Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 13.12.2019, svátek má Lucie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11044


Měření



Stvoření z jeskyně (3)

15.01.2014   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

***

První díl si můžete přečíst zde:Stvoření z jeskyně
Minulý díl si můžete přečíst zde:Stvoření z jeskyně (2)



SOUKROMÝ DENÍK ZOE HARKINSOVÉ
26. října – večer
Ty kroky na chodbě nepatřily Filipovi, to jsem chápala až příliš dobře – a koho si za jejich zvukem představit… Šláp. Šláp! A zas. Registrovala jsem dva dechy a jen první byl ten můj.
Zamkla jsem se předtím zde v pokoji, ale běda, nenechala klíč v zámku. Zatímco píšu v posteli, někdo jiným klíčem odemyká. Ležím jako bez vůle a bez touhy po odporu, jako zhypnotizovaná, a jen se dívám na kliku. Opět je všechno jako ve snu či snové vzpomínce a klika klesá, dveře se bezhlesně otevírají... Vidím Arnu? Asi, ale píšu dál. Proč se bránit? Osud existuje. Možná. Možná ne, až příliš silná je však Arnina aura a... A až mě Arna tou aurou obalí a přitáhne… Už mě chytá! Už... jde ke mně. A jsem dnes Zoe pomatená. A ona se šklebí se a v ruce drží…
(Zde Soukromý deník Zoe Harkinsové končí.)

FILIPOVY ZÁPISKY
26. října - pokračování
Jaksi nesmírně těžce jsem se prodíral masou podzemních vod, až po pás do nich ponořen, a musel při každém kroku dávat bedlivý pozor na případnou a zrádnou propast… Klenba se zvolna, avšak neustále stáčela, tak jako řeka, a mě se zmocnil pocit, že putuji v kruhu. Bylo to čarovné, já se chvěl a podzemí skutečně připomínalo bludiště. Dvakrát jsem minul úzké temné odbočky, nebo spíš vysoké škvíry, a vlny, které jsem čeřil, tudy zabíhaly do neznámých krajů a hrobů. Dno podzemní chodby konečně začalo stoupat a voda jako se na jednom místě znenadání někam vsakovala. Pod světem něco bez přestání šumělo. Byl to hukot vodopádu?
V záři svítilny se třpytila zrnka písku i vápencová klenba, ale ta vyskočila výš. Přesto jsem si všiml, jak mokvá. Šikmo vzhůru odbočovala chodba, i když moc nízká, než abych do ní mohl vstoupit. A co, vlezu do ní po čtyřech. Když dobrodružství, tak... Ach, kde jste, doktore Jonesi?
Po dvaceti metrech se chodbička prudce stáčela a tu jsem poprvé zaslechl další divný zvuk… Ne už jen šumění vodopádu, tohle bylo úpěnlivé a zpěvné. TAKHLE mohly zpívat Sirény! Kéž mám v uších vosk!
Ale nebylo vosku. Zpěv se změnil. Ve vytí! To násobily skučivé dozvuky. Lezl jsem za té hudby temnot jako mlok vpřed, s úplně už sedřenými koleny, a hrůzně ozvučená chodbička se opět čtyřikrát stočila, střídavě doprava a doleva. Pak světlo dopadlo na opracovaný schod. I na druhý. Stupy stoupaly a ubíraly se do temnot, jako by je vytesali permoníci. A CO KDYŽ OPRAVDU EXISTUJÍ SKŘÍTKOVÉ? blesklo mnou v nepotlačitelném úděsu. Obaloval mě neznámý svět a možná právě JEJICH. Stačí pootevřít okrově žluté dveře, ale... Klika chybí.
Mé prsty zavadily o povrch těch dveří. Tu se mi doslova vymrštily do náruče. Dostal jsem náramnou ránu, ale svítil nyní do dutiny za nimi. Tušová čerň byla všude. Táhla se do stran, vzhůru i dolů. Zívala jako chřtán propasti, jako šachta provrtaná skrz naskrz zeměkoulí. Šklebila se z reality i mezi pentlemi mé fantazie. Vtom...
Uviděl jsem něco hrotitého. Viselo to v tichu asi jako Damoklův meč. Kuželovitě se to zužovalo od stropu ke mně. Hnul jsem svítilnou. Paprsek odhalil měňavou kapku vody, která se třpytila na hrotu onoho pomyslného meče. Užuž se chystala odtrhnout, padat a... Nade mnou čekal zarudlý, obří krápník.
Nebo je to sám zkamenělý ďábel? Jako bys byl stvořen z postupně se srážející lidské krve! A pak... Zahlédl jsem další dva krápníky a ještě další krvavé pahýly nehybné rozvěšené od neviditelného stropu. Všude, a teprve mi došlo, jak jsou obrovské. Šlo o gigantické mřížoví jakési přírodní katedrály, o podzemní předlohu pozemských gotických chrámů. Lépe jsem posvítil na COSI V TÉ JESKYNI a... Nemohlo být pochyby. Oltář.
S křesťanstvím... neměl společného nic. Tvořil ho ohyzdný ropuší škleb nesčetných vypoulených plastik a vodou dočista omletý balvan. V průčelí měl výklenek a vodou, léty vyhlazenou jamku. Žabí, úhledně sepjaté, modlící se prsty byly složeny na sošce vpředu a na samotný oltář - s divnými jímkami - shlížela z pozadí úděsná řada strnulých bůžků.
Divné místo. Všiml jsem si těch ikon - a málem zapomněl na bezednou propast před špičkami vlastních bot. Rozvírala se, ale já ucukl. A monstra? Stála blízko a... Hledí ke mě lačně.
Měla pod sebou masivní kamennou desku a mapou či ornamenty. Groteskní! A jako by ta skupina bůžků pučela z čar vytažených nějakým kartografem. Stranou ležel pár hliněných tabulek. Zahlédl jsem na nich čísla. Zvedl světlo. Mystická propast pode mnou zavyla. Zapotácel jsem se a spatřil TO HLAVNÍ!
V šeru za skupinou soch stála i druhá jejich řada. Úhledná. Byla to skupina mladých nahých dívek.
(Tady je z deníku vytržena stránka. Obsahovala možná zevrubnější popisy.)
Nebylo jich pár, bylo jich možná pětadvacet, možná třicet, a všechny ty sochy se snad chystaly vykročit ke mně. Do tváří jsem jim však neviděl, nešlo to. Hlavy zůstávaly dokonale skryty ve stínu. Hlavy té hordy divoženek, divoženek i grácií  chystajících se ke skoku z vojensky vyrovnaného šiku. Stály tu kotník vedle kotníku, paže vedle paže a vzájemně se jen letmo, ledabyle dotýkaly. Brzy se dotknou mě? VŠECHNY ty dívky? Žádná Zoe? Jako by byly jediným podzemním organismem s jedinou vůlí. Co mě ale vyděsilo nejvíc?
Jejich velikost. Nebyla nadměrná. Byly malé. Až moc. Jako by se nějaký příšerný pravěký divoch, ovládající výrobu tsants (vysušených, miniaturizovaných lidských hlaviček), od nějakého démona vyučil ještě šílenější proceduře! A pak zmenšoval těla.
Ale jen těla. Hlavy chyběly! Stála tam řada bezhlavých panenek.

ZÁZNAM NALEZENÝ VE SKLEPNÍ HROBCE V JINAK PRÁZDNÉ KNIZE OZNAČENÉ JMÉNEM ARNA
Konečně! Kolik století to trvalo. Jak dlouho jsem byla nucena čekat. Už nečekám. Chvíle přišla! Konec s btutláním. S tajemstvími. A přeruší se ten vysilující koloběh vtělení. Budu volná.
Zoe bude poslední. Leží spoutána v okapu, s roubíkem v ústech, a za chvíli zemře, i když trpět nebude, jako žádná netrpěla. Všechny jejich konce byly jako mžiky očí – a šmik! I tentokrát to tak bude. Poslední hlava v abecedě odskočí. I Zoe bude má porcelánová panna a řvoucí jeskyně zavyje naposled, protože nit je ostrá, moc ostrá. A Filip. Filip, její nečekaný pomocníček?
Byl odlákán do podzemí a stačilo málo. Jen po letech znovu obnažit původní past uprostřed vykopávek. Ten pitomý zvědavec si hraje na dobrodruha a hned tak se nevrátí. Možná vůbec. A Zoe? Cha. Má novou postel. Z plechu.
Na niti jsem jako obvykle udělala smyčku a zadrhla ji okolo jejího krku. S volným koncem provázku jsem vylezla jako čarodějnice až za komín a ovinula ho okolo. Doladila jsem i to ostatní, jako vždycky, a existuje tedy i druhá nit. Je propojená s jejími pouty a visí podle průčelí domu. Ulovila jsem ji dole do štipce a jediný záškub by stačil a fíí, bezhlavý balík by mi padl do náruče. Ale tak to nechci. Popravčím bude Filip. To ať je to pravé ořechové… I uchopila jsem nit špičkami prstů, po špičkách došla ke dveřím a klika trochu připomíná zmrzačenou lidskou ruku. Osud Zoe i poslední písmene abecedy jsem jí vložila do dlaně. Pevně nic ovázala. Až Filip stiskne kliku, tento svisle napjatý provázek trhne tělem uloženým na krajíčku okapu. Páni! Ta poletí.
(Zde je záznam přerušen, ale pokračuje na poslední stránce knihy, i když
trochu odlišným písmem.)
Zoe tedy čeká a nemůže ani špitnout. Visí nad propastí. Stačil by špendlíček, jediný můj dotek, zřítila by se. Smyčka je zadrhnuta a někdy za letu oddělí hlavu od trupu. A Filip? Nu, snad jsem ho nepodcenila. Ach, kdyby jen Zoe tušila, jak toužebně na čekám, až se vyhrabe z podzemí a vykročí k domu! Srdčité okýnko je mou pozorovatelnou. Tak kdy se vynoříš? Bože můj, já - tě – tu - PO-TŘE-BU-JU! Jsi už víc než učedník, což to nechápeš. Jsi prostředník podsvětního monstra a čelem se budeš ještě rád vrhat před jeho oltář. Dospěls. Koř se. A buď dalším z tykadel stvoření z jeskyně. Jako já. A kdo ví, třeba ti její hlava ještě i slovíčko na rozloučenou zašeptá, pokud ji s tím pravým reflexem zachytíš včas.

FILIPOVY ZÁPISKY
A potom jsem uslyšel řev. Přicházel z hlubin, bylo to jakési dunivé vytí vycházející snad až z nitra země, které závratným tempem stoupalo až ke mně. Vzduch té černé propasti jako by se chvěl. Ze skalních stěn se začaly sypat kamínky. Peklo? Stanu se v hrůze další ze soch?
Zmocnila se mě závrať a balancoval jsem zrovna nad propastí, když to pode mnou mlasklo. Do chřípí mi vnikal smrad. Vydráždil mě ke kašli. Měl jsem prchat, ale já se nedokázal odtrhnout od hrozné propasti. A teď. Jako by se dole něco začínalo vařit.
A hemžit. Nejen vystupující páry. Znova to mlasklo. A znovu. Skála okolo se rozkmitala a drolila co bábovka. Jsem STVOŘENÍ Z JESKYNĚ! blesklo mnou. Ale hlavně KRTEK. Slepý. Něco lesklého se klikatě jako blesk mihlo vzhůru. Bylo to bílé, bičíkovité chapadlo. Představil jsem si, nevím ani proč, tvaroh a mazlavost. Změť čehosi zrůdného byla jako nestvůrná obří bublanina a sunula se po skále pode mnou, vzhůru a vzhůru. Něco mezi pavoukem, korýšem a živoucí houbou. Ozval se příšerný zvuk, připomínal skřípot desítek tisíc nehtů přejíždějících ve vyrovnaných řadách po skleněné tabuli. Následující bublání a práskání se mi zdálo ještě hnusnější. Něco jako škeble, ale i tlama se už pode mnou začalo rozevírat a svírat. Vedle chapadel, která vyběhla jako myšky na průzkum, bubřela také bradavkami posetá tykadla. Vše e tlačilo do svatyně. Uviděl jsem i ústřední, bílou bublina rosolu. Byl to měňavý polyp, polyp pokrytý nádory. Členitý červ, ale nafouknutý k puknutí. A taky pukl, žil ovšem dál. Vzhůru vystříkl sliz. A znovu. A znovu. Opět a opět znělo zpěvné vytí, vždyť ohluchnu. Skutálel jsem se jako špalek po ostrých podzemních schodech a vzápětí už se zběsile prodíral pryč, jen pryč, dlouhou podzemní chodbou. Z kolen mi crčela krev. Můj úděs nezchladila ani ledová voda. Tentokrát jsem neměl čas myslet na nebezpečí propastí ukrytých pod hladinou a jen a jen se brodil a brodil, stále kupředu, jen co nejrychleji a zpátky na dno studny. Snad ještě najdu dost síly, abych se vyšplhal za osamělou hvězdou na nebi i tou na zemi.
A předtím, před chvílí, těsně před pádem ze schodů se oči obou stvoření jeskyně na vteřinu setkaly. Jeskyně mé duše odpověděla ozvěnou svatyni. Ne, nikdy nezapomenu na ten pohled. Ne, nelze to vylíčit. Ale duše ďáblu upsaná nikdy nepospíchá pryč z marného těla, nýbrž vykrmuje svého vlastního červa, který pak hlodá, až dokud ze zkažené mršiny podzemí nevytryskne život nejodpornější. A dokud ho mdlí a tupohlaví požírači voskovitého mazu země lstivě nezmučí - a monstrózně nenabubří do jeho podoby. Veliké šachty budou vykopány tam, kde zemské póry měly stačit, a to se naučí chodit, co se mělo plazit.

FILIPOVY ZÁPISKY (pokračování)
Vyčerpaně jsem se převalil přes kamenné roubení. Svítalo. Temné zlo snad zůstalo DOLE. Snad to byl jen sen.
Ještě chvíli jsem ležel mezi plevely pod jednou z Jonesových mohyl, ale obava o Zoe zaplašila letargii. Musíme zmizet. Vypadnout. Ujet. Rozběhl jsem se k domu.
Zaplavoval mě čím dál tím hlubší strach. Bál jsem se o dlouhovlásku a s každým metrem jako by mi neviditelný spár toho Stvoření zdola z jeskyně ještě drtivěji svíral srdce. Rozmáčkneš mi je, satane? Kuš, ty studená pracko! Nedám se. Nedám. Pablesky úsvitu plály v četných očích domu a jako by se v jednom podkrovním pokojíku cosi pohnulo. V srdčitém okýnku.
Jak jen jsem mohl tak dlouho zavírat oči před Arninými vraždami? Před její zálibou v panenkách? V dívkách? Rychle! Ještě rychleji! Přál jsem si sevřít Zoe v náruči. Chytil za kliku…

POSLEDNÍ POCITY ZOE HARKINSOVÉ (dodatečná snová rekonstrukce)
Cosi mnou trhlo. Přepadla jsem do prázdna jako kámen, letěla stále závratnější a došlo k trhnutí. Něco mi prokrojilo krk a hle, hledím očima oddělené hlavy na vlastní tělo, točící se před kalícím se zrakem. To tělo je bezhlavé a těsně pode mnou dopadá do Filipovy náruče. V prvních slunečních paprscích ho má hlava ještě poznala. Ó, jak hrozný dárek mu však dům posílá.
Tedy dva dárky. A pak se mi zorničky roztočily společně s hlavou v malém tornádu a předsmrtném víru. Panorama oblohy se začalo šílenou rychlostí střídat s hasnoucími průhledy na stěny domu a dvůr. Támhle se vzpíná Pony, já jsem kolotočem a obloha… Obrazy se slívají v matný nekrolog a jediný barevný kruh… Slunce potká zatmění, ale... Ale ještě mě něco lapí jak míč. Na spáncích mám dlaně. Filipe, chci říct... Pomluvit jsem už nedokázala.

DALŠÍ FILIPOVY ZÁPISKY
Právě jsem chtěl vběhnout do domu, když zaržál Pony. Překvapeně jsem se pootočil s rukou na klice a Pony se zběsile vzpínal. Trhal černým pahýlem. Co mi to chce říct? Má zběhlost v řeči lichokopytníků není valná, i obrátil jsem se ke dveřím, ale kdo ví proč jsem pohlédl taky k nebi. V prvních paprscích probouzejícího se slunce jsem vysoko nad sebou spatřil devadesát centimetrů volně se spouštějících vlasů.
Úsvit se zaleskl na nějaké niti, jako by pohladil rákosí či první ranní pavučinu. Hle, struna! Jako uštknut jsem odskočil od kliky. Oběhl dům, zadní vchod se přede mnou poroučel a schody nahoru jsem bral po třiceti najednou.

OBNOVENÝ DENÍK ŽANETY HARKINSOVÉ
Zdá se mi to nemožné, ale přečkala jsem strašnou noc v okapovém žlabu a vzpamatovaly mě Filipovy ruce. Snesl mě a snad i víčka mi sám odklopil. Ani zášleh prvního ranního sluníčka nebyl tak oslepující jako světlo šťastného poznání, že ležím v jeho náruči a dotýkají se mě jeho prsty. Podívali jsme se na sebe. „Kde to jsem?“
„V domě už nejsi, Zoe.“
Zbavil mě pout. Odstranil smyčku a roubík. Rozkašlala jsem se. Byla v křeči.
„Zoe, dokážeš se postavit?“
„Nevím.“
Připadala jsem si ochrnutá. Ruce a nohy se mi odkrvily, ale to Filip snadno uvedl do pořádku.
„Kam ses mi ztratil?“
Odpověděl mi.
„To jsem si mohla myslet. Proč jsi mi o tom neřekl? Šla bych s tebou.“
Jenom něco zahučel.
„Cože. Tys objevil Řvoucí jeskyni?“
Mnul mi mlčky kotníky.
„Filipe, to je tedy něco. Víš ty vůbec, kolik století ji marně hledali? Celý čas to byla legenda - a ty legendu tedy pasuješ na realitu? Povídej…“
„Na to zapomeň,“ ucpal mi ústa. „Musíme odsud!“
Prostranství mezi domem a branou bylo potaženo černým stínem a působilo pochmurně. Taky Filipovo rameno ale cosi potahovalo. Sliz! Ostrý vítr znenadání pronikl až sem k nám dolů a zvedl odněkud z mohyl záclonu jemného prachu.
„Zkus popojít. Jde to?“
„Ano, díky. Myslím, že to půjde.“ Ale sotva jsem vstala, hned jsem byla zas na zemi, a tak nakonec i ráda, že mě vzal do náruče. Nesl si oči plné prachu a místo k domu nesl svou Zoe stále dál. Vítr sílil. Sílil. Filip šel s jistotou, i když jako automat.
„Tak už víš, proč se musíš Arny bát? ZET! To je to písmeno, kterým začíná tvé jméno.“
Nato mluvil o silách, které se Arnou derou odněkud z pekel jako branou. A pak už svíral uzdu. Upřeně mi hleděl do očí. Stáli jsme kousek od brány. Zdál se mi podstatně bledší než obvykle. Schylovalo se k bouři. A tu se kdesi v hrozné hlubině onoho DUTÉHO domu za námi rozezněl ranní gong. Zvedla jsem oči a sluníčko přes mrak už nespatřila. Zoufale se zatahovalo hroznou tíží a kraj se sesouval pod ponurý vesmír.
„Musíš jet!“ vypravil ze sebe. „O mě se nestarej.“ Pootočil se k domu. „Kolik jsem jich nechal umřít před tebou. Jsi poslední i první. Zoe.“
Znovu se mi vybavila upíří noc a nitro Arnina a Filipova sídla. Prach. Matné průhledy trámovím, šerými schodišti. Chodby bez konce. Chodba z nejhorších v mezipatře západního křídla i tamní malé okýnko. Kde se vlastně stávaly z panen na hraní ženy – a kde z žen panny na hraní? A kdo komu nasadí porcelánovou hlavu - a komu kdo koňskou? Už je toho dost! „Ujížděj!“ pustil uzdu.
Gong dozněl. Volá Arna gongem i druhé stvoření? Láká sem i bouři? Co nás zalehne i s celou úžlabinou? Pochmurný tón gongu v dutinách domu se bude tetelit věčně, pochopila jsem, a poletí i nekonečnými řadami opuštěných, neskutečných pokojů. Letím s tím tónem a vidím popravy panen. Na zaprášených potazích postelí. Okolo jen pochmurný palác bez naděje. Rozštěp se, dome! Rozpadni. Království doznívajících gongů, dozni. Pony se pode mnou chvěl tím nejčistším živočišným děsem! Ne, neutečeme. Nebo...
S tím největším úsilím jsem ho zadržovala, aby nevyrazil jak střela branou. Najednou se pode mnou ve vichru roztočil jako v cirkuse. „Přece tě tady nenechám, Filipe.“ Okolo se vytvořily tři soustředné věnce šíleně vířících, poskakujících a přeskakujících trychtýřů. Bylo to jako plameny studeného ohně. Vítr napodoboval mou vlastní vnitřní paniku, ale i Filipovu. I Ponyho. Ten prve zařehtal v pravou chvíli a Filip mi to vysvětlil. „Kdybys byla nakrátko, nevím.“ Ještě stále se mi dařilo koníka ovládat stehny, ale už to dlouho trvat nebude. Filipovy oči zmateně těkaly mezi rozvířenou hřívou a mými vlasy. „Ještě včera jsi mě prosil, abych utekla s tebou.“
„Jenže to jsem ještě neznal tajemství Řvoucí jeskyně.“
„A víc z tebe nedostanu?“ V těch okamžicích jsem jeho uzavřenost nenáviděla. „Paličáku! Tak si tu tedy zůstaň, když je tedy důvod!“ křikla jsem se slzami v očích a po delší době si zase vzpomněla na Jakuba. Ano… Už musí o mě mít pořádnou starost. A tak se tedy hezky měj, Filipe! A měj i to, co sis vybral.
Něco bílého mi podával, jenže prudký poryv mu to vyrval z prstů. Naštěstí koňská hříva tu kartičku jako zázrakem zbrzdila, takže jsem ji přece v posledním okamžiku chňapla. „Co je to?“
„Dodneška jsem, Zoe, netušil, jak jsou všecky ty tvý vlasy směšně lehounký.“
„Co to blábolíš?“ A jakub mi je jednou na můj pokyn ustřihne, věděla jsem. Překážejí. I na truc Filipovi půjdou. „Filipe,“ vyhrkla jsem zoufale. „Copak ty opravdu neumíš žít? Copak ty opravdu nemáš žádný rozumnější plán?“ A v napjatém očekávání jsem shlížela ze sedla, už ale plná skepse. Váhá. A zase gong.
S ním zase i nečekaně silný poryv. A já i Filip, oba uprostřed kvílejícího větru. Ohlédli jsme se k domu. Ustoupil ode mě o dva kroky. „Kéž se, Zoe, ještě uvidíme.“ A za ohlušujícího třesku se nad našimi hlavami oslnivě zablesklo a Pony se nedal víc udržet. Tryskem mě pronesl příšernou bránou, překonali jsme hrůzostrašnou úžlabinu plnou smutečních vrb a stanuli na malou chvíli uprostřed lysého pahorku. Odtud jsem před nepředstavitelně dávnými časy (zdálo se mi) poprvé zahlédla pohádkové světýlko Filipova doma, ale nyní bylo místo stavení vidět jen mračno stínů. Satani se tam tloukli, tam dole, a taky zběsilé větve. A žádný Filip. A teď… Dokonce se mi zdálo, že houštím začíná probleskovat zář plamenů… Ale nechala jsem zápalnou oběť za sebou a po cel ý kalný, ponurý podzimní den, v němž se neozval jediný hlásek a v němž tísnivé mraky visely z nízké oblohy, jsem projížděla zcela sama neobyčejně pustou končinou země a teprve s večerními stíny dorazila na dohled Jakubova domu...
EPILOG
Na Filipovu vizitku jsem zapomněla. Po čase mi ale kdosi věnoval jinou navštívenku, i když podobně nezvyklého formátu, a připomněla mi ony staré události ze dna tůně. Ihned jsem prohledala kapsy a v poslední Filipovu navštívenka byla. „Koukejme. Co to máš?“ zajímal se Jakub. „Snad nějaký starý milostný dopis, kočulko?“
„Možná,“ ušklíbla jsem se.
Po chvíli mě nechal o samotě. Ani ne tak z ohleduplnosti, to jenom nepřikládal těm několika řádkům (které letmo zahlédl) moc významu. Já ostatně taky ne.
Na rubu navštívenky ale byla plnicím perem naškrábána stručná básnička: Chtěl bych,
aby mě tvé vlasy
pokryly mapami nových míst
a všude,
kam potom přijdu,
to bude nádherné
jako tvé vlasy…
A na líci pak stálo: Howard Phillips Lovecraft.

SOUKROMÝ EPILOG HOWARDA PHILLIPSE LOVECRAFTA
Odjela. A já? Upíral jsem ještě chvíli oči za jejími povlávajícími vlasy a ona se pod baldachýny větví zmenšovala a zmenšovala, až se stala panenkou a tunely pod stromy ji pohltily. Začínalo pršet. Vítr skučel. Smuteční vrby se mi vysmívaly. Pomalu jsem se obrátil k domu a náhle se cítil klidný. Oči jsem nespouštěl z průčelí.
Před ním stála Arna. Její kalné oči se na mě upíraly. Koutky jejích úst se pochmurně usmívaly. Ale nebyla sama.
Hlavy se na mě dívaly z čáry vějíře a v mrazivém dešti se porcelánově leskly.


DOVĚTEK
Docela nedávno nás v redakci navštívil velmi sympatický muž a představil se Mystify Hoax. Civilním povoláním je prý amatérský literární psycholog. Čtenáři si asi vzpomenou na senzaci vyvolanou publikováním neznámých textů Edgara Allana Poea a Ambrose Bierce, které Hoax vypátral na jistých půdách za nemalých obětí. Ač byl několikrát surově inzultován oficiálními historiky, zastává i dál svou teorii tajných otřesů.
Oč jde? Jak známo, většina lidí má pro své jednání dvojí důvod. Ten, který uvádí, a ten skutečný. „Zjistil jsem,“ tvrdí Hoax, „že právě u spisovatelů bývá průnik obou množin nejmenší a skutečnou motivací vzniku děl řady literátů jsou více i méně utajená traumata z mládí.“
Mystify Hoax je zajisté srdnatým chlapíkem vzácného charakteru, povzneseným nad neutuchající štěkot závistníků, a svěřil se nám i se svým nejnovějším objevem. Jde o kompilaci několika deníků, kterou opatřil poznámkami a z níž vyplývá, co vlastně doopravdy podnítilo k tvorbě jednoho z nejzvláštnějších spisovatelů dvacátého století. „Jako jsem si poradil už s Edgarem, tak jsem vysvlékl i jeho,“ řekl nám Hoax doslova a odpřísáhl při jméně onoho autora, že veškeré podklady jsou pravé. „Ačkoli netajím, že jsem je odpovědně upravil. Jak je mým zvykem.“
Třebaže těsně před návštěvou naší redakce Hoax opět vyhořel, přičemž originály všech deníků prý vzaly za své, věříme badatelově přísaze a právem se domníváme, že nejde o žádnou mystifikaci. V první a poslední větě deníku nicméně Zoe parafrázuje úvod klasické Poeovy povídky Zánik domu Usherů a verše, věnované jí Howardem „Filipem“ Lovecraftem, jsou kupodivu shodné s jednou básní Richarda Brautigana. Na vcelku logickou otázku, jak se to mohlo stát, odpověděl Mystify Hoax způsobem sobě vlastním: „Bez komentáře.“ Text Filipova deníku obsahuje navíc i krátkou pasáž, kterou známe z pozdější Lovecraftovy povídky Účastník slavnosti. Období roku 1906, kdy bylo Lovecraftovi šestnáct, je bohužel jeho životopisci zmapováno jen chabě. I tak se pan Hoax ocitl hned po prvním uveřejnění hororu Stvoření z jeskyně v palbě dotazů a byl obviňován z mystifikace. Vyznavači kultu pana HPL si totiž dali tu práci a všemožně dokládali, že jejich miláček nikdy s žádnou Arnou nežil a v udané době se také jen stěží mohl vyskytovat v kraji zachyceném v denících. „Tím pádem výše vylíčené události sotva mohly nějak ovlivnit ducha a charakter pozdějšího Mistrova díla,“ jak podotýká jeden z předních specialistů na klasika, pan Fernando Porres: „Ony příhody se totiž zcela jistě přihodily někomu jinému, pokud se vůbec kdy
přihodily jinde, než ve fantazii pana Hoaxe.“ Ano, je to možné, nicméně mecenáš naší redakce Hoax panu Porresovi rád a uspokojivě odpoví a prozatím by rád uvedl alespoň toto:
„Ty deníky četl už Frank Belknap Long zvaný, jak snad víte, Lovecraftova oběžnice. K vaší smůle se o tom ale nikde nešířil.“






foto: www.information-facts.com


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2944 s