Když už jste na vrcholu, stojí za to se porozhlédnout a nemáte-li dalekohled, nevadí, můžete použít ty místní, tiše vyčkávající na ty, kdo je nepřehlédnou … pohled na jeden z nich už pro mě zůstane asi vždy spojený s citátem Antoina de Saint-Exupéryho a s vědomím, že vždy zůstanou místa, kam okem nelze dohlédnout …

 

Když mě z myšlenek vrátil zpátky do reality nezaměnitelný zvuk rotujících vrtulí, první co mě napadlo, že jde o vyhlídkový let… ale zdání někdy klame, protože vrtulník, místo aby vrchol oblétl, snažil se přistát a navíc tam, kde se snad ani přistát nedalo… nakonec přistál na parkovišti o několik stovek metrů dál… Dodnes nevím, zda, to byla letecká záchranka, policejní vrtulník nebo bylo všechno jinak, ale pocit, že zdání někdy klame, ve mně zůstává dál …

 

Jako malý kluk jsem chtěl vylézt na každý kopec, který byl během výletu poblíž a „vítězoslavně“ stanout na vrcholu … dnes jako by tu kopce byly jen od toho, aby na každém z nich někdo umístil anténu, a raději víc než jednu, vždyť co jiného mě mohlo napadnout při pohledu na hrozen antén před sebou, tedy kromě pocitu, že „velký bratr“ naslouchá … to „malá sestra“ na placeném parkovišti vypadala přívětivěji a přestože šlo zřejmě jen o letní brigádu, auta hledající volné místo na vrcholu Ještědu zvládala bez zjevných problémů …  

 

Na Ještěd se lze dostat po svých, lanovkou, na kole i autem, pro cestu dolů je ještě další možnost... půjčit si koloběžku a vrátit se zpátky z nadoblačných výšin po cestě, která obepíná vrchol a jako rozevírající se spirála směřuje stále níž… a přitom můžete, podobně jako George Bernard Shaw, uvažovat o tom, co je u koloběžky nejdůležitější... přední kolo, zadní kolo, nebo elektronický čip, který monitoruje její pohyb? ... I když ten, kdo by se rozjel poněkud rychleji, by asi trval na tom, že brzdy…