Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 7.12.2019, svátek má Ambrož a Benjamín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Literární i jiné putování letní Prahou 2014

19.09.2014   Ivo Fencl   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Se synem jsem v létě žil sedm dní v Praze: v době, kdy Pražani naopak prchají „ven“. Metropole je magnet, jenž mě odnepaměti přitahuje. Hlavně pravý břeh Vltavy. Miluji Prahu takřka jako Joriku, kdo však ví, zda by to vydrželo, kdybych si na Letné pronajal byt, který scifista Adamovič zrovna nabízí.

Obešli jsme na synovo přání bašty Vyšehradu a prošli dole tunelem, ale fajn výhled je i ze střechy onoho betonového „stěhovacího vozu“ za Žižkou. Probádali jsme i fascinující tunel pro pěší mezi Karlínem a Žižkovem a vylezli na tamní „ošklivou“ věž. Stoupali lanovkou na Petřín a na Malé Straně spatřili Jezulátko i pochmurný obraz Sv. Xaveria v Mikuláši, který Arbese inspiroval k nejznámějšímu romanetu. Vyšplhali jsme i na Mikulášskou věž a na Sv. Víta, spirála jehož schodů mě skoro stála dech. O Muchově Epopeji jsem zvládl udělat solidní výklad. Ale na sousedním Výstavišti? Jen Maroldova kruhová Bitva u Lipan s umělým popředím. Funguje tam mimo Vodního světa a Kočků vůbec něco? Svítí snad večer Křižíkova fontána?

Za večerů jsme však prochodili Střelecký ostrov i Žofín, kde se zrovna konala svatba. Procházívali jsme náplavkou v „mládím žijícím“ úseku mezi Mánesem a železničním mostem. I s Filipovou babičkou jsme přešli „most inteligence“, kam se kvůli tunelu nevešla druhá kolej, a vyšplhali na Branickou vyhlídku od Davida Vávry. Muzeum figurín mě oproti očekávání zaujalo, Saudkovo se mi „nějak nezdálo“ a Muzeu lega je napůl maskovanou propagací Hvězdných válek. Syn to kvitoval s povděkem. V Muzeu Karla Zemana je vše o tom filmaři, ale neprodávají tu vernovský film Na kometě. Kreslíři a muzikanti na Karlově mostě syna zaujali, vždyť sám hraje na kytaru a kreslí. Ve Zlaté uličce je hodně k vidění včetně mučírny, ale nasazují nehorázné ceny. To je už levnější Židovský hřbitov a josefovské synagogy. Prošli jsme i mnohé pasáže a jednou večer jsem Filipa vzal do Faustova domu (chybí jim arkýř) a k Apolináři, kde se před patnácti lety narodil. Tamní recepce byla prázdná, takže jsme tento anglicky působící objekt bez ptaní prochodili vč. centrálního parku, kde jsem sedával s nebožkou Lídou, když byla těhotná. Nejednou jsme prošli i Národní třídu, Františkánskou zahradu a Václavák. Jen jednou klasické obchoďáky (Máj, Kotva) vč. těch nových, ohromujících, Palladia a Nového Smíchova. V Bílé Labuti si syn koupil něco na sebe, i vyvinul se dík tomu ústřední slogan pražského pobytu: Tfuj, to je ale pěkná košile!

Jeli jsme výtahem i na věž Staroměstské radnice a dvakrát obědvali v „Konírně“, což jest ideál (poblíž Lennonovy zdi, což je dnes paskvil). Metrem jsme však byli až ve Stodůlkách, aby syn nezapomněl, že ta dráha nejezdí v povětří jen Nuselákem.

Dětský ostrov je, jak jsme zjistili, zavřený, ale právě v tamní věži míval Foglar klubovnu. Prošel jsem zato ostrov Veslařský a sousední „poloostrov přístavišť“. I Království železnic u Anděla mě nadchlo a je tam i model plzeňského nádraží a bezpočet jiných krajin vč. hradů. V Muzeu hlavního města jsem poprvé viděl slavný model a poutavou výstavu o povodních. Prošli jsme hradní zahrady a syn se fotil se stráží. V ty dni nemuseli vojáci trčet v budkách. Před Hradem jsme promluvili s demonstrantem a byli jsem na Novém Světě i v Loretě, Taky u domů spisovatelů Součka a Foglara, který tam má desku. Pustili nás na střechu Tančícího domu, odkud je další báječný výhled, nicméně nitro oné stavby není využito a snad ani doděláno. Rovněž Meda Mládková pouští lidi na své dvě vyhlídkové terasy (nad Kupkou a Šímou), okolo se řine Vltava a je přeplněna loďkami, šlapadly i parníky. U zdymadla čeká fronta.

Bydlili jsme týden v chladné střešní přístavbě domu Jezerka s terasou na dvě strany a výhledem právě na parníky, Barrandov, Hrad a Vyšehrad. Ráno jsem chodil nakupovat přes ulici k pekaři a vedle k Vietnamci. Někdy i na vlastní malý výlet. Pokračovali jsme podle předběžného plánu, a pokud něco nevyšlo, nahradili to hned jinou atrakcí (v sobotu jsme se třeba naivně dobývali do židovské čtvrti). Filip se někam chtěl i vracet a ovlivní vás i náhody. Např. Týnský chrám mi třikrát zavřeli zrovna před nosem. Každý večer jsem se synem ještě někam vyrazil a on byl ve výsledku nadšen. Měl, pravda, i nový iPod a brával jej sebou. Dvakrát mu vypadl z kapsy. V Žižkovské věži mu ho naštěstí vrátila jedna paní, v muzeu ještě ležel na židli. Bez iPodu jako by žádný mladý muž nebyl, avšak tož zbohatlická věta. Naštěstí není všude připojení!

Místo manželky (kterou nemám) s námi chodívala Filipova babička z mé strany, takže jsme většinou byli tři, což je ten nejlepší počet (a třetí je vždycky dítě). Filip si zvykl kráčet první. Z legrace mu říkám, že chodí „jako mladý Eastwood“ a něco na tom je. Má i podobně přirozeného kohouta z vlasů, a když si vše promítnu, nelze upřít, že nám Filipovo charisma pomáhalo. Což je svět. A ženy? Sem tam jsem si řekl: Za tou bych běžel. Ale vnímáte i páry. Muž mi často přijde až moc mužný, i řeknu si: Pokud je oslovím, vedle něj zaniknu. A mlčím.

Jeden takový pár jel metrem, díval se na nás a vzpomínám, jak mu řekla: „Dneska se cítím příjemně unavená.“ Také na náplavce jsou zpěvačky, ale hlavně muzikanti a výčepy. Mám pocit, že tam dívky míří ze 70% lovit kluka, zatímco chlapi tam spíš „razí s partičkou“. I tak to chodí. A jednou jsme v Praze také obědvali ve třech U houbaře a vedle seděl pár. Mile se bavili, když se dostavil ještě jeden mladý muž, a ona vstala, objala se s ním, on k ní přisedl a její původní partner, což mohl být klidně její bratr, rozvíjel, kam že všichni teď půjdou.

„... a myslel jsem, že bychom se nejdřív mohli vykoupat,“ dodal. Nakonec by se z toho mohlo stát klišé, ale vždycky si v podobných situacích vzpomenu na Joriku a Jakuba, i když se rozešli, a přijde mi osobně i trochu divné, že mohou existovat na světě nějaké ty mé knížky a paralelně Joričino mlčení, abych tak sentimentálně řekl. A pokud se mě náhodou ptají, proč jsem celkem vzato sám sám (co se týče nějaké partnerky) a zda nejsem „nějak divný“, připadá mi pokaždé, že jsem to psaním snad vysvětlil dost. Ale ano: je to určitě i nerealistický postoj.

Ivo Fencl subjektivně a s prosbou o jistou toleranci k obyvateli Plzeňska

Zdroj foto: starapraha.cz, expats.cz




Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Ivo Fencl - 16.3.2015 - 6:38

Zde vpravo já a Filip stojíme, ale moc daleko a malí, než abychom šli za parkem s vrtulníkem rozeznat
Na tomto videu pravděpodobně stojíme vpravo vzadu, ale jsme moc malí, aby to šlo rozeznat, leda snad podle barev.
Tát
https://www.youtube.com/watch?v=Qk8CCR8LxwQ

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2619 s