Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 14.12.2019, svátek má Lýdie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11045


Měření



Smutný rybář Ota - střípky z historie

08.05.2014   Veronika Švarcová   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Otu Poppera nikdo prakticky nezná. Ve chvíli, kdy však někdo vysloví Ota Pavel, začíná být jasno. Autor "Smrti krásných srnců" nebo "Zlatých úhořů" miloval řeku Berounku víc než svůj život. Přestože jej zastihlo několik krutých ran, bojoval se svojí nemocí až do konce sil. Jaký byl osud úžasného spisovatele i člověka vypráví následující článek.

„Člověk by se měl umět radovat i z maličkostí“ 
                                        Ota Pavel


 
Byly chvíle, kdy si Ota Pavel uvědomoval svoji nemoc. Kolikrát vzpomínal na jedno setkání, které ji předpovědělo. Jako již dospělí, chodívali všichni tři bratři na ryby. Přes noc spali v přírodě, a když seděli u ohniště, přišla k nim cikánka. Chtěla jim věštit a bratři s úsměvem a nedůvěrou přijali. Tehdy jim předpověděla, že jeden z nich se zblázní. Bratři se prý nejprve zarazili, ale později si na věštbu ani nevzpomněli. Až o mnoho let později poznal sám Ota, jak moc pravdy ve věštbě bylo.
 
 
Malý Ota se narodil v Praze jako třetí, nejmladší syn (obr.1- zleva Ota, Jiří a Hugo) židovského obchodního cestujícího Lea Poppera (ve filmu Smrt krásných srnců výborně zahraným Karlem Heřmánkem). Otec byl velmi úspěšným prodejním cestujícím firmy Elektrolux.
Malý chlapec velmi miloval sport. Přišla ale druhá světová válka a skončilo tak celé dětství. Otec i starší bratři Jiří a Hugo odjeli transportem do Terezína a malý Oto zůstal s matkou sám v Buštěhradě na Kladensku.  Mladý Ota krátce pracoval i jako horník.
 
„Máma naložila kus srnce do takové krásné kamenné štoudve a dělala mým bráškům Hugovi a Jirkovi omáčky a bifteky, což byla její veliká specialita. Kluci se cpali na příští léta, aby vydrželi Terezín, Osvětim, Mauthausen a pochody smrti v třicetistupňových mrazech a nošení kamenů do mauthausenských schodů v třicetistupňových vedrech a všechny ty krásné věcičky, které pro ně připravili
 
Němci. Hugo se vrátil celkem dobrý. Jirka se vrátil z Mauthausenu a měl čtyřicet kilo a půl roku umíral od hladu a utrpení, než začal znovu žít. Nikdy mi o tom moc nevyprávěl, jenom jednou, a když jsme mluvili o tom srnci, řekl:
„Možná, že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce.“
 (Pavel, Ota: Smrt krásných srnců. Praha: Československý spisovatel 1971, s. 64.)
 
 
Po skončení války se vrátili živí jeho bratři i otec.
Absolvoval obchodní a jazykovou školu, ale maturitu složil až v roce 1960 na Střední škole pro pracující. Krátce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale především se věnoval činnosti redaktora.
V letech 1949–1956 působil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase. V časopise Stadion také vycházely jeho první literární pokusy. Jako redaktor hodně cestoval, například v roce 1962 doprovázel armádní fotbalové mužstvo do USA, dále do Francie, atd.
Při zimní olympiádě v Innsbrucku (1964) u něj propukla vážná duševní choroba (zřejmě maniodepresivní psychóza), a pokusil se podpálit statek nad Innsbruckem.
 
"Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším  všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor nad Innsbruck selské stavení,"
 
 
Teprve po letech Jiří upřesnil, co se tehdy vlastně stalo. Ve sbírce dosud nevydaných povídek Oty Pavla Povídky ze šuplíku je  zveřejněn fiktivní dopis Jiřího Pavla  bratru
Otovi s názvem  „Aby lidé  byli lidmi“:
 
“ Dozvěděl jsem se a přečetl tu hrůzu a hnus před několika týdny, po třiceti sedmi letech. Neměl jsem o tom nikdy ani tušení…. V Innsbrucku, po hokejovém zápase se Švédy, kteří naši prohráli, jsi přišel do šatny, jako už často předtím. Hráči seděli skleslí, zoufalí, že pojedou domů bez medaile. Tys však věděl, že nemají pravdu, že skutečně získali bronz.
Snažil ses jim to vysvětlit, říklas, jak je to fajn. Nevěřili ti. A jeden, prý bojovník a průšvihář řekl: “Ty Žide, jdi do plynu!”
 
Kvůli této nemoci odešel roku 1966 do invalidního důchodu. Několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel předčasně na srdeční infarkt ve věku nedožitých 43 let v rodné Praze.
Je pohřben na židovském hřbitově v Praze-Strašnicích vedle svého otce.
 
Po jeho smrti natočil Karel Kachyňa na motivy jeho povídek poetický film s názvem
Zlatí úhoři. Film byl potom na Mezinárodním festivalu v Benátkách oceněn hlavní cenou.               
Ukázalo se, že sport očistnou moc nemá a nečiní lidi lepšími, jedna z věcí, která Otu zlomila.      
     
Hugo a Jiří, bratři Oty Pavla, čekal poněkud jiný osud.
Hugo, nejstarší syn Leo Poppera a Hermíny Popperové, dětství prožil se svými bratry Jiřím a Otou. Hugovi, stejně jako jeho bratru Jiřímu, se ale nakonec transporty nevyhnuly. Podle tehdejších platných nacistických zákonů z Norimberka byli totiž míšenci prvního stupně. Oficiálně tedy vyznávali židovskou víru. Oba byli transportováni do „Města, které Vůdce daroval Židům“, Terezína.
Do Terezína odjeli 22. února roku 1943.
Jiří Pavel se narodil roku 1926 jako druhý syn. Stihl jej podobný osud, jako jeho staršího bratra Huga.
Avšak Jiří to měl zřejmě nejhorší z celé rodiny Popperových. Po přesunu z Prahy do Buštěhradu k dědovi dokončil třetí třídu měšťanské školy. Potom začal pracovat s otcem a bratrem Hugem v hutích.
Tak to šlo až do 22. února roku 1943, kdy byl spolu s Hugem transportován do Terezína.
Zde se osudy bratrů rozcházejí. Hugovi bylo řečeno židovskou samosprávou, že když dobrovolně nastoupí na práce do Německa jako zedník, jeho bratra ušetří transportu do vyhlazovacích táborů. Hugo tedy odešel na práce do Wulkova ve středním Německu. Avšak Jiřího tento bratrův krok od vyhlazovacích táborů a jiných útrap neuchránil.
Židovská samospráva nesplnila slib daný Hugovi o ochraně Jiřího, a tak musel Jiří posledním transportem z Terezína, který vyjel 28. října 1944, do Osvětimi.
V Osvětimi po příjezdu prováděl selekci osobně Dr. Mengele. Tam bylo Jiřímu též vytetováno identifikační číslo B 13 890.
Jiří setrval v Osvětimi do ledna roku 1945, kdy Němci uzavírali spoustu vyhlazovacích táborů. Vyhnali všechny z Osvětimi na pochod smrti do Opavy. Z Opavy byli zbývající vězni transportováni vlakem do Mauthausenu. Pochod přežilo pět set z dvou tisíc vězňů. Oba dva bratři i otec se vrátili domů.

 



(Ota Pavel se synem Jirkou)

Krásnou vzpomínkou na Otu Pavla je nově vydaná kniha "Zlatí úhoři". Nakladatelství Jota zvládlo přebal této literární krásky na jedničku. Příjemné ilustrace Františka Novotného dokreslují příběh, který dnes zná snad každý. Život třech kluků, sourozenců, v malebném údolí Berounky, který byl i zfilmován, patří dnes již mezi klasiku.
Letos se vydání zhostilo již zmiňované nakladatelství Jota a rozhodně nezklamalo!




Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2779 s