Nebylo divu, že v Hrabalových prózách našli zalíbení mladí studenti pražské FAMU. A bylo dobře, že si ke svým povídkovým debutům vybrali právě PERLIČKY NA DNĚ. Každý ke „své“ povídce přistoupil podle svého, barrandovská dramaturgie jim dala nečekanou volnost. Shodli se však na jménu kameramana, jímž byl vynikající Jaroslav Kučera.

Filmové „Perličky“ tvoří pět povídek od dnes slavných režisérů Jiřího Menzela, Jana Němce, Evalda Schorma, Věry Chytilové a Jaromila Jireše. Začínají SMRTÍ PANA BALTAZARA (viz foto). Tu Menzel natočil jako tragicko pábitelský pohled na rodinku motoristických nadšenců, kteří při Velké ceně Brna zažijí tragický skon jednoho z jezdců. Režisér se snažil ukázat závod jejich očima a podařila se mu nadsázka až nadpozemská. Vlastní závody se ukážou vlastně až na samém konci. Hned poté následují PODVODNÍCI Jana Němce, nahlédnutí do nemocničního pokoje, kde dva staříci, alespoň sami před sebou, potřebují vzbudit zdání, že v životě něco znamenali. Po této bezdějové moralitě přichází zřejmý vrchol filmu – jediná barevná epizoda, groteskně bizarní, pábitelský portrét naivního malíře (Václav Žák), který pomaluje svými výtvory celou venkovskou chalupu. Evald Schorm v povídce nazvané DŮM RADOSTI nejvýrazněji pochopil Hrabalovu snahu zachytit „krásu v ošklivosti a ošklivost v kráse.“ Hláška „Je to ve mně jako v koze,“ jíž malíř zdůvodňuje svoji tvůrčí potenci, ve své době doslova zlidověla. Věra Chytilová v žánrovém obrázku z libeňského bufetu AUTOMAT SVĚT (nevěsta Věra Mrázková na fotu na plakátu) měla k Hrabalovu pojetí „hospody jako hlučné samoty, místa, kde se uvádí jazyk do pohybu“ nejblíže. Její výpověď je však formálně trochu přebujelá a tak nejvíce zaujme osobní účast výtvarníka Vladimíra Boudníka. Na závěr pak Jaromil Jireš připojil divácky nesmírně vděčnou a nezapomenutelnou epizodu ROMANCE (viz foto níže). Je to taková libeňská love story, okořeněná malým cikánkem čurajícím na Prahu, leč Hrabalovu světu nejvíce vzdálená. Je nutno připomenout, že byly natočeny ještě dvě „hrabalovské“ povídky, které se do Perliček nevešly a byly uváděn zvlášť. Jednak to bylo FÁDNÍ ODPOLEDNE Ivana Passera s výborně zachycenou atmosférou poloprázdné nedělní hospody, čekající na fotbalové fanoušky (oceněno v Mannheimu) a především pak půlhodinové SBĚRNÉ SUROVOSTI natočené Jurajem Herzem, snad vůbec nejlepší přepis Hrabala všech dob.

PERLIČKY NA DNĚ odstartovaly fenomén, dnes označovaný jako „český filmový zázrak“ nebo „Česká nová vlna,“ silné oživení naší kinematografie, jejíž díla se dostala (na rozdíl od dneška) do soutěží předních světových filmových festivalů a začala si odtud odvážet ceny. Sovětské tanky v roce 1968 a následný příchod tzv. normalizace tento filmový ( a nejen filmový) vzestup na dlouho umlčely.
Foto: kinoart.cz, fdb.cz, iluzjon.fn.org.pl