Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 8.12.2019, svátek má Květoslava 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Vynalezení Facebooku Marvinem Lorencem (dokončení)

28.02.2014   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Portrét jednoho putování

„Jak - blbě?“
„Jednak se mi stýskalo a za druhý je i tohle sen.“
„Sen ve snu?“ hlesla Jorika. „Ale ne.“ Hrála si s vlastními prsty, jako by vyřezávala nějaké nové věci. „Neboj.“ Jako by ty věci byly zřetelnější než kdykoli a kdekoli předtím. Jako by Jorika milovala i veškeré lesy nad mým lomem a mě a rokle, v nichž zurčely vodní klavíry i klavíry plné včel. „Určitě jen další sen,“ zopakoval jsem skepticky.
„No, když myslíš,“ řekl Kuba. Zřejmě kvůli té nejistotě na Joriku sáhl - a ona na mě: „Nejsi rád na světě?“
„Teď už jo.“
„Tak vidíš. A jaký sen? Tohle setkání není náhoda.“
„Ale je,“ povídám.
„Ale není. Měli jsme to tři dni domluvené, copak si nic nepamatuješ? Hele, nestárneš? Ty nějak zapomínáš.“
„Tři dni?“ opakoval jsem.
„Samo sebou. Sám jsi vymyslel, že se tu sejdem,“ zapálil si Jakub.
„Anebo myslíš, že by podobná blbost napadla nás dva?“ pousmála se Jorika. Dodala: „To tys tenhle tento sen zkonstruoval a díky tomu míříme do kina. Proč se vždycky děláš hloupější, než jsi?“ usmála se, ale já vrtěl hlavou: „Nevzpomínám si, že bych vám volal.“
Jorika se mě znovu jako náhodou dotkla a já jí pohlédl do čí. „Copak?“ optala se.
„Nic. Vždyť ani nemám vaše telefonní čísla.“
„Musíš pořád dělat švandu?“ vzala mě za ruku. „Počkej, já ti poradím. Já se tě zeptám takhle: Co myslíš, existuje Facebook?“
Ožil jsem. „Jo, ták... Už si vzpomínám. Nebýt Zuckerbruckera a jeho autismu, tak Facebook ještě nemáme, leda jako notýsek,“ a vytáhl jsem ten svůj, kam vše průběžně zapisuji. „Ale jde o víc.“
„Ano. Jde o víc,“ řekli svorně. „A ty víš, oč.“
„O to, že kdyby tenkrát Zuckera chtěly holky, mohl být milionkrát geniální a stejně ho nic neosvítilo a nikdy by vynález nikam nedotáhl. Ale jde o víc.“
„A to?“
„Kdyby ho ta jeho jediná, pravá levandule,“ podíval jsem se na Joriku, „nezačala ignorovat, zůstal by trčet na levelu ostatních vynálezců. Nebo si to nemyslíte?“
„Možná máš pravdu,“ řekl Jakub. „Zůstal by na úrovni svých spolužáků z vejšky. Nestoupal by. Tak to myslíš?“
„Přesně tak. Zůstal by na úrovni těch, co nikdy nepřijdou s ničím navíc. A vidíte, přesto se ti bastardi s ním pak hamižně soudili. Přitom disponovali sexy holkami, které ojížděli, zatímco jemu ta pravá chyběla. A co? Stalo se, že právě to rozhodlo, a tak má po právu svůj Facebook a miliardy za to. Nezdá se mi to nespravedlivý. Pojednává o tom Fincherův film.“
„A o čem ještě?“ byla Jorika zvědavá.
„O tom, že něco je vždycky za něco. Že dokonce i příroda funguje až po domalování, když ji doplníme. Mimochodem, víte, jak se liší Zuckerbrugger a člověk, který se zabývá psaním?“
„Jak?“
„Kdo píše, nebuduje dostatečnej most mezi sebou a milovaným objektem, řekl bych. Jenom neprakticky líčí vlastní situaci s utkvělou vizí, že to jinak nelze vyřešit. A ona to může být pravda, ale většinou to není tak beznadějný. Souhlas? Chápete?“
Svorně zavrtěli hlavami.
„Věci nestačí vysvětlit, chápete? I kdyby literárně, i kdyby geniálně. Věci nestačí popsat, věci je třeba měnit fyzicky, holograficky, sexuálně i technologicky.“
„A ty, Lorenci, osobně znáš tohohle vynálezce Facebooku?“ zkoumali.
„Záleží na tom? Proč? Důležité jsou objevy. Každý, kterým zabodoval. Nebo si to nemyslíte?“
„Ale jo, proč ne?“ mávl Kuba rukou a já pokračoval: „Háček je v tom, že režisér Fincher musel prvořadě vyprávět nám, diváctvu, poutavý příběh, jak jsou už hollywoodští režiséři povinni, no, ale v reálu šlo o malinko jiný řetěz událostí. Scénáře totiž fungují i pomocí zjednodušení.“
„Aha. A zjednodušili i vynalezení Facebooku, chceš nám tvrdit?“
„Jo.“
„A co si o tom filmu objevitel Facebooku myslel?“
„Nevim. Výrobu sice finančně nepodpořil, ale vyhlásil fascinující soutěž pro každého, kdo odhalí pointu.“
„A tou je?“ zajímalo Joriku. „A proč to jméno komolíš jak debil?“ ptal se Jakub.
„Abych byl zajímavější?“
„A ták. Že nás to hned netrklo.“
„A dál?“ optala se Jorika.
„Jaký dál? Přece je to jasný. Ne? Soutěž vyhraju já, Brugáč mě bude o vítězství informovat prostřednictvím Facebooku, předtím si mě hrdě přidá mezi přátele, elektronicky mi pošle výhru na konto, zbohatnu, no, a co na tomhle světě znamená rulička bankovek, asi oba chápete i navzdory pohádkám o šťastný chudobě. Ne?“
„Jenže tu pointu muselo odhadnout víc lidí už před tebou. Ne?“ namítl Jakub. „Jasně, byla na spadnutí,“ ťukla se do spánku Jorika a přišla mi vážně milá.
„Jo, byla, jenže to ještě bylo jinak.“
„A to?“
„Soutěž měla dodatek.“
„Jaký?“
„Bude oceněn až stý účastník, musí pocházet z bývalého Československa, nosit stejné slipy jako Zuckerbruckenbauer a musím to být já. Ale vážně. Zvítězí jedna Jorice podobná Veronika, když silou vlastní osobnosti přebije jakoukoli ze Zuckerových holek, co kdy měl. I i když jsme už řekli, že disponoval vlastně jen jedinou dámou, takže žádnej vlk z Wall Street...“
„A dopadne to tedy jak?“
„Jak? Inu, Bruckner čeká, až si ho nová dáma, kterou zaujal, přidá mezi přátele, no, a sedí tupě u monitoru, místo aby za ní rovnou letěl a ještě ji dohonil. Víte, cítívám se podobně. Vystihli to. Ale mám lepší nápad.“
„A to?“
„Soutěž vyhraje nějaký pár. To si představíte, ne? Někdo jako vy. No, a Brugger s výhercem tudíž nemůže chodit, nýbrž jen kamarádit.“
„A dál?“ optala se Jorika.
„Finančně je zajistí do konce životů a vidím o tom i film, který píšu. Vy jste ten pár.“
„My dva?“
„Přesně tak. Jakub a ty, Joriko. A ptáte se uraženě po Facebooku toho génia: A to nás, Marku, ani osobně nechcete vidět? A on: Ne. Facebook je lepší.“ Odmlčel jsem se.
„A to je celé?“
Zaimprovizoval jsem: „Ještě pak šel za bývalkou, která ho v tísni odmítla, a řekl: Moniko, Marvin Lorenc asi využil nějakých svých známostí a vyhrál mou globální soutěž, jako už předtím Diamond Race. Co s tím uděláme? A svědomitá Monika na to: Pošleme mu klasický psaníčko?
Ale ne, vážně. Vynálezce a Monika přijedou za mnou do Česka na návštěvu, asi jako byste přijeli vy, a já jim řeknu: Já to sice vyhrál, děti, jenže až stý. Takže nemám na nic nárok. Ale oni dva se jen usmějí, zrovna jako vy, a prý: Jenže tys na to přišel nejlíp.“ Odmlčel jsem se. „Nicméně mám ještě lepší pointu. Brugger a Monika původně rozchod kamuflovali a Fincher to netušil, takže svůj majstrštyk omylem natočil podle kamufláže.“
„A pravda je někde venku?“ zajímalo Jakuba.
„Musí tam obíhat. Taky obíhá. A Zuckerbrugger si mne ruce a hladí po nich Moniku, ale ta mu foukne do ucha. A prý: Smůla, já tě nechávám.
Jak to? užasne Cukr. A ona praví způsobně: Víš, Brugy, Marvin Lorenc vynalezl něco lepšího.
A co? A Monika mu ukáže staré, osvědčené psaníčko v obálce, po čemž následuje zatmívačka a vážně už je konec. Nicméně přitočíme spolu trikový záběr, kde se lidstvo vrací k pazourku a pračlověk loví praženu tímtéž stylem, jaký Jiří Winter-Neprakta nakreslil do úvodu klasického komiksu o Sekovi a Zule, prehistorických sourozencích,“ odmlčel jsem se. „Ale jo, uznávám, podobné finále by šlo světu až moc na ruku, je předvídatelné, a tak radši zajedu za Myšpulínem do Třeskoprsk, což je támhle pod Bezdězem u Máchova jezera, a spolu vynajdeme něco ještě o moc lepšího než banální Facebook.“
„A to?“
„Odhalím, že internet už je pět let samostatný vesmír.“
„A není?“ hlesl Jakub.
„A co je potom Facebook?“ dodala Jorika.
„Vesmír mezi vesmíry, jak říká John Hurt ve filmu Indiana Jones IV. A za to, pravda, žádný Brugger nemůže. Facebook není obyčejný vynález. Je to... něco jako prastará kosmická vlasatice. Nikým nezkonstruovaná. A byl objeven už takový, jak ho vidíme a jak chci být brán třebas i já. Taky rádiová záření a vůle boží tu přece byly. Jako on. Ne, ne. Laboratorně se nenarodil. Zrodila jej sama příroda. Už ho znala. Ona ho vyvrhla!“
„A to je celé?“ zajímalo Joriku.
„Prozatím. A do románu to teprve rozepíšete. Nechávám vám to k doladění,“ vyskočil jsem jako první z tramvaje.
Ocitli jsme se rázem v moderním chrámu. Šli jsme jím. Šli, a ti dva se každou chvíli rozesmáli, za což jsem byl rád. Koupili jsme si lístky i hranolky a vše bylo tak extrémně laciné, že mě to mělo rovnou trknout. Ale netrklo.
Stoupali jsme kinosálem až dozadu, a když jsem se svezl vedle Joriky, položila mi na chvíli prsty na hřbet ruky. Nijak to neskrývala. Ani já se najednou nestyděl. „Hm, to ses spletla?“
„Proč myslíš?“
„Jakuba se dotýkej.“
„Tobě to vadí?“
„Ne.“
„A kola? Lorenci, vadí ti, že s tebou mám dohromady kolu?“ A Kuba dodal: „Ale nevadí mu to a já jsem náhodou rád, že mám jednou pití jen pro sebe.“ A měl svou kolu a Jorika mě políbila na slzu a zlehka i na ústa, i když skutečnější polibek vlepila Jakubovi. A řekla mu: „Miluji tě.“
„Já tebe,“ zamumlal jsem. I tento žert mi odpustili a Jorika zasmušile podotkla: „Vím, taky tě mám ráda.“ A bylo v pořádku, že kvůli tomu nijak nezrazuje Jakuba, a přišlo by mi jen divné, kdyby nás měla ve stejné oblibě oba. Po právu se mi to zdálo nepravděpodobné. A proč taky chtít moc? Už takhle byli hodní.
Ale je to bohužel jen sen, chápal jsem sklíčeně.
Jako by ale nebyl a ještě několikrát se mě dotkla a dokonce mi položila ruku na předloktí a jednou si o mě na chvíli opřela hlavu. Vzala mě za prsty a přitiskla si mou dlaň na stehno. A když film skončil (o čem byl, nevím), omámeně jsme vyšli ven, usedli v kavárně a energie, kterou mi předali, mě nutila hlasitě snít a vyprávět, takže jsem mluvil a mluvil. A ti dva se opět každou chvíli rozesmáli. Sice se neváleli přímo pod stolem a neobjímali se tam jako blázni, ale skoro. A čím se smáli víc, tím spíš mě napadali věci, které sami nevymyslíte. Až do té chvíle jsem totiž žil sotva na půl úvazku. Teď jsem to viděl. Teď teprve jsem to v úplnosti pochopil a... Zničehonic jsem se cítil jako kdysi v dětství. Vrátilo se to. Vážně. Až do okamžiků, když jsem bavil třetí třídu. A kluky u Jezírka bělásků. Na prámu. Zatím nám ale ujížděla poslední tramvaj.
Další už řinčela s námi - a byli to oni dva, kdo mě žertem přemlouval, abych nevystupoval. „Jen ještě pokračuj, Lorenci!“ Nicméně rozloučení proběhlo.
„Takže už nám nikdy nenapíšeš?“ nakrčila čelo a já jen vesele zavrtěl hlavou.
„Ani nepřespíš?“
„Až jindy.“ A vím, že mě ještě jednou políbila. Vytáhla taky žlutý kalendář se znakem kavárny Šangri-La, objevila vevnitř právě dnešní neděli, která okolo nás odtékala šerem, a ťukla nehtem do papíru: „Tohle tedy ještě není večer, kdy budeme spolu?“
Zasmál jsem se a Jakub chladně prohlásil, že jsem se celý čas choval velmi dobře, neboť jsem Joriku nesváděl. „Toho si cením.“ A já si vzpomněl na nějaké dva mladíky a dívku, které jsem nedávno zahlédl, jak se fotografují před muzeem, a kteří se pak loučili. A když se pár vzdaloval skrz park, fotograf, co zůstal sám, upěchoval kouli, přece jen uháněl za nimi, aniž ho registrovali, a hodil.

Sice netrefil, ale dáma se instinktivně otočila a já co entomolog pozoroval, jak je útočník došel a znovu si povídají. Ale měl to horší než já.
Ani ho nepolíbila.
To mě Jorika i líbá.
Ale ve skutečnosti existuje jen Facebook a jiná dáma možná někdy někde projde okolo kasáren, které mají pootevřené okno, zaslechne jen půl věty, přijde domů a napíše román z vojenského prostředí. Ale já ne. Mně se všechno jenom zdá a jsem docela sám.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2642 s