Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 8.12.2019, svátek má Květoslava 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Stvoření z jeskyně (2)

13.01.2014   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

***

Minulý díl si můžete přečíst zde Stvoření z jeskyně

SOUKROMÝ DENÍK ZOE HARKINSOVÉ
25. října – uprostřed noci
Nemohu usnout. Strop mé ložnice je strašidelně bílý. Ticho domu mě svírá neviditelnými prsty pavouka i tady pod přikrývkou. Vše spí, ale opravdu? Noc je tu jako den. Jediný spánek podsvětní krypty. A pak... Zničehonic jsem si představila sklepy.
V nich a temnotách pode mnou něco prásklo. Samou hrůzou bych se nejradši zploštila do podoby ploštičky a zarostla vtištěna  do prostěradla. Registrovala jsem šramot. Plouživý pohyb čehosi pod bílým stropem. Ale ne. Nad tím stropem. Zvuky na půdě. Něco putuje napříč těmi kraji a já slyším praskat prkna. Teď chvíle ticha. A teď… Zase něco přímo před mými dveřmi. Ne, nevstanu. Semknu radši víčka… Počkat… Zamkla jsem?
V hrůze jsem zaťala prsty do boku postele. Zamkla jsi a usni, Zoe, usni! TO za dveřmi je pouhý přelud, jenom tvůj sen, ty ale unikni do lepších snů! To venku je leda tvá pošetilá noční můra! Ale čím víc jsem se tak ujišťovala, tím se mé smysly stávaly bystřejšími a najednou jsem věděla, že je tato můra skutečností.
Dveře se začaly pomalu otvírat a mé srdce se snad stalo gongem domu. Vystoupilo mi do krku. Ústy vyletělo ke stropu a prošlo stropem do nebe. Nebo jenom na půdu? Přede mnou zelo něco horšího než půda. Chodba. Dveře byly dokořán. Pak se cosi bezhlesně vkradlo do mého pokoje a jako had se to nejspíš sune k mé posteli. „Filipe!“
Proboha, jenom ať to není ta věc odtamtud z komory!
(V deníku je na tomto místě začerněna stránka.)
Tisknu se k posteli. Ležím jako přibitá, a přece toužím vstát, vyskočit a vyletět za svým srdcem do nebes. Ale jako by mi neviditelní ďáblové zatloukali do hřbetů obou rukou obrovité hřebíky a za dlaně mě ukřižovali na tomhle vápenném prostěradle. Ne, neumím utéct, i řev mi odumírá v krku a Šustidlo už leze na postel… „Filipe, jsi to ty?“
Je to jako nestvůrný pavouk ve tmě. Jaksi hedvábně se dotkne mé tváře. Krku. Mých šatů. Ty červe! Jsi? Mělo to nehty! A než jsem se vzpamatovala, zaťaly se mi do kůže. Na tváři cítím tichý, přerývaný dech. Pak se mě cosi těžkého zmocnilo. Černá silueta se nade mnou vzpíná a chce se stát mou součástí. V duchu zase vidím onu příšernou, kulatou hlavu z poslední komory. Přišla sis pro mě? Za trest, že jsem tě odhalila, ty démone? „Arno!“
Stisk nehtů nepovoloval a něco se mi zakouslo do krku. Bolest vystřelila do celého těla. Zaškubala jsem sebou, chtěla křičet, ale zůstala němá. Má ústa vydala leda slabounké zachrčení. V temnotě jsem pak uslyšela mlaskání. Jako by TO lačně srkalo živoucí ústřici, ale tou ústřicí jsem byla já.

FILIPOVY ZÁPISKY
25. října – velmi pozdě večer
Pokračuji v psaní deníku po přerušení způsobeném Arnou. Vstoupila, aniž jsem to zprvu postřehl. Vešla ke mně do pokoje a neslyšně se ke mně přikradla, zatímco jsem psal. Naštěstí snad vnímám nějakou neviditelnou Arninu auru, jako to prý zvládají některá zvířata včetně hmyzu, a ta aura Arnu prozradila. Rozhodně spíš než její potlačovaný dech. Prudce jsem se otočil. Rukou zakrýval deník. Stáli jsme po vteřinu tváří v tvář. Kdo ví, proč jsem si vzpomněl na Ponyho a ještě teď slyším jeho ržání, když se k němu Arna jednou chtěla tajně přikrást, ano, podobně jako ke mně. Ani s Ponym neuspěla. S Ponym už vůbec ne. I na dálku ji vnímá a bojí se Arny víc než upír hostie. Vzpínal se a vykopával. Rezavá hříva mu povlávala okolo hlavy jako svatozář, ale sotva se ho Arna dotkla, překvapivě rychle se uklidnil.
Snad Ponyho přece ovládla svou vůlí? Asi. Stál tam pak zkrotle a chvěl se od uší ke kopytům, od nozder po ocas. Pokorně sklonil hlavu. A ještě hloub. Jako nyní já. Arna uměla všechny tvory ovládat, to proto se jí děsili. A což Arna denně neomamuje i Zoe?
„Nezahrávej si, Filipe,“ uslyšel jsem sametový hlas. „Anebo jsi už zapomněl? Copak nevíš, co je naším společným úkolem?“
Vpíjela se mi do duše. Hypnotizovala mě. „Máš dávat jenom pozor na její vlasy a ne se zaplést, Filipe!“ dodala syčivě.
„Dával jsem pozor... a přitom se zamotal, máti,“ sklopil jsem bezradně oči.
Vzrušeně mi sevřela zápěstí. „Filipe, vzpamatuj se, vždyť nejsi možná ještě ztracen. Synu, nesni.O Zoe už vůbec nesmíš snít. Nebo snad chceš zkřížit mé plány?“
Mluvila ke mně z bezprostřední blízkosti a připadala mi veliká, ale trochu jako panna. Jako ledová, neživá panna s porcelánovou hlavou. Hrůza! Jenom panenky v očích neměla tak porcelánově studené, zato se rozšířily tím nejvroucnějším vzrušením. Podrážděně hýbala hadovitými rty: „Zoe mi patří, rozumíš? Jako všecky před ní. Filipe, snad ses do ní nezamiloval?“
Při poslední větě tón hlasu změkl a Arnina slova na mě měla věru zvláštní účinek. Rozlítostnila mě a rozzuřila zároveň. Veškerou sílu vůle a svalů jsem proto vložil do jediného mocného škubnutí, jímž jsem se Arně vymanil. A teď pryč z jejích drápů a snad i z moci aury!
Sekla po mně. Mám za to, že  nehty minuly jen o vlásek můj krk. V úsměšku na vteřinu odhalila sněhobílé žiletky řezáků i oba veliké špičáky. Zdálo se mi, že z koutků úst bez přestání prýští tenounké praménky slin. „Ne, rozhodně si ji nebudu brát,“ vyhrkl jsem breptavě v zoufalství, ačkoli ve skutečnosti jsem si právě představil pravý opak. Ve snu. Tomu snu dominovala Zoe v nejbělostnějších svatebních šatech. V tu samou chvíli mi Arna sevřela rameno. „Neboj se, Filipe. Zoe bude poslední.“
„Ale ty další...“
„První další bude tvá.“
Jenže já Zoe miluji, došlo mi. Jako by Arna četla mé myšlenky, ušklíbla se trochu ironicky. „Na Zoe zapomeň.“
Vrtěl jsem hlavou.
„Tvoje chyba. Jen si dej, Filipe, pozor, abys taky neskončil jako Zoe,“ zasyčela. Pak si zastřela velikou dlaní ústa a já už hleděl jen do jejích očí. Leskly se, ale Arna se velmi,
velmi ovládala… Bylo to, jako by měla začít zvracet, ale zadržela zvratky. Pak se ode mě s hrozným úsilím odvrátila a rychle vyšla z pokoje.

SOUKROMÝ DENÍK ZOE HARKINSOVÉ
25. října – uprostřed noci (pokračování)
Sen o ústřici byl strašný. Ale následovaly ještě další a horší sny. Mezi nimi jen krátká procitnutí a zase ty podivné zvuky ze sklepa. Určitě se tam i teď šátravě pohybuje něco živého. Jinak ale v tomto domě vládne věčné ticho. A teď… Zas!
Zaťala jsem víčka a spatřila maminku, ještě veselou a těsně předtím, než tak hrozně zahynula. Než jsem se vydala sem… Máma seděla v zahradě a znovu mi vyprávěla pověsti a především tu hlavní o Řvoucí jeskyni. Ona dvě slova mě od té doby děsí ve spánku. Řvoucí… jeskyně a její ponurá legenda. Už jako malinké holce mi maminka vyprávěla i pohádku o Abecední jeskyni. Ne, abecedy se děti nebojí. „A ta sluj čeká ukryta hluboko pod krajem,“ vyprávívala maminka a oči jí vždy strašidelně zprázdněly. „Je ve vápenci. Vede tam podzemní chodba z jedné krápníkové jeskyně. A taky ze sklepa, verze se ostatně různí a někteří lidé taky. Abecední jeskyni ale většinou považují za dno propasti, jejíž ústí bylo zastřeno.“
„A proč ta abeceda?“ upustila jsem jako holka na koberec panenku s porcelánovou hlavičkou.
„Poněvadž se v okolí ztrácely dívky právě podle abecedy. Je to ovšem dávno, co zmizela ta první, jistá Adriana, a co místní začali pohřešovat i Barbaru. S odstupem následovala Cynthie ba po ní jistá Daniela.“
„Ty události jsou tedy skutečné, mami?“ vytřeštila jsem oči.
„Ne. Jen folklór.“ Ani se ale nepousmála. „I lidová pověst má  místo v kronikách, nemyslíš, dítě?“
„Jistě, mami.“
„Zapisovatel si patrně jako první všiml zvláštní náhody, která po léta vytvářela onu hrůznou posloupnost…“ Tak pravila má matka - a já si teprve s odstupem času a po letech a už jako dospělá uvědomila, jak si při líčení legendy pokaždé odporovala. Tajila snad přede mnou nějakou strašnou pravdu? Realitu? Věděla až příliš dobře, že v tomto případě nejde jen o báchorku pro děti? „Ještě téhož roku zmizela i další dívka, jistá Eleonora. V těch následujících letech...“
„A LID ŠÍLEL HRŮZOU, říkalas, mami. Ne? Hm. Ale copak je nikdo nešel hledat?“
„To víš, že šel. To víš, že se po nich pídili. Ale každé pátrání vždycky skončilo ve slepé uličce. Nebo spíš na konci zasypané podzemní chodby. A vrchnost ostatně bývala už od počátku dost hluchá k nářkům prostých lidí. Málokdo věřil pastevcům, kteří za obzvlášť temných nocí slýchali divné zvuky z podzemí. Kdo by taky dal na hrůzostrašné povídačky? Ani my, dcerko, na ně nedáme.“
Jindy mi ale vyprávěla jinak. „Jednou v létě se zrovna schylovalo k bouřce. Dva ovčáci seděli u ohně. Ťuk, ťuk, ťuk. Právě na ně začaly dopadat první těžké kapky, když uslyšeli vytí. Opravdu příšerné vytí. Vycházelo z nedaleké skalní trhliny.“
„Vzali nohy na ramena?“
„Ano. DRAK, DRAK! volali ještě v hospodě a později ono místo už nenašli.“
„To byli tak opilí?“
Ztlumila hlas. „Ne. V ten večer se z blízké vsi navždy ztratila mladá Suky. Měla právě před svatbou. A podobně děsivý řev později zaslechli i jiní, jen ho každý popisoval trochu jinak.“
„Každý si totiž vymýšlel, viď, mami!“
„Určitě. To jediné, na čem se vždycky shodli, bylo, že ten zvuk je dutý. Asi jako by se rozléhal a duněl někde v podzemních prostorách. V nějaké kryptě. Začalo se následkem toho říkat, že dívky mizí do Řvoucí jeskyně. Už je nikdy nikdo nespatřil.“
„A jeskyni?“
„Tu už vůbec ne.“
„Nebylo nikdy nalezeno žádné tělo, mami?“
„Ani jedno jediné. Holky mizely a mizely, jako by se skutečně propadaly. A navíc... Navíc mizely přesně podle abecedy.“
„Ono to tedy stále pokračovalo?“
„Ano. Naštěstí už byly pak únosy řidší.“
„Únosy?“
„Nevím. Záleží na tom? Vždyť to byla jenom naše povídačka na dobrou noc.“ Maminka se rozesmála, ale pro mě to žádná povídačka nebyla a pro ni taky ne, to jsem jí postřehla na očích.
„Třeba si, maminko, ta jeskyně časem uvědomila, že by ji ovčáci mohli zase zaslechnout, tak se začala kapku krotit. Ne?“ Krotit CHOUTKY! domyslila jsem. „Nebo ta jeskyně cítí, že už se blíží konec abecedy, nemyslíš? A tak zpomaluje, mami.“
„V poslední době se skutečně odmlčela nadobro,“ zasmála se znovu. „Ty jsi ale malá šťoura.“
Pamatuji, jak jsme se jednou na konci onoho vyprávění obě křečovitě objaly a rozesmály. Vstaly jsme z postele, ale zase si padly do náruče. Měly jsme se moc rády a já tenkrát netušila, jak brzy maminku ztratím a jak sama zůstanu. A komu teď mám věřit kromě Jakuba? Snad Filipovi? Chová se ale tak podivně. Hm, a tuhle byl tak legračně vyděšený, až se musím v duchu rozesmát. Ale to mu odpouštím. I že je tajnůstkář.
„Vidělas?“ zajíkl se tehdy. Zrovna mě dostal z bezvědomí.
„Viděla.“ A ptala jsem se: Bože, co ta hlava v mezipatře západního křídla, co ta je zač? A Filip mě sice z komory odnesl, ale já tě, ohavná hlavo, už budu vidět pořád a rysy tvé tváře z pekelného snu mě budou strašit až do nejdelší smrti. A ty si tam přitom jen odpočíváš a zíráš ke stropu. Ne, nikdy jsem za tebou neměla vstoupit.“
„Jenže to byl jenom sen, Zoe. Jenom strašný sen,“ držel mě Filip za předloktí. Lhal? Ve tváři byl při mém uklidňování úplně bílý.
„Nelži mi. Já tu věc viděla. Já ji opravdu viděla.“
„A co?“
„Hlavu, prokrista! Bílou. A tak se leskla.“ Co asi ještě leželo pod tím rubášem? „To její vypouklé porcelánové čelo… Počkej, teď… Zase… Za dveřmi… Někdo nás poslouchá. Rychle, rychle, otevři!“

FILIPOVY ZÁPISKY
26. října – za svítání
Svůj záznam jsem byl nucen před chvílí přerušit, protože někdo zaklepal na dveře mého pokoje. Čekal jsem, že to bude Arna, ale na chodbě stála Zoe. Je neuvěřitelně hezká a TAK ŽIVÁ. Protáhla se ke mně škvírou v pootevřených dveřích jako hádě, a než jsem se vzpamatoval, zabouchla za sebou a otočila klíčem. Měl jsem pocit, že mi užuž klesne do náruče. Ale byl to jen pocit. Zastavila se blízko, ale ne zase tak blízko. Nepatřila mi. A její šaty a vlasy se mě sotva kdy dotknou! Prošla těsně okolo, přistoupila k oknu. Zastavila se. Dlaně vtiskla na skleněnou tabuli, a jako by stále ještě byla malou holkou, upřeně hleděla ven. Opatrně jsem k ní došel a podíval se přes její útlé rameno. Dole, v kalném šeru svítání strměly mohyly, ty haldy suti, které tu zbyly po zběsile, ale marně pátrajícím doktoru Jonesovi. Teprve v tu chvíli se mi vybavila i drobná postava jeho společníka, tuším si říkal Lawrence. Nebo tak nějak. Už to bylo dávno. Už to bylo zasuto v zásuvce mého vlastního dětství a v podvědomí. Ale stejně. Stalo se to! Jones a Lawrence. Oba spojovala stejná vášeň. Archeologie. Taky přivodila jejich tragický konec. Když je našli, ne, nebyl na ně pěkný pohled. Ale zůstal mi. A ještě dnes, při pouhé vzpomínce na některé detaily oněch událostí, mnou projede zamrazení, jako by ti dva tady před domem tenkrát na okamžik pootevřeli samo peklo… A mrazí mě i z jiných věcí. Tak třeba má naprostá osamělost. Až dosud jsem si ji neuvědomoval, ale co přijela Zoe… Třesu se. Nevím proč, ale třesu se i jen při vzpomínce na konečky jejích vlasů. Copak ji opravdu… Propána, proč je musí jen pořád nosit rozpuštěné? Dráždí mě. Nedělá to náhodou schválně?
Stála přede mnou u okna a vlasy co můj FETIŠ jí pokrývaly záda. TY ALE BUDOU TĚŽKÝM ZÁVAŽÍM, představil jsem si jako v předtuše. A co má být? Když se tě stejně nikdy ani nedotknu! Stál jsem tam a Zoe jako by mě ani nevnímala. Dál shlížela na mohyly. Nepředsevzal jsem si snad, že na tebe budu dávat pozor, Zoe?
Pojednou jsem si všiml malého dalekohledu. Držela ho zvláštním způsobem a nebyl vlastně její. Šlo o jednu mých z nejpraktičtějších dětských hraček, úplně bych na ni zapomněl, ale Zoe ji našla a svírala skoro něžně. Vzrušilo mě to jako další sen. Ten dalekohled byl nejspíš VŽDYCKY její. Zvedla ho k očím. Zacílila ho na nejbližší z mohyl. Tu se prudce otočila do pokoje a hleděla dalekohledem na mě, jako by se mi chtěla vevrtat až do nejskrytějšího ledví. Do duše.
„Nevedeš si, Filipe, nějaký deník?“ zeptala se naprosto nečekaně. Dodala: „Nenecháš mě do něj aspoň jednou nahlédnout?“ Pustila dalekohled a její zorničky zůstávaly ještě chvíli lesklé a rozšířené. „Nebo je to přísně tajné?“ Uchichtla se spiklenecky. Rychle mě políbila.
„Strašně nerad bych před tebou měl tajemství…“ vykoktal jsem a snad bych ji objal, ale nešlo mi to.
„Neříkej,“ hlesla Zoe. Zase civěla dalekohledem do kraje. „Poslyš, Filipe, já si taky vedu deník. Ale to víš, je to přísně soukromé. Tobě - třeba - bych to číst nikdy nedala.“
Škádlí mě? přemýšlel jsem. Plánovitě zatím prozkoumávala terén. Dalekohled moc nepřibližoval, ale jí to stačilo. I mně. Jako bych toho se Zoe tady u okna prožil na milión let. „Víš, od chvíle, cos přijela…“
„Ano?“
„Tě Arna bere jako své vlastnictví.“
Zklamaně vydechla. Dotkl jsem se jí. Jen konečky prstů. Soustředěně ztuhla.
„Arna si vsugerovala, že jí patříš, Zoe,“ pokračoval jsem. „Že jí náležíš ještě víc než já. Od těchhle vlasů,“ dotkl jsem se jí odvážně, „až po střevíce si tě omotala a stále omotává. Jako pavoučice mouchu. Stojí mezi námi.“
Zoe se pootočila: „Miluji tě.“
„Já tebe.“
„A co navrhuješ?“ utrousila koutkem úst.
„Uteč se mnou!“
Místo odpovědi mi věcně vrátila mou dětskou hračku: „Tady máš. Hraj si chvíli sám. A koukni. Támhle…“

SOUKROMÝ DENÍK ZOE HARKINSOVÉ
26. října
Sedím za stolem ve svém pokoji a zas píšu. Musím ti svěřit, deníku, i zbytek prazvláštních událostí dnešního rána. Bavili jsme se s Filipem a já si z jeho pokoje prohlížela krajinu, divně zvrásněnou. Tonula ještě v šeru, když tu jsem si všimla divné věci…
Něco se hnulo za jednou z vysokých mohyl a klikatě se zalesklo v bodláčí. Zaostřila jsem Filipův dalekohled. Ke svému překvapení jsem v trávě za mohylou odhalila černou, kruhovitou prohlubeň. Z jejího okraje trčel přitesaný kámen. Ústí studny?
Ano. Tento nečekaný objev mě až nepochopitelně vzrušil. Ihned jsem dalekohled vrátila Filipovi: „Podívej se taky,“ ale bratranec znervózněl. Při zaostřování byl hrozně neohrabaný, ale konečně přece uspěl. I jeho odhalení vzrušilo, ba ještě víc než mě. „Jak je to možné?“ zopakoval několikrát, skoro jako mlýnek. „Nic tam přece nikdy nebylo! Zoe, nikdy tam nic podobného nebylo!“
„Asi jsi holt jednu díru do středu země přehlédl, Filipe.“
„Nesmysl. Procházel jsem okolo ikskrát. Místo leží v centru kruhu, kde kopali Lawrence a Jones.“
„Země se zkrátka občas otevírá, parde,“ zasmála jsem se bezstarostně. „Zívne si, odkašle, anebo rovnou dělá blé.“
„Několikrát do roka?“
„Jako třeba na Velký pátek…“
Ale nebyl pátek, ani malý, a Filip choval uvnitř očích hrůzu. Krapet vnější civilizace by ti neuškodilo, pomyslila jsem si a pamatuji si, jak jsem mu sevřela paži.
„Zítra odjedeme,“ povídám – a domluvili jsme se tam v tichu. Zkusil mě vzápětí políbit, ale nepochodil. Zkusil to znovu, ale nechci zde o tom psát a pláču. Pláču, protože… „
„Jakápak nešťastná náhoda,“ dodal. „I za smrtí tvé matky je Arna.“
Jak jen mohl, bloud, na takovou hloupost přijít? To opravdu nechápu. Jako však nerozumím ani všem zvukům domu. Nebo tedy spíš zpod domu. Ale opravdu ze sklepa? Co jen to je? Co?
Když si lehnu na koberec a přitisknu ucho na podlahu. Ano, oněkud z hrozných dálav něco zní a ten zdroj v mé fantazii existuje až na samém konci labyrintu. Tu...
Doznělo je mně tlumené vytí… A po chvíli… Zase kroky za dveřmi…

FILIPOVY ZÁPISKY
26. října
U večeře se ke mně Zoe chovala jinak než doteď a já nechápu, jak jsem k ní zatím mohl být tak lhostejný. Dost, zítra tě vysadím na Ponyho a pryč, jen pryč odsud! Jenže... je tu ještě TO dole.
Sotva jsem Zoe doprovodil do pokoje, našel jsem si kotouč konopného lana a elektrickou svítilnu. Určitě rozechvěle jsem do kapsy vstrčil i příšerně ostrý kinžál, příhodnou to věcičku, a spěchal, tak spěchal: Arna mě přece může přistihnout kdykoli a její čas zrovna nastával. Kdo ví, co chystá.
Sestoupil jsem do haly. Před dům... Po nebi plula divná řeka: řasnatá oblaka, jako by je zrovna Arna pročísla hřebenem. Jen zvolna mizela za okrajem mohutného okapového žlabu a svou takřka jahodovou červení mi asi tak na vteřinu připomněla okoralé, třepící se lidské rty. Vánek se zrovna dotkl mé tváře, i když stěží znatelný, a ty mraky se dál ubíraly za ponuré západní křídlo domu. Tu ticho rozkrojilo zaržáním.
Podíval jsem k černému pahýlu stromu. Bujně tam sebou škubal můj rezavý koník a lákal mě očima. „Hej, zapomněls? Jsi i jezdcem, File!“
Došel jsem k Ponymu, párkrát prohrábl jeho hřívu. To víš, že vás nedám! myslil jsem si. Ani tebe, ani Zoe. Jsem přítel, tak neboj. Ale zvíře se vůbec neuklidnilo, a když spatřilo, jak odcházím mezi haldy, znova se vzepjalo. NE, NE, NE K TÉ STUDNI!
 TAM DOLE, FILE, ČÍHÁ NĚCO STRAŠNÉHO. A na tebe! To jsem však už dávno stál u zbytku roubení. Prsty, pamatující ještě něžnou hřívu, mi bez odporu projížděly prstí. Byla jako čerstvě odhrabaná.
Lawrence se vrátil! napadl mě nesmysl, ale veledobře jsem pamatoval, jak málo zůstalo z jeho drobného těla… Tenkrát, kdy jsem (těsně poté) procházel dlouhou řadou pokojů západního křídla, tak úplně sám, a hledal Arnu. Ta stála před rodovým erbem, tím s porcelánovou hlavičkou, a držela jako talisman prastarou panenku... „Lawrence je mrtev, mami!“ vypravil jsem ze sebe co nejdospěleji. „A Jones, nevíš, co se stalo s doktorem Jonesem?“
Na její absolutní poklid a zvláštní výraz nikdy nezapomenu. „Copak? Taky se někam PODĚL?“
„Jo. Dočista.“ Ne, nikdy jsme onoho archeologa nenašli. Ani nikdo jiný. Právě studna však mohla i tenkrát otevřená. Zrovna Jones s Lawrencem ji totiž během vykopávek odkryli.
To bylo dávno. Vzpomínal jsem a poslední zarudlý cár mračen zmizel za okapovým žlabem západního křídla. Obloha potemněla, naklonil jsem se nad studnu a v hrůzné hloubce se cosi blikavě zatřpytilo. Voda? Kdopak ví. Já to můžu probádat.
Ovázal jsem nejbližší smuteční vrbu a zbytek kotouče pustil do šachty. Ozvalo se šplouchnutí a tam hluboko dole se podivně rozlehlo. Začal jsem se obezřetně spouštět a opatrnost byla na místě, to rozhodně. Mé podrážky ale stěží nacházely spáry mezi velkými, slizkými kameny a vlhká studna se zdála úzká jak rukáv. Taky jako on pomyslně útočila. Sestupoval jsem už dost dlouho, stále hloub a hloub, a jedinkrát vzhlédl a užasl - nad tou výškou. Jako světlejší talířek nade mnou - v děsivé dáli - blikotalo nebe - a projela mnou opravdická hrůza, když jsem si představil výstup. Víc než strach mě však rozklepal chlad těch oble kamenných stěn. Kolik ještě metrů? PLESK! šlápl jsem do vody. Zvedl nohu, hledal nad hladinou marně výstupek a nakonec nezbylo, než se spustit ještě níž. Jak voda okolo ledově stoupala, rozklepal jsem se zimou docela. Náhle mi „svět“ sahal do pasu, brzy budu mít všeho nad uši a mé boty a nohy přitom dál vsrkává řiďounké bahno. Propadání?
Jistěže. Hloub a hloub. Najednou jsem stál na skále. Pustil jsem provaz, rozsvítil. Klenutá chodba se kamsi stáčela, zatopená skoro ke stropu. Číhá hned za prvým záhybem Jonesova shnilá mrtvola?
Poslední pohled vzhůru. Nedodal mi odvahu. Hvězdička však tamodtud blikotala, jako bych stál na dně ohromného dalekohledu, kterým bych blikotalku zrovna tak a stejně dobře spatřil v pravé poledne. I odsud, právě odsud. Zatočila se mi hlava… Co asi kuje Arna?
Jedno jsem věděl. Noci jsou jí dál dnem a dni nocí. V jednom jediném okamžiku jako by ještě nehybně snila, v příštím už zprudka rozevírala oči.Nebo jen má představa? „Arno!“
Vím, co děláš. Upíři existují. Nejspíš se malátně protahuješ, právě teď, noc nastává a ty již stoupáš po schodišti. Znovu a znovu přece intuitivně hledáš Zoe a máš nehty jako hroty ocelových hřebíků a ruce jak železné hřebeny. Mohu snad zatím hledat nějakého Jonese? A co ty, hvězdičko, jsi snad božím signálem? A výzvou, abych se vrátil? Přece vím, že nehoříš jen kvůli rovnováze vnějšího vesmíru, ale i kvůli rovnováze mého vlastního vnitřního světa.
Stál jsem ve vodě. Vymrštím se? Vrátím se? Uteču? Což není má hvězda hvězd i symbolem pro Zoe, tu dívku s dlouhými vlasy? Nemusím ji snad chránit? Odvézt? Zoe, přečkej, prosím, ještě tuto poslední noc ve zdraví, prosím tě snažně, stůj při mě i ve snění a na mé cestě ke Řvoucí jeskyni, amen!

Dokončení příště


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.3879 s