Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 12.7.2020, svátek má Bořek 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 501
Registrovaní čtenáři: 508
Publikovaných článků: 12914
Komentářů: 11143


Měření



Stvoření z jeskyně

10.01.2014   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Skutečnou motivací při psaní bývají dobře i zle utajená traumata a otřesy z mládí. Mortimer Hoax Panenku s porcelánovou hlavičkou. ZNAČKA: Koupím. Častý inzerát

Po celý kalný, ponurý podzimní den, v němž se neozval jediný hlásek a tísnivé mraky visely z nízké oblohy, jsem projížděla zcela sama neobyčejně pustou končinou země a teprve s večerními stíny jsem dorazila na dohled toho domu. Jen malé okno v podkroví mdle zářilo. Členitá střecha mi výstražně kynula černým ukazovákem komína ba já přitáhla uzdu a stala se jenom jezdeckou sochou na lysém pahorku.
Taky můj Pony teď shlížel k domu. Nedůvěřivě potřásl hlavou a zařehtal. Protáhla jsem trochu smyslně prsty jeho rezavou hřívou a sevřela jej nohama. Ten dům zmizel za stromy a my se spouštěli úvozovou cestou do temně zelené úžlabiny. Větvičky smutečních vrb mi chvílemi pročesávaly rozpuštěné vlasy, až jsem se radši přitiskla na koníkovu šíji. Cesta klesala stále prudčeji, jako by nás nenápadně vsával kráter podivné, páchnoucí studny. Zelené listy potemněly, z ostrých větví se staly prsty sápající se po mých ramenou. Sestoupili jsme až na dno údolí, asi jako na dno kráteru. Vprostřed houští se tam šklebí prastará klenutá brána s erbem, tou podivnou plastikou bílé hlavičky, a pony jen zafrkal, ale po mé pobídce se branou protáhl dovnitř. Ponurý dům se rázem tyčil nad námi. Seskočila jsem právě uprostřed onoho prastarého nádvoří a ono bylo plné listí, které tlelo a tlelo. To místo se za léta stalo zanedbanou zahradou osik, bezu a šípků, a ta zahrada končila až vysokou, chladnou stěnou domu, ze které se na mě upíraly prázdné oči úplně temných oken. Jen jedno jediné, až támhle v podkroví, se chvěje lákavým světýlkem pro Mařenku vábenou čarodějnicí.
Došla jsem k vlhké, popraskané zdi, ale nezdála se být z perníku. Její povrch byl divně svraštělý. Dům se nade mnou tyčil z trnitých houštin až ke svým vlastním okapovým žlabům. Střechu jsem z tohoto místa neviděla. Jen lehce jsem se konečky prstů dotkla omítky. Pony zaržál. Ohlédla jsem se a temnota se na nás sápala ze všech koutů onoho zarostlého dvora i groteskní branou v pozadí.
Poprvé jsem si všimla mohyl. Trčely všude. Temné, mohutné mohyly vykukovaly z houštin. Pohladila jsem Ponyho. Olízl mi hřbet ruky drsným jazykem. Oči mu škemraly: Vraťme se, Zoe (protože já nebyla Mařenka).
Vraťme se, dokud je čas… Tu se naprostým tichem rozlehlo duté zadunění jako z hrozné hloubi jeskyně. Obrův gong dozníval uvnitř za stěnami, v nitru domu probuzeného po nesčetných letech ze spánku v šípkoví, Ale já nebyla ani Šípkovou Růženkou. Představila jsem si červotočivou cestu dovnitř, onu vlastní budoucí pouť chodbami potaženými plísní, chodbami s drolícími se stěnami a hnijícími prkny schodišť. Spatřila jsem zevnitř i ledově prázdné pokoje a rzí pokryté zámky dveří, těch dveří, které nikdy nezamknete…
Hluboko v domě se cosi pohnulo. Vratce, tak hrozně vratce začalo to stvoření ke mně sestupovat až odněkud z podkroví, ano, nejspíš z oné poblikávající místnosti, ale každou chvíli se to zastavovalo.
Stála jsem, tajil se ve mně dech. Napínala jsem sluch v okamžicích ticha a bezděky si představila ušní boltce onoho stvoření vevnitř. A ono tajilo dech jako já? Bojí se taky? Hrůzou jsem se zachvěla.
Dům nebyl z pohádky. Šlo o jeskyni s drakem. A TO vevnitř sestoupilo a došlo už skoro ke mně. Mé oči těkaly po zdi. Všimla jsem si šlahounů břečťanu a čehosi zazděného tam napravo, kde byly schody pod zem. Skočím na ně a skryju se jako kulička v důlku ! blesklo mnou. Jenže se tam na tom schodišti cosi lesklo… Co jen to…
A tu se Pony vprostřed dvora vzepjal. Musím se vrátit. Uklidním koníka a...
Uvázala jsem ho jako hypnotizována k jakémusi zčernalému pahýlu. Na nebi visel měsíc. UJEĎ! znělo mi do uší spolu s větrem. A když ne na Měsíc, pak na Merkur.
Pony ke mně v šeru natahoval kopyto. Možná je dům vstupem do pekel a on to vycítil. Jeho zvláštní oči zářily tmou a vpíjely se do mě. Vrať se, varovaly. Zoe, Zoe! Vyšvihni se do sedla, vždyť ještě pořád máme poslední možnost. Pak už žádná další chvíle nenastane.
Mezitím se to znova hnulo. A to lesklé na sklepním schodišti taky. Vlastně to byla jen klika. Tu zmizela. Otevřely se tam nějaké dveře. V příšeří se leskl pár očí. A tak jsem se setkala s Arnou.


FILIPOVY ZÁPISKY
23. října 1906
Vida, sestřenka je tady. Arna mi ji představila až před večeří. Sestřenka Zoe mi podala ruku, nebo tedy spíš jen konečky prstů, a pousmála se. Rychle se otočila a první usedla k jídelnímu stolu. Všiml jsem si jejích vlasů a jsou až neuvěřitelně dlouhé. V záři všech svíček chvílemi vypadají jako velmi hebké pavučiny z prázdných ozdobných lebek u nás v podkroví. Ty vlasy se zdají lehčí než jako pírko a hodné ochrany, ale ve skutečnosti budou pro Zoe docela těžkým závažím.
Taky Arna usedla: proti mé sestřenici, já se uvelebil stranou. A jedli jsme. Zoe byla už docela klidná a teprve po chvíli postřehla, jak upřeně ji Arna pozoruje. Usmála se, nato dokonce i na mě. „To tady opravdu žijete úplně sami?“ zeptala se, když Arna odešla s nádobím. V tu chvíli jsem naší návštěvnici nedokázal odpovědět. Seděli jsme v šeru naší jídelny, já té krásné dívce civěl do tváře a musel jsem jí připadat jako naprostý hňup. Strašnou hrůzu jako by přitom vsrkávaly dovnitř do sebe mé vlastní kosti. Copak I TÉHLE dívce s dlouhými vlasy je souzen úděl ubohé Adriany? Nešťastné Barbary? Zoufalé Cynthie? Všech dalších?
Arnina tvář se znovu vhoupla do vstupního výklenku jídelny. Poslední dobou se mi zdála potažena stále tenčí kůží, až připomínala lebku z naší sbírky. Vystrašené dotazy našeho hosta ale Arna zodpovídala láskyplně. Zoe si všimla zděšených očí z portrétů na zdech a optala se, zda snad nejsou duše zobrazených navždycky zaklety mezi ozdobnými rámy. Ta otázka byl žert, jenomže já se téhož bával už jako chlapec.
Už strašně dlouho jsme s Arnou neopustili dům. Tolik roků jsme vegetovali na dně úžlabiny jenom jako nějací krabi a po celý ten čas se opakovaly tytéž nepopsatelné rituály. Nebo tomu sám nevěřím? Nebo to je všechno strašný sen? Díval jsem se na Arnu.
Jako obvykle mluvila pomalu. Se sametovým přízvukem kladla důraz na každé hebké slovo, ale mně to znělo jinak než návštěvnici. Mně to znělo, jako by Arna odkrajovala obrovským lesklým nožem rudé, zkrvavené maso pro chystanou, strašnou hostinu. Zoe nic netuší, ale Arna pečlivě sonduje terén a volí každý výraz. S touto dívkou jako by si dávala obzvlášť záležet.
„Široko daleko byste nenarazila na živou duši, má milá. V tomto ohledu můžete být docela klidná.“ Chraplavě se zasmála, načež se stísněné Zoe začala vyptávat na její matku i nechutné podrobnosti neobvyklé smrti té ženy. Dívka zbledla jako papír a odvrátila obličej k temnému oknu. V tu chvíli jsem jí uviděl do tváře nejlépe a neměla kůži jako Arna. Ta její nebyla pergamenem. Byla lidská.
Výrazné lícní kosti vystupovaly v záři svícnu. Měla v rysech i něco z Arny, i když byla spíš jejím odrazem ve šťastném zrcadle.
Zoe o mé tetě a její smrti nechtěla hovořit, ale nedokázala ani dlouho zůstat sklíčená. Překlenula děsivou vzpomínku povídáním o jízdě na Ponym. Spolu s Arnou jsme se dovídali taky o dalších a dalších obyčejných věcech venku. Zoe ty příběhy nazývala obyčejnými, ale pro mě banální nebyly. Ta fakta náležela světu daleko za mým horizontem, náležela světu, o kterém jsem málokdy slýchal, i když někdy čítal. Zapomněl jsem vlastně na dlouhý čas, že podobné kraje ještě vůbec existují, a až teď mi zvonění vyprávějícího hlasu strhlo pásku z očí. Arna však nesla každý optimismus nelibě a já brzy postřehl neklamné trhání v koutcích jejích přísných úst. Dlouhé, tenké Arniny prsty křečovitě svíraly nůž. Upřeně mou sestřenici pozorovala. Kratičce se pokusila napodobit její šťastný výraz, ale to se nemohlo za žádnou cenu podařit. A Zoe? Nevnímala ony pokusy a mluvila a mluvila, jako by chtěla rozehnat ticho pokoje a pavoučí stíny mezi obrazy. Arna ji celou dobu pozorovala jako v úžasu nad mladím světa a moderní civilizace, od které jsme zůstávali tak dokonale odděleni. Arnina ústa se otevírala, až vynikly zuby, ta leskle dokonalá řada malých glazurovaných sekyrek. Znal jsem ji. A poblíž levého špičáku se objevila slina. Spolkla ji tak hlasitě, až jsem se zachvěl. Možná ani nechtěla zvuk polknutí potlačit, i když vlastní touhu potlačila. Odsunula vyřezávanou židli. Prudce vstala. „Ukážu vám ložnici.“
Díval jsem se za nimi a viděl stále hlavně detaily.A žiletkově ostré nehty na Arnině ruce, když se dotkly sestřenčiných vlasů, ještě než obě dvě zmizely v té temné chodbě našeho SKORO prázdného domu …


SOUKROMÝ DENÍK ZOE HARKINSOVÉ
24. října
Hned ráno mě navštívil Filip. Klepal hrozně potichu, jako by se bál, že ho někdo uslyší. Přitom zeje celá tato divná stavba s chodbami, chodbičkami, schodišti, klenutými komnatami a děsivými výklenky prázdnotou. Ne, nikdo další už tu není, i když nečekaně se vyskytující místnosti v odlehlých koutech domu budí trochu mou zvědavost. Ale i hrůzu. Nesčetné zamčené dveře, všude dokonalá poušť prachu a chladná, nevlídná mrtvolnost. A to nejhorší?
Můj pocit, že tomu nikdy nebylo jinak. Jako by šlo o uzamčenou enklávu v čase. Jako by se jednalo o samozřejmost přírody, která tohle lidské sídlo kdysi sama postavila.
Arna se někam ztratila, tak jsem si mohla celý den povídat s Filipem. Je vcelku příjemný společník, i když trochu moc nesmělý. Se svými přáteli ho sotva můžu srovnávat a vůbec už ne s Jakubem. Přesto mě u oběda docela pobavil. Zná množství velice nepravděpodobných historek vztahujících se k domu a jeho blízkému okolí. Ukázal mi starobylou knihovnu, ta mě překvapila v levém křídle. Vůbec není opředena pavučinami jako většina ostatních pokojů. Předvedl mi ale i některé další pokoje a zvláštnosti domu. Taky sbírku dekorativních lidských lebek v jedné podkrovní místnosti. Taky prastarou gilotinu. Taky roztomilé hračky po nějakém děvčátku. Malou kuchyňku s nádobím a ohmatané panenky, i když ty panenky často už bez hlaviček a údů. Ačkoli se ale Filip po celý den tak snažil, připadalo mi, že ho někde na duši drtí velmi ošklivý cár smutku. Dokonce i jeho smích prýštil z marné snahy zastřít přede mnou něco strašného. Večer jsem se proto v jídelně zmínila o pověstech, které o domě ve světě kolují.
„Ale prosím tě!“ usmál se bratranec, jak se mu to povedlo nejvíc. „Ty podobným povídačkám přece nevěříš, Zoe. Anebo jo?“
Ta hraná pobavenost mě nemohla oklamat. Asi to na mně bylo vidět.
„Jsou to jen pověsti,“ zopakoval důrazně.
„Ale každá pověst má pravdivé jádro, i když se do melounů nevidí.“
Arna proti mému očekávání k večeři vůbec nepřišla a Filip mě po jídle doprovodil do jedné z menších místností v podkroví. I tady ležel prach, který mě všude tak znervózňoval. I zde byly na nábytku rozloženy starobylé předměty. Šedavé závěsy mi tu připadaly ještě hebčí než ony nánosy prachu a slabě se chvěly v průvanu, který se však dotkl i mých kotníků. Arabesky na těch závěsech se mravenčivě hemžily. Bezděky jsem přivřela víčka. I strachy. Filip zapálil sedm svíček, jednu po druhé. Jednu po druhé narážel na černé ostny obrovského svícnu, jako by se bál, že nás každým příštím okamžikem spolkne ta zívající záplava temnoty. Ticho, kterým jsem včera přijela do domu, svíralo dům bez přestání, ale v ovzduší viselo ještě něco. Nešlo jen o zatuchlost.
„Legendy o tomhle sídle žádné pravdivé jádro nemají, neboj se,“ ujišťoval mě nevím už po kolikáté Filip, ale chrlil to až příliš překotně na to, abych uvěřila. Navíc náhle vrhl tak podivný pohled přes mé rameno, až jsem se musela pootočit. Spatřila jsem srdčité podkrovní okýnko se čtyřmi úhlednými tabulkami. Pojednou rudě zažhnulo. Do pokoje dopadly pablesky zapadajícího slunce a přede mnou vířily tečky prachu. Arabesky závěsů se chvěly. Přistoupila jsem k onomu raněnému srdci, které snad nenáleželo Filipovi, a podívala se jedinou z tabulek jako srdeční chlopní. Krajina přede mnou vypadala přízračně. Neobyčejně vysoké kapradiny měly v soumraku ostré, gestikulující a groteskní obrysy. Stejně tak řada mohyl i koruna obrovské smuteční vrby. Ve vzpomínce jsem znovu ucítila prsty oné vrby ve vlasech. Prohrábla mi je, když jsem na Ponym sjížděla do úžlabiny.
Najednou mě napadlo, zda se nedívám zrovna tím oknem, jehož světla jsem si včera všimla. Prudce jsem se otočila k bratranci. Stál nečekaně blízko. Myslím, že ten plachý pošetilec až do té chvíle upřeně zíral na mé vlasy, nebo přinejmenším jejich konečky, a výraz jeho tváře mě skoro rozesmál. „Ty mohyly…“ natáhla jsem paži. „Kdo je vlastně navršil?“
Jako nechtěně se o mě otřel. Neklidně ustoupil. Přes rameno se mi zahleděl skrz rudou tabulku. „Ale to nejsou mohyly, Zoe. Kdysi to tu navršili archeologové.“
„Dělaly se tu vykopávky?“
Zasmušile přitakal. „Doktor Jones se tu kdysi o cosi pokoušel.“
Že by Jones věřil na pravdivá jádra legend? „Ale už nepátrá.“
„Skončil,“ konstatoval Filip hrobově a jako by řekl: Země ho pohltila!
„Nevíš, co hledal?“ pohlédla jsem mu zpytavě do tváře. Jindy bledou kůži měl v tu chvíli cihlově červenou od posledních paprsků umírajícího slunce, ale to já asi taky. Jako bychom se rděli.
„Řvoucí jeskyni,“ řekl Filip do naprostého ticha a snad bezděky mi sevřel zápěstí.
Tušila jsem, že to může souviset s pověstmi.
„Nic nenašli,“ začal najednou překotně mlít. „Vůbec nic. Nemohli ani najít, protože žádná Řvoucí jeskyně nikdy neexistovala a rostla leda v chorobné fantazii lidu. Pitomý, pitomý báchorky, rozumíš? Pocházejí až ze středověku. Jsou to mýty primitivního obyvatelstva. Nic víc.“
Zrovna když tak mlel, zmizel zbytek slunce za pahorkem, z něhož jsem včera poprvé pohlédla na tento dům, a zbyl nám jen rudý pruh lemující horizont. I ten rychle pohasínal. Hadovité stíny se pak připojily k průvanu a i ony se těsně nad kobercem dotýkaly mých kotníků. Lechtalo to. A pod mými chodidly a kobercem a prkny podlahy i celým tímto strašidelným palácem se v nějaké nejspodnější kryptě ozvalo suché prásknutí. S Filipem jsme čekali bok po boku celé nekonečné minuty a čekali a čekali, ale nic už se neozvalo. Pak někde v domě zaduněl gong. Na schodišti se ozvaly kroky. Rychle se blížily.


FILIPOVY ZÁPISKY
24. října před půlnocí
Nechybělo moc a všechno jsem sestřence vyzradil. Ale Arna, jako by mi četla myšlenky i na dálku. Možná vycítila nebezpečí a náhle nás vyrušila. Později jsem musel snést dlouhou řadu jejích výčitek. „A vůbec, na ty její vlasy pozor!“ skončila.
Arna asi myslí, že se do nich nějak můžu zaplést. To je ovšem nesmysl, i když… Ale ano, na ty vlasy bych opravdu chtěl dávat pozor.


SOUKROMÝ DENÍK ZOE HARKINSOVÉ
25. října
Dnes se mi stala ta nejpodivnější příhoda od chvíle, kdy jsem překročila práh tohoto
domu, a ještě i tyhle řádky píšu s jistými obtížemi, třesou se mi ruce a svou vlastní krev stále slyším bušit ve spáncích. Po obědě se mě Filip pokusil jakýmsi pochybným způsobem zabavit, ale šikovně jsem se ho zbavila a šla psát Jakubovi. Způsob odeslání dopisu sice zůstává ve hvězdách, ale byla jsem nucena poslechnout své city. Z nějakého důvodu se mi ale zdálo pro tuhle příležitost až moc všedním zamknout se u sebe v pokoji, tak jsem znovu vystoupala až do podkroví. Chodby tam tvoří celý labyrint, poněvadž stavitel byl snílek. A tady se tedy vyřádil. Každý kout je nečekaný a jako vata ty kouty naplňují hnusné pavučiny. Někdy i v pravé poledne si tam nahoře připadáte jako uprostřed noci. Každou chvíli se před vámi ze šera vynoří nová odbočka, a když se do ní odvážně pustíte jako horník do štoly, ukáže se buď, že je slepá, nebo vás po chvíli dovede do míst, odkud jste vyšli.
Po těchto nevšedních štrapácích jsem však přece došla do nejvzdálenějšího křídla domu na západě. Na jednom místě tu byla těsně nad podlahou napjata tenoulinká pavoučí vlákna a já, husa, si jich nevšimla. Když se mě dotkla, vykřikla jsem do ticha, a v mých představách tu na mě byly políčeny snad i neviditelné drátky, které se mi chtivě toužily omotat okolo kotníků a které mě chtěly strhnout k zemi a do staletého prachu jako násilník. Možná by mě pak i pohřbily zaživa. Jako by však tudy nikdo nechodil celá léta, snad s výjimkou bělavého pavouka, který v jednu chvíli zoufale prchal od špičky mého střevíce. Tkanivo všech jeho druhů jsem si musela smést z hlavy a vzpomněla jsem na Filipovu zmínku o hebkosti mých vlasů a na pár jeho doteků. Vzápětí se mi vybavily i Jakubovy doteky, ba intenzivněji, pevněji jsem sevřela dopisní papír a odhodlaně vstoupila do temného mezipatra. Překvapil mě chlad a zápach, jako zmagnetizovaná jsem ale kráčela dál a dál chodbou, byla hnána hroznou zvědavostí a míjela celou řadu dveří, všechny tmavě zelené a úplně hladké. Pokroucené pařáty klik se matně leskly do šera. Každá se nějakým detailem lišila od předchozí a mně připadaly jako odťaté, uvězněné ruce řady rozličných lidí. V chodbě těch klik stále panovalo ticho a
jenom malé vejčité okýnko mi z dáli posílalo špetku denního světla. Kam asi vede?
Byla jsem velmi zvědava, na kterou stranu domu, a jak jsem k němu šla, řada dveří v pravé stěně se přede mnou perspektivně zmenšovala. Ty poslední byly nepatrně pootevřené a všudypřítomný chlad jako by čišel právě z té škvíry. K okýnku jsem nikdy nedošla, ale pokradmu nahlédla do těch dveří. Za nimi byla kobka, úzká a vysoká a prázdná, jen s pryčnou v rohu. Na pryčně cosi leželo.
Nejdřív jsem se ohlédla chodbou. Ta za mnou mizela v temnotě. Stála jsem tu úplně sama a chlad zívající cely mě roztřásl. Přesto jsem odhodlaně vstoupila dovnitř a šla k pryčně. Leželo na ní cosi podlouhlého pod jaksi slizkým, starým prostěradlem, hrozně moc špinavým. Udělala jsem ještě jeden, poslední krok, a náhle mi došlo, že to není prostěradlo, ale flanelový rubáš.


FILIPOVY ZÁPISKY
25. října
Po obědě se mi Zoe ztratila. Marně jsem po mní pátral v celém východním křídle. Být tu
Arna, taky by si dělala starost. Divila by se. Ale Zoe není jako my. Má náturu průzkumnice.
Arna tu ale není a denní světlo vůbec zle snáší. Vlastně až nedávno jsem si uvědomil, že se onu fobii snaží vsugerovat taky mně. Ó, jak často mi zavírá okna, aby ani jediný sluneční paprsek nepronikl k mému srdci, když se pokusím o poetické vyjádření, a náš dům se tím pádem zvolna stal hrobem. Ale marná snaha. Nebude to trvat už moc dlouho a vymaním se z Arniny moci!
Ve snu občas stoupám z této úžlabiny a trvá to nekonečně dlouho. Cosi mě sráží zpátky, ale pak přece, konečně překračuji horizont a ocitám se na volné cestě životem do dáli, po které sem Zoe přijela.
Zvláštní dívka. Proč na ni musím pořád myslet? I teď, když píšu, o ní přemýšlím a dokonce jsem se párkrát přistihl při představě, jak jí vše bezhlavě vyzrazuju. Zdálo se mi o tom taky v noci. Už to jistě nevím, ale nejspíš jsem v tom i posedle potěžkával její nekonečné vlasy, ano. Již si ty chvíle vybavuji. Sestřenčiny vlasy mi opět připadaly jako závaží. Až neuvěřitelně těžké. Jako by každého svého obdivovatele mohly i stáhnout až někam ke dnu a napadá mě, že kdyby Zoe jenom o trochu víc zaklonila hlavu, tak se jí pod tou nebezpečnou tíhou vytrhne z hrdla. Jako panně.
Během pátrání po Zoe mě cosi znovu dotáhlo až k malému srdcovitému okýnku v podkroví, tomu koutku s výhledem na mohyly. Všude ležel prach. Zrovna jsem se chtěl podívat ven, když… Proboha! Z domu ke mně dolehl ke výkřik…
(Deník je tady přerušen. Následující písmo je poněkud roztřesené.)
Uf! Tak jsem se vrátil do výklenku, kde taky píšu. „Zoe!“ zvolal jsem před chvílí. Žádná odpověď. Začal jsem ji hledat, ale neodpovídala a já přestal. Proč?
Proč jsem neprohledal celý dům? Možná šlo před chvílí jen o sluchovou halucinaci. A přece pořád slyším ony tóny, ono táhle zoufalého a v tichu dlouze zanikající zaúpění. Nebo všecko vyvolaly jen moje pocuchané nervy? Musím Zoe najít, ale začínám se bát mnoha věcí. Měl jsem před nimi sestřenici už dávno varovat. A co kdyby objevila Arniny komory? Kriste. Vždyť ten výkřik zněl právě od komor, a jestliže to nebyl jen sen a pokud do některé komory i jen špehýrkou nahlédla, budiž jí nebo milostivo!


SOUKROMÝ DENÍK ZOE HARKINSOVÉ
25. října – pokračování
Před chvílí jsem musela přestat psát. Jako by se něco ochomýtalo zvenku okolo dveří mého pokoje. Odhodlaně jsem vstala: „Kdo je tam?“
Nejspíš ten blázínek Filip. Nicméně neodpovídal. Ani ty kroky, které přece došly až za dveře, se už neozvaly. Ani se ale nevzdálily. Náhle mě přepadla úzkost. Jenom pár centimetrů ode mě teď docela určitě COSI nehybně čeká a urputně to zadržuje dech a čeká to, až otevřu! „Kdo jste?“
Žádná odpověď. „Arno?“ Ve vzpomínce jsem cítila dotek jejích nehtů na svých vlasech a slyšela zlověstně sametový hlas. Vycházel z nelidsky karmínových rtů. Ó, jak divně se mnou hovořila v tichu pokoje. Ó, jak silně mi nakonec stiskla zápěstí. Ó, ty dvě řady glazurovaných sekerek, jako maličké úplňky bílých. Navzájem se o sebe v jejích ústech co chvíli jemně třely. Čekají i ty zuby právě teď jen pár centimetrů ode mě? Ale ne, já neotevřu! Po špičkách jsem se vrátila do postele. Píšu. Nu, a na pryčně v oné komoře tedy ležel šedivý rubáš a cosi skrýval. Něco se pod tím rubášem rýsovalo. Nebožtík? To jsem mohla odhalit jediným pohybem ruky – a tu se mi přední díl flanelu svezl na střevíce. Spatřila jsem čistě odříznutou ženskou hlavu.
Hlava se na mě upřeně dívala. Asi jsem musela vykřiknout, ale s jistou to nevím. A co vím jistě? Že to nebyla jen ledajaká a obyčejná hlava!


FILIPOVY ZÁPISKY
25. října – pokračování
Když jsem si představil, co by Zoe mohla spatřit v některé z Arniných komor, mrštil jsem tímhle zdržujícím zápisníkem na koberec a jako smyslů zbavený jsem se rozběhl opuštěnými chodbami. Ne, nehledal jsem. Já utíkal najisto. Západní křídlo. Západní křídlo! Podkrovní vstup do nenápadného mezipatra.
Vyletěl jsem po schodech jako střela z pistole a proběhl chodbami, ve kterých se obludní pavouci činili léta. A nemusil jsem být žádný Sherlock Holmes, abych zaregistroval porušení jejich vláken. Vletěl jsem do poslední, pootevřené komory a sevřel bezvládnou Zoe v náručí. Už je v bezpečí v posteli, kam jsem ji uložil, a když se stále neprobírala, použil jsem k jejímu vzkříšení vůbec nejosvědčenější metodu.


Pokračování příště




ikonka: etsy.com


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2848 s