Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 13.12.2019, svátek má Lucie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11044


Měření



Nápojový lístek (dokončení)

07.03.2014   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Portrét jednoho setkání

„U vody?“ zeptal jsem se.
„Proč u vody? Prosím tě! Tady!“ řekla Jorika.
„No, pokud tu zase nebudeme úplně sami,“ zamumlal jsem nejistě.
„A ty se s námi o samotě bojíš? Padavko!“
„Nebojím. Proč bych se bál?“
„To já nevím. Ale nejsme upíři.“
„Nejspíš ne. Já bych ale mohl být kapitán Jack Sparrow. Musím si jen dát bacha, protože jsem viděl i Hitchcockovo Psycho.“
Ale Jorika mě ujistila, že by Anthony Perkinse (herce z Psycha) bez problémů ulovila a vycpala jako drozda. Mě prý prozatím ne, já se nemusím bát.
„Tak to mi spadl kámen... Jak to, že bys mě nevycpala?“
„Protože bys za vycpání nestál,“ políbila si ladně konečky prstů. „Ale možná žertuju.“
„Jo? A nejsou žerty všude v Orientě a pod Pamírem vyhrazeny mužům?“ A zničehonic jsem před vnitřním zrakem spatřil imaginární léto, které už možná nikdy nepřijde, a Joriku uprostřed. Joriku, ještě krásnější než dnes. A Kafka říkal, že potřebujeme tři těžiště. Tři, abychom se udrželi na nohou a žili. Krásu...
Ty zbývající dva body stability jsem zapomněl.
„Dáme i peppermint?“
Vypadl jsem z role kapitána Sparrow, jak jsem do sebe vše obracel. Proč vlastně ty stálé změny? Nebo se mi taky zdají a od rána nasáváme čistě kapitána Morgana? Copak to nevím? A Flinta? Piráty z Karibiku? Nesl jsem ke rtům sklínku a k uchu mobil vyrobený z židle: „Depp? Loď, ahoj! Johnny, proč mi voláš? Tvou ženu jsem ještě dnes neviděl, i když tady dole se něco lepí. Hollywood? Co? Že dnes taky nepřijedeš? Ne, nic se neboří, ani svět. Toč si, toč, ale ne pivo,“ zamykal jsem v představách mobil na čtrnáct západů a na vysvětlenou dodal: „Už zas otravuje, ale toho si nevšímejte. Tihle herci, to je jako s Tofim. Tebe, Joriko, snad na hotelovce na Borech neučí, že se alkohol nemíchá? Nebo leda na zámořských lodích? Kubo, nevíš, co dělal Ilja Racek ve Vrchní, prchni?“
„Obsluhoval anglického krále? Co je s tebou, Lorenci?“
Obrátil jsem do sebe zase něco pikantního i za Jakuba a on si nalíval z láhve s nápisem Beefeater. A Jorika? Stále ještě jsem si ji nechtěl brát, jak jsem Jakuba horlivě uklidňoval. „Fajn, tak já ti věřím, Lorenci, ale posunul by ses?“ požádal mě s prsty na mé paži. „Ano, posunul by ses?“ poprosila mě s prsty na mé paži Jorika. „Protože tady pán si chce přisednout, pokud ho teda nevidíš! Hej, vnímej, už jsi tady zbytečnej!“

Brilantně jsem seskočil ze stoličky. Strategicky ustupoval jejich kavárnou mezi veškerými ideálními těžišti, která se nám mezitím poněkud rozmnožila. Konečně jsem ustrnul, ale zase popošel. „Jo. Tady!“ civěl jsem upřeně na špičky svých bot. „Pól byl dobyt. Ne. Tady. Dobyt. A jsem perfektně prostorově vyvážen, milý Watsone. A pak povídám prezidentovi...“ Žvanil jsem a žvanil. Ale dodnes pamatuji měkké nože jejích očí. Když se mě dotýkaly, zatímco vysoký cizinec s culíkem se k nám pobaveně pootočil od baru, jako by to všechno dávno znal. Předvídal. Stokrát zažil. A prý: „Á, pan Lorenc.“
Byl to Páral.

*
Okolo muzea táhla mračna. Uvnitř pokračovala sobota bez lidí. Šli snad vážně volit. Jen Vladimír Páral přijel z Mariánských Lázní a neignoroval Šangri-La. Čmáral nám na nápojový lístek, než ho blahosklonně podal Jorice: „Madam, asi nebudu v podezření, že bych nepreferoval hezkou ženu. A to ani nemusí být úplně zralá,“ sledoval nevinně její prsa, až si na ně radši přitiskla kocourka. Pousmál se, vlepil jí letmý polibek na tvář a mezitím už na inženýra milostné chemie z dveří mávala jiná dáma. Odspěchal. Zase jsme osaměli. I když ne úplně. Třeba Johnnie Walker zůstal s námi a ti dva ho dokonce horlivě otvírali.
„Vy jste se zbláznili!“
„Možná. Ale my tě stejně nenecháme odejít,“ řekl Jakub zasmušile.
„Vy?“
„Smith, Wesson, já, Jorika a tenhle Johnnie Walker, Lorenci.“
„A kavárnu? Tu necháte padnout do věčnejch lovišť?“
„Ne-pros-pe-ru-je. I proto piju!“ zabroukal melodii z Kmotra a svébytně ji ukončil slovy: „Na-pos-led... I proto jsme do toho s Jorikou praštili. I proto jsme tě dnes přizvali.“
„Ale navždycky bys to tady nezavřel. Co?“
„Ale jo. Zavřel. A tebe taky zavřou. Pokud nedáš Jorice pokoj.“
„A když oživím tyhle prostory vystoupením pro hosty? Co třeba má imitace Felixe Holzmanna? Tady leží rodina Knapova! A neznal jste Joudu?“
„Podívej, Lorenci, o komiku se pokoušet nemusíš,“ uklidňovala mě Jorika. „Bylo by to zbytečné.“ Odmlčela se. „Dokonce i já znám pětatřicet lepších způsobů, jak skotačit, a čtyřicet pět daleko legračnějších kluků.“
„Fakt?“
„O tom tě, kapitáne, ujišťuji,“ stoupla si před nás s rukama v bok.
Vida, a přece na tácu nějak vybalancovala další tři skleničky. „Za vlast!“ „Do každý nohy!“ „Dneska první pití, pánové,“ volala Jorika. „Teprve začínáme! Víte vy vůbec, že s nikým, koho nemiluju, zásadně nepiju?“ zdvihla nejhezčí ze sklínek vysoko nad hlavu, otáčela ji v útlých prstech jako šroubkem v matičce a cinkla si s Jakubem. Hned, jak se rozpomněli, cinkli si taky se mnou. „Jako Marion!“ vhodila dobrůtku do krku. „Mňam! Hej, tady Sommelier je gastronomický odborník a specialista na víno a nápoje i jejich kombinace s pokrmy! No, prostě celá já!“

*
Zářila. Znovu rozlívala: „Oh, Johnnie, Johnnie, jen do toho! Oh, teprve on mi sedí. U toho, kluci, už zůstaneme. Jako Marion!“ hodila do sebe další sklínku. Ne, naprosto nic to s ní nedělalo. Vážně hotová Marion z Indiana Jonese. Pravou ženskou nerozbrečíte. A Sommelier?
Celá ona. Jakub radši zase šel, a než se vrátil, Jorika si místo něj tiskla k obličeji kotě. Vklínila nos hluboko do jeho hebké srsti a potácela se jako námořník. Kuba se tentokrát vrátil, jak mi připadalo, nějak strašně brzy, ale v tom jsem se mýlil. Uplynuly mezitím snad celé světelné roky.

*
Ale Jakub byl zase mezi námi a zdůraznil, že jsou pár. Zdůraznil i to, že máme otevřeno a ničím nebojkotujeme slušné, potenciální hosty. Nejsme hejsci uzavření jen do sebe.
„Přesto nikdo nechodí.“ konstatoval jsem.
„Lorenci, ale vyndal jsi ráno ceduli?“ vyhrkla zničehonic Jorika.
„Bože! To je fakt!“ A zmizel jsem. Vrátil jsem se k nim s plechovým poutačem.
„Vole, naval to!“ vyrval mi ceduli Kuba. „Ta patří před budovu! Pak má někdo chodit.“ A už jsme stáli ve dvoraně muzea před Maršakem.
„Hoši, co blbnete s tou cedulí?“
Ve třech jsme vypochodovali pod blankytné nebe. Chvíli jsme se motali na mrazu, než se někomu povedlo upíchnout barvotiskový poutač do túje. Maršak se k nám otočil: „Pánové, ta Jorika se vyzná. Ona vás opije! Už teď jste jako slívy. Já vás varuju!“ A nechal nás tam stát a sám svižně zmizel v kavárně.
Zvedl se severák. Bylo mi jasné, že někdo musí za Maršaka hlídat pokladnu a zásobu vstupenek, tak jsme s Jakubem zůstali v hale. „Na co čekáš?“ povídám mu po chvíli. „Vrať se do kavárny!“ A má láska k Jorice neměla důvod. Nešlo by ostatně o lásku, kdyby nějaký racionální důvod existoval. Prostě se to stalo.
„Poslyš, snad si tam Maršak nenalil?“
„A kdyby?“ hvízdl Jakub.
„Svatá prostoto. Vždyť ona mu ještě nalije ráda!“
„A nám už ne! Neměli jsme radši zůstat střízliví?“
„To si, Kubo, nemyslím. Ostatně mám názor, že jsem se provinil.“
„A to čím?“
„Že mi je Jorika už od přírody sympatická. Není to snad závažné provinění. Hele, prozraď mi jedno. Proč jste byli tenkrát tak hrozně moc smutní?“
„A kdy?“
„Když jste se tu tehdy jen tak stavili. Nepamatuješ?“
„A jo. Vím... Proč tě to zajímá?“
„Protože jsem o tom pak pořád přemejšlel. I ještě teď. Tak smutně jste koukali. Jako byste se znova rozcházeli. Nebo jako by vám někdo umřel!“
„Neboj se. Kvůli tobě to nebylo.“
„Já vím.“
Ale proč se tenkrát ani jedinkrát nepodívali směrem ke mně, proč? To se mnou ještě nemluvila. Byl jsem tak sám. Možná ani nyní se mnou ještě nemluví a možná ani jeden z nich dvou. Třeba se mi všechno jenom zdá. Musím to ignorovat. Ji, jeho, lásku, všechno.
„My ti to nikdy neřekneme. Taky nemusíš všechno vědět. Byl bys pak moc chytrej. Jako Václav Klaus. To nikdo nemůže potřebovat, Lorenci. Dělej si práci, hlídej nás - a já budu chodit s Jorikou. Kapišto?“ Objevil se Maršak.
„Máte jít do kavártny.“ A čistě ke mně doplnil: „Mimořádné, dočasné volno, Lorenci.“
A tak jsme tam šli. V Šangri-La se chopili sklenek. Jorika už zlehýnka objímala Jima Beama. „Dáte si?“ chrastila čímsi, asi zátkami, a já a Jakub jsme se na sebe podívali.
„Nemusíme se bát!“ pokračovala svůdná Jorika, jako by zpívala šanson. „Od rána bílýho je přece tohlencto teprve naše první pitivo.“ A hlaholila jako na lesy. Už nebylo ticho. „A Joriko, nepropili jsme se do střízlivosti?“ povídám.
Zdvihla pod horami své dokonalé obočí, zatímco Kubovi klesla hlava k jejímu rameni. Jorika zvedla ukazováček a ukázala na mě: „To ty jsi tu střízlivý, jedině. Ty. Kubo, koukej, ten vůl se snad nikdy neopije.“
„A ještě si všechno pamatuje! Blbec!“ dodal. „Neumí žít.“ A z volebních místností ani parlamentu nikdo nepřijížděl, ale až umřu, vrátí se mi možná zrovna tahle vysokohorská scenérie ze stěn Šangri-La. Vrátí se spolu s etiketou na láhvi Jack Daniel´s.
„A nepijem snad od rána právě Jacka?“ uslyším z mládí Joriku. A ona zase dodá: „Hej, ještě jednu!“ A zase bude nalívat svému Kubovi.
„Odskočím si,“ řekla. A když stanula u náhle nebezpečných dvou schůdků, zavlnila mi před obličejem prsty: „Jo, a doufám, že tu na mě ještě něco zbude, až se vrátím, gentlemani.“

*
Sotva Jorika zmizela, zeptal jsem podle svého logicky: „Kdy vůbec budete mít dítě?“
„Co?“
„Kotě přece nestačí.“
Jakub se ohlédl ke chladně vzdáleným vrcholkům hor. Oba jsme v tu chvíli nějak chápali, že děti nestudí. A koťata, pravda, taky ne.
„No, zatím s náma spí tady Sommelier. Co tě potrefilo?“ A obešel pult. „Jo, tys dopil. Dáme Tequilu?“
„Proč ne? Se mnou to stejně nic nedělá.“
„Vidím. Co myslíš, bude i Jorika chtít?“
„Dítě?“
„Tequilu.“
„To já nevím. Do předchvíle vydržela, co my.“
„Že jo! Je úchvatná. Ne že ne. Výjimečná.“
„Bezpochyby.“
„S tím dítětem radši počkáme, až vystřízliví.“

*
Tu se Jorika vrátila, objala Jakuba, dala mu hubičku a přeptala se: „Co pijeme? Á... Taky si dám.“
Netušila to, ale pomyslně nás opalovala jako horské slunko, i když se ty pomyslné paprsky pojednou přicházely značně rozptýleny a čímsi prosyceny.
„Ale! Máme i slivovici?“ hlesl někdo a přešli jsme na slivovici bez výraznějších politických výkyvů. To jsem ještě stačil respektovat čas na velikánských Joričiných hodinkách, i když polohu ručiček jsem s každým odvrácením očí opakovaně zapomínal. A ještě jedno nechápu. Jak někdo může sletět z barové stoličky. Ale Kuba mi prozradil, že to jde. Sám prý vyslechl hotové přednášky na to téma a umí poskytovat i první pomoc. „Holt dobrej oddíl?“ povídám.
„Ne oddíl. Hotelovka. A učí se na ní ještě víc!“ A strčil do mě.
Rovnováhu jsem sice udržel, ale žďuchl do mě podruhé. Sletěl jsem, ale stála tu Jorika, naštěstí, a ta mě podržela. Už jsem nebyl tak sám.
Už jsem nebyl tak sám a zase viděl chvíle, ve kterých jsem se do ní tak neuvěřitelně zamiloval, a chvíli, kdy přede mnou ve dvoraně poprvé stanula s Jakubem. Kdy vstoupili z dopoledního vedra. Zase jsem věděl, jak vyhlížela po jeho boku a že se zdála být propracovanou a vybroušenou skleničkou, kterou mi svět nastrčil do cesty. Kterou jsem náhle potkal jako bystřinu a zbystřil v ideálním úhlu. Kdopak ví, ale možná jsem byl ten pravý. To nelze nikdy vyloučit.

*
Nikdy mi nikdo nepřipadal šťastnější, než ti dva v té dávné chvíli, na kterou si už sami nevzpomenou.
A kdyby o tu chvíli dobře pečovali, už by se určitě nikdy nepohádali. Měla tenkrát na sobě dost volné černé kalhoty, končily pod koleny a Jorika působila velmi sportovně, nicméně i jako jakýsi masožravý oddenek. Snad až z tropů. Vstoupili tenkrát banálně do muzea i mého života a byla to náhoda, ale i osud.
„Kde jste se tu vzali? Je přece neděle a kavárna má teda zavřeno. Nebo si snad děláte vlastní program a co chcete?“
„Děláme si vlastní program a co chceme,“ řekl Jakub.
„Budu vám tedy celý den posílat do kavárny lidi, co přijdou do muzea. Leda byste chtěli zůstat sami.“
„Ne, to nechcem,“ usmál se. A sebrali mi klíče od Šangri-La, zavřeli se uvnitř a já skutečně čekal, že tam spolu pobudou celý den, ale Jakub odjel.
Jakub odjel, a když Jorika otvírala i druhé křídlo dveří kavárny, uvnitř už existovala sama. Nemělo se to možná nikdy stát. Můj život by se ubíral jinudy, kdyby ji tam tehdy nenechal. Stačilo to k zamilování se.
„Je tu vůbec ještě něco k pití?“ vytrhl jsem se při pohledu na Joriku ze vzpomínky.
„Campari. Dáš si?“
„A co támhle Vetlín?“
„A vem rovnou i ten Modrý Portugal,“ dodal Jakub. A hlavně, že tu byla první, ohnivá láska, říká jeden klasik. Nevadí, že zanikla uhašena vodou, navždy ční věže zatopeného města.
Ale jsou lidé, kteří žádnou první lásku nepoznali.

*
„A proč tu vlastně nemáte nic na zub?“ nedalo mi to.
„Protože to jako upíři nepotřebujeme?“ odpověděla.
„Vy možná ne. Ale já musím do šesti večer vydržet ve službě.“
„Prosím tě, takhle ztřískaný? Má to cenu?“
Šel jsem se převléci a vyšli jsme na sluníčko.
„A nenechal tu Páral něco?“ vzpomněl jsem si v parku. A Jorika řekla: „Lorenci, máš pravdu, nechal.“ A obratem mi podávala nápojový lístek.
Na okraji Páral nechal podpis i dialog z chystaného románu:
„Pokud vás nikdo nenutí do sexu, je nejlepší žít ve třech.“
„?“
„U ničeho nechybí svědek.“
„A Bůh?“
„Dívá se až moc z dálky.“
„A dítě?“
„Ten třetí je vždycky dítě.“







ikonka: betterthansurviving.me


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Ivo Fencl - 13.3.2014 - 18:28

Joričiny stránky
https://www.facebook.com/#!/pages/Jorika/300007670024689

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 1.3636 s