Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 12.7.2020, svátek má Bořek 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 501
Registrovaní čtenáři: 508
Publikovaných článků: 12914
Komentářů: 11143


Měření



Pravý kůrovec a Sherlok

19.03.2014   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Pravá verze povídky, která se psala těžko

Někteří kůrovci se skutečně živí jen houbami, které sami pěstují, nicméně problém je přece jen složitější, než by mohlo vyznívat z následující bajky.
Právník David Koura je reálná osoba. Chtěl jsem jednou napsat o jeho práci, ale poučil mě: „To se nedělá.“
„Já vim, ale snad by se našel případ, aby to nikomu neuškodilo.“
Koura bafal skoro jako spisovatel pan Drnek, podumal a vznesl dotaz: „Vydržíš zmenšovací pilulku?“
„Proč ne? Jsem statečný investigativní novinář. Možná poslední.“
To jsem přeháněl, ale na druhou stranu... Investigativní novináři nebyli nikdy všeobecně populární a je to stále horší, takže třeba causa Pražský dopravní podnik... No, jen se zkuste infiltrovat mezi všechny ty miliardy unikající do Monaka.
Ale doktor Koura nebyl včerejší, takže jsme se místo na silnici Dopravního podniku miniaturizovali na populární silnici do Prášil, překonali po hodině turistiky příkop a David mi představil svého šumavského klienta:
„Visí před tebou na stromě kalamitní lýkožrout pan Zahradník Kůra ze Smrčiny a tebe mi povolil jako asistenta.“
„Vážím si toho, pánové Kouro a Kůro!“ řekl jsem a jen jsem vejral. Lýkožrout měřil něco mezi milimetrem a centimetrem, jenže to mi taky. Pilulky zabraly a zmenšily novináře i právníka. Pan Zahradník Kůra ze Smrčiny ale měl víc nohou a na hlavě mu trčela paličkovitá tykadla.
„Račte do zámku,“ vyzval nás a já užasl nad systémem dokonalých chodbiček v těle smrku. „To je něco, Davide!“ Ale JUDr. Koura mě usadil: „Nemysli si, tohle Kůra nevrtal. On to ani neumí.“
„Jak to?“
„Jednoduše se ubytoval ve starých slojích, to velí už zvyklosti rodu.“
„Brr, prší mu ze stropu.“
„Ba, ba. Chemický déšť. Tento smrk to ještě nevzdal. Produkuje obrannou pryskyřici, která je viskózní. Co si o tom myslíš, přítelilýkožroute,“ otočil se ke Kůrovi a ten si postěžoval, že ho jehličnan prahne pomocí pryskyřice zavraždit, takže strom musíme preventivně očkovat, aby mu sklaplo, a JUDr. Koura otevřel aktovku a podával kůrovci Kůrovi sadu injekčních stříkaček a já jen dál zíral a Kůra uchopil nohama jednu inkekci a očkování začalo. Účel?
Zavraždit smrkové dřevo. V séru byly totiž rozpuštěny Kůrovy dobré kamarádky houby Dřevokazky a ty se dají do díla a budou kazit a kazit. Celý vznosný smrk se rozloží. Šumavo, Šumavo, přestaň být zelená?
„A přece ke smrčině necítím nenávist,“ prohlásil lýkožrout Kůra a kochal se svou tajnou zahradou situovanou do nitra bludiště uvnitř sténajícího kmene v blízkosti legendárních Prášil. Staral se o své milované hubky co nějaký narkoman a ony se dutinami živého stromu šínuly jako mor.
„Dohrál jsi, Zahradníku!“ povídám náhle. „Kůro, ty seješ vítr, i sklidíš bouři.“
Má ruka dopadla na hřbet onoho hmyzu a já dodal, že si připadám, jako na úspěšné špionážní misi v Bagdádu. Až na to, že...
„Jenže já neseju vítr a toto je závažné obvinění,“ vykroutil se mi lýkožrout. „Pokud něco seju, tak jednohubky. Tak mi velí přirozenost. Instinkt. Budeš snad, cizinče, bránit práci, kterou vykonávám intuitivně?“
Tu jsem strhl masku: „Mě neposílá šéfredaktorka Jakubová. Posílá mě správce parku!“
„Mě Správa Šumavy neživí,“ proklepával lýkožrout flegmaticky různé smrkové dutiny. „Hade na prsou, chceš zabít Kůru? Má právníka Kouru!“ A JUDr. David Koura mi poklepal na rameno:
„Správa státního parku skutečně pana Kůru neživí a dřevo taky ne, tento druh lýkožrouta se totiž živí výhradně jednohubkami, a sice to nepřizná a holedbá se mocnou chutí na dřevo, ale proč by se nevytahoval? Každý chce vypadat jako chlapák a nikdo nechce vypadat jako pouhý pojídač hub. Dřevojed, to zní hrdě. Hubkojed?
To zní blbě.“
Tumáš, čerte, kropáč, teď jsem to viděl. Koura a Kůra prorostli do státní správy jako jedna černá ruka. Já to měl čekat. Ale nečekal. Přesto jsem pojednou na oko otočil: „Mohu vám., pánové, s něčím pomoci?“
„A proč ne? Budeme sít houby.“ A seli jsme, byl jsem při tom, a očkovali jsme, zatímco lýkožrout Kůra v sousední chodbičce už sklízel.
„Okuste čerstvé jednohubky,“ lákal nás a my okusili, Kůra chvíli plel plevel, ale vzpřímil se nad brázdou a smrková párátka jednohubek začal jako kouzelník Žito zapichovat do stěn. Zase je vytahoval a tím otevřel oči okýnek do lesů. Vnitřní prostor smrkového labyrintu okolo nás začaly krájet sluneční paprsky a hned se lépe dýchalo. „Větrám,“ broukl lýkožrout a ukazoval okénkem k sousednímu smrku.
„Tam si pátrej, ty Sherlocku,“ řekl mi. „Tam přebývá můj bratr a to je jiný kalibr, toho neživí jednohubky, a však taky kazí lýkožroutu smrkovému pověst. Inu, běž tam, Sherlocku. Běž tam a konej.“
Jenže nejsem dobrý investigativní novinář. Takový Josef Klíma by tam šel, určitě. Ale já? Nesebral jsem sílu a vanitas vanitatum. Marnost nad marnost. On to vlastně není tvůj závod, chlapče, povídám si jako tolik lidí přede mnou. A co? Šumava si poradí i bez tebe.
Možná poradí, možná neporadí, ale jedno vím. Většina věcí je uvnitř složitější, než jak zvenku vypadají. Svět není panorama, zelený je smrk života a šedivá každá teorie. Svobodná Šumavo! Dobrou noc a pevnou naději.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2419 s