Celý titul Mertovy knihy totiž zní Pražská svatba a jiné erotické povídky, jenže právě na té erotice dílko členěné do jedenácti příběhů pokulhává. Možná jsem příliš náročná, ale pasáže, které by mohly vyvolat náznak vzrušení, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A to ještě s rezervou.
 
Bohužel ani Merta nezklamal a stejně jako 90% současných autorů erotické literatury opět dokázal několikrát pobouřit mé verbální cítění použitím slov v erotických situacích zcela destruktivně rušivých, jako se mu to povedlo například s výrazem „hádek“ (předpokládám, že není nutné další vysvětlení) v jinak asi žánrově nejpovedenější povídce knihy Příběh z červeného pokoje. A protože se jedná o českého autora, tak bohužel tento přešlap nelze hodit na překlad, je mi líto.
 
Pokud se budeme věnovat příběhové stránce Pražské svatby, nutno uznat, že povídky jsou poměrně dobře vykresleny. Náladově, dalo by se říct. Tomu přispívá pěkné práce s detailem, ovšem nedotažená. 

Možná by vlastně této knize nakonec slušelo, kdyby se erotice vyhnula úplně a autor soustředil energii na rozvíjení příběhů zajímavě volených postav, které mě osobně jsou sympatické už jen svou záporností. Chybí mi ovšem gradace příběhů a smysl toho, proč je  Merta čtenáři vlastně předkládá. Na některých místech pak lze nabýt dojmu, že jde o jakousi formu interní připomínky, kterou pochopí maximálně deset lidí na světě, kteří zrovna byli u vyprávění nějakého příběhu v některé z pražských pivnic.

Miluji interní sdělení, ale těžko se na nich staví kniha pro běžný prodej.