Karmelitánské nakladatelství jimi rozšířuje už tak obsáhlou, rozmanitou bibliografii tohoto autora. Objevíte v ní mezi osmdesáti tituly i Osudy dobrého Švejka po druhé světové válce (1992) a dva svazky příběhů Sherlocka Holmese (1997, 2004). Čtrnáct posledně jmenovaných knih obsahuje neuvěřitelných 605 próz, přičemž se spoluautorem stal (byť jedinkrát) i kardinál Tomáš Špidlík (a jiný ze svazečků je mu připsán).
M. Petiška je prostému člověku nakloněný pozorovatel, vyjadřuje se lehce až básnivě, ale srozumitelně. Až na výjimky předkládá pravděpodobné historky, kterým by lépe slušelo přízvisko poučení. Dojde ovšem i na neuvěřitelné příběhy. Např. v případě faustovské povídky „10 000“. Ta vypráví o studentovi, který titulní obnos získá v okamžiku, kdy se ocitl na mizině. „Ale to se stalo!“ ujistil mě autor, když jsem se vzpěčoval. „Často jen zaznamenávám.“
Dále v knihách od Karmelitánů narazíme na prózu o miliónu, po kterém si jeden český rod šlapal tolik let, že bankovky pod chodbou pozbyly platnosti. Ale častěji – přece jen – jsou Petiškovy texty střízlivými „moralitami ze života“, ba narazíme na kázání. Čím jsou výmluvná? Určitě tím, jak je v nich případná mravoličnost odťata od patosu gilotinou zručného pera.
Příklad? Dějepiscova vzpomínka na klukovský fotbálek s biblí na půdě školy.
Jiná výseč Petiškových textů je umnými ilustracemi přísloví. Pod lampou bývá tma, nikdy není pozdě, vždy ve střehu. Další povídky jsou metafory obalující postřehy typu „kdo se ožení s krásou, stane se brzy vdovcem“ – a lásku autor vůbec definuje opakovaně. Láska se pozná podle toho, píše, že bychom se o její objekt rádi starali i tehdy, kdyby se ocitl vozíčku.
Petiška před psaním nepochybně mnohokrát fungoval jako zpovědník. Notný díl textů je prezentován jako výpovědi skutečných osob ukrytých za iniciálami, ale vysloveně etnografický výzkum to není. Pokud ano, leda snad v poetickém smyslu, a obzvlášť vánoční vyprávění tu voní dickensovsky. Víc než o portréty lidí se však jedná o zobecňování jejich příhod. Autor navazuje jak na Čapka, tak na Chestertonovy Ohromné maličkosti (housenka na noze Eiffelovky) a hýří příměry. Rozvine metaforu „vraždění času“ a textem Saint Michel varuje před nezúčastněným diváctvím u tragédií. Lidstvo nezhyne na kometu, ale pojde na nedostatek empatie.
Dostal autor na počátku všeho církevní zakázku? Záleží na tom? Byl to – možná – jeden z podnětů a spíše bych ho nazval objednávkou čistých duší.
Autor vydal kdysi i soubor mrazivých povídek Tatínku, má ďábel oči jako maminka? a také jeho odstřižky asi dosedly až sem, mezi anděly, ale nevadí to – a poznáme je dle otřesnějších dějů. Např. text Měl sis vzít zaživa kočku končící hrdinovým povzdechem: „Uvažuji, co bych měl dělat, aby můj syn byl rád, že jeho otec je člověk.“
Kýči se ovšem autor umí vyhnout, s výjimkami pak i sentimentu. Je neotřelý, a právě na drobných fazetách není neotřelost samozřejmá. A snad jen v případě příběhu dvanáctileté dívky z koncentráku, již jeden voják obdaruje čokoládou, aby pak o něm snila ještě ve stáří a přemýšlela, zda někdo čokoládu nabídl i jemu, se může vybavit kousek synopse Polanského Pianisty.
I když by mohl, neglorifikuje autor ani svou oblíbenou šlechtu, byť nechybí jedna historka o „princi Lobkovicovi“, který pomůže na nohy starci, jehož v Praze opustil synovec. Petiška se ale už před lety etabloval i v oblasti sci-fi a na obdobné vize také dojde. Např. v příběhu o snící ženě vtělivší se na chvíli do vlastního, štěstím přetékajícího plodu. Plodu, který ještě netuší, že má jen den před potratem. Anebo nemá? Ono kruté řešení je díky snu zavrženo.
Někdy by stačilo tak málo, vrací se mi po dočtení ozvěnou poselství souboru. Každý někdy staneme krůček od záchrany zoufalého a je pak jenom na nás, zda ho uděláme.