Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pondělí 9.12.2019, svátek má Vratislav 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12780
Komentářů: 11044


Měření



Vynalezení Facebooku Marvinem Lorencem

26.02.2014   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Portrét jednoho putování

Odpoledne přijela Jorika ve žlutých šatech do penzionu, usedla ve zbrusu nových botách ze semiše ke stolu v prázdné restauraci a pan vrchní neboli Jakub ji obsloužil jako princeznu, i když byla jen servírkou, anebo právě proto. Nato se obrátil ke kamarádovi. „Potřebujeme tady s Jorikou na chvíli vypadnout.“
„OK,“ čistil kolega soustředěně skleničku. Jinak zel podnik prázdnotou. „Kliďte se.“

„Za hoďku nás máš zpátky.“
Naznačil zasalutováním jistou oddanost a Jorika s Jakubem se na něj usmáli. „Naučím tě za to líp řídit. Jako tenkrát Kubova bráchu,“ slíbila, zvedla se, na hrdle se jí zhouplo na řetízku písmenko J a ona vyšla za Jakubem.
Před restaurací okouněla Klaudie, tak ji pozdravili stejně jako Moniku, která seděla opodál se psem Zippem. Ani jedna z obou dam tu rozhodně nebyla kvůli Jakubovi. Nebo snad ano? Tak či tak usedli jako manželé do zeleného Audi, sjížděli po mokrých kostkách (bylo po dešti) k závorám a hned za náměstím zabočili do mé ulice, čímž provedli něco úplně proti mému očekávání. Byla to neděle a ti dva pojali absurdní úmysl realizovat neohlášenou návštěvu, ačkoli jsem se jich podle všeho bál. Ani napřed nezatelefonovali. Toužili mě snad zaskočit?
Kdo ví, ale nejspíš budou něco potřebovat, napadalo mě později. Oba jsem znal jen krajně povrchně, a to hlavně z podniku v Plzni známého jako Šangri-La, kde jsem jim asi dvakrát pomohl doplnit sklad.
Jelikož jsem zrovna neposlouchal žádnou písničku, zaslechl jsem Audi, a sotva jsem vyskočil od počítače, zahlédl jsem záclonou jeho zpomalující střechu. Ještě pořád jsem ale netušil, kdo to bude, a jen si říkal: Kdyby tak přijeli na návštěvu Jakub a Jorika. Což se vzápětí splnilo.
Pomalu, jako by šlo o součást psychoterapie. Vystoupili, já jsem vyšel ven a svět se díky tomu rozběhl jinak. Měnil se. Jak se to mohlo stát? Stromy v ulici pojednou vyhlížely jinak a baráky se potáhly leskem, jako bych se probudil z kataleptického spánku. Jako bych poprvé viděl správně, dostala příroda i domy smysl a okolo se taky dál všecko tavilo rychlostí orkánu ze země Oz. Věci se ale nehroutily do sebe, nýbrž ožily. To dřív bylo vše uzavřené. Teď se veškerá příroda před mou duší naráz rozsypala v lego a ty mikrospické cihličky se ihned počaly skládat nově. Vztahy s lidmi taky, stál jsem tam. Někomu, to vím, se nic podobného nepřihodí nikdy.
Kolik lidí o něčem podobném do smrti jen marně sní a kolik jich zemře? Třeba nejsou zajímaví, ne dost hezcí, zdůraznil Houellebecq, nebo jen zestárli a já... Jak jsem byl rád, že za mnou Jakub a Jorika přijeli!
Pootevřel jsem vrátka o centimetr, ale oni dva mě nepochybně navštěvují omylem, říkal jsem si. Nebo ne? Hrdiny nevymyslíte. Hrdiny potkáte.

*
Máte-li štěstí, tak je potkáte třeba hned v dětství (míval jsem kamaráda Ríšu). Nebo taky ne. Zbytek života tím i může představovat pád, někdy, a jindy se potkáme s výjimkou potvrzující pravidlo. Nastoupil jsem do auta.
Dozadu. Ještě plný stesku, ale už jsem tál. V tom oceánu jsem sice ještě neuměl plavat, konečně jsem se však probíral. U stavidel. Život se dnes měnil. Jedem?
Audi se hnulo. Na začátku zůstalo jedno, o čem spolu ti dva hovoří, a pak se Kuba jaksi striktně zeptal: „A kam bys vůbec chtěl, Lorenci?“
„Na hrad?“

*
Vzali to lesem, až se vynořila další hospoda. Pod zříceninou. Měla zavřeno a „nebylo by skvělý, kdybyste ji měli pronajatou?“
„To bysme to dopracovali!“ rozesmáli se. Liduprázdný les byl opět z cihliček. Jehličí se propojovalo, chvělo se ve větru a hrad nad námi představoval černočerné, bachratě klímající monstrum. Sotva jsme k němu vylezli, začala být Jorice zima, a tak jsme se jen dotkli kamenných stěn a železných dveří s rytinami pro štěstí, rozhlédli se po kraji nad špičkami smrků a vraceli se dolů přes most nad příkopem. Vnitřek vozu nás odkrojil od světa a my sjížděli známou silnicí a zastavili v lomu, kterým jsem je vedl jsem ke svému oblíbenému Jezírku bělásků, lesknoucím se v srdci vydolovaného kopce.
„Vzniká po jarních deštích nebo už na konci zimy.“ A pořád jsem viděl vzpomínku z dětství, ve kterém jsem tu s kamarády křiklavě válčil na vorech, a stále jsem slyšel pokřik. „Cítíte?“ upozornil jsem je i na magnetickou energii skal. Kamenný lom nás obemykal. Šlo o obrův dům. Rozhlíželi jsme se z dlaně onoho giganta a jediné, o čem jsem mlčel, byla magická energie lásky. „Je to tu dobrý,“ konstatovali.
„Nevezmete se tu jednou?“
„Myslíš, že máme?“ Zasmáli se té hlouposti a zčernalou, mokvající hladinu Jezírka bělásků rozčeřil vítr. Zapomněl jsem na obvyklou vnitřní brzdu a spontánně přiznal: „Tak strašně se mi po vás stýskalo.“ „Proč jsi nic neřekl?“ „Copak jsme někdy byli sami?“ „A ne?“ „Vždycky leda pár vteřin.“ A pokaždý někdo naslouchá, věděl jsem.
Nebo to tedy lidem jako já tak připadá. Stále je sleduje Velký Bratr a veškeré tajné služby planety, ani ráno, ani večer nedosáhnou soukromí a klidu, a to ani jako mravenci v kameni, takže kvůli tomu neumí být sami sebou a... Jste úplně paranoidní. Jako já.
„Možná, že máš pravdu,“ řekli mi a mrtvým lomem dětství jsme se vraceli od duše hory do světa. Nevím, jak ti dva, ale já byl náhle plný plánů, elánu, brilantních nápadů a šokujících příběhů. Toužil jsem horečně vyprávět jednu historku za druhou, a to právě jim. Pravda, v životě a praxi bývá pábení k ničemu, ale nejste s ním tak plonkoví v blízkosti lidí, kteří vám aspoň krapet naslouchají. A sice už možná nikdo nečte, vím, ale vyprávět, to se ještě dá. A má. Musí.
„Marvine, a nebylo by prima, kdyby se našla i nějaká další Jorika, která by tě brala takového, jaký jsi?“ Zdálo se mi, že tu otázku slyším, ale už to byly jen řeky obrazotvornosti a odtékaly do veškerých kamenných lomů světa a razily si podsvětní cestu pryč z mého dětství. V ten den ráno jsem se ještě domníval, že se nikdy nesetkáme, a hle, stačila náhoda. A stačila by jiná, abychom se minuli a milion lidí by dodalo: „Taky dobře.“ Ale nemyslím si, že by to bylo dobře.
„Proč jsi nic neřekl?“ zopakovala Jorika.
Asi proto ne, že si lidi stydívají za emoce?
„No, hlavně, že to víme.“ Jako by mi četla myšlenky. Hlavně, že už se nehněvala. Stála tu, působila křehce jako sklenička z kavárny a všecko se možná odehrává jen ve snu, cítil jsem s hrůzou dítěte.
„Když se tak ostýcháš před lidmi, je to koneckonců normální,“ prohodil Jakub, asi aby mě ukonejšil, a Jorika se mě dotkla. Dodala: „Neboj. Tady nikdo není.“ A chvíli hovořili výhradně spolu, ale byl jsem rád a nechtěl, nemusel poslouchat.
Ale říkám si dodatečně, že se podobně přehnaná uhýbavost Nahoře možná nelíbí, protože... Za trest jsem procitl.

*
Byl to vážně sen. Což přijde líto.
Ale co? Lepší sen, i když surově skončí, než nic. Sen léčí a jen je skličující, že se tak málokdy vrátí. A ti dva?
Co chcete? Tušil jsem přesně, že je nikdy nepotkám, a to ani v žádném z příštích životů.
Je ten momentální život opravdu naše jediná příležitost? ptával jsem, se. Nevím. Ale Jorice a Jakubovi jsem o sobě určitě neprozradil vše, takže i proto mám smůlu. Ty dva ani nenapadne, aby se ozvali. A zda je mám rád? Jak by ne. A neviditelnou auru mezi nimi, tu vzájemnou lásku. Třeba jednou pomine, ale byla tu. T5eba se rozptýlí mezi lomy, ale nepůjde ji nikdy nazvat zradou. Snažil jsem se analyzovat vlastní city podobně, jako by to dělal i Edgar Allan Poe nebo Sherlock Holmes, ale přišel jsem leda na to, že po Jakubovi, na rozdíl od Joriky, netoužím nijak eroticky. A snil jsem o ní, snil a přece si opakoval: „Nemusím se tě ani dotknout.“ A táhlo mě to zas k Jezírku bělásků. Do lomu. A našlapoval jsem po bílém poprašku a představoval si, že potkám aspoň jejich přízraky. Že zrovna náhodou zabrzdí tady v kráteru. Ale předem jsem věděl, že se to nestane a zůstanu sám, protože přání, ani to nejzbožnější, nedokáže nic. Ani sebeupřímnější snaha nemusí zvítězit a protekla ještě spousta vody a nemusíte mi to věřit, ale nakonec se ozvali. A ne ve snu.
Pokud ovšem nepotřebujete další pohádku, nečtěte víc.

*
Pokud ano, vězte, že vše pookřálo. Povrch věcí se stal zase lesklejším. Jorice i Jakubovi buď něco došlo, anebo ani nemuselo docházet, a nejméně jedno hodinové kolečko se pootočilo o celý kruh a minimálně jedny pendlovky odbily a magnetka Jorika se na mě měla znovu pousmát. Uplynula do té chvíle nejspíš celá léta, ale opět jsme se měli potkat. Někdy se to skutečně tak semele, říkával Columbo.
Nebo taky ne. Vaše cesty se neprotnou a jen si dál čtete a čtete. Sice svět nevnímáte, ale zůstanete blbě sami a najednou staří. Nikdy neobdržíte ani nejkratší textovou zprávu od těch pravých. A proč ne? Vlastním přičiněním se lze dopracovat k mnohému, ale ne ke všemu. Jsme předurčeni. Nejen tím, z čeho sestáváme, nýbrž i sny. Vyvolení to vždy budou razantně popírat a budou říkat, že se zasloužili, a nepochopí, že jiní se snažili stokrát víc a stejně marně. Nepochopí, že druhým nikdy nezazní „ahoj“, které by přitom stačilo. A to je svět.
*
Vracel jsem se ojíněnými ulicemi Plzně od multikina, kam se nedostavila dívka, o kterou jsem vlastně nestál. Sám jsem už nechápal, proč jsem si zkoušel domluvit rande. Možná kvůli představě, že se zaláskuji dodatečně? Podobně postupuje většina. Tu se ale ze vzpomínek vyhoupla Jorika a já se pochybně zatoužil změnit v jejího psa, abych s ní mohl na procházku.
Nebo s nimi. A jen ať jsou spolu, i díky Kubovi přece Jorika kvete, ne? snil jsem pošetile a ještě jindy si představoval, jak jí občas zahne. Jednou jsem ho zahlédl s jistou Marií Černou z Krajského úřadu, ale ujišťoval jsem sám sebe, že by mu Jorika jistě odpustila.
Škoda, že ty dva nemůžu aspoň trochu sledovat. Protože bych o to stál. Co asi zrovna dělají?
Zajdou někdy do kina? U nádraží jsem vystoupil z tramvaje a mířil k vlaku. Jako obvykle se mi stýskalo. V rámci terapie jsem si proto začal představovat, že je potkám a přihodí se to zčistajasna i bez předchozí domluvy. Zkrátka jako ve filmu. A když se to stane, nastoupíme do elektriky a budem si povídat. O čemkoli. Nebude záležet na námětu. A jak jsem tak snil a vyjel na schodišti z podzemí, spatřil jsem ve sněhu ruličku bankovek.
Přede mnou i za mnou se valily armády a chybělo pár vteřin, aby peníze uviděl někdo jiný. Až ve vlaku jsem se osmělil a rozbalil tu ruličku. Tři sta korun, a přece jsem se neprosil nebe o peníze, nýbrž o dva známé. Vlak sebou trhl, rozjel se, já přivřel jsem oči, v duchu znovu kráčel pochodem a teprve se blížil k úpatí onoho schodiště. U cukrárny stáli Kuba s Jorikou.
Ona v džínách, zrovna se česala. Jakub telefonoval. Že ikony vyhlížejí jinak? Neřekl bych. Mně sstačili.
Stáli tam, jako by na mě čekali. „Ahoj,“ řekla a teskně dodala: „Kde ses toulal?“ A nevlekli za sebou pražádného věrného psa a taky já se jejich psiskem nestanu, ale... Přece trochu.
„Chm, já že se toulal? To spíš vy. Doteď.“
„Nesmysl,“ pravil Jakub. „Nechceš do kina?“ ptala se Jorika.
Na co, bylo fuk. Jak by na tom mohlo záležet? Pro mě začalo být poutavé všechno, celý svět. Do té chvíle byl k přežití, ale nyní víc. Uvědomil jsem si, že věci ožily. Listí na keřích se vybarvovalo. I tváře lidí, které jsme potkali, a předměty kvapem získávaly smysl, který jsem jim naposledy přisuzoval v dávném dětství, leskly se a nebyly už samy. Ani já ne. Šli jsme na tramvaj a spásně mě napadlo, že přece už nemusím jen šroubovaně konverzovat. Přece už ne. Poprvé po letech mi došlo, že můžu říkat skoro to, co si myslím.
„Bylo mi docela blbě.“

Dokončení příště


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.3123 s