Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 7.12.2019, svátek má Ambrož a Benjamín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Stroj na vraždy

22.01.2014   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Ještě jedna báseň v próze

1. Domek pana Stilburyho

V podobě střely se poslední poštolka na světě spustila k osamělému domu pana Stilburyho. Jako by na nejvyšší okno té otlučené, napůl rozstřílené věže nalétával kamikadze. A svět? Zem okolo byl holý kulečník a dům trčel nad pláněmi co nějaký válkou pokořený Gibraltar. Reálná skála Gibraltarská byla, pravda, dávno pokořena.
Okenní tabule vyšla poštolce leskle vstříc. Rostla ptáku před očima a rostl i otvůrek v skleněné tabulce – ta rána úděsu, ta díra po kulce. Poštolka by nezpívala a taky nitro lidstva zůstalo ztrápené. Bylo ještě proč žít? Kdo ví, ale mraky podobné kořenům svázaly od požárů zarudlé nebe a svět se stal ztracenějším než onehdy plukovník Fawcett v brazilské džungli.
Sekundu před smrtícím nárazem se umírající pták přece ztěžka zvedl. O vlas míjel zdemolovaný cár střechy a pokroucené trosky antén. Televizní vysílání jako jedna z mála věcí přežilo vše.
Pták se vzdaloval. Přece ještě zmizel za podivně blikotajícím obzorem, kde to dunělo. Vystřelovaly tamodtud plošné záblesky a... VYPADÁ TO TROCHU JAKO V HOROROVÉM FILMU, uvědomovala si nešťastná pozorovatelka. Svlačce se chvěly ve větru nad planinou. Červy v mrtvolách se zavrtávali hloub. Poštolka změnila trasu a stoupala k zenitu sebevražedně jako Ikaros. Na sítnici ptačího oka se ale stále zachvíval obrázek nitra domu. Jako kalný výjev, jako zlomek dějin pokořeného lidstva, jako zvěst předaná do oka poraněným oknem.

2. Vevnitř

Obyčejný obývací pokoj plný haraburdí, konzerv. Některé plechovky otevřené. Angorské kotě si v klidu přede na smolně černé rohožce a nůž trčí z prkýnka mezi nedokrájenou cibulí. Vedle starý kotel, přes něj osuška. Na zemi násada hrábí mezi hřebeny a šminkami, na kotli i ženské šaty. Regály, knihy a filmy, které zbyly po Stilburym, sběrateli zvláštních básníků, mecenáši a filmovém historikovi.
Co víc? Suchý vánoční stromek vyčuhuje surreálně z opuštěné dětské vaničky, ale jinak prázdno. Holčička, žijící nějakou dobu v tomto domě v centru plání, zemřela na Sinclairův syndrom. Stejná choroba požala, pravda, počátkem bojů víc dětí. Na oprýskané stěně naivní obraz ze štětců Františka Ringo Čecha (optimistické Dobývání vesmíru) i dva rádoby okrasné chomouty, to vše však nad nejmodernější samonabíjecí puškou. A mezi tím vším bezhlese běžící televize i dojemný pár figurín z vosku. Ale ne, jsou to lidé.

3. Mrtvi a pohřbeni

Seděli strnule. Muž a žena. Dvojice s tvářemi vašich přátel, dva lidé, s nimiž byste možná poobědvali, ale jejich obličeje zůstávaly nervózně napjaté, k prasknutí natažené, prahnoucí po prolnutí do jinam, do méně frenetické dimenze, jiného vesmíru. Jo! Utéci tak.
Ona byla hezká. Víc než z poloviny jejich láskou, jak bylo patrno, a povadla by, kdyby válka pár rozesadila. To se chválabohu nestalo.
Dlouho seděli velice těsně bok po boku, ale Jorika zrovna před chvílí přece vstala a nervózně přecházela po úhledném koberci. Přistoupila opatrně k oknu, jako by někoho vyhlížela, a hrála si nepřítomně se šňůrkou od rolety. Cvrnkala do ní palcem a pak ukazováčkem a nakonec oběma prsty. Poodešla, usedla do nejzapadlejšího kouta. „Už mě bolí zadek.“ Měla dlouhé, čerstvě umyté vlasy a vše jako by se odvíjelo ve starém kašírovaném filmu.
Vlasy jí hebce padaly na útlá ramena a... pravděpodobně voněly. Byla v černém, a přece celý její dívčí zjev až neuvěřitelně kontrastoval s temnou pustinou pod okny. Jorika sevřela své skrčené koleno propletenými prsty a upírala zrak přes pokoj. Na manžela. Oba čekali strnulí, v póze, ve které je pomyslně vyfotografovala umírající poštolka. Byli beze zpráv i bez pošty, bez telefonu a jakýchkoli kontaktů s okolním hořícím světem, s městy až za obzorem i hořící Dalího žirafou v uzamčené a lidmi jednou provždy zapomenuté zoo. Ne. Optimismus naivního obrázku z dávného roku 1994 se nekonal a naprosto nepotvrdil. V rovině v dáli cosi explodovalo. Další stroj na vraždy? Detonace dolehla do pokoje, ani sebou ale už neškubli. Předem mrtvi? Rozhodně mrtví a pohřbení už zaživa.
Jmění, zlato nebylo toho roku už nikomu moc platné a ti dva sledovali jeden druhého bez hlesu a jaksi alchymicky mlčeli. Z celého Joričina vzhledu vyzařovala odevzdaná únava a on prostě zůstával rezignovaný. Na něco přesto čekali. Na někoho. A najednou vzdálená kanonáda ustala. Nastalo ticho. V pokoji běžela televize se staženým zvukem. V posledních měsících si Jorika zvykla sledovat seriály bez něj a - svým způsobem - jí to připadalo poučné. Rozesmáli se, jen když někdy zvuk vyzkoušeli, a donekonečna nastavované příběhy jim připomínaly parodii sebe samých. Prastarý Dallas. Série Fawcettovo znovuzrození. Bludný Traven. Pošťák. Zběsilý zabíječ Ratkill. Nad to ovšem Jorika preferovala osvědčeného Hitchcocka a „nazelenalé“ fikmy Rogera Cormana s hučícími snopy ohňů ve finále. A milovala filmy s Lugosim ve vampýřím plášti a němým Chaneym, i ty s potácivým Borisem Karloff. A rázný sir Peter Cushing? I JEN POUHÁ JEHO PITORESKNÍ FILMOGRAFIE ji uváděla do vytržení tím, jak připomínala iniciační báseň, a řádka Petrových filmů se nití podivuhodné náhody stala rovněž (roky konstruovaným) strojem na vraždy. Joriku stroje i vzrušovaly, ale tenhle přesto zůstával nevinný a romantická naivita a vysněnost artefaktů spojených s bájným Draculou, s Frankensteinem, s doktorem Jekyllem a panem Hydem, s Fantomem Opery a s vlkodlaky a Neviditelným ji nechala zapomenout na skutečné vraždění. Ve světě jedenadvacátého století Joriku dokonce uklidňovala. Starodávné horory představovaly její ozdravné tůně a znala hodnotu oněch filmů. S časem rostla. A v některém z oněch mikrosvětů naivity a poezie by vlastně i ráda bydlela jako ve své démantové čočce, třeba i zmenšená. Stala bych se tam krvavou princeznou upírů, ale spíš ledovou královnou uprostřed vichřic, jež bičují pláně. Paní, která rozetne každý spor švihnutím ledového meče. A Jorika si po takových filmech připadala očištěná a jaksi celuloidová. Myla si dlouze krásné vlasy v tichu a jindy si beze zvuku pouštěla začátkem války dotočeného Pošťáka (77 dílů) a zamlouval se jí i Zinaidin milostný trojúhelník (69 dílů), během jehož sledování se šlo navíc věnovat i méně smysluplným nebo smyslnějším záležitostem. Teď se ale ti dva nevěnovali vůbec ničemu. Aspoň navenek ne. Mlčeli a byli unaveni dokonce písněmi. Neposlouchali už klasiku ani Deep Purple. Vypjali Richarda Wagnera a nezajímalo je dávno ani Psycho, které právě na obrazovce posté začínalo pověstným nájezdem kamery na okno se šťastně a mírumilovně se milující dvojici. Rezignovali? Skoro. Už občas neregistrovali ani sebe navzájem, i když by vám to rozhorleně popřeli. Žili v izolaci. Tak už vegetovali dlouho. Bez přátel, a tu situaci si v duchu znova a znova drmolivě formulovali. Konec světa. Zůstali pasivní, diváky vlastního zániku. Z domu pana Stilburyho nemělo smysl vycházet, a i kdyby vyšli, kam by se vydali? Přes pláně a do pekel? Do skutečných hororů světa? Ne, zde nahoře se to Jorice zdálo přece lepší. Náhodou tu ještě bylo relativně bezpečno i útulno, což i díky mě, věděla. ZNALI TO TAM - a často se na sebe přece usmáli. Často se stále ještě milovali. Často zkoušeli dělat všechno možné, ale už to celé trvalo příliš dlouho. I kotě usnulo. Čekali proti sobě s rukama v klíně a to čekání jaksi viselo v duté mezeře uprostřed a bobtnalo tam, v mrtvém prostoru mezi dvěma živými, tak jako uhynulý krab. Nepřipadali si sami. Byli sami.

4. Jakubova katastrofická tabulka

„Nikdy nepřijde,“ prorazila Jorika pomyslnou tabulku ticha zkřehle. Malinko potřásla hlavou. Vlasy jí sklouzly na jemné čelo. Jakub neodpověděl.
Mlčel a nepřestával se na Joriku dívat. „Mohli bychom ještě…“ Zavrtěla hlavou. Nehýbali se. Zírali přes pokoj sami na sebe a čekali a čekal i osamělý dům. Dlouhodobě jim jej propůjčil už zmíněný Stilbury (když Jorika čekala onu holčičku) a nadšeně se nastěhovali - do vykotlaného zubu plání nad neprobádané sklepy s rozmáhající se plísní. V knihovně tu tleli pohřešovaný Ambroe Bierce i nenapodobitelný Bradbury a asexuální Lovecraft, ale rovněž obrázkové slovníky, které snad chabě suplovaly i zlikvidovaný internet. A dům?
Přijal tenkrát tento pár a Jorika se nitro pokusila zútulnit. Zvládla to, ale pak... Pak svět definitivně zešílel. Teď seděla zútulňovatelka uvnitř s manželem a hle, smyčka rozlícené války (a ne tedy filmového pásu) se okolo neúprosně stahuje a... Zardousí nás! Pohřbí. Přesto na kohosi čekali, i s pomyslným Beckettem, a na pláni se zatím vlnily svlačce. Jako mžitka se před oknem mihl netopýr. Či upír? Ale ne. Vampýři nevládnou té skutečné válce, nýbrž jiným kosmům, tím si byla už intuitivně jista, ale onu magickou, snad i rozskřípanou bránu do těsně sousedící dimenze ještě nenašla. Červí díry pro poutníky totiž asi zejí dokořán otevřené jen ve filmech.
Psycho bezhlese pokračovalo v surově zaškrcené televizi a ticho se chovalo jako před explozí. Zeměkoule se, aniž to ti dva pozorovali, stala přefukovaným balónkem. Prásk, rozletí se asi už vzápětí a další biliárová planeta zmizí v propadle vesmírné historie. Adié, i když s něhou! Na onom kulečníku širé roviny se šátravě stmívalo, a to i „pod mými okny,“ šeptala si - a po pláni zatím bezhlesně putovaly kolony stínů, jejichž rozmazané kontury prosakovaly právě z oněch nedobytných světů „za záclonou“. Z míst, do jejichž azylů si Jorika přála utéci. Ze Země mlhy. Jako by viděla obrysy Frankensteinových netvorů a kráčeli k nim v plošných záblescích prázdného nebe.
Mají v jiných dimenzích taky ve zvyku se odreagovávat válečným běsněním? Br, to snad ne! otřásla se Jorika chladem a zdálo se jí, že jí dovnitř do mozku šátrají prsty oné další dimenze, ale bohužel jí nestačily síly a prsty proto Joriku a Jakuba nedokázaly obalit a unést pryč. Ty prsty se inkriminovaných míst (šišinek, epifýz) totiž dotýkaly až moc zlehýnka.
A co? I tak byla Jorika vzrušena. A řasy mraků, rozčesané neviditelnými hřebeny času, plynuly zatím zvolna nebesy k zarudlému západu. Do okoralé stěny domu se opřel studený vítr. Poštolka, která tudy předtím proletěla, byla už měsíc mrtvá a malý netopýr umíral za strašlivých bolestí. I veškerá láska mezi lidmi jako by dodělávala a jen Jorika a Jakub s ní ještě žili v symbióze. A ona s nimi. Jorika ale hodně snila a Kuba jako by v duchu sčítal semena písku v přesýpacích hodinách vlastních vzpomínek. A jak že vypadala ta jeho „realistická“ tabulka?
1976: Poprvé registrována tzv. nemoc legionářů. 1978: Syndrom toxického šoku. 1984: Brazilská skvrnitá horečka. Průběžně: AIDS. 2015 (náhle): I syndrom bleskového odumření tkáně. 2016: Kostryho smrtící traumata (ve spojení s infekčním řetězcem). A 2018?
Syndrom televizního přesycení (zvaný lidově Troškinův seriál). A 2020? Tzv. Arančin sexuální syndrom. A 2023? „Maska šarlatové smrti“ alias exploze hnisavého moru (jako vystřižená ze známé povídky Edgara Allana Poea). A 2025? Feromonia A. Čili tzv. nepotvrzeně dimenziální propady. Co pak přinesl světu rok 2029?
Smrtící krysí rýmu, tzv. Herbertovu. A 2033? Lovecraftův syndrom vražedné xenofobie (tzv. ARKHAM KILLER). A 2035? Feromonia B, zvaná zvířecí šílenství. 2036? Jistě přijde čas vyzkoušet zase něco nového.

5. Oni dva

Jakub byl lékař. Lékař s hlavou plnou mj. i podobných seznamů a tabulek. Sledoval vývoj světových událostí bez falešných klapek na očích a Joričiných úniků do světa filmu. Byl realista. Jakub pozbyl iluzí a tabulka nemocí (cítil) je pomstou přírody za ekologické mordy. „A má je pomsta!“ chechtalo se to nad světem. Hle, tanec! Danse macabre.
Kromě toho se rozhvízdaly střely. I generálové tančili. UŽ TO NĚJAK VYSTŘIHNOU: A ne jen hrůzy filmu, ty v Joričině stylu, a pranic z frenezie gotického románu. Ta hrůza nepřišla ani z Německa, ani z duše, ani od Poea, tahle hrůza byla hmatatelná a Kuba si to dobře uvědomoval. I pokaždé, když objal Joriku. Ó, a jakpak by se ostatně TOHLE A TOHLE Poeovi líbilo? ptávali se. A nakolik Rogeru Cormanovi, který právě z Poea stvořil slavně „nazelenalou“ sérii filmových hororů? Kdopak ví. „Ale asi by se báli, děsně moc,“ hlesla, i když ji souběžně napadlo: Či by dekadentně zatleskali?
Ne. Věděla, že by se rozječeli. Vypískli by vřeštivou hrůzou. I snila - a Jakub zatím vzpomínal. I na to, jak na virovou pomstu reagovalo to nefilmové lidstvo.
Snažilo se, i když poněkud marně. Vědci viry postupně pochytali a každé položce přidělili inventární číslo. Ale co to bylo platné? Vojenské laboratoře nebyly zapomenuty. Tam s nákazami manipulovali, a to - vcelku - se slušnou fantazií. Až nakonec každou zapřáhli do postroje - a popohnali i bičem. Jak viry přibývaly, houstly taky laboratoře. Jednoho krásného rána se už v láhvích mrskalo až moc džinů. Stáli za válku? Ano. Došlo k ní. K válce bláznů u tlačítek. Rozpoutána šílenými přetekla přes hlavy a šuměla od obzoru k obzoru. Ne, ne, Kuba nemohl být optimistou a už to vlastně nějakou dobu čekal, když ke katastrofě došlo. Stejně ji úplně nechápal.
Proč ani po vyčerpání tolika variant boje nenastává odliv a smír? ptal se. Proč dál pokračuje vraždění? Je setrvačník zlovolného stroje na vraždy zakletý už v každém člověku? Ta vada. Ta vloudivší se chybička? Dodal ji ďábel, zatímco Bůh se snažil? Co je to za setrvačník?
Vybavil si spolupráci s Lorencem, tak pitoreskní, i když zároveň i trochu dojemnou. Po seriózně vědní stránce to byla ovšem katastrofa a Jakub prostě tenkrát musel z laboratoří odejít, ale jinak měl Lorence rád a rozhodně by se mu tedy rád i dál smál.
A Marvin Lorenc? Označoval se a snad i považoval za exaktního vědce. Právem? Využíval k uvolnění jistých řetězových reakcí přepjaté deklamace nebo patetické recitace, při které poněkud připomínal Dalího, a procesy nedozírného dosahu zásadně startoval za pomoci efektu naslepo tažené karty. Navíc byl alchymistou. Lidské a strojové se při jeho pokusech nepostřehnutelně prolínalo. Stal se šíbrem a geniálním konstruktérem všelikých kyborgů a vše by odsýpalo dál, kdyby nebylo nešťastných feromonů. Ano. Feromony. Těmi začal být Lorenc posedlý a odhodlán okovat tyto blechy a zkrotit i je. Sice neměl ani korunu, ale od toho tu byl pan Stilbury, mecenáš. Mecenáš a sběratel.
Stilbury sbíral mj. černobílé filmové horory i snímky pokleslého režiséra Eda Wooda, a když si pro změnu kompletoval dílo Richarda Wagnera, analyzoval se zájmem i skladatelovy „trojúhelníkové“ vztahy k ženám. A jak tak po antikvariátech nakupoval básníky, sebral kdesi i snílka Lorence, jehož romantické sny začal blahosklonně, oddaně a bezelstně financovat. Svého „laboratorního básníka“ nijak neobtěžoval a nechával mu naprostou volnost bádat. A Lorenc? Konal následkem toho divy pravého udatenství, asi jako ten kdysi kýmsi jiným podporovaný Wagner.
Svou ženu sice Stilbury už ani onou blahovůlí zachránit nemohl, umořila ji Feromonia A, ale proti nemocem chtěl bojovat všemi silami. „Budu podporovat váš výzkum, Lorenci, protože mi, nemůžu si pomoct, připadáte geniální.“
Tak fajn. A ve Stilburyho laboratořích od té doby panovala poklidná, až domácká atmosféra, Na mnohé se přišlo, ale Jakub svého odchodu přesto litoval jen málokdy. Lorencovy nekonvenční nápady a postupy by jinak lékaři snad roztříštily celý jeho vysokoškolskou katedrou zpřehledněný svět a on by musel vše odhodit a zapomenout a vysmát se svým pracně nabytým znalostem. To nechtěl. Musím si uchovat střízlivý úsudek a Joriku, věděl, když dával výpověď. Ale když se teď podíval přes pokoj na Joričinu útlou, schoulenou postavu, na její hubené paže a hezké nohy (Pavouku! škádlíval ji), na její nos, stejně zatoužil po útěku do snu a fantazie. Útěku s ní. A voněla mu přes celý pokoj (ó, zase ty feromony) a... Nejvyšší čas se sebrat a nechat zlobou prožranou planetu na holičkách! napadalo ho tady nad pláněmi. A opusťme ji bez trpkosti i nonšalantně a s britským klidem. Ne? S ozvahou, protože i s vírou. Ne válce, ano letu k jiným planetám! A čemu ještě věřil?
Taky tomu, že námi opravdu prostupují jiné dimenze? Taky tomu, že některé buduje sama lidská fantazie? Kdo ví. Rozhodně by mu to nakukal Lorenc. Díval se na svou ženu a nikdy nechtěl opustit její tvář, skrz niž tak rád vnímal svět, jako to mnozí muži zkoušejí, a vzpomínal na mnohá z míst, která poznal teprve s Jorikou. Byly to i zámky. Šlo o ulice dlážděných měst i svahy prozářené sluncem, na kterých si hrály děti. Byly to bublající vody pod mostem a v Praze Podskalí. Vybavil si taky jejich schůzky na Císařském ostrově, Vltavu a zase Radnické schody se zavěšenou kávou. Kde jsme se prvně potkali? Viděl i Prahu studentských kolejí i město tramvají. A zase krysy z temnot a stok. Vzpomínal na metropoli ještě s kiny a na drolivě pískovcové skály za Motolem, ony obryně stvořené pro Rychlé šípy. Běda, jsou rozstříleny. A přece... A přece to město viděl i nalepené na kopcích, z jejichž úbočí zvláštně hledíte přes údolí, a přece oknem k sousedům. Město rozmanitosti, snad nejčlenitější na světě. Jenže teď jsou stromy pražských strání mnohde pouhými pahýly a ani Hrad není.

6. Ten chlapík tancuje šíleně! Kousla ho snad tarantule, nebo co?

Nad mrtvolami zasypanými v Jelením příkopu ovšem přešel diktátor – a vysmíval se veškerým starým českým proroctvím. Právem. Tato válka překonala i nejhorší sýčky tisíckrát. A Blaničtí rytíři? Nikdy neexistovali. Zlo dosáhlo svého, tyran dominoval a říkalo se mu Monstrum z kráteru. Ten kráter pomyslně zůstal po Čechách a vládce rád dusal po chrupajících zádech k zemi skloněných. A šel a šel a nezaváhal. Kolik jen politiků světových dějin připomínal, když tak putoval stezkami lhaní a nesplněných slibů! A že bulí děcka? A co? Nikdo nezpíval. Nitro televize dál okupovaly seriály. Ach, kde jste, vy cykly stařičkých hororů, kdybyste se vrátily aspoň vy. Ale zaplašilo je zpravodajství, zpravodajství fantastičtější než fikce.
Fascinováni silou Monstra i jeho vůlí se tyranovi mnozí podřídili a Jakub zasmušile vzpomínala na staré zlaté „časy normálních chřipek“. Je po všem. Má cenu žít ve světě támhle za obzorem, odkud se co chvíli blýskne? Nemá, protože už, Joriko, není naším světem. Takový vedl vnitřní monolog.
Už se na pánvi rozvařil, náš svět. Už skončil. A už tam platí jen oni pitomé Ó, TANCUJEM ŠÍLENĚ! A NENÍ ZLA MIMO SLABOST A NENÍ DOBRA MIMO SÍLY.

Pokračování příště







ikonka: www.geekinsider.com



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2774 s