Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pondělí 9.12.2019, svátek má Vratislav 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12780
Komentářů: 11044


Měření



Český Verne zapomenut není

02.07.2014   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Na "českého Verna" již jsme v Čechách pasovali pěknou řádku adeptů a taky třeba někdejší školní inspektor František Flos (1864-1961) sem náleží coby autor románů Lovci orchidejí, Pod sluncem rovníkovým, Vzducholodí do srdce Brazílie, Z pralesů Konga, V bažinách argentinských, Lovci kožišin, Na modrém Nilu nebo Nad Tichým oceánem. Tyto jeho práce se vynořovaly mezi roky 1920 a 1938 a jsou poutavé, nic však naplat, Flos byl spíš českým Karlem Mayem než Vernem.
To Josefu Matzal Troska (1881-1961) převzal od Verna i kapitána Nema a Ondřej Neff již dnes literárně propojuje obě jejich říše v trilogii Tajemství pěti kontinentů!
Dalším českým Vernem byl Karel Hloucha (1880-1957), nu, a konečně také akademik František Běhounek (1898-1973), jenž Julia Verna prohlašoval za svůj vzor a parafrázoval jeho dílo někdy až k hranicím plagiátu. Srovnejte třeba finále jeho románu Projekt Scavenger s koncem Ledové sfingy. Ano, inspirace je to více než okatá.

Běhounek ji, pravda, ani nezastíral a nemá se za co stydět, vždyť jako spisovatel byl pozoruhodně všestranný a napsal např. i detektivku  Zrádce podzemí (1940), byť ji vydal jen pod cizím jménem v Rozruchu (Románech vzrušené chvíle). V této edici se poté měl objevil i jeho román Tajemství zavřených dveří, nebo ho aspoň pod tím titulem nabízel k vydání, ale nejspíš jde o knihu totožnou s tou předchozí.

Ale na začátek. Když jsem ještě byl kluk, František Běhounek mě bavil a Robinzoni z "Kronborgu" (1944) v mých očích dokonce Verna předčili. Jak to? Nu, Jules kdysi na tajuplném Lincolnově ostrově uchystal trosečníkům hotový ráj, a František Běhounek nikoli. Jeho robinzoni se museli činit daleko víc. Ano, i ti Vernovi začínali od píky, ale tady se začínalo doslova z nicoty, neboť hrdinové byli z autorovy vůle svrženi do absolutní bezútěšnosti na sopkou zrovinka porozený ostrůvek. O to působivější je následující líčení toho, jak si poradili. Harbert, Pencroff a Cyrus Smith rostou tu pod Běhounkovýma rukama ve zbrusu nové hrdiny dvacátého století. Se svými předchůdci pak mají rozhodně společný nezdolný optimismus, s nímž udělují názvy jednotlivým částem nové pevniny, již pojmenují Rádiový ostrov. A jak by zde také nenarazili na rádium, když byl Běhounek radiolog, v mládí po dva roky žák Marie Curie-Sklodowské a později mezinárodní autorita v oblastech tohoto výzkumu a autor publikací Pierre Curie (1957) a Fréderic Joliot-Curie (1965). Ale vraťme se do románu.
Kronborg je dánský hrad, ve kterém přebýval Hamlet, a v tomto případě jde také o jméno lodi, na jejíž palubě se plaví Běhounkův Cyrus Smith jménem Joel. Ztroskotá i s kamarády a ocitnou se mořem omývané ploše, která jako by vystoupila z nějaké Hodgsonovy nebo Lovecraftovy povídky, nicméně ani tu čočku slepenou ze dvou hodinových sklíček Joel nepotřebuje, anžto oheň uloví co novodobý Prometheus přímou čarou z mraků za pomoci draka (jistěže ne pohádkového). Nu, a uměl snad inženýr Smith sestrojit vysílačku? Ani to umět nemohl, zatímco Joel se narodil do modernějších časů a zde ji vykouzlit takřka z ničeho. Vskutku udiveni obracíme stránky Běhounkovy knihy a málo záleží na tom, že byla inspirována historickou příhodou, totiž zmizením skutečné lodi Kodaň v roce 1928. I když... Přece na tom záležet může a nebude to pouhá náhoda, jelikož Kodaň se vypařila zrovinka v tom roce, kdy spolu se vzducholodí Italia ze světa zmizel i Běhounek, tedy na chvíli. A vynořil se zachráněn z ledové kry, aby mohl napsat právě i o Kronborgu, kde mě v dětství upoutal taktéž padouch jménem Harry Morrison, v televizním seriálu adekvátně zosobněný Ladislavem Mrkvičkou. Tohoto ambivalentního Morrisona jsem měl vždycky rád, protože se ve finále postaví na stranu dobra, a to ještě počestněji, než to učinil někdejší Stevensonův Dlouhý Honza Silver. I Morrison, tak jako kapitán Silver, začne posléze chránit hlavního hrdinu, chlapce, a tím je tentokrát a po Jimu Hawkinsovi jistý Petr, za něhož bandita dokonce položí život. Není to zdaleka všechno a Trosečníky z „Kronborgu" koření i součkovský motiv chobotnice, záludně se ukrývající v nitru vraku.

Vedle čidel pro dobrodružná vyprávění a talentu uchopit vědeckofantaskní motivy je pro Běhounka typické občasné a až jaksi jinošské rozcitlivění. Když psal, dojímal se nad svými hrdiny, jak to má být, a dával do knížek kousky srdce. V Trosečnících na kře ledové (1928, přepracováno 1955) líčí už zmíněnou katastrofu vzducholodi Italia generála Umberta Nobile (1885-1978). Tento po havárii degradovaný důstojník si původně vytrucoval právě i účast mladíka Běhounka na letu a právě díky němu se Běhounek stal prvním Čechem nad pólem. Jenže... spadli. Cestou domů se zřítili. Než se mohl Nobile chopit kormidla s úmyslem stočit vzducholoď k rovnější ploše, narazil zadní motor na led a utrhl se i se svým mužem, který byl na místě mrtev. Odlehčená záď se zvedla, na řadu přišla příď. Kabina narazila na kru, poskočila a s příšerným rachotem se počala smýkat hlubokým sněhem, který do ní ze všech stran vnikal roztříštěnými plátěnými stěnami, napsal o tom později Běhounek sám a v ohni následného pátrání po světle červeném stanu navíc zmizel známý polární badatel Roald Amundsen, který tak zůstává pohřešován už od 19. 6. 1928. A Běhounek?
Vzpomíná na ony události dosti poutavě a nezaujatě, ve třetí osobě líčí i veškeré vlastní pohyby na kře. Jediný a sám také po pádu pokračoval v plnění úkolů, zatímco byli po sedm týdnů hnáni Ledovým oceánem. Zkoumal kosmické záření, ale přikládal ruce k dílu také všude, kde to bylo třeba, a charakteristický je moment, kdy snaživě láme trosku vzducholodi Italia, aby bylo více paliva, a je rozčarován, že to není potřeba.
„Běhounka v beránčí kožešině jsem miloval víc, než toho pozdějšího, přísného a suše odměřeného akademika," vzpomíná Umberto Nobile, který kru opustil s pomocí letadla nepříliš čítankově jako první. Běhounek ještě mohl několik let před smrtí vidět filmovou adaptaci oněch událostí, ale jistě si je takto oživovat nemusel, vždyť slova robinzon a trosečník září z názvů hned šesti jeho knih, mezi něž patří taky Tajemství polárního moře (1942), což je příběh, ve kterém je jiná arktická výprava zachráněna jen díky troskám vzducholodi Italia a jejímu benzínu. Fantaskním motivem je tu vynález superpevné hmoty, ze které se dají budovat právě vzducholodi a není úplně vyloučeno, že se tady autor částečně inspiroval Troskovým románem Vládce mořských hlubin, poprvé vycházejícím na pokračování v letech 1936–37.
Dlouho se mělo za to, že je Tajemství polárního moře Běhounkovým debutem v oblasti vědecké fantastiky, ale šlo o omyl. Napsal již předtím románek Boj o zeměkouli (1939) a získal za něj druhou cenu v soutěži Rodokapsu.

Podobně jako Zrádce podzemí vyšel ovšem Boj pod jménem V. S. Martina. Není ovšem ani vyloučeno, že obě dílka napsala Ludmila Běhounková, rozená Felixová (1907-76), kterou si vzal spisovatel roku 1928 za ženu. Ale vraťme se k robinzonádám. Náš Verne subžánr obohatil i Knihou robinzonů (1944), ve které mj
. zbeletrizoval osudy Alexandra Selkirka, trojstěžníku Bounty a také škuneru Essex, jehož muže vehnala roku 1820 do člunů pověstná bílá velryba. Během následující strastiplné plavby došlo ke kanibalismu a jedná se o jeden z více inspiračních zdrojů pro Poeovy Příběhy Arthura Gordona Pyma (1838).
Jen Robinsoni vesmíru (1958) z ranku robinzonád poněkud vybočili, neboť ke ztroskotání tu dojde na povrchu komety, opět pod Vernovým vlivem. Ostatně i režiséru Karlu Zemanovi (1910-89) připomněli Robinsoni vesmíru onu zapadlou verneovku Hector Servadac aneb Světem slunečním (1877) a on ji spolu s Janem Procházkou brilantně adaptoval ve film Na kometě (1970).
Se stejnou chutí jako o trosečnících ovšem psal dobrý František Běhounek o cestovatelích a ve své africké knížce Na sever od Zambezi (1947) se věnuje Emilu Holubovi. Kniha vyšla u příležitosti stého výročí cestovatelova narození, jen rok po Druhých houslích Edvarda Valenty na totéž téma.
V knize Fregata pluje kolem světa (1942) předkládá autor beletrizovaný deník cesty dvou plavčíků přetékající za vlasy přitaženými příhodami. Ano, toto je skutečná, 
regulérní česká verneovka, i když dojem pokazí předčasný závěr, vlastně v půli cesty, jako by autorovi došel dech. O vylíčení celé cesty okolo světa se tedy nejedná a co se týká zběsilých dobrodružství, která hoši prožijí pod Gibraltarem, nelze než žasnout, neboť chlapcům jde takřka neustále o krk, okolo uší jim hvízdají kulky a přinejmenším pasáž, ve které sebevražedně plavou úplně zatopenou podzemní chodbou bezhlavě kupředu, postrádá pravděpodobnost. Navíc tyto scény ve zbytku románu už nic nepřebije, takže jsou poněkud disproporční.
Dlouho zapomenuta zůstala Běhounkova sci-fi s motivem ztraceného světa Swansonova výprava, již její nakladatel Hynek sice vydal roku 1949 v nákladu 5500 výtisků, ale státem bylo přikročeno k jejich likvidaci, takže se román podruhé objevil až po dalším převratu, a to v obnovené edici KOD.
 
Jiná sci-fi Na dvou planetách (1967) byla pro změnu po léta ke čtení leda v polštině, načež ukázky a synopsi uveřejnil měsíčník Ikarie (1990). Ve Spojených státech v tomto příběhu přistanou Marťané a zkritizují zdejší režim, což je, pravda, značný posun od Běhounkových batličkovských povídek známých pod titulem Z příběhů jednoho torpédoborce, které předváděly oddané americké vojáky za války na palubě lodi John Ford, kde odolávali japonským kamikadze. Tento cyklus se dočkal reedice v Magazínu ABC 1990 a jeho hrdinou je elektrotechnik jménem Tom Farrell, živoucí maskot vlastní lodi. Je sice pravda, že jí nosí štěstí, ale má také tendenci si dělat všechno po svém. Sotva se do těchto příhod začteme, pochopíme bohužel i to, že by Farrell v reálu zahynul již uprostřed prvé bitvy a prvé povídky.
Závěrem připomeňme, že se všestranný František Běhounek etabloval i jako komiksový scenárista a podobně jako později Ludvík Souček přepracoval některé vlastní povídky do obrázkových seriálů pro dětský časopis. Učinil tak ovšem už čtvrt století před Součkovými komiksy Desetioký a Kraken Ohníčku a zvolil pro ten akt pseudonym dr. V. Tomek. 
Stalo se po válce ve Vpředu a vznikl díky tomu značně bujný kreslený příběh Výprava Toma Bartona. Také tady je zajímavé odhalovat cizí vlivy, a to třeba i Doylova Ztraceného světa. Naopak režisér Zeman si zaběhl osvěžit fantazii také sem a srovnejte jen putování po prehistorické řece u Běhounka a poté ve filmu Cesta do pravěku (1955). Ten sice vznikl podle románu Arnošta Cahy (1891-1935) V pravěkém světě (1927, znovu 2008), ale nejen – a stačí se podívat na Běhounkův/Zemanův útěk hrdiny do koruny před pravěkým netvorem. Seriál bohužel zůstává neukončen a dosud se nanašel tvůrce, který by jej překreslil.
 
V letech 1967-78 vydal Albatros výběr z Běhounkových děl ve třinácti svazcích a i kdybych se rozkrájel, musely se mě (a mé generace) dotknout. Vnímal jsem tenkrát ona dobrodružství jako příliš krotká, ale s odstupem se promíjí všechno a Běhounka mám radši. Tvůrců jako on nebylo nikdy dost.
 



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2681 s