a do prostoru se šklíbily netvorovy rty a nos i víčka a vypouklé tváře i oči, i když… Ne. Místo očí zely v masce otvory a proud mravenců se před nimi rozštěpoval. Část říčky mizela v ústech jako odporná pochutina, zbylé dva proudy se čile nořily do očí. Do obou. Hotový Salvador Dalí, pomyslil jsem si. A stál jako moucha ubohosti před tím obrazem. Osaměle, němý, až po pás ve vysoké trávě, a ta se bujně vlnila, ale nezdálo se mi, že by se mezitím zvedl vítr. Taky divné. I ticho bylo naprosté a já... Civěl jsem na MASKU jako z nebe spadlý a ne, já neměl až do té chvíle ani tušení, že by se v zahradě NĚCO JÍ PODOBNÉHO nalézalo. Pronajal jsem ten dům od starého krejčího, který potom odcestoval do Panamy, a teď jsem tu stál jako u vidění. Úlekem pozbyl jsem najednou veškerou naději, ale i nenávist k mravencům, a na chvíli jsem dokonce zapomněl na podivný řetízek jejich těl, který jako oprátka už dávno obepjal dům toho krejčího, chci říct můj. Východisko oprátky, která byla i lasem, existovalo přitom právě tady, v ÚSTECH STŘÍBRNÉ MASKY, která snad připutovala z vesmíru. Stál jsem tam a najednou dával za pravdu i známé teorii, podle které jsou mravenci jenom součástkami jediného, zato však úděsně mocného organismu, a překonal jsem v tu chvíli vrozenou arachnofobii, klidně natáhl ruku a CHTĚL sejmout masku se stěny. Tu se to stalo! Jako by  zahradou zazněl tenoulinký hvizd.
Poprvé.
14.
Tráva se vzdula. Anebo to byl přelud? Za OKNEM CHATRČE se rýsovala nejasná silueta. Čeho, čeho? Podíval jsem se lépe. Viděl jenom staré pavučiny. Bylo to divné poledne.
Ale pokračovalo ještě divněji. Pavučiny splývaly z okenních rámů a tam vevnitř se zdály být pokryty mnohaletým nánosem prachu. Na náměstí ovšem najdete sympatičtější prach. Tenhle byl zvětralý a patřil démonům. Ale na mně ještě neležel, a tak jsem rázně přikročil k činu. Ke zdi. A vrazil jsem šeredě prsty do očí. Do úst. Jako bojovník s neznámem.
Ublížil jsem v tu chvíli bezdůvodně stříbrné masce.
Mělo se mi to vymstít.“
„A jinam to nešlo? A co dál?" zeptala se Jorika takovým tónem, aby rozrušeného Elleryho povzbudila. Což on, pravda, často potřeboval.
Řekl: „Následující můj úděs byl tichý a pro mne úplně nový. Prazvláštní a jako by varovný hvizd zněl dál, ale zanikal již... a zanikal, jako v té naprosté hlubině zahrady, anebo spíš nějaké zahradní studny.
Anebo se mi už od počátku jenom zdál? Možná. Ale někde v uchu mi rozhodně něco stále a vytrvale zvonilo, víte, asi jako by na mne kdosi intenzivně vzpomínal."
„Asi jsem to byla já. Anebo Sandy. Vzpomeň na tu pravou - a vždycky takové zvonění přestane," zarecitovala skoro Jorika, ale jen tak potichoučku a najednou jako nějaká pokorná pavoučice.
„Na tu pravou? Joriko, já v tu chvíli dokázal myslet už jenom a jenom na masku. Hypnotizovala mne. Díval jsem se do ní jako otrok. A ta tvář byla TAK jemná, tak lesklá. Bože můj..."
„Uklidni se,“ upokojila dramatizátora věcně. „Byla to prostě tvář." Vstala, už ji asi začínal bolet zadek, přecházela se založenýma rukama po pokoji a pravděpodobně litovala, že se právě předevčírem „navždycky" vzdala kouření.
„Dál? Povídej."
„Na povrchu masky se nedokázal zachytit ani jediný mravenec. Ani jediný z magického proudu. Držel jsem ten hrůzný obličej najednou v ruce, obrátil ho, jako bych se chtěl podívat na nějaké šlachy uvnitř, nevím, a s odporem jsem upustil tu věc do trávy. Vnitřek hrozné tváře byl doslova vystlán živými mravenci a jejich velikými bílými larvami." Odmlčel se.
Jorika řekla: „Taky někteří lidé nosí na tváři celý život neviditelné závoje. Obličeje jiných bláznů jsou zase takhle vystlány. Zevnitř.“ Filozofovala, ačkoli byla půvabná. Smrtící kombinace! Mudrovala, jak bylo už jejím zvykem, ale Ellery nereagoval. Řekl: „V masce snad sídlilo celé mraveniště. Královna a její štáb. Centrála energie. Světa.“
„Aha." A moc mu asi nevěřila. Já taky ne. Pokračoval těmito slovy: „Pak jsem se podíval na stěnu, kde maska předtím visela, a na mou duši, uviděl jsem malinký otvor. Jako pro blechy. A zrovna jako prve tady doma ve zdi. Co se dělo tam? Živoucí proud křehkých tělíček se do té díry dál a dál a nerušeně propadal. Cesta tedy ještě pokračuje.
Pomyslil jsem si to. Lezli dovnitř. Tam do nitra chatrče. Mám vstoupit jako otrok za nimi?
„Šels?" vyzvídala Jorika. Zastavila se.
„Šel. Ale co mne tam čeká? ptal jsem se. A neměl ponětí, jenže přijít na kloub neznámu tajemství jsem chtěl a musel, to snad oba uznáte."
„Já na tom, Ellery, nic tak tajemného nevidím," posadila se. „Nevíte, jak dopadl hokej?"
Asi ji nevnímal. „Ještě předtím jsem ale znovu věnoval pozornost odmrštěné masce. Klidně mi odpočívala u boty. Kukly se zčásti vysypaly do trávy, pár mravenců se ale najednou vrhlo na mé kalhoty a hbitě šplhali. Jiní okolo po stéblech. Všecky jsem setřásl a do stříbrného obličeje s chutí kopl. Tumáš, hnuse! A znovu, už jen zlehka, abych masku zbavil obyvatel a mohl ji znovu bezpečně uchopit. Pokusil jsem se o to, když...
Výsměšně se na mne usmála strnulými rty.
15.
Aspoň mi to tak připadalo. V úplném děsu jsem odvrátil oči a ty viděly znovu pavučinové okno. Vteřinu, dvě jsem váhal a potom čelo přitiskl na skleněnou tabuli, i když divně šupinatou. A díval jsem se skrz. Skrz to sklo, skrz ty cáry rozedraných pavučin… a něco tam stálo, něco pitoreskního, přibližně uprostřed té místnosti. Ale co to je? Co…?
Zničehonic se mi vrátilo zvonění v uších. Sílilo. Přepadl mě taky zvláštní pocit, jako by se to zvonění začalo rafinovaně přemísťovat z nitra mé vlastní hlavy až někam do středu čela a čelem do studeného skla a tou tabulí právě TAM DOVNITŘ. Už to ale nebylo zvonění.
Zase jen hvízdání.
A ne obyčejné. Ne takové, jaké vydáte lehce našpulenými rty. Chvěl se v něm jakýsi zlovolný rytmus a ještě cosi příšerně mi povědomého a známého. Co? Věci, se kterými jsem se setkal už vícekrát, ale vy dva jakbysmet. Bylo to i zurčení. Chvílemi potůček, ale NEBYL to potůček. Už-už jsem byl u pochopení, ale nepochopil. Ne, nedokázal jsem si původce zvuku vybavit a hledaje odpověď, díval se tázavě na tu stříbrnou masku a ona se… Ne, neušklíbla se jako piková dáma v té povídce, ale stále se kamenně usmívala a zlé rty modelovaly grimasu, která – a to najednou věděl – vládla zahradě a chatrči už od nepaměti.
Snad od počátku vesmíru. Ztvrdlá grimasa a úplně bez pohybu a jak jsem se tak na masku díval, hypnotizován stříbrem, jak jsem tam stál, až docela vzadu, až v hloubi té pustě polední zahrady, tam u okna chatrče, po pás v trávě, která se co chvíli bouřlivě rozvlnila, jak jsem tam tak stál, přepadla mě konečně strašná, nevyjádřitelná hrůza a já se otočil a dal na šílený úprk tou zahradou s pomyšlením:  Jen pryč, jen pryč od oné boudy hrůzy!
Ale jak jsem se rozběhl, ta tráva ožila a běda mi, rozvlnila se jako moře hadů, úponky se po mně bleskurychle natahovaly, jak mi aspoň připadalo, a strhávaly mě při každém skoku zpátky a zpátky a země, ta pode mnou snad sama utíkala dozadu a vlnila se jako létající koberec. A větve? Ty mne šlehaly po ramenou a po tvářích a zase útočily na oči, jako ti mravenci, kteří ještě před chvílí pronikali do očí obličeje na zdi.
Toho obličeje, který jsem ale stále pevně držel. Který jsem nepustil, který už byl můj. Otrok. Aspoň jsem si to myslel. A já se zase stal uhánějícím zlodějem té zahradní masky, zlodějem v zahradě o polednách.
Ne, ani při tak zběsilém útěku mi nevyklouzla z prstů a pověsil jsem ji potom tamhle. Jako maskota, chápete? Dobyl jsem si tu masku na vlastní zahradě, tam až na konci, i když jako Pizarro Peru.“ Ušklíbl se. „A byla od té chvíle můj talisman."
"Už není?“
Ellery Harkins jenom zoufale opokrčil rameny. „Zklamal jsem se v ní. Vkládal do té tváře něco, co za ní nikdy nebylo. Nějakou dobu visela na zdi, ale nedělalo to dobrotu. Dokonce ani ne hodinám." Přejel si rukou po čele. „Zastavovaly se. Od té doby se mi nebylo dobře. Děly se tady divné věci, tak jsem masku nakonec radši sundal a odnesl." Unaveně zmlkl.
16.
 „Cože?“ zeptala se Jorika. „Ty jsi tu masku nakonec vrátil zpátky?"
Ellery zkroušeně přikývl. Stísněně.
„Víte, měl jsem pocit, že bych ji měl vrátit tam, kam patří. To znamenalo jediné. VRÁTIT KLENOT ZAHRADĚ. Chatrči."
„Dal jsi masku zase na stěnu?" vzhlédla znepokojeně od konečků svých modře lakovaných nehtů. Elleryho zuby se křečovitě zahryzl do spodního rtu, jako by mu před očima defilovalo něco strašného. Snad ve vzpomínce? „Joriko. Nebudeš mi to věřit, ale nakonec jsem ten obličej zavěsil pokorně přesně na totéž místo, ze kterého jsem ho sundal." Chvíli bylo ticho. Chatrč rezonovala také v mojí fantazii. A její genius loci.
„Doufám, že ses při té příležitosti aspoň konečně podíval do tý boudy dovnitř,"  zabručel jsem.
„Do hvízdající chatrče?“
Oba dva nás napjatě pozoroval. Byl jako šelma. Měl nás opravdu rád, anebo se nás víc bál? Obojí? Pro nás dva byl záhadou. Přítelem ale taky. Jorika proti němu seděla vzpřímená a hořela netrpělivostí. Nebo co je to s ní? O čem ona sní?
Chce už domů?
Dívali jsme se na Joriku. Zřetelně opakovala: „No tak, Ellery. Už ses vůbec někdy podíval dovnitř do té chatrče na konci zahrady?"
"Ještě nikdy ne."
„A kdy tedy? Hm." Kousla se taky do rtu. „Kdy se to stane?“ Najednou byla zase velmi neklidná. On ale nerozhodný. Měl některé vlastnosti jinochů a nepochybně zdaleka ve všem nedozrál, i když zrovna Jorika se mu bezpochyby líbila. To jsem věděl.
„Jednou snad," zabreptal.
„Jednou?" vychrlila ze sebe. „A proč ne teď?" Nikdy neodkládala věci na zítřek, to už jsem věděl dávno. PROČ NE HNED? Aniž to Jorika tušila, vyřkla větu, která nikdy neměla překročit práh jejích úst.
17.
Ellery Harkins na Joriku pohlédl skoro zděšeně, asi jako by ho nutila, aby připravil nějakou složitou polévku. Anebo dívku o panenství. Díval se na Joriku a ona své vlasy nosila obvykle rozpuštěné, ale ten den byly opravdu dlouhé a snad ještě hebčí než pavučiny na bocích hvízdající chatrči. Její boky měly ladnou křivku a disponovala hlubokýma, byť úzkýma očima. Každé se zdálo být jako nějaká studna, z níž to možná taky hvízdalo. A muselo jí do nich snad cosi spadnout, ne? A vězet tam, až na dně. Prach to ale zaručeně nebyl.
Jaká Jorika vůbec byla? Proč je tu s námi? Málokdy doopravdy známe i toho, s nímž žijeme, a díval jsem se na ni. Měla pověst nejstatečnějšího děvčete v okolí, jak o ní aspoň psával Ellery ve svých příbězích, a honosila se tou pověstí už ve chvíli, kdy jsem ji našel… A když jsem se s ní seznamoval, nebyla dávno včerejší a hodně znala a jako já, ani Ellery z ní později nedokázal odtrhnout oči. Bývá těžké vzdát se pohledu. To aspoň psával do svých braků, ale přece se jeho panenky nakonec zachytily aspoň ciferníku vyřezávaných hodin. Byla už skoro půlnoc.
Bledá skvrna vedle hodin se pitvorně šklíbila. Škvíra škvír pod nedalekou roletou ještě pitvorněji.
„Proč ne hned?"zopakoval Ellery chraplavě. „Znáte mne. Nejsem strašpytel. Ale ani za boha živého bych teďka v noci nevkročil do své zahrady."
Takového Elleryho jsem ještě neznal a musel jsem se napít. Kradmo jsem znova pohlédl na Joriku. Jeho reakce na její výzvu byla přehnaná i patetická, zrovna jako předchozí vyprávění. Teatrální autor hororů, tak co byste čekali. Patřil do divadla. Do rozhlasu. Do kina. A co jestli to všechno jenom hraje a tahá nás za nosy? Přitažlivá Jorika si na ten svůj nosánek dokonce sáhla.
Taháš? ptal jsem se.
„Tak to by snad pro dnešek stačilo, půjdeme," řekla najednou Jorika.
Mlčel. Nezdržoval nás. Dodala: „ALE JASNĚ ŽE TO VEMEME  OKLIKOU OKOLO CHATRČE."
18.
Ellery v tichu postavil na stůl sklenici. „Joriko. Ne, to vás nesmí ani napadnout."
„Už se stalo,“ odsekla. „Ostatně ti něco povím."
„Joriko…“
Ucpala mu dlaní ústa. „Milánku, nepatřím mezi ty, které si nechávají věšet bulíky na nos. Tak zadrž. Mně je náhodou tato rádoby temná záhada dávno jasnější než měsíc. Chtěls nás vylekat. Anebo mi dokázat, že je něco na tvých teoriích o strachu, aspoň chloupek pravdy. Fájn. Okay. Ale pocity hrůzy, to bývají stejnak jenom okamžíčky. Víš? Nepřetrvají. Leda u dětí, to já znám, takže strach nakonec nikdy není silnější než zdravý rozum a bát se, je opravdu ukrutná hloupost. Kdepák! Na mne jseš zkrátka krátkej, holenku. Já se hned tak něčeho nevyděsím. Mne jenom tak neopiješ rohlíkem, bambulo povídavý. Ro-zu-mě-no? A nezaleknu se rozhodně ani nějaké pitomé plechové masky."
„Plechové? Ale ona je opravdu ze stříbra."
Z jeho tváře jsem bohužel stále nedokázal vyčíst, zda si před chvílí vymýšlel a hrál s námi potměšilou hru, nebo zda máme brát groteskní vyprávění vážně. Vzal jsem Joriku za ruku a druhou podal Ellerymu: „Měj se!"
Nereagoval - a Jorika mi stiskla rameno. „Moment. Přece jsem řekla, že se neleknu. Že se nepolekám nějaký pitomý stříbrný masky. Řekla? Řekla! Tak to i dokážu." Ještě pokračovala, víno jí asi stouplo do hlavy a ještě o coul výš než jindy. Chtěla to doopravdy vzít zahradou. „Hele, nech mne, jo? Tak půjdu sama."
Objal jsem ji. „Joriko, pojďme domů, prosím. Už je pozdě."
„Spíš brzy. Ach, Sandy, to by Viktor nikdy neřekl. On by se nebál, ale ty máš strach!“
Viktor Steinbach, to byl ještě jiný náš kamarád. Vtom jako by přímo za mnou něco zahvízdlo. Vyděšen, i když ne k smrti, táhl jsem Elleryho lásku (a svou) ke dveřím, když tu vstal.
Jorika se mi vymanila ze sevření. Nerudně řekla: „Pusť! Jestli si myslíš, že jsem se opila, tak to se šeredně pleteš. Moc dobře vím, co chci, a vždycky jsem to věděla. Já tam prostě musíme dojít."
Paličatá, umanutá beranice. Ne nadarmo se narodila v sobotu dne prvního dubna.
19.
„Pánové?"
„Ano?“ Řekli jsme to skoro dvojhlasně.
Oznámila nám: „Stavte se třeba na hlavu, jo, ale já chci dojít pro tu zatracenou masku a odhalit tajemství vesmíru a hvězdných válek." Následoval smích.
Podívali jsme se na sebe. Hm. Tuhle kytku asi nebudu muset konejšit. „Dobře, Joriko,“ řekl jsem. „Dobře, král Dobře a ať je tedy po tvém a nemusíš se ihned rozhořčovat. Vezmeme to tedy domů okolo chatrče a poohlédneme se po stříbrné masce, která nepřináší nic dobrého. Máš to mít, tu výpravu do lesů.“
„Do zahrad. Jenom do zahrad.“
Rádoby srdnatě jsem se rozesmál, ale ve skutečnosti ve mně poskakovala jako pingpongový míček dost mrňavá dušička.
Ellery zatím odevzdaně přešel k psacímu stolu a na mou duši, byl ve tváři bledý zrovna jako skvrna nad jeho hlavou. Připadali jsme si s Jorikou jako v jeho románu. „Jdeme,“ řekl.
„Ne, tak to neuděláme. Uděláme to jinak, pánové. Rozdělíme se. Ty tu na mne, miláčku, počkáš s Ellerym a já si zaběhnu travou k chatrči. Sama.“
„Sama?“
„Sejmu se stěny masku, zanechám jako důkaz bobříka odvahy otisky prstů na prkně a neocitnu-li se zásahem vyšší moci na žádném prkně sama, zase se k vám vrátím." A překrásně se usmála. "Už se těšíte?“
„Jistě, ale…“
„Neboj, Sandy, žádný strach. Živá, zdravá a neporušená."
20.
Sledoval jsem Joriku sklesle. Ne, nešlo to vyhrát. Byla až zoufale štíhlá a zoufale klidná. S rozpaky jsem hleděl do jejích zvláštních očí a zase už pošetile přemítal, co to v nich jenom leží, když ne prach? A které vzdálené země? A kde se za těma očima a kde pod tím jemným čelem se asi líhnou mravenci jejích střelených nápadů? Ne, nechápal jsem tu věc ani trochu. Vtom přistoupila těsně k Ellerymu.
„Možná to jen tak uděláš – a ani tam nedojdeš,“ vyhrkl.
„Dojdu, pse. Nechci vás balamutit. Platí?"
„Tak fajn." A zamyšleně jí podal ruku. Vyrazila.
Chtěla se okolo mne prosmeknout a jít ven do tmy, ale zachytil jsem ji, tedy aspoň za konečky vlasů a prstů. „Poslyš, Joriko, nechoď tam, prosím tě. Já ti tu tvou odvahu věřím, a to úplně, ale... Už to stačí. Ne? Nesmíš se vystavovat žádnému nebezpečí."
Očividně nechápala, o jakém nebezpečí blábolím. Nutno říct, že jsem to úplně nechápal ani já. Zato instinkt…
„Čekám snad miminko?“
„Zatím asi ne.“
„Vidíš. Takže tvoje chyba. A copak tě tady Ellery svýma historkama opravdu tak vyděsil? Bylo na jeho zážitku u chatrče snad něco nadpřirozeného? Náš přítel má jenom chorobně bujnou fantazii - a to je to celé. Vidí přízraky zahrad. I na plochách, kde rostou samé konvalinky. To jistě přijde vhod u psacího stolu při vymýšlení napínavých povídek, anebo při popíjení s přáteli a tlachání, ale v normální skutečnosti to nemá místo. Psaní hororů a detektivek, to je jedna věc, ale svět okolo nás je věc druhá.“ Přejela si hranou dlaně po obnažené paži. „Sandy, počkejte tady. O mne se nemusíš bát. Už nikdy. Ani dneska tedy ne.“ Pootočila se k Ellerymu: „Nic ve zlém, brachu, ale skutečně si myslím, že SVOU chatrč děsně dramatizuješ.“ A mířila ke dveřím. „Zítra ráno za světla," ušklíbla se s lehounkou ironií, „se tam, Ellery, odvážíte i vy a můžeme dát masku podruhé zpátky, pokud se tedy domníváte, že TAM TA STRAŠNÁ HLAVA má strašit komáry a mravence až do soudného dne."
„Já si myslím, že má!“ Ellery se najednou zdál být docela klidný. Jeho tvář se zase stala obličejem dlouholetého hráče pokeru a mně se vybavil ten jeho karetní sen o mně a o Jorice. Ne, nikdy jsem se v Ellerym docela nevyznal a toho osudného dne po půlnoci už vůbec. Ani trochu.
Byl pokladnicí vnitřních záhad.
21.
„Stejně mám o tebe strach," zachytil jsem u dveří svou lehounkou Joriku, „a nepustím tě TAM samotnou."
„Budeš muset!" Pak se ale kratičce zamyslila. „Jinak je mezi námi konec."
Nemyslela to vážně, ale neznělo to pěkně.
"Počkej, ty hloupá. Já tam chci bojovat s tebou!"
„Vy-lou-če-no! A nebude s čím bojovat"
„Nemluvím teď o přízracích. Co když se tam usídlili nějací kriminálníci. Anebo tuláci?“
Na to odpověděla sprostě.
„Ale proč tam nemůžu jít s tebou, Joriko? Pročpak ne?"
„Copak jsme neposlouchali Elleryho? Co to vykládal o lidských zkušenostech se strachem? O lidech, kteří v životě neprožili SKUTEČNOU, pravou hrůzu? A kteří se nikdy nedostali do situace, kdy by se chvěli strachy, hrůzou docela sami uprostřed cizí, neznámé zahrady. Kteří by stáli tváří v tvář NĚČEMU, co se vymyká všem dosavadním jejich zkušenostem, a odkázáni jenom sami na sebe? Sandy! Já si to chci zkusit. Jaké to je.“
„Lepší než sex to nebude.“
Neodpověděla hned. „Před chvílí jsem se mýlila, když jsem tvrdila, že už jsem poznala strach. Ano, jistě, poznala. Pochopila jsem, co je bát se o tebe. Tohle bude něco jiného!"
„Horšího. Někdo tě může pořezat.“
„Nejsem úplně neozbrojena, jak asi víš. A uvěřila jsem, že existuje i jinačí hrůza, než ta obvyklá. Prapůvodní hrůza… a živočišná. Jak tu před vámi stojím, nejsem si jistá, jestli už vím, o co při ní jde. Víš? A tak to chci zkusit!"
Musel jsem se chvílemi chtě nechtě dívat i na Elleryho. Bože! Už nejen poker face. Vždyť on se nám smál. I když skrytě. On Ivinku dostal. ON JI NAČAPAL. Anebo se pletu? Stál tam a jaksi flegmaticky se před sebe díval, aniž ale bylo jasné, zda nám vůbec naslouchá. Daleko pravděpodobnějším se mi zdálo, že už v duchu už zase splétá pošetile fantaskní horor. Ostatně, nebylo možno mu nic vyčítat, protože podle všeho žil jenom z honorářů. To já byl poštovním zaměstnancem. On už dávno ne.
22.
Když Jorika domluvila, odhrnula trochu teatrálně své hebké vlasy z čela a v nepřímém osvětlení vypadala jako vždycky ještě přitažlivěji. Díval jsem se na ni a dobře věděl, že od jejího rozhodnutí ji nemůže nic odvrátit. V tom byla jako Hitler. A vždycky to s ní takové bylo.  A tak si půjde a tam kdesi uprostřed zahrady ji TO tedy POTKÁ.
To potká.
Tam kdesi uprostřed mé hlavy mi však nepřestávala zvonit Joričina slova, pronesená s TAKOVOU jistotou. „Bát se je hloupost a není čeho a není proč..." A nemáme důvod obávat se ani minulosti, ani přítomnosti, která neexistuje, a snad ani budoucnosti.
Tedy až dokud nepřiletí raketa, pomyslil jsem si a znovu pohlédl na Ellerryho. TO ON JORIKU OVLIVNIL! blesklo mnou. Možná že záměrně. A stál mezi námi. Jako mrtvý mezi dvěma živými. Stále ještě velmi klidný, ale velice bledý. Až když opravdu domluvila (howgh), hnul se. „Nechceš si to, Joriko, ještě rozmyslet?"
Přál bych vám slyšet jeho tón. Jak jen byl na oko (anebo opravdu?) spořádaný. Ale já to už věděl jistě. On ji ve skutečnosti nechce varovat. To PROTO nás pozval. To proto teď nezní jeho slova ale ani trochu přesvědčivě!
Teatrálně řekla: „Já nikdy neměním svá rozhodnutí, Ellery. A to ti Sandy dotvrdí!"
„No…, jak tedy myslíte, markýzo.“
Kromě toho lhala.
„Tady je baterka!" uslyšel jsem pak jako ve snách Elleryho stále vstřícnější hlas. Páni! Už byl tedy připraven! Určitě se jenom dělá tím prosťáčkem.
Jorika se baterky chopila jako pistole. A lačně. Chňap. Chtěla vzít za kliku, ale já jsem vzal za kliku: „Nejdřív já." A oba jsme vyšli ven.
23.
Vyšli jsme ze světla do tmy. Obklopila nás noc. Stáli jsme na zápraží a vzduch byl nasáklý pachem tlejícího listí. Oblohu zastíraly nehybně kalné mraky ututlaného, ale zlověstného smíchu. ZLO EXISTUJE, tak kalná byla jejich pravda. Zlo. Ta zkalená protiváha Pána Boha. Najednou jsem o něm věděl docela jistě, v tu noc. A prsty větví se takřka dotýkaly našich tváří, protože dům se chvěl v obklíčení stromů. JAKO BÝVAL OBKLÍČEN I MRAVENCI Z KOSMU.
Dívali jsme se do tmy a nejasná stezka mizela v mokvajícím tunelu, jehož stěnami byla na počátku ostřice, ale dál už démoni. Keře zahrady se ani nepohnuly. TADY VENKU bylo najednou VŠECHNO JINAK. A že jen malé děti se bojí tmy? Ne, nestáli jste nikdy na mém místě. S Jorikou. Slova, která jsme ještě před chvílí vznosně pronášeli v teple, tady venku už v našich vzpomínkách neobsahovala ani špetku ironie. Naopak získala váhu a chrabrá (že prý) Jorika se ke mně přitiskla.
Cítil jsem, jak se chvěje. Opravdu. Taky Elleryho domek nějak mravenčil. A co on? Byl opravdu taky tak usedlý?
„Vidíš? Přece máš strach," řekl jsem nezávazně.
Zavrtěla půvabně hlavou a mezi tlející listy pronikla sladká vůně jejích vlasů. „Ani trochu. Jen mi je zima." Choulila se. A já si vzpomněl na Perglu.
Kde asi loví? A co? A kdo uloví Joriku? A proč se nám Pergla jemně neotírá o kotníky?
„Zima? Tak pojď zpátky! Jedeme domů, Joriko, já tě mám strašně moc rád, i když o tom skoro nikdy nemluvím. Nikdy tě nepustím do té prázdnoty.“ Líbal jsem ji, snažil se ji za každou cenu přivést k rozumu, ale toho se obvykle dosahuje právě opačným způsobem. Už jen vím, že mi na rozloučenou řekla: „Já tě mám taky moc ráda, Sandy, ale pochop, tohle si musím zkusit. Už jsem se rozhodla a vždycky bych si připadala jako zbabělec a sotva bych dokázala položit věneček k Foglarovu hrobu."
„Aha.“
„A podívat se vynálezci bobříka odvahy do očí.“
S těmi slovy se mi vytrhla a hup a skok, Jorika seskočila do trávy jako srna a tráva jí sahala až po kolena. A já: „Ale dál to bude perné!“
Odcházela. Tam dál se v travách utopí, ale baterku svírala pevně. Mířila přímo do nitra zahrady a rychle se od nás vzdalovala. Běda. Něco tím končilo. Náš vztah snad ne. Tušil jsem spíš nastávající konec Elleryho literární tvorby, ale nechápu proč...
24.
Zvuky Joričiných kroků šustivě zanikaly v tichu podzimní noci. Stál jsem v osvětleném obdélníku dveří a smutně se za krásnou dívkou díval. Krásná jako z Poea, napadlo mne.
Ale toto nebyl Poe, toto bylo melodrama. Díval jsem se za ní ale jako pitomec. Kdyby mne jednou opouštěla, vypadalo by možná dost podobně. Bude vypadat.
A co milujeme, o to se bojíme. O co se bojíme, chráníme. Joriku jsem najednou nechránil. Že jsem ji prý nesměl chránit. Ach, ano, ale proč, proč jsem se nepostavil její vůli?
Odešla, a prý že to bude na chvíli. Na chvíli. Chvíle někdy trvají léta. Správně jsem to tušil. Ale u obrovského trnkového keře se ještě jednou zastavila a ohlédla. „Nebojte se, vy dva. Budu taky zpátky jedna dvě."
Umíráček by nezazněl méně vesele, než ten čistě zvonivý hlas. Zmizela. Tam za tou trnkou.
UŽ BYLA V ZAHRADĚ. Tu větu do mne vyšívaly větve stromů. Ale v zahradě tmy a tlení. V zahradě skrytého zla. Otočil jsem se na patě a vešel zpátky do domu. Ellery seděl strnule na obvyklém místě, to jest přímo pod vyřezávanými hodinami, a na mou duši: horečně psal.
Vůbec můj návrat nezaregistroval. Vedle jeho ruky stála nedopitá sklenice. Posadil jsem se k jídelnímu stolu a to znamenalo i před malou rybí kostru, ale jediný pohled do štěrbiny pod roletou mě zase rázem postavil na nohy. „Ellery!“
Zůstával klidný. Psal - a psal. Až se hory zelenaly. „Když nepracuji, necítím že žiji," jak říkával Jules Verne. Ušklíbl jsem se. A myslel radši na Joriku. „To popisuješ její útrapy? Nezapomeň na skřipec. A kde je Pergla?“ Jeho kočka a Jorika mi ve snu splynuly a staly se na chvíli jedinou pružnou bytostí. TŘEBA SE ZROVINKA POTKALY! blesklo mnou. TAM NĚKDE V TRÁVĚ.
Anebo to PRVE na parapetu nebyla kočka?
25.
Začal jsem neklidně přecházet po místnosti. Jako prve Jorika. Chodil jsem sem a tam a koberec vcelku dokonale tlumil ty kroky. Jenom Elleryho pero skřípělo. Hodiny tikaly. Několikrát jsem k nim netrpělivě vzhlédl. Od chvíle, kdy se nám Jorika vytratila, neuběhlo ještě ani pět minut, ale už mi připadalo, že čekám hodinu. Čas ubíhá různě.
Znova jsem si uvědomil, jak mi na Jorice záleží. Ne. TEPRVE TEĎ mi to poprvé řádně došlo. Až teď, kdy je Jorika v nebezpečí. Tuláci… Zloději… Vrazi… V chatrči… Strnul jsem.
Stál jsem sklesle. Vše, co lásce překáží, ji prý posiluje! Nevím. Najednou mi ticho domu ztěžklo. A ještě houstlo. Všiml jsem si znovu Elleryho, protože přestal psát. „Kdy už si koupíš počítač?“
Neodpověděl. Už mne hodnou chvíli pobaveně pozoroval a já bloud již zase škobrtavě přecházel. Pak jsem se ale vztekle zastavil: „Tak co? Spokojen?"
Ellery Harkins byl nepochybně snílek a samotář. Jistě i trochu divný patron, ale nikdy jsem ho nebral s představou, že by mohl být i výrazněji nezodpovědný anebo přímo nebezpečný. Stál jsem tam a díval jsem se na něj. On sotva znatelně pokrčil rameny. Usmál se: „Bude to pro ni zajímavá zkušenost."
Neřáde! V jeho srdci nemohlo být více citu než ve dvaceti krychlových centimetrech plsti. Věřil bych tomu, kdybych se už několikrát v životě nepřesvědčil o opaku, například právě tehdy v Karákorámu. Neprůhledný Ellery vstal a požitkářsky se protáhl, právě jako teď někde kočka Pergla. Opatrně uchopil do prstů sklenku a švih, jedním rázem do sebe hodil obsah. Všeobecně ale pil minimálně.
Pozoroval jsem teď jeho počínání skoro zuřivě. „Na tvém místě bych si nebyl tak jistý."
Unaveně si napravoval psaním pochroumanou páteř: „Kdo má obě nohy na zemi, stojí klidně." To mi ale klidu nedodalo. Znovu jsem se stal tygrem - a srdce plné neklidu. Lačně jsem křížil ten pokoj, sem - a tam, sem - a tam, hodiny tikaly a jáma a kyvadlo. Jinak v údolí  vládlo až neuvěřitelné ticho. Mimo tento svět! vzpomněl jsem. Ani ten nejslabší šelest nepronikl k nám z pusté zahrady skrz pečlivě uzavřená okna a stažené rolety. Ani Joričin hlas.
Kde asi je? To jsem nevěděl. Právě teď se ale pohybuje bez mobilu někde v houštinách, zatímco tu tvrdnu. A představil jsem si její ladnou postavu, jak se brodí stále vyšší travou a baterku, jak jí osvětluje cestu, i když pouze matně a zábleskovitě.
Šla. Tráva divně šustila a sahala jí nyní až do pasu. „Sežeru-sežeru, ty lidská vetřelkyně.“ A močál: „Vsaju tě, spolknu!" Ale varují cestovatelku opravdu?
Sotva. A traviny se o ni otírají zdola, zatímco ostré větvičky stromů jí shora sahají na ramena a zaplétají se do vlasů. Také já na Joriku rád sahal a kdo ví, nakolik po jejím doteku toužíval Ellery. Bože můj! „Možná už někde zapadla.“ Kolik jenom podlého bahna tam mohlo čekat?!
Anebo se Jorika už zdárně blíží k chatrči? A teď… Jako bych ji spatřil v nejživějším snu. Hle, už dostala strach. Nepokračuje, i když tolikerou statečností přetékala (jak řekl před chvílí od stolu Ellery). Stojí na místě. Nebojuje dál s vesmírem, už nemůže a... Už se nikudy neprodírá, ale rozhoduje se, zda se nemá vrátit. Radši se vrať, ty huso!
Znal jsem trochu Joričinu povahu. Nebo spíš až příliš dobře. A byla jako střela z pistole, a když se jednou dala na cestu, tak došla k cíli. Pohlédl jsem znovu znechuceně na Elleryho. „Předpokládám, brachu, že sis celou tu historku se stříbrnou maskou vycucal z prstu."
Ohradil se - a snad opravdu překvapen. „Ale ne, Sandy, co tě nemá? Proč bych to dělal?"
„Abys vyzkoušel naši odvahu.“
„Odvahu vás dvou?" Zasmál se. „To se velice mýlíš, Sandy." Živě se proti mému obvinění ohradil. „Stálo by to jistě za to, ale uznáš, že to bylo čistě Joričino rozhodnutí, ne? Ta ženská je určitě osmkrát samostatnější, než ty tušíš. A není to rozhodně jenom hadrová panenka na hraní.“
26.
„Jabloňová panna ale taky ne,“ odsekl jsem kysele. Mlčky jsem o ní snil. „A vůbec, je ta zahrada opravdu takovou pustinou, anebo… Hodně mu tam roste jabloní?“
„Komu zas?“
„Krejčímu z Panamy.“
„Copak vím?“
„A co o lásce? Co víš?!“
„Prosím tě, Sandy, zachovej klid, ano?“ zvedl dlaně. „Ta příhoda s chatrčí se mi skutečně stala, a to přesně tak, jak jsem vám ji vylíčil. Pravda, něco z událostí, které jsem prožil u masky, měla na svědomí i má fantazie, to pokorně přiznávám, ale jinak..."
„Ty to přiznáváš?" vybuchl jsem najednou. „Chorobná, chorobná fantazie… to byla!"
„To ne. Možná že jenom lehce přebujelá."
„Rozhodně stejně PŘEBUJELÁ jako ta zahrada."
„Ale Jorika je chytrá, to přece víš. Fantazijní složku mé historky okamžitě oddělovala od reálného jádra, a to velice bystře, jsem o tom přesvědčen. I proto se vůbec nebála. Neboj. Ona má všech pět pohromadě."
„Ale ty ne.“ Vzal jsem ho za rameno. „Stříbrná maska existuje?"
Vstal a podíval se k hodinám. „Opravdu tamhle visela, ale..."
Pojednou se jeho tón změnil. Hlas mu přeskočil. „Jenže to bylo děsné. Ne, nedokážu to všecko vyprávět, myslím tedy do detailů, a říct i to nejhorší.“
„Ale co? Co… nejhorší?“ potřásl jsem jím.
„Co jsem s tou maskou tady prožil... Počkej, počkej, co mě chytáš?" A utíkal.
Střílel si ze mne i nadále? Nejradši bych ho chytil pod krkem. Co mi to tu vykládá, ten mizera? Jorika je možná v nebezpečí a on…
„A co jsi s ní prožil?"
„Strašný věci – ve svých snech."
„Aha, tak jenom ve snech.“
„Bylo to jako halucinace, Sandy, rozumíš?“
„Tedy pouhé přeludy,“ mávl jsem rukou, jako když odhrnujete pavučinu.
„Ne! Strašné snové vize, a to pod vlivem té masky.“ A přál bych vám ho vidět, jak v tu chvíli bezradně, odevzdaně rozhodil rukama. Až jako ve spravedlivém údivu. Nato se zničeně zvrátil do křesla.
„My se na tebe s Jorikou vybodneme.“
„Jak chceš!“
Dokončení příště


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.3916 s