Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 13.12.2019, svátek má Lucie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11044


Měření



Romance s Jorikou (dokončení)

21.02.2014   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Mezi dvěma hledisky neleží pravda. Mezi dvěma hledisky najdeš problém. Goethe

Stavil se za mnou z nudy? přemítal Lorenc. Nebo je Zbyněk vážně přítel? A jak vlastně kamarádství vnímají ženské? Hm, tak o tom už bylo hodně napsáno a nevíme stejně nic.
Vrátil se poměrně pokorně do „služební kobky“. Na monitorech odsud jako obvykle sledoval jak chodníky, tak i vnitřnosti muzea, ale ani jediná kamera bohužel neslídila v útrobách kavárny. Toho dne už do Šangri-La ani nevstoupil.
Protože stačilo! tvrdil sám sobě. Ne, už dneska Jorice dráhu nezkřížím. Pokazil bych všecko.
Ale pak, když se v šest večer vydal domů, spatřil ji, právě když vyrážela k umývárně. Pilíře dvorany však Joriku Lorencovi, co čert nechtěl, zastřely.
Nebo mě přece zahlédla? Pokud ano, nedala to znát. Náhodě ovšem stačí i sekunda a existuje cosi jako fatální načasování. I tady. Jen to načasování protentokrát rozdalo nepravé karty a s Jorikou se tedy minuli, jako už tolikrát. Jako už tolikrát, a přece si teprve tentokrát pomyslil: To dnešní minutí se mě asi bude mrzet až do smrti.
A zvláštní, nakolik rozhodují o osudech špičky pomyslných ledovců!

*
Jednoduše nečekal, až posype vyčůraná zpátky, a zbabělec ostatně nikdy neosloví krásnou ženu, poznamenal Shakespeare (a Lorenc si to vybavil). Hm, já ovšem Joriku oslovil a dokonce víckrát, vzpomínal. Musí tudíž přinejmenším tušit, že ji mám rád. Vzpomněl si ale, jak jednou došla dvoranou až k Olze...
Nějakých deset minut před tím, než žalovala, navštívil kavárnu a horlivě se zajímal, proč by „všechno“ nešlo vrátit. „Co kdybyste zapomněla na to mý miluji?“ navrhl dětinsky. Komunikujme! snil bláhově a Jorika si promluvila s Olgou.
Došel k nim a ona zmlkla, nepotlačila úsměv, byť spíš rozmarný než vítězů. Kdyby ji tak moc neměl rád, zvládal by lépe komunikovat i bez jejího svolení, ale takhle... V duchu opět stoupal holými svahy Himálaje s výpravou svého kamaráda Honzy Schneidera, míjeli i klášter Šangri-La a věru šlo o zvláštní místo. Koncem téhož dne, v kterém do muzea doputoval bonviván Zbyněk, se však Lorenc necítil nijak smutný. Toho večera byl naopak vděčný za chvíle s Jorikou.
A doma? Zdárně vymyslel kamarádem vyžadovaný inzerát. To ano, ale lidé stejně nejsou zaměnitelní, byl přesvědčen, tak jaká inzerce? Na Joriku aspoň prozatím neuměl zapomenout a připadalo mu, že ji nebude umět vyměnit nikdy.

*
Nazítří zase hlídal. Začínala sobota. Kavárnu otvírali v deset, i čekal, ale nikde nikdo. Zase začal vzpomínat.
V den, kdy se bláznivě zamiloval, byla přece rovněž sobota. Kuba a Jorika tenkrát otevřeli také v deset a jak by šlo zapomenout? Jak by se netoužil vrátit a jak by se netoužil stát Jakubem? Copak by to nebyl azyl?
Kuba a Jorika tenkrát tvořili sehraný pár a to jsem se ještě nepomátl, byl si Lorenc jist. Ještě ne. Jí jsem si ale již všiml – a plála mi. Plane mi i teď a míhá se snad všude, kam se podívám, i když... I když jsem ji původně chtěl programově ignorovat (a nebylo by líp?) Kde zurčely ty dávné dni?
A tenkrát jsem si, bože, snad ještě soustředěně i čítal, je to možné? Jak že začíná ta knížka?
Doutníky byly téměř dokouřeny a my počínali zakoušet rozčarování, jaké obyčejně skličuje bývalé spolužáky, kteří se znovu setkají jako muži a shledají, že mají méně společného, než si myslívali.

*
Vyšel do ledna, muzeum nechal za zády. Padesát metrů před ním tál v Radbuze led. Zíral do vln, pak zvedl oči a nějaký pár se támhle v parku líbal pod stahujícími se mračny. V třetím týdnu měsíce května se postavení v Bakulu nesmírně zhoršilo. Dvacátého byla z Pešavaru vyslána letadla, aby evakuovala bílé obyvatelstvo. A pocity? Vyvanou, věděl. Co měl za částečný úspěch, se jako ten tající led měnilo s vločkami v nic. Chumelice houstla, okolo Plzně odpočíval Nepál a co to Zbyněk včera vyprávěl, co jen? Ať to bylo, co chtělo, nebylo to pro Joriku vlastně imponující, nebylo, došlo Lorencovi. Už to pochopil. Zkazky, které zazněly, jsou dobré leda právě pro Tibet. Jeho rádoby brilantní odpovědi k Jorice navíc jistě nedolehly, tak proč bych si v Bakulu co namlouval? Mezi lidmi to chodívá zrovinka tak. Od jistých úrovní vyvstane vždycky komunikační bariéra. Ne, ani já a ani Zbyněk jsme nepostřehli, o čem si povídali Eva, Míša, David a Jorika.

*
I tak byl rád. Včera přece chvíli existoval. Nějak víc. Vyskytoval se v Joričině blízkosti - a ne sám, měl kamaráda. Jako ona kamarádky. Ten kamarád ho, to bylo hlavní, před „tou pravou“ uznával, a kdyby Zbyněk nepřišel, všechno by přece probíhalo jinak.
„Kolu?“ optala by se Jorika a dodala by: „Doufám s sebou.“
A přece jsem neplánoval, že budu takhle palčivě řešit jakoukoli ženskou! Ne, to nenaplánujete. To si stěží vycucáte z palce, takovou imaginární holku, která pomíjí poetu.
Že nemám tu romanci řešit? To tedy ne. Stejně ji řeším. A kdo ví, zda Joriku právě pomíjení poety nevzrušuje? Nejvíc? A hrdina Ztraceného obzoru? Co Conway?
Vyšel na balkón a díval se na oslnivý vrchol Karakalu. Měsíc plul vysoko na oceánu bez vln a jemu se zdálo, že se tu nějaký sen rozbil jako všechny příliš krásné věci při prvním dotyku skutečnosti.

*
Lorenc ovšem přece jen disponoval několika záložně záchrannými teoriemi, které vysvětlovaly, proč s ním Jorika nemluví.
1. Protože se bojí, že se do mě zamiluje. To tvrdila pošetile romantická verze. Ne, stoprocentně ji nešlo vyloučit. Či ženské občas neodmítají právě to, po čem touží? zasmál se. A druhá z teorií?
Nové generace jsou okoralé, takže i Jorika. Ani nemohla pochopit, nakolik mě zraňuje. A láska? Bývalo. Ztratila kredit. Je passé, i když, cha cha, někde tam v Bruselu s tím něco možná dělají.
A Zbyňkova návštěva pod štíty? V Lorencově vzpomínce se rýsovala už jen mlhavě a jako snový opar. Leda Everest přežije. Ne, nenastala pražádná romance s Jorikou, kdepak. Nikdy nenastane. Hm, a co asi bohyně půvabů řekla, když jsme se Zbyňkem vypálili?
„Ti chlapi to na mě hráli!“ Jistě poznala, že jsem Zbyňka předem uprosil, aby mě zkusil posílit. „Zbynďo, přijď! Zajdi a chovej se jako metrosexuál, mně je to fuk. Ale trochu mě obdivuj.“ Pod studenými štíty. Nu, nevyšlo to. Ale viděla někoho, kdo mi je oddán, anebo se tak přinejmenším chová.

*
Pak si Lorenc kdo ví proč vše představil ještě jednou. Už se ale na plánu nedomlouval se Zbyňkem, nýbrž s Jakubem. S ním a s Jorikou pak seděli v tom snu v kavárně před nápojovým lístkem a byl to ten den, kdy jsme prvně spolu, říkal i Lorencem vymyšlený inzerát. Hrdina vkročil do Šangri-la.
Rozhlédl se. Jako Conway - po hrotech zasněžených velehor: „Joriko?“
Ukrývala se u laptopu. V koutě. „Ahoj!“ dodal.
„Nesni v chůzi,“ řekli mu. Ona a Jakub tak pravili. „Anebo nespíš? Co je to s tebou? Jsi nemocný?“
Jen se mu to zdálo.
Vracel se místo toho mezi poli vlakem a listoval Ztraceným obzorem Jakuba Hiltona a doma usedl k počítači a dotkl se klávesnice. Ale Jorika nekomunikuje, věděl. Ani virtuálně. Natož virtuálně. Hm, ale fotografie mám.
Tady. S proutěným košíkem vypadá v lese vážně jako Karkulka! Ale podej vlku prst... To si jistě říká. A pak že technologický pokrok neumí transformovat duši, zíral zaujatě a zajatě na fotky. Ne, nikdy jsem ty dva neměl potkat. Radši. Už se však stalo. Dávno nešlo jen o to, zda se mu Jorika líbí nebo nelíbí. Víte, že z vás byl Zbyněk vedle? napsal Míše.
Já mám ale radši Joriku.
Ostatně, říkal si, jak to, že nejméně polovička světa necítí k oné lepé barmance to samé?

*
V úterý odpoledne přišel do muzea na jednu výstavu jiný Lorencův kamarád, ale do kavárny ani nenakoukli. „Dnes tu není,“ věděl Lorenc. Byl s tím i smířen. Jenže nastal večer a halou muzea se mihl povědomý pár. Cože? Znova spolu?
Trčel po Olžině boku, a když se podíval oknem, na prostranství před budovou teprve zaregistroval Kubovo Audi. Jednu vteřinu překonával vlnu úzkosti, pak se vzchopil, šel halou do kavárny a tam u baru seděla Míša a měla hezké boty. Telefonovala, v prstech cigáro. Vedle, na dalších dvou stoličkách, existovali i oni milenci. A David.

Sotva Lorenc vstoupil, Kuba s Jorikou otočili hlavy a bodli mu do očí pomyslně dva rovnoběžné pohledy. Bezděky, ale on i ona v dojemné shodě. Jako by Lorence zadumaně zkoumali. Připadalo mu to takové i velmi nové. I když to byla jen nanosekunda. A sice se neusmáli, i tak mu ale ona zdánlivě banální chvíle přišla podstatně podivuhodnější než himálajské údolí za noci i se všemi tygry a kláštery. Krky totiž hnuli automaticky, a přece svorně a kouzlem. A vážně představovali pár. Zas jako manželé.
„Je to zaplacené?“ zeptal se slovy, která si připravil předem. Svůdná Monika nepřestávala telefonovat. Ani David se nepřestal bavit s milenci. Lorenc se vzápětí znovu uviděl v hale.

Byl jako pes, který se neumí otřepat. Cítil se i jako šokovaná myška. Propadal zoufalství. Přesto to jako vždy zvládl a hrál dál mistra klidů, aspoň tedy před Olgou a náhodnými návštěvníky. Proč?
Slabost nemůžete prodávat jako mrkve. Lorencovu zamilovanost také nikdy nikdo nesměl rozeznat. Ó, to ne. Ó, a jak zdařile předstírám totální absenci vlastních emocí. Jen-jen ať, propána, nikdy nikdo neodhalí, že miluju jenom takto uboze, takto uboze, takto uboze. Anžto neopětovaně.
Proklínal postavení. I vlastní nastavení. Ale stejně, ať ten trapas vnímá jen Bůh a nikdo víc. A proč mají lásku všichni dnes za sprostou, zatímco o sexu se hovořit veřejně tak snadno může, může, může?
Přece se sebral. Jako ostrovid monitoroval dvoranu. Záměrně se pohyboval ledabyle, ač to s ním v jeho nitru i dál mávalo. Byl zamilovaný po uši, ale do kavárny se vrátit nedokázal. Přesto ani ne utéct. Olga ho sice párkrát vyslala do různých bodů budovy v roli kurýra, ale on se vracel jako na gumičce a nespouštěl oči z dveří mytické kavárny. Neopouštěl vartu. Mám hlídat. Mám. I hlídám poctivěji než jindy. Našly se soukromé důvody, objevil jsem osobnější motivaci. Vtom se milenci vyloupli do haly.

Ne, od té chvíle už nešlo hrát. Nezastíral, kam čučí. Každý masochismus najde hranici, tak to zvládl i ten jeho, a pokud Kuba mávne (teď), bude to dobrý, opakoval si Lorenc krajně pošetile, a nebudu už mrtvý, já ožiju.
S jejím mávnutím nepočítal.
Jakub šel těsně před Jorikou a jen letmě se zadíval k pokladně, zatímco její oči zůstaly sklopené. Elegantní milenci vzápětí svorně vybrali zatáčku. Zmizeli. Nebo vyšli na vzduch, který už taky potřebuju, věděl Lorenc. Ale nehýbal se. Ti dva dorazili k vozu nerušeni a on to pozoroval oknem. Každý nastupoval do vozu z vlastní strany, ale... Proč tak zasmušilí? ptal se. To mu bylo líto. Chtěl je veselé. Hrdinové, myslil si. Nekaboňte se! Nebo je snad proč? Nebo nejste spolu? Nemáte zas jeden druhého? Váhal. Kam asi jedou?
Nezestárnou náhle jako mladá žena na konci Ztraceného obzoru?
Kéž se vám provždy vyhýbají starosti! přál si. I ty se mnou. Vy jste ti praví a já tak sám. A nechce už Jorika dítě? A hádáte se někdy, jako každý pár? Chápete, kdo jsem, víte, proč mám strach? A kdybych teď přece trapně vyšel ven a prohodil pár slov... Hm, nejspíš by to nepomohlo. Anebo měl šanci? Jsou slova vážně vždycky pramenem nedorozumění? Co prošvihl? Odjeli a...

V noci ses probudila sama v domku,
který žije tmou,
ale necítila ses opuštěná.
Škrábala jsi na stěnu a zevnitř ses tím dotkla mého srdce.
Ptala ses: Často se ti takhle zdám? Bolí tě ten domek, když se vevnitř vzbudím?
A kdesi v čase čeká i jiný domek
a on je chvílí, ve které mě máš ráda, a bydlím uvnitř a léčím se
tvou krátkou láskou.

*
Cestuju časem a jednou Jorika přijde, recitoval si Lorenc v duchu a nechápal, z jakého důvodu ho bez přestání olizují vlny jejich mlčení.
Co mi je? ptal se, co se děje? Dávno se psychicky připravoval na nejhorší a stejně zůstal zaskočen tichem. Tím tichem. Byla prastará, dočetl Hiltonovu knihu. Staršího člověka jsem nikdy neviděl.

*
Zamilovaní umějí odpouštět třetím, prý. To se říká, ale... Bývalo, opakoval si. Co by mi ostatně měli odpouštět? Nebo jim nejsem oddán? A Jorika zůstane navždy o 27 let mladší a hle, je to doba, kterou Robinson strávil sám na svém ostrově. Propána, jak jsem ještě včera večer mohl být šťastný?
Kam se to podělo?

Vždyť mezi včerejškem a dneškem se ani lístek na větvičce nepohnul. Ani jediný motýl se nevznesl. A co? I tak ve vzpomínce zbyla chvíle, ve které se na mě oba svorně a najednou podívali. Minimálně v tom okamžiku nejsem sám. To se říct dá. To dá. Kéž ve mně rovnoběžky jejich pohledů zůstanou. Anebo láska neznamená dívat se stejným směrem? Vstoupil do kavárny.
Míša se bavila s přítelem. Ale usmála se i na Lorence. „A pořád cestuju časem.“ A pořád cestuju časem a Jorika přijde, opakoval si. Přijde, i když mě momentálně zraňuje. Jistě, já vymyslil i inzerát, ale... Lidi nejsou zaměnitelní. Nebo ano?
Tak či onak je někdy kontraproduktivní cokoli z toho, co uděláme, a pokud miluješ, zůstaň nad věcí, radil mi Zbyněk. To se lehko řekne. Nad věcí bych s Jorikou, to je fakt, komunikoval snáz, ale taky už bych byl někým jiným. Rozhodně. Cestuju časem. Jorika přijde. A Kuba? Prve, když opouštěli muzeum, udělal véčko. Nebo co to gesto znamenalo? Ale já se přece nemůžu, nesmím, nechci takhle nechávat spoutávat lidmi. „Přemýšlejte!“
To radila. Přemýšlím. A podle psychologů se nejhůř cítíme v šestačtyřiceti, prý. Podle dalších názorů stojíme „uprostřed života“ blízko smrti. Možná je to i pravda, kde se však nachází přesný geodetický střed? I sčítal, a to pošetile. 46 + 46 = 92. Takže mám dost času?
Pak se nezastřelil.

(Citace z románu Ztracený obzor v překladu Běly Vrbové-Pavlouskové.)





ikonka: wikihow.com


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2734 s