Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 7.12.2019, svátek má Ambrož a Benjamín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Světlo na konci jeskyně I.

17.01.2014   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

***

Po neštěstí v horách mi byl život jeskyní a kobkou. Jeho útrobami jsem se prodíral šátravě a po paměti, jako bídný červ, slepý jako krtek v tunelu, osamělý jako podzemní housenka, ublíženě si mumlající: „Kdepak jsi zůstalo, ty vytoužené světlo z konce kobky?“ A pražádný záblesku úlevy. Ani stopa po bliknutí.
Říkáte, že budu patrně slaboch, který by měl zapomenout na mrtvé? Máte pravdu. Ale já nikdy nezapomněl a naopak se vrátil na místo tragédie i po letech a stále napůl odumřelý. Přijel jsem do kraje lanovek a lyžařských vleků s nitrem daleko chladnějším než vražedně lesklé štíty, zdvíhající se Dickensovy chaty. Vynořil jsem se v místech tisíce vlajících praporků, které byly vzpomínkami, a nikdo netušil, že jsem jen chodící mrtvola. Bílé ledy na úbočích mě měly vymanit z osobní jeskyně, jak jsem si to představoval při četbě C. G. Junga, a ta bíle oblečená holčička mi teď přinášela další pivo a courala se s ním tak lehce, jako by se vznášela. Správcova dcera nebo vnučka, ale něco v jejím obličeji mi připomnělo Aurélii.
„Ahoj. Kde máte nádraží?“
„Tady žádné nádraží nikdy nebylo."
„Železniční zastávku."
„Aha. Půl hodiny poklusem.“
Nálevna s obrazy horských krajin kontrastovala s jasem jejího obličeje a ten se bil s kobkou ve mně. Okolní zima jako by umocnila mou izolaci. Po celodenní túře jsem se ocitl v tomto teple, ale nebojte, vypadnu. Už za chvíli. Uvelebený v koutě zadní místnosti jsem do sebe lil piva. Ne, takhle to nepůjde, ne, můj terapeutický plán nevyšel a víckrát se nevrátím.
Dopil jsem a z restaurace jako by se stala knajpa. Plavala mi před očima, jako bych zíral akváriem. Na jednom obraze jsem si náhle všiml železničního mostu, ústícího do tunelu. Nad ním pomrkávaly vlaječky zabodané do ledového štítu a rejem stínů se vznášelo děvče s další sklenicí a koukalo zrovinka tak nevinně jako Aurélie před smrtí. Tou strašnou smrtí ve stěně.
„Máte prý radši zůstat na noc.“
„To mi vzkazuje dědeček?“
Upřeně mě pozorovala a já se otřásl hrůzou: „Vyloučeno.“
„A proč ne? Pročpak?“
„Prostě musím chytit rychlík.“
„Ale tady žádný rychlík nestaví. Tedy ano, ale ráno.“
Obchodní trik? Nejspíš. Ten pokoj nahoře mi přišel menší než náprstek. Měl úzké okno, jehož rám připomínal křivolaké rámy obrazů dole. Přistoupil jsem k němu a dlouho civěl na horu. Vítr venku svištěl a ze všech vzpomínek mě stále stejně pálila ta horolezecká. Jako by se to seběhlo včera, ten nebezpečný výstup tou slizce zledovatělou stěnou, a tvář horského vůdce jsem pořád rozeznával. Uděloval pokyny mně a mé ženě a připadalo mi, že tak činí  veledůležitě jako nabob. Měl kočičí pohyby a disponoval mrštností veverky, ale ani mi nebyli docela plonkoví. Aurelie uměla i dračí smyčku. Zase jsem vnímal její ostrý dech. Ray svíral cepín. Podal mi ho. Následoval krkolomný výstup a jako bych viděl tu trojici ve stěně. Stále i jeho frajeřinky, uznalým smíchem mé ženy kvitované. Měl speciální způsob, kterým ji jistil, a její oči zářily? Ty stále méně skrývané pohledy a zase jsem v duchu prožil oba momenty ve stěně, kdy věřila jedině jemu v momentě, kdy mohla důvěřovat mně. Z perspektivy kroužícího kondora jsem nás spatřil zavěšené uprostřed stěny a slyšel táhlý, dunivý rachot a viděl bariéru shora se řinoucího ledu, Vnímal průvodcův úžas, když ho tři metry ode mě strhl ostrý okraj laviny, a znova slyšel její výkřik hrůzy i bolesti nad jeho osudem, to spontánní zvolání srdce, které já nikdy neměl zaslechnout.
Následovala i druhá vlna laviny. Ta vymazala ze světa i mou manželku. Zůstal jsem sám. Dokud nepřišli záchranáři.
Sotva jsem se zotavil, odjel jsem do Cannes. K moři. Peníze byly, a přece duši opřádala lepkavá pavučina. Zvolna jsem snad kameněl po vzoru té duše. Ze všech stran mě svírala jakási imaginární kobka, Jako z Poea, říkal jsem tomu.
Jste v jeskyni, sdělil mi Jung jednou svou knihou. Dobře, dobře, už chápu, ale jak se vrátit na světlo? Potřebuju praktickou radu! I vrátil jsem se k horám i jejich jeskyním právě proto, že jsem chtěl z jeskyně, a stál u okna, které však bylo tváří mrtvoly. Odvrátil jsem se od ní a vklouzl pod pokrývku. Vzpomínal na Aurelii a nemohl usnout. Rojí se snad ve zdech Dickensovy boudy obrovští sněžní mravenci? Asi. A jejich kradmý šepot mě spolehlivě dovede k šílenství.
I ty jejich tunýlky. Bože můj, ne! Proč mám takové děsivé sny? Bože, to HEMŽENÍ VE ZDECH!
A představoval jsem si nesčetnost jejich nožiček. Úzký obdélník okna ale nesnil. Okno pravdivě vnímalo siluetu hory přede mnou. V pokoji byla pojednou zima. Vrzly dveře a já... Vždyť jsem zamkl!
Přesto se dveře začaly zvolna otevírat, kdosi vstoupil, stanul nade mnou a byla to Aurelie.
Její hebké vlasy se podobaly vlasům onoho děvčete. „Jsi duch?“
Přikývla.
„Přišla ses podívat?“
Odpověděla: „Ano. A nevypadáš, že se ti vede zle. Poslyš, něco ti musím prozradit. Nejsi tady v bezpečí!“
„S tebou ne," ušklíbl jsem se.
„Počkej, počkej. Nejde o mě.“
„A o koho?“
„O ty dva dole. Chtějí tě zabít!“ Rozechvěle se odmlčela.
„Pro peníze?" povídám. „To přece není možné. Pohádku o obrovi z kyjem zná každý, ale ulehni tedy místo mě.“ Násilně jsem se zasmál.
„Nesměj se. Jsou to vrazi, on i ta holka.“
„Blafy.“
„Pravda. Jako že tě stále miluju.“ Rozrazila okno: „Skoč!“ Vystrčila mě na špičku nějaké zledovatělé haldy, skutálel jsem se, a když jsem vyskočil, stála mrtvá manželka zase po mém boku. Byla mrtvolně bledá, ale hmatatelná a pořád svůdná. Nato mě vedla. Ale má ji následovat? Opravdu chci do záhrobí? Útlé prsty mi drtily zápěstí a ona mě vleče rovnou k našemu osudném štítu, uvědomil jsem si. Dickensova bouda se zmenšovala. Stoupali jsme uzounkou stezkou do sněžné říše strnule bílých skal a převysoko na šedém nebi se taky cosi taky bělalo. Rozpitá skvrna měsíce. Ostré štíty všude pod lunou se třpytily povlakem ledové tříště a Alpy, nekonečné Alpy voněly. Trochu jsem se vzpamatoval.
„Kam?“ začínala mi být citelná zima.
„Uvidíš.“
„Potřebuju na vlak, i když se mi tohle všechno jenom zdá.“
„Ještě chvíli a budeme u zastávky.“
„Jenže tu rychlík staví až ráno.“
„Nikoli. Lhali ti, ty naivo.“
„A není to půlnoční vlak k vraždě?“
„Není. Staví tu každý den. Je to ovšem osobáček. Vlastně lokálka.“
Stále jsme za řeči stoupali. Prošli jsme skalami sevřeným údolím. Útlé řasy šedavých mraků překryly onu malomocnou měsíční skvrnu a já náhle viděl stěží na pět kroků. Z hlubokého údolí pod námi se zvedl mírný vítr a celého mě definitivně rozklepal. Kradmo jsem se podíval po své horské vůdkyni. Ve větru se ani nezachvěla. Šla a šla. Jako Frankensteinovo monstrum. Jako kdysi. Ach, ta výdrž! Ale našlapovala jako kočka. Jako kdysi Ray.
Pak vítr zesílil a rozčeřil jí vlasy. Jak strašně se podobaly vlasům oné holčičky z hospody! Motaly se mi před očima, ano, neuvěřitelně živý sen. Tak živý, jako ona mrtvá.
Nebo bdím? A jsem jen neuvěřitelně opilý? Jsem odevzdán na milost a nemilost ženskému přízraku? S Aurelií jsme přece kdysi toužili mít holčičku - a měla se jmenovat buď Valérie nebo Jorika. Ale místo dítěte nás dostaly zimní sporty, které budiž pochváleny. A Ray.
Ten horský vůdce a kdysi i můj přítel. Tedy než přišla Aureliina láska k němu. Láska, zrada, lavina... Šli jsme. Ale jen půl úkroku vlevo by stačilo k úmrtí. Ano, tady úbočí končilo v prázdnu. Zde se krajina propadala a vakuum obřího dolu zelo. Fičící, závratná dutina plus dvě malé lidské figury ťapkající po lemu světa. A za tím okrajem nebylo nic než kotel par, kotel tak podobný jeskyni mé duše, oné pseudogotické kobce. Kéž by už konečně na jejím konci vytryskly proudy spásného světla, jak já vám po onom reflektoru toužil. A po záchraně.
„Proč se tak ženeš?“ křikl jsem na Aurelii. „Klouže to a já nechci skončit tam dole,“ táhl jsem omrzající hroty prstů po svislé skalní stěně. Ta stezka mezi horou a propastí byla jen uzoulinký pás a má paní se po pásu skoro vznášela, to já jsem zase už nemotora. „Počkej přece!“
„Nepočkám, musíme si pospíšit! Už MÁME ZPOŽDĚNÍ!“
Ona slova mi v mysli vykreslila útulné, vyhřáté kupé v nitru ode všeho pryč uhánějícího vlaku a já sklapl a přidal do kroku. Stoupali jsme dál. V ústrety nám spolu s větrem přilétalo cosi nenápadného a drobného a naráželo to do našich tváří a čel jako seschlé lístečky z hrobu v vpropasti, kam se Aurelie přece zřítila, a ty lístky byly stejně zkroucené jako rámy obrazů. Ale všechno se mi jenom zdá a jsou to zmrzlé vločky. Jen ty. Šli jsme dál a každou chvíli se mi některá z vloček otřela o bradu. Spěchali jsme velikánským, věčným šustotem snad už celou věčnost, když ten neutuchající šelest překryl jiný, pravidelnější zvuk a stal se vbrzku zběsilým rachotem. Ano, z tmy se sem řítily nápravy. Lomozily a blížily se. Noční vlak.

Pokračováné příště


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2582 s