"Mami, mámíííí, kde mám pinzetu? Mámi, nevíš, kde jsou ty bedýnky? "Zlato, jenom se převléknu a jedu, ano?" " Kde máme prcka?" " Mámíí, ještě jsem nenašla tu pinzetu, prosím tě, kde je". Ano, naše rodina a výstava. Výstava a naše rodina. Od začátku srpna neexistuje kromě prázdnin a této akce nic jiného. Rodina pozvána, přátelé také, cizí lidi vezmeme s sebou, o tom žádná. Pocestné jakbysmet. Absence je povolena pouze všem domácím mazlíčkům. Kam se to chystáme. Všechny cesty toho času vedou do Rakovníka, zpět pouze jedna, domů.

Počátkem září, jak již bývá v tomto městě zvykem, všichni pánové kaktusáři a sukulentáři (berte prosím toto označení s nadhledem, většina z nich jsou totiž silně nevyhraněni a za jejich úspěchem stojí láskyplná péče jejich drahých poloviček), představí "to nejkrásnější", co jejich skleníky nabízejí. Ač většina z nich je v pokročilém věku, tímto okamžikem v každém z nich lze najít až dětskou radost, netrpělivé očekávání a určitou hrdost nad vším, co za roky trpělivosti a snahy pod jejich péčí vzešlo. S údivem sleduji naprosto akrobatické výkony všech pořadatelů. 



Lophophora williamsii v. jourdaniana, Pterocactus sp, Heamanthu katherinae, Jalapa mirabilis už to lítá, už to běhá. Latinské názvy sem, tam a ve finále každá květinka má své místo, naprosto přesné. Je pátek, 5.9. výstava začíná!

Na konci nezáleží, kolik návštěvníků přišlo, ani kolik rostlin bylo prodáno. Čísla potěší, ano. Přesto, to krásné, lze najít v každém příchozím, pěstiteli, tvořiteli. Jsou to jemné momenty radosti, nadšení, údivu, smíchu. Souhra a radost. Všechna ta setkání v prostorách výstavy jsou jedinečná.