Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 6.12.2019, svátek má Mikuláš 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12778
Komentářů: 11044


Měření



Hvízdající chatrč (dokončení)

19.12.2013   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Finální ze stavů hrůzy

27.
Uklidnil jsem se a Ellery řekl: „Můžu se tě na něco zeptat?"
Vtom noc prořízl táhlý výkřik.
Ne! pomyslil jsem si. Bohužel však platilo ANO. Bylo to spíš nesmírně vzdálené zasténání. To už jsem se ale zběsile prodíral zahradou. Snadno? Ne. Ale s vědomím jediného. Musím Joriku zachránit. Stůj co stůj. A jak jsem se vzdaloval od domu, obklopila mě naprostá temnota. A já byl bez baterky, chyba… A měl jsem to čekat, jenže jsem příliš spěchal, a tak  mi nezbylo, než nadále důvěřovat vlastnímu instinktu. Zrak nebyl k ničemu.
A přece jsem pronikal dál a prostoupil až do hloubi dolů se svažující zahrady, a tam na konci, někde ve tmě má stát chatrč s maskou a já jdu opravdu k ní (uvědomil jsem si skoro nevěřícně). Jdu k chatrči, protože kde jinde než U MASKY by Jorika vykřikla. A běžel jsem a upadl a jen ticho a stvoly pod mými koleny. Vzpomínám, jak jsem se ještě pootočil a uviděl skrz koruny stromů sklánějících se nade mnou osvětlený obdélník otevřených dveří a tam stála postava. Teprve pár metrů! zhrozil jsem se. To za mnou je stále dům!
Tu se Elleryho postava hnula a zmizela. Vrátil se domů? Určitě.
Anebo vstoupil taky do zahrady? Sám jsem se prodíral dál. Kupředu, jen kupředu! Tak mělo znít volání, ale zahrada mlčela.
Jako by umřela. Jako by se už kdysi dávno stala slavnou součástí záhrobí. Zvedl jsem trochu tvář a špičaté tisy rýsovaly se proti nebi, jako by zkameněly. Porost se stával stále divnějším a připadalo mi najednou, že si klestím cestu lánem vztyčených drátků. Groteskně pokřivené  jalovce mi také každou chvíli překážely a všude vůkol jen věčně suchá tráva. Skřípavě šelestila.
Nebo to snad opravdu byly drátky jakýchsi příšerných, podzemních loutek?
Těch loutek, které na vás posléze vyskočí?
I má fantazie něco uměla! A bujně mi hned vykreslila jejich ohyzdné tvářičky a krutý byl třeba i Škrhola a krvavým jak ďábel, tak i Kašpárek. Snad nejnestvůrnější ale zůstávala jiná loutka. Hadrová byla, strašná to čarodějka, do které může být Jorika zakleta.
28.
Vida. Už se taky bojím!
VIDA. TADY TO MÁM. Usmál jsem se. TEN KÝŽENÝ POCIT STRACHU!
TADY JE.
TAK PŘECE PŘIŠEL. Tohle je on. Nebo ještě ne úplný?
Ale ano – a podívejme se. Tak takovýhle. Už jsem ho skoro zapomněl. Ale je tu!
To jsem nečekal a mé dětství se mi s postupem do hloubi zahrady vracelo a vracelo. Šel jsem si pro něj.
Anebo za Jorikou?
Jsou to dvě cesty?
Vzpomněl jsem si najednou na její dětskou fotografii, ale tu se v trávě mihlo něco malého, asi jako prve za oknem, a přeběhlo mi to za patami. Přece tedy něco málo života v tomto hnijícím umírání. Jenže jsem musel dál a tam ještě hloub v zahradě jsem se pak už s ničím živým nesetkal. Že by tam opravdu kralovala smrt?
Přelezl jsem jenom po hmatu jakousi zborcenou lavičku a potom hradbu z kamene. Za ní začala naprostá pustina. Mars. Prázdná, až skoro dutá beznaděj. Asi jako v Elleryho hororech.
A najednou jsem zapadl i do bahna a chvíli věděl, že už se ven snad nikdy nedostanu, ale přece jenom jsem se vyškrábal na hromadu zapáchajících větví. Tlely tu snad od nepaměti. Šel jsem dál. A dál. Tma polevila. Na nebi vykoukl turecký srpek a na koruny prastarých velikánů se nesl skrovný příděl stříbřitého přísvitu. Měsíc oživil dno té zahrady a rozběhalo se měňavě nesčetnými stíny. V nedaleké túji jsem spatřil nádhernou pavučinu a teprve teď si všiml, kolik bláta zůstalo nejenom na ní, ale i na mně. Ale hnal jsem se špinavý dál a zase klopýtal a zase po stál a naslouchal bez dechu, bez pohnutí, stále ale s vírou.
„Joriko!"
Žádná odpověď.
29.
Najednou ubylo stromů. Široko daleko přede mnou dopadaly teď paprsky měsíce do moře vysoké trávy a pokrývaly jeho hladinu. Byl to zvláštní pohled a zvláštní pocit, a to jistě nejen pro Bludného Holanďana. Kterým jsem se cítil být. Ani známka po vánku, a přece jako by se lány okolo náhle zlověstně, lenivě rozvlnily - a převalovaly se. Najednou. Hrůzo. Ony totiž snad žily.
Jenom optický klam? Pouhá hra stínů? Jenom další halucinace, jako jedna z těch, o kterých tak podivně hovořil Ellery? Snad. Co ale TEN ŠELEST?
Ano. Co TEN ŠELEST?
Až dosud jsem si ho neuvědomoval, když jsem se ale úplně ohromen tím vlněním nekonečných trav ještě bedlivěji zaposlouchal do onoho KLIDU NOCI, zdánlivě naprostého, uvědomil jsem si, že to vlastně vůbec žádný klid zbraní není. Kdeže.
Zněly tu tisíce, kvadriliony rozličných a různorodých pazvuků, šelestů a stenů, a to vše mi splývalo v jediný neskutečný šum varhan. Ale šlo pouze o varhany přírody?
Bylo to ono zurčení, o kterém hovořil Ellery. Anebo chvílemi i kvílení. Zvolna se stávalo nesnesitelným.
30.
Ale děje se to jenom VE TVÉM UCHU, napadlo mě najednou. Nebo ne?
Šel jsem dál. Vrávoral okolo rudobílých muchomůrek a jak se blížil do zadního kouta zahrady (musí už přece přijít, ne?), hvízdání sílilo. A PAK JSEM JI SPATŘIL.
Chatrč.
Stála tam, na pozadí POLE. Měňavě se to pole převalovalo a složeno bylo ze stříbřité trávy. Chatrč nyní nehvízdala. Možná že nikdy. Stála v naprostém TICHU, asi jako zámek mezi nebem a zemí, jako základna mezi trčícími siluetami stromů. Chatrč tak sama - a ve spárech křovisek. Tak sama a jaksi nazelenale nehybná, tady pod divně fialovými mraky plujícími bludně po nebi. Díval jsem se a najednou nedokázal Ellerymu uvěřit, že došel až ke zdi.
Sálala odtamtud hrůza. A taky bylo divné, jak mohl doputovat ke stěně a narazit, aniž si jí do té chvíle všiml.
Znovu jsem vykročil. Vtom se stala zvláštní věc. Šel jsem sice už zvolna, ale chatrč jako by se ke mně přibližovala, a to přímo závratnou rychlostí. Měla nezvyklou střechu. Připomínala orientální pagodu. A zároveň to bylo mámení. Vše zatím probíhalo jako bolestně rychlý, palčivý sen, a přece jsem nespal. Ne. Já šel. Já se brodil až neskutečně vysokou travou - a už jsem byl blízko. Ale stále jsem na chatrči neviděl ani okno, ani oko. Ani dveře.
Byla jako pevnost. Byla to záhada. Jako Ellery. Ale mravenčí stezka ho sem asi přivedla tehdy v létě trochu ze strany, jinak by ihned nespatřil TO OKNO, protože já ještě neviděl nic, ale to už přišel první DOTEK.
„Joriko!"
Hlas mi však selhal. A byla to ozvěna, která se vzápětí tak prapodivně propletla s jednotvárným šumem Elleryho zločinné zahrady. S rostoucí hrůzou jsem se do těch šumů znova zaposlouchal, a tu mi došla další děsivá věc. Ono TO už nebylo jen šumění. Ano, jistě. Bylo to hvízdání. Doopravdy. Ale zdálo se velmi tiché, asi jako by se ukrývalo. Navíc bylo jaksi rytmicky přerušované a mně se vybavil Elleryho psací stůl a blok otevřený na stránce plné náčrtků. NÁMĚTY, stálo tam pragmaticky a pod tím: ZAPÍSKÁNÍM NA VYKOPANOU PÍŠŤALKU PŘIVOLÁ HRDINA PRASTAROU, DÉMONICKOU BYTOST Z HLUBIN.
31.
Ale kdeže! Tohle tedy určitě neznělo z hlubin – a ani ne jako satyrova píšťala.
Ten zvuk byl jiný. Ale vyděsil mě. Nicméně stále ještě ne na tu nejvyšší míru. ALE VŽDYŤ JE TO SPÍŠ MECHANICKÝ TÓN! došlo mi po chvíli. STROJOVÝ HVIZD! Co ho vydává? Lokomotiva sotva. Ale odkud ho znám?
Když jsem se na to úporně pokoušel přijít, na pár dlouhých vteřin jsem zapomněl dokonce i na Joriku a zajímal mě pouze a jenom ZDROJ onoho groteskního, úděsného HVIZDU NOCI. Přiložil jsem ucho pevně na stěnu té hvízdající chatrče a... Samozřejmě!
HVÍZDÁNÍ PŘICHÁZELO Z NITRA. Zdroj vegetoval tam. VEVNITŘ. A jako by úporně pracoval. Padělatelská dílna? Ušklíbl jsem se. Jaký tedy jiný zločinný stroj na vraždy? Hrrrrvííííí! Hrrrvííí! Hrrrvíííí!
Šátral jsem zmatečně po brčálovými lišejníky potažených prknech zdi. Pak jsem se s prsty vydal na obchůzku. Má cesta OKOLO CHATRČE začala. Má cesta okolo její duše. Hned za prvním rohem se mne nic neleklo, ale lesklo se tam oko.
Ano, oko okna. Takže sem přivedli mravenci Elleryho. Měsíc osvětloval prkennou stěnu plnou rozedřených třísek. Kdo ví proč na ní visela dvě loukoťová kola. Mezi nimi, jenom trochu níž, se ještě nacházelo jakési hrablo. To trojí však dohromady vytvářelo netvorný obličej.
32.
A ten obličej se na mne DÍVAL… Paprsky měsíce se dotýkaly oné tváře i cárů pavučin, které mrtvě visely za tabulkou skla. Jenže okno samo bylo dnes otevřené dokořán!
Přistoupil jsem k tomu oknu v pekelné předtuše (užívám záměrně Elleryho slovníček) a podíval se dovnitř. Uprostřed - jinak naprosto prázdné - místnosti pracoval se šílenou pravidelností starý a opuštěný šicí stroj.
Anebo snad nebyl šicí?
33.
A hvízdal a hvízdal. A šil a šil. Jehla toho stroje se jen kmitala a kulometně se zavrtávala do bílé kanavy. Ale všude tolik tmy, že jsem už víc nerozeznal. JENOM RŮZNÉ ROZPLIZLÉ TVARY. Čehosi, co snad kdysi bývalo knihami. Ze stroje trčely tyče namířené šikmo ke stropu. K nebi?
Pro tu chvíli jsem opravdu neviděl víc, až na to jediné. Ten stroj šil sám.
Bez švadleny.
34.
Stále jsem přitom myslel na Joriku. Na celou Joriku, její nohy i ruce i na její šíji, rozumíte? Na nijak neprošitou šíji. Stál jsem tam a neutekl jako Ellery a vy byste odtamtud taky neutekli.
Znovu jsem se pustil podle zdi. Já, muž na postupu.
A co maska? napadlo mne.
Maska nikde. A co Jorika?
Taky nikde. Hned za dalším rohem jsem narazil na dveře a odhodlaně stiskl studenou zdobnou kliku a vstoupil DOVNITŘ. Do chatrče. Stanul na prahu, ale v boudě hrůzy se najednou nehýbalo ani jediné zrníčko prachu.
Hvízdání taky ustalo. Ticho. Vládl tu odvěký klid, jak by řekl Ellery. Jaké ale bylo tajemství TOHOTO prázdného pokoje?
Prázdného? Skoro. Až na závěje mravenčích těl. A jen přesně uprostřed stál omšelý, prastarý šicí stroj. Nehýbal se. A nic víc. Nic než ten stroj. Měl jsem předtím snad halucinaci? Nebo šel? Ten stroj stál tady, ale tenoulinká, ostrá jehlice už se ani nepohnula.
Měl vidění i Ellery? Ale to už by bylo moc lidí na tak složité vidění, ne? A co Jorika? Došla až sem? A proč vykřikla? Žije? Kde je?
Rozhlížel jsem se hodně překotně. Strop byl nízký a Jorika v mé vzpomínce opět až zoufale štíhlá. A co jí to zvonilo v hrdle? Lesklý stříbrný klíček, snad. Klíč ke všem podivuhodným záhadám světa. Cink a cink a cink. Anebo to byla opravdu lžička pro nabírání po špetkách?
Nevyčkával jsem, ale stál ochromen, protože ne sám. I genius loci byl přítomen.
A něco jako zbytky zčernalých knihoven se bortilo tamhle vlevo. Všude trčely trámy a tolik prachu jsem neviděl ještě nikdy a viselo zde tisíc pavučin a při pohledu na STROJ se mi zdálo, že něco zaměřuje. Oněmi tykadly. Ale jehla se jistě nepohnula už léta letoucí.
Už léta… Už léta letoucí… Anebo jenom ve tvém snu!
35.
Potom jsem k tomu šicímu stroji konečně přistoupil. Něco bílého na něm stále ještě leželo. Kanava? Látka z jiného materiálu? Co jen to je?
Bylo to... Snad něco neviditelnou švadlenou rozdělaného?
Právě jsem se na TO chtěl podívat zblízka, když mě zmrazil nový výkřik. Byl ještě strašnější než ten předchozí. Odskočil jsem od šicího stroje a upřeně zíral DO OSLNIVĚ JASNÉHO ČTVERCE OKNA otevřeného do zahrady, ano, právě toho okna, kterým jsem do chatrče poprvé nahlédl.
Výkřik zazněl jím, ale nebyl Joričin. Do stříbřitého čtverce okna se vtom COSI ZLOVĚSTNĚ vyhouplo a ani já už nepotlačil výkřik.
Byla to ta maska!
36.
Ta šklebivá. Ale nejen ona. Za maskou se mlhavě rýsovala hlava i postava a žila a pravila: „NEDOTÝKEJ SE ŠICÍHO STROJE!"
Jako by se tisíc švihajících prutů mihlo vzduchem. Jako by miliony nehtů naráz zaskřípěly na skle. Ale ten hlas mi byl strašně povědomý a známý. Zavřel jsem oči, znovu je otevřel, ale stejně nevěřil. Maska zmizela. Byl to Ellery.
37.
Stál tam prostě v zahradě, za tím oknem, a ten hlas patřil jemu, ale nikdy předtím jsem v tom hlase ještě nepostřehl tak naprostou, bezbřehou hrůzu. Vyděsil mě svou větou až k smrti.
Ovládl jsem se.
„Nádivo! Mohla mě ranit mrtvice."
Až vlastní hlas mě trochu vzpamatovával, ale to bych se nesměl znovu podívat k šicímu stroji a já k němu dokonce udělal dva opatrné kroky.
„Nechoď!" zařval Ellery.
Jenže vábení šicího stroje bylo silnější a já šel i NAVZDORY ELLERYHO VAROVÁNÍ, navzdory všemu. A proč ne? Přede mnou přece stojí docela obyčejný starý krám, anebo snad ne? Neškodný VRAK stroje. Nejspíš už jenom DUCH singrovky. Křáp, který by dnes už neublížil mouše, ale ani ne odstřižku.
Sáhnu si na něj.
„Ne!“ vykřikl Ellery. Chtěl se vyšvihnou do okna, ale něco ho zadrželo, jako by narazil na neviditelnou skleněnou tabuli. Padal zpátky do zahrady. Zakleté okno? To snad ne!
Jenže to prokletí svým způsobem spočívalo na celé chatrči.
38.
„Sandy, Sandy, padej ven!"
Cosi v Elleryho tónu mě přimělo, abych se hezky zčerstva obrátil. Frr, a byl jsem zase na zahradě. Jako pták. „Podle rozkazu!“ křičel jsem bláznivě.
Ellery na mne čekal v travinách a úplně zdrceně. Jak provinile jen koukal. Najednou ani nedutal. Oči měl jako třešně. Ten, kdo má obě nohy na zemi, stojí klidně? Snad.
„Všecko dobrý, ne?"
Díval se na mne a já už zase vzpomněl na Karákorám. Měli jsme s Ellerym vůbec dost společných vzpomínek. „Protloukali jsme se v Ašnapúru,“ napsal jednou, „a leží za námi pralesy Jižní Ameriky." To ovšem nadsazoval do krvavé povídky. „Salmana Rushdieho jsme zachránili před jistou smrtí a prodělali se Sandym úžasná pralesní dobrodružství i v tom nejtemnějším nitru Kamerunu." Ale dost fikcí. K realitě. Stáli jsme teď pevnýma nohama na zemi a bylo to vlastně něco jako procitnutí. Stáli jsme proti sobě smířeni, ale já si zrovna jako na potvoru vzpomněl na jedno jeho flirtování s Jorikou. A už jsem s ním cloumal!
„Kde je Jorika? Kde? Mluv! Sakra, tak kam se poděla?“
Jenže on zůstával hadrovou panenkou. Tedy panákem. Dál a dál mlčel, až jaksi beztvárně. Byl čímsi nefalšovaně zděšen. A LEHKÝ NA TVÁŘI SMÍCH A HLUBOKÝ V SRDCI ŽAL.
Anebo mu to raněné srdce už naplnily ty ďábelské hvizdy?
Pustil jsem se ho a on skoro upadl, ale potom je mně zvláštně, hadrově natáhl pravici, asi jako ten Škrhala, ale nebylo to ke mně, ukazoval jí dovnitř do chatrče. Pohlédl jsem tam a húú! A TEPRVE TEĎ (stále v sinavé záři měsíce) mě zaplavila SKUTEČNÁ hrůza.
A dosud nepoznaná. I prapůvodně živočišná, anebo jak zněly přemoudřelé Joričiny výroky. Zkrátka hrůza, o které jsme předtím hovořili ve třech.
Právě ta, kterou se Jorika vydala objevovat.
Díval jsem se do chatrče a šicí stroj byl chodu. Zase?
Možná ještě stále, ale pouze viděno tímto oknem. Šel, pracoval, cosi vysílal a znovu zněl. Ano. Ta chatrč pořád hvízdala. Bez přestávek. A ten pitvorný stroj se tam uvnitř lopotil. Sám a sám, asi jako když Ellery psal, ale ten stroj byl i bez krejčího.
I bez švadleny. A jenom nad těmi mravenci. Jeho jehla se jenom mihotala. V měsíčním světle. Nánosy prachu pod tím mlčky odpočívaly a v dáli jsem uviděl své vlastní stopy. Jehlice se s pravidelností přímo zběsilou nořila znovu a znovu do bělavého hadru, který pod ní sám od sebe popojížděl! Sem- tam, sem-tam. Šije tu snad neviditelná a vzrušená Jorika?
I já byl vzrušený.
Ellery spíš mrtvý. Možná už dávno.
39.
Přestaly snad v této chatrči platit přírodní zákony? Anebo ožívají pracky a tykadla stroje pouze za nocí? Pustil jsem Elleryho a ten se svalil do trávy. Ještě stále jako slaměný panák ze země Oz, ano, ten, s kterým se skamarádila Dorotka. Zůstal tam ležet, jako by už z něj něco vysálo veškerou sílu. Anebo snad není to hvízdání upíří?
Ale co leží na tom stroji?
Vrhl jsem se do okna, zrovna jako prve Ellery, a taky se odrazil od neviditelné bariéry. Jako meruna. BYL TO ODRAZ OD STĚNY ČASU? Nevím, ale boing! Zatmělo se mi před očima. V uších jsem uslyšel burácení hromu. Asi jako by má hlava narazila do gongu. Rudé mžitky hřměly smíchem, ale šlo o chechtot zla.
Přesto jsem se vzpamatoval… a slyšel:
„Sandy! Když jsi předtím stál tam vevnitř, ono to kvůli tobě začalo šít ještě zběsileji! Nevracej se tam."
Ale má hrůza přestávala růst. Přesto jako by  se dál drala z mé vlastní hrudi, a ta se následkem toho mohla rozskočit. Srdce mi bušilo jako perlík. Chladný pot na skráních jako by nevyšel z mé hlavy, ale vystoupil na povrch z jiné dimenze. Spolu s tím potem prostoupilo mne možná i nějaké instinktivní varování. I Ellery se ostatně krčil ve vysoké ostřici. Ano, Jorika měla pravdu. Úplně malý chlapec. „Odpusťte mi!" vyhrkl. „Ty – i Jorika. Ale nevracej se, PRO BOHA ŽIVÉHO, nevracej se už tam dovnitř!" křičel.
„A proč by ne?" změnil jsem postoj.
„Já už TO viděl, Sandy, a věř mi, že to byl strašný pohled, a kdyby ses ty toho stroje prve dotkl, tak by tě to zabilo, ale ještě předtím bys..." Nedokázal pokračovat.
„Co vlastně víš?"
„Mučení! Mučení! Mučení! Nedotýkej se šicího stroje!" A na nic podrobnějšího se nezmohl, ten velký vypravěč sražený realitou na kolena. Vychládal. I jeho nažhavené pero (jak říkával) jistě vystydlo.
Ale co tedy dělá NAŽHAVENÁ JEHLA šicího stroje? blesklo mnou znovu.
40.
„Neboj se, Ellery. Ničeho se nedotknu. Ale co Jorika, kde je Jorika?"
Zase neodpovídal. Jako zmrazený.
„Utekla snad před tím někam do zahrady? Anebo co víš? Vysyp to!"
„Ale Sandy, ona je přece tam.“
„Kde?“
„No tam. V chatrči. Copak jsi ji ještě neviděl?"
Zíral jsem znovu na hvízdající mašinu a viděl čáry, které z ní šly stropem až do nebe. Srdce mi bušilo stále prudčeji a co víc, jako bych slyšel taky bušení Elleryho srdce a nějak jsem si poprvé uvědomil, že tu nemá tuhle chatrč pro nic za nic.
Nějak mu slouží! blesklo mnou – a ta naše srdce bušila společně. Měl jsem pocit, že najednou čtu snad i všechny jeho bolavé myšlenky, které neříkal, a jednu za druhou a jednu za druhou. A nebyla i ta chatrč jeho srdcem?
41.
Kdyby byla takovým srdcem, nebylo by možná divu, že uvnitř s Jorikou, pomyslil jsem si. „Ellery, kam to běžíš?" slyšel jsem ho, ale to už jsem byl v chatrči podruhé a přesně jak jsem očekával se svět rázem zastavil. Aspoň pro mne.
Znovu mě obalilo mrtvé ticho. Znovu ustalo hvízdání. A co zbylo? Jenom pochmurný poklid. Ano, ten tu vládl. Dál… Na té krátké cestě od okna ke dveřím šlo snad přeskakoval z času do času a možná že i ze současnosti až do dávné chvíle nějakého zločinu, který se v chatrči stal.
Kdo ví. Stál jsem tam. Ale i celá zahrada okolo zůstává jako z kamene! pomyslil jsem si. Venku klid zahrady a vevnitř zase už žádné šití. Zastávka stroje? Hm. A není jehla zlomená?
Váhavě jsem natáhl krk a jistě skoro jako žirafa se k ní plížil. Opatrně jsem se přikrádal ke stroji a brodil se staletými vrstvami prachu i tělíčky mravenců a okno bylo tak bílé… Tak prázdné. Už samozřejmě bez Elleryho siluety, zatímco stanu nad strojem.
Najednou měsíční světlo nějak ztvrdlo. Už to ani nebylo světlo, ale neproniknutelná stříbřitá zeď, která se postavila do okna. Svislé, hladké, bílé kluziště. „A jak že dopadl ten hokej?“ zeptala se Jorika unaveně ze vzpomínky.
Na ploše okna jsem ale rozeznal i pár vypouklin. Byly to ale spíš prohlubně. Tři? Ústa, dvě oči. Obrovská stříbrná tvář. Ta maska!
Jenomže pitvorně zvětšená. Hleděla na mne bez hlesu. Obličej z měsíční mlhy. Ústa se pitvorně usmívala a honosil dokonce jakýmisi rty, a  ty se vydouvaly i zase propadaly, už jsem to viděl. Ty rty se špulily, protože nejen stroj, ale MASKA TENOULINCE HVÍZDALA.
42.
Z koutku úst volně splývala pavučina. Díval jsem se. Za levým spánkem jsem viděl hrozně vzdálené vršky tisů. Ten obří obličej zatím zíral na mne do chatrče a jeho povrch působil, jako byste otevřeli rozžhavenou troubu. On se ale ještě dotvářel. Až jsem to najednou pochopil. BYLA TO ELLERYHO TVÁŘ.
43.
V panice jsem se od ní otočil a za mnou stál ten šicí stroj. Tiše. ALE CO KDYŽ JE PŘESTO V POHYBU A JÁ TO JENOM NEVIDÍM? Zatímco tvář ano?
A co je to tady? Vrátím se, ale… Jen se ještě rychle podívám na TENHLE STEHY PROŠITÝ CÁR. A pak pryč! Jen se ještě podívám!
V týle jsem cítil oči okna, ale zvědavost byla silnější. Skočil jsem k šicímu stroji a přitom nechtíc zavadil o malou zásuvku. Povytáhl jsem ji a na dně spatřil dvě malé, zato nesmírně pečlivě vymodelované figurky. Byli to ti panáčci z domku na počasí.
Panenka se podobala Jorice. Panáček... Komu vlastně?
Byl jsem to já.
44.
Tak tímhle si nás Ellery upoutal, pochopil jsem trochu pohoršeně v tom snu. TAKOVOUTO MAGIÍ. Znovu se mi vybavovaly věci, o které se vždycky zajímal. Psaní, knihy, někdy ale také Joričiny starosti a moje starosti a její i moje žerty a tajnosti… Jistě. O nich taky rád psal. Zvědavec… Teď a tady jsem to teprve pochopil.
V zásuvce stroje odpočívali oba regulátoři počasí. Snad něco jako Elleryho pojistka proti sebevraždě? ušklíbl jsem se. Anebo spíš proti zradě nás dvou?
Jako v mrákotách jsem chytil cár nad figurkami, že ho povytáhnu zpod jehly, abych je zabalil. Cár ale držel a nebyla to ostatně jenom látka. Byla to placatá, hadrová panenka. Ale tisíce stehů do ní nasázeno a sta mravenčích stezek. Stehy stahovaly a PROŠPIKOVÁVALY látku krutě režnou nití, provrtávaly tu panenku skrz naskrz a ona zde ležela mrtvá, udolána a prošita, neukřižována ale obětována. A jak důkladně.
Zašilo jí to skoro i obličej, ale já Joriku stejně poznal. Bože můj, ach, co jsme ti to jenom udělali.
45.
Setmělo se. Ale uslyšel jsem vlídný Elleryho hlas a někdo mnou neomaleně cloumal. „Ten alkohol tě, Sandy, poslední dobou nějak zmáhá..." zahučel. Otevřel jsem oči a spatřil jsem Elleryho a nad jeho ramenem i stříbrnou masku.
Mráz mnou projel. A děs, jako říčka. Představil jsem si ji jako hypnotický potůček ze samých vzdouvajících se mravenců. Ale maska visela na zdi poklidně. Opět vedle vyřezávaných hodin jako němý svědek uplývajícího času. Stárli jsme, ale ona tu visela a usmívala se. I když ohyzdně. Ta maska byla věčná.
„Kde je Jorika?" zeptal jsem se.
„Určitě dávno doma," odtušil Ellery. Alespoň ve svých povídkách obvykle psával „odtušil".
„Dávno doma?" Nedokázal jsem to pochopit (jako ale i mnoho jiných věcí, které se dotýkaly žen).
„Jasně. Chtěl jsem, aby tu přespala jako ty, ale něco jí asi přeletělo přes nos, však ji znáš líp než já, a když viděla, jak jsi tu klidně usnul jako batole, zatímco ona se tam v zahradě tak snažila pátrat, dotklo se jí to. Anebo jí to přišlo líto, anebo já nevím. Urazila se prostě. Odjela."
„Že odjela?" opakoval jsem nedůvěřivě.
„Jo, směrem na Lítice."
„Ale žádná lítost opravdu nebyla na místě."
„Tak to vyprávěj jí. O jaké lítosti ostatně mluvíš? Spíš byla LÍTÁ… než lítostivá."
„Zdála se ti rozlícená?"
Ellery Přikývl. „Přesně tak. Úplně v tom lítala, anebo jak to říct.“ Najednou se klidně smál. „Pajtlovalo to s ní tedy pěkně.“
„Ale jinak měla jako vždycky všech pět pohromadě, viď.“
„To jo.“
„Takže to dokázala?"
„Nevidíš masku?“
„Ale co ty stehy?"
„Jaképak stehy, propána?"
„Ježíši Kriste, Ellery, copak to nevíš? Měla jich přece v sobě minimálně milión."
„Něco se ti zdálo. Poslyš, ty jsi se fakticky opil. A nevrť hlavou! Copak už si nic nepamatuješ?“
„A na co jako?“
„Sotva se vydala do zahrady, začal jsi tu přecházet jako tygr v kleci. Pořád a pořád jsi jenom koukal tamhle na ty hodiny, a Sandy, nezlob se, ale já tě pozoroval. Upíjel jsi víno a zůstával z jejího úletu, tedy výpravy úplně hotovej. Tak jsem přestal psát, zkoušel tě uklidnit... To už taky nevíš? Zdařilo se mi to přece docela slušně, ne? Ještě možná ani neodtloukla půlnoc a už jsi chrupal jako děcko."
46.
„No tak jsem usnul,“ povídám, „ale proč mi před očima šermuješ tou tužkou?"
„Promiň mi to, ale chci si jenom udělat pár poznámek." Inu, spisovatel.
Změnil tón a už mě nekonejšil. „Co se ti zdálo?“
Ach, to byl celý on. Ellery Harkins, ten brakový spisovatel. A tak jsem vám byl doopravdy donucen vykládat mu své sny. Nakonec jsem se odevzdaně zeptal: „To taky zpracuješ?"
„Ještě nevím," vtipkoval. „To záleží... i na počasí."
Což mi zase připomnělo poněkud kýčovitý domeček pro panenku a panáčka za oknem. Stál venku na římse. „Líp by se ti zpracovávaly vlastní sny," povídám mu a měl jsem se k odchodu. „Mimochodem,“ zívl jsem ještě, „a už máš vymyšlenou první větu?"
Podal mi žlutý, vlastnoručně nalinkovaný blok, na jehož první vnitřní stránce stálo: „Venku byl mokrý a chladný večer… Rolety opuštěné usedlosti byly úplně staženy… Ellery Harkins byl spisovatel a já jsem ho navštívil se svou Jorikou… Potom…"
47.
„Počkej,“ řekl jsem: „Dej mi tužku.“
„A proč?"
„To zní moc zastarale, takhle už se dneska nepíše."
„Myslíš, že ne?"
„Znělo by to spíš jako duchařská historka z devatenáctého století, a to nechceme.“ Škrtl jsem obě věty a vepsal nad ně bez přemýšlení hned to první, co mě napadlo: "V TEN DEN, KDY ZA NÍM TI DVA PŘIJELI, VYCHÁZELO HNED SLUNCE TROCHU JINAK A TRÁVA BYLA O HODNĚ ZELENĚJŠÍ."
Pousmál jsem se: „Tady máš hezčí začátek." Vtom se ozvaly rány. Šel otevřít.
„Ahoj!" vyhnula se mu vždycky bleskurychlá Jorika a namířila si to rovnou ke mně. Jestli si teď myslíte, že jsem se polekal, tak jste na omylu. Pocítil jsem úlevu. Dokonce skoro až nekonečnou. Přišla se zvonkem jejího hlasu.
Ale Ellery byl překvapený: „No ne? Ty ses vrátila?"
„Jako svůj vlastní duch snad nevypadám."
To nevypadala. A jen pošetilí spisovatelé ze sebe při psaní vytvářejí duchy, pomyslil jsem si, aby potom v jejich podobě prožili všechna ta ROZMANITÁ DOBRODRUŽSTVÍ V ZAHRADÁCH...
48.
„Ano. Jenom oni.“ Četla mi snad myšlenky? Anebo jsem mumlal? „TO DĚLAJÍ JEN VE SVÝCH PŘEDSTAVÁCH. Ellery?“
„Ano?“
„Ty žiješ v iluzích."
„Ale přece jsi došla až na konec zahrady, nebo snad ne?“
Přikývla.
„A co jsi tam viděla?“
„Ano, co jsi tam viděla, Joriko?“ připojil jsem se.
„Radar, samozřejmě.“
„A byl dobře zamaskovaný?“
„To tedy jo. Šicí stroj v chatrči, tak to asi opravdu ještě nikoho nenapadlo.“
„To víš. Když to neprošlo v referendu, museli radar nějak ututlat,“ přikývl vážně. „Ale nikomu ani muk, vy dva. Jenom z honorářů bych určitě nevyžil.“
A tak jsme mu to svatosvatě slíbili!
49.
„No tak tedy nežiješ jenom v iluzích,“ uznala konečně, ale stejně ho stále míjela jako nějaký zmuchlaný kousek papíru. „Ale trochu jo. A kdo žije v iluzích, tak ten obyčejně nemívá obě nohy na zemi. A kdo nemá obě nohy na zemi..."
„Nestojí klidně!" doplnil.
Ale Jorika nakrčila nos. Rozhlížela se: „Sandy?"
„Ano?“
„Budu muset do práce, však to víš… Pojedeme.“ Odmlčela se a pak mi prozradila: „Mám tam teď rozešitý opravdu fantastický kostým. Možná je to lepší, než se plácat někde v kavárně."
A stála tu plná života a elánu, v tom ránu, a hup, Pergla jí pojednou předla v náručí a kostým na ní byl křížem krážem prošitý tím nejvynalézavějším vzorkem z toho nejnekonečnějšího množství úhledných stehů.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.4093 s