Vedle skutečně špinavých hampejzů a náleven, hodinových hotýlků, nočních kaváren a míst, kde prostitutky prostě „šlapaly chodník“, aby si zákazníky odvedly do soukromého bytu, ale samozřejmě existovaly v tehdejší Praze i luxusní nevěstince pro bohatší klientelu. „Nevěstinec madame Fleklové byl velmi luxusní, Jeník z Bratřic píše, že ‚celý pro rozkoš byl velmi pěkně a chutně připraven‘ a navštěvovaly ho ‚i ty nejvyšší vrchnosti a nejpřednější královští ouředlníci‘, aby s jejími krásnými děvčaty ‚slaďounce vyrazili a potěšili‘. Ovšem madam Fleklová šla s dobou, respektive předběhla svou dobu, protože do jejího podniku chodily i dámy, kterým madame dovedla ‚buďto hodně silného sladovnického chlapíka, aneb čtyřhranatého mladého mlynáře zaopatřit, který jim dobře posloužil,“
říká Josef Schwarz, spoluautor knihy Nevěstince a nevěstky z edice Zmizelá Praha (vyd.nakl.Paseka, 2013) 
 

Pokud Vás překvapí dnešní téma, pak vězte, že prostituce byla až do roku 1922 ve většině evropských zemí, včetně zemí českých, legální živnost, která šla ruku v ruce s rozvojem moderního městského života. Jen v Praze fungovalo 20 až 40 nevěstinců, jejichž provoz byl pravidelně dozorován nejen policií, ale i lékaři.(obr.1-zdravotní knížky prostitutek).
Prostituci jakožto prostředek zabraňující obávané a deviantní onanii svého času doporučoval i Tomáš Akvinský nebo svatý Augustin. Za dob socialismu byl znám např.stánek v pasáži Paláce U Stýblů. V přední části stánku byla údajně trafika, v zadní pak lůžko, kam trafikantka pouštěla za mírný poplatek jako do hodinového hotelu. Další místa, kde se za socialismu ilegálně provozovala prostituce, byly různé hotely, tam se člověk na recepci nenápadně mohl na prostitutku doptat.

Na rohu dvou hlavních tříd starého Josefova, Rabínské a Josefovské (čp. 95/96), stával jeden z nejluxusnějších pražských nevěstinců (obr.2), který provozoval bývalý detektiv Leopold Friedmann a po něm Alžběta Friedmannová. Podnik (na snímku budova vpravo, podle dobového nařízení se zaslepenými okny) navštěvovala především bohatá zahraniční klientela.

Po řadě slavných prostitutek zůstalo dodnes známé jméno či přezdívka - Tonka šibenice, Černá Mary Tonka Myš fórová, Studentská Líza.
Ještě jedno jméno proslulo na poli prostituce, a to Otýlie Vranská (obr.3). Její osud patřil bohužel mezi ty temnější. Když 2. září roku 1933 otevřeli zřízenci na nádraží v Bratislavě kufr, který kdosi "zapomněl" ve vlaku z Masarykova nádraží v Praze, polil je studený pot. Místo běžných věcí, které lidé při cestování obyčejně vozí při sobě, je čekal obsah vskutku neobvyklý. V kufru byly úhledně naskládány lidské údy – nohy a hlava zatím neznámé ženy. 
Podobně děsivé "překvapení" čekalo týž den také zřízence na nádraží v Košicích. I tam totiž zůstal v rychlíku číslo 2 z pražského Wilsonova nádraží jeden zapomenutý kufr. V něm byl uložen lidský trup. Jeden z nejznámějších zločinů české kriminalistiky právě začal psát svoji historii.
Pátrání se ihned rozjelo na plné obrátky. Zásadním krokem bylo zjistit totožnost zavražděné ženy. Policie i tenkrát spoléhala na média: fotografie kufrů i hlavy, která v nich byla nalezena, zveřejnily všechny noviny. Ač mediální humbuk nakonec případu spíše přitížil, otištění fotografií se v tu chvíli ukázalo jako chytrý tah. Hned v zápětí se totiž přihlásily dvě ženy ze Slovenska, jež v zavražděné poznaly svoji třetí sestru. Tak byla Otýlie Vranská konečně identifikována.
Mediální masáž udělala v tehdejším vyšetřování pořádný zmatek. Nejenže kriminalisty sváděla na špatnou stopu, ale bublinu nafoukla natolik, že se z případu stal celostátní fenomén. Obrovskou senzaci vyvolal tzv. Fantom ulice, který začal médiím dopisovat, že to on ženu zavraždil. Lidé začali posílat anonymy – tu s přiznáním, tu s tipem, kdo je "zaručeným" vrahem Otýlie Vranské, čímž si povětšinou jen vyřizovali osobní účty.

"Podezřelým je, alespoň z badatelského hlediska, jednoznačně štábní rotmistr Pěkný, který byl amantem Otýlie Vranské. Nicméně spolu s její kamarádkou Poklesovou tvořili jakýsi milostný trojúhelník. Tady by byl ten motiv, který ovšem v období, kdy byla vražda vyšetřována, nikdy nebyl vyřčen naplno ani odhalen," přináší rozuzlení Radek Galaš, vedoucí správy sbírek Muzea Policie České republiky