Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 7.12.2019, svátek má Ambrož a Benjamín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Vlak do pekla

21.09.2014   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Z knihy Styky s Jorikou: Vytrhl jsem se z představ. Znova jsem vnímal realitu, ale nějak černě. Bouřkově, jako deprivovaný. Anebo by ten stav můj pomyslný terapeut Jekyll pojmenoval jinak?
Takový Sherlock ne. Ale Sherlock by mě asi navíc ujistil, že mám stále ještě méně informací, než abych směl vytvářet jakékoli teorie. Vzhlédl jsem.
Blížila se bouře a taky osmnáctá hodina. Nebem pluly mraky a já jenom po chvilkách četl Utažení šroubu. I tak jsem však muzeum hlídal lépe než kterákoli opatrovatelka děcko. A taky rozčarovaně chápal, že styky s Jorikou skončily dřív, než začaly.

Přesto jsem znova vstoupil do její kavárny. Sedělo tam jen pár hostů. Z rádia zpíval Petr Novák nějaké to Přátelství na entou a Jorika uklízela. Zrovna jako tenkrát, v tu první, osudnou neděli, kdy si postěžovala na otravnost všech těch úklidů. Ale navzdory tomu jsem ji neznal jako línou. Naopak. Na mě působila neobyčejnou živostí koťátka a tenkrát si potřebovala postěžovat na práci, ale to každý někdy udělá. Především by si ale, ty tupče, stěžovala v tu chvíli komukoli. Jenom náhodou ses tam namanul.
Taky teď seděla za barem. Když jsem vstoupil, zvedla oči od účtenek, já se rázem díval přes její propisku do kočičích zorniček a slyšel jsem veleostré: „Chcete něco?" Protože jinak zmizte.
„Já jsem chtěl…“ Vyhodnotil jsem nejbližšího hosta (což byl náhodou archeolog Orna, už od pohledu dobrák od kosti) v korelaci s hlasitostí rádia jako dostatečně vzdáleného, aby mě neslyšel. „Já ty Styky s Jorikou nikdy nevydám!“
Řekla prostě: „Vrátím vám jejich rukopis. Nebudu to číst."
Oči nespouštěla z účtenky. Kamenně. I tak ale Jorika zůstala rostlinou a voněla nejen krémy. Buďto jen hrála soustředěnou anebo soustředěná na psaní doopravdy byla (jako jindy já), to nevím, ale pamatuji si, že jsem si ji bůhvíproč náhle představil i jako mafiánku, přičemž táta jejího kluka Jakuba byl kmotr Marlon a celá ta rodina se za nocí pod měsícem scházívala v tom snu tady, asi jako v himálajském klášteře Šangri-La.
Ale oni proti mně přece nekuli pikle, rozhlédl jsem se. Nejsem spíš paranoik?
Na stěnách kavárny visely obrázky velehor a nejen podle mé představy se pod nimi občas konaly... Ne snad bohoslužby, avšak válečné porady. Muzejníků. Hm. Proč však ne i Jakubovy rodiny? A v onom příběhu se kavárenští spiklenci vespolek usnesli, že budu zlikvidován, nicméně já úkladům (ve formě asi tuctu těch nejrafinovanějších atentátů) odolal zdárněji než onehdy Adolf Hitler a později Radovan Krejčíř a netuším, zda pak došlo k tzv. narovnání, nicméně ke smíření ano. Ve snu. Ne, líbat prsten, ba ani hřbet ruky jsem nikomu nemusel, nicméně překonáním protivenství jsem jaksi zmužněl, a to rapidně, a tím zmužněním paradoxně i přestal nereálně bažit po Jorice.
„Kubu by ostatně nikdy nezradila, ne?“ říkal film v závěrečných titulcích - a nepravil tak možná i Zarahustra?
„Nebudu to číst,“ zopakovala, vstala a uvnitř přivřených očí přechovávala jaksi důstojnou chmuru.
„Já to ale nechci zpátky," vyhrkl jsem a prchl před realitou z kavárny. „Na shledanou,“ řekl Orna, a ač archeolog a Indiana Jones, do mě samozřejmě neviděl. A do Joriky samozřejmě také ne. Přitom...
Tolik jsem se potřeboval někomu svěřit. Ale svět se mi převracel. Víc a víc. Proč vlastně? A vždyť jsem byl tak šťastný, ještě když jsem Jorice předával rukopis u skladu. A přece teď vidím, že jsem tím všecko pokazil! Tím, a právě tím. Je psaní nebezpečné?
Bývá i nenáviděno? Vadí psaní lidem dokonce i ještě v éře televize a filmů na internetu?
A co společnost? Strpí snad snáze malíře, herce a jiné pouhé interprety?
Jenže tebe neničí společnost, Lorenci! Rozleptává tě láska. A viděl jsem pořád ono předávání rukopisu u skladu a slyšel sám sebe. Ó, s jakým sebevědomím jsem tehdy na Joriku promluvil. A teď?
Jaký to rozdíl. Teď ze mě zůstal roztřísknutý hrnek a barvy veškerých světů vyšplíchly jako v dívčí válce a po podlaze kavárny teče krev a ty barvy se slily v šedou všehochuť smývanou pod okap muzea. Bože. Venku se rozpršelo. Venku. Ale tady uvnitř taky. A šeď sprostě vytéká dírou uprostřed dna nočníku, kam jsem ve snu čůral, a ona imaginární mafie by mi ho usekla.
A smysl světa bez lásky? Jaký by byl? Všechno by zůstalo zbytečné, jak říkával třeba již Dickens, a jen jako slepé střevo či tzv. šišinka v mozku, která v nás marně světélkuje za nocí. A smíš zůstat mrtev! Ne, nechtěli bychom tady už existovat, kdyby láska odešla, a smysly a oči a ústa i bříška prstů i uši i chřípí by se takovému životu vzpouzely. A sny? Došly by. Protože člověku nestačí ledovec špičatě chladného intelektu, a co tě nezabije, to tě posílí. Ale někdy spíš pošílí. Anebo přizabije (abych ocitoval Honzu Vyčítala). A nikoli, já nepsal písničky jako Vyčítal či Thomas Tracy, ale Rytířova Jorika, ta mi již zněla. A já navíc i znal geneze rozličných psavců, jak na ně třeba vzpomíná i Škvorecký, a ten, kdo píše, bývá bezpochyby často mužem, se kterým „některá“ nechtěla chodit, a to i mimo Kostelec. Ne?
Je top tak. A i kdyby... A i kdyby Jorika nakonec svolila? Pozdě.
Takový muž už si navykl psát, takový už přivykl droze. A vždyť i sám král dobrodružství Edgar Rice Burroughs (dejme tomu) fungoval na „láskový“ pohon, uvědomil jsem si. A sice nepsal o těch Saroyanových tygrech, o lvici Sabor však ano. I když… Ano, vím, Sabor z Tarzana byla v první verzi tygřicí. To je také pravda. Tedy než Burroughsovi v Americe kdosi poklepal na rameno: „Edgare?“ „Ano?“ „V Africe tygřice nežijí.“ I navzdory podobným lapsům zůstal géniem, říkal jsem si, a kupříkladu naprosto chápal, co znamená právě láska. Zrovna jako rozuměl i podstatě ryzího vyprávění. Sice nikdy nenavštívil Afriku, co však na tom? A občas se cítívat nekonečně nenaplněný, takže si vysnil své dobrodruhy z jádra Země i z Marsu. Ještě žiji! říkával Burroughsův bojující John Carter a nepřidusily jej ani ty nejtotálnější kolapsy všech planet, zatímco mně se zde ve vlaku domů leda zastavují hodinky a sním a do prázdna vagónu zničehonic jako lék přistupuje Jorika. Anebo Jorika i Jakub?
Tak či tak sedím na běžné čtyřce uprostřed vagónu, vezu se u jeho střední příčky, protože až sem dojde nejméně lidí, ale oni sem došli a... Už nikdy nevystoupím. A navždy tak jet. Jet a měnit se ve zpěv a nezastavit a ignoroval stanice, asi jako když Jorika pomíjí mě. Ale zhmotnit se ve vlaku, to ano. Asi jako se tenkrát v neděli zhmotnili taky oni dva v muzeu a světle slunečním.
A dnes? Totéž slunce podivně, velmi šikmo dopadá přes uličku vagónu a já se jej paranoidně ptám: Schválně tak svítíš? A vy dva jste snad přistoupili schválně? dodám k Jorice a k Jakubovi. I prve do muzea jste přišli schválně? Kdo vás poslal? A nikoli, nesnímám jim otisky prstů, avšak permanentně nevnímám jen jednu, nýbrž obě stránky reality.
Tenkrát v neděli ovšem Kuba přivezl Joriku za prací - a nic víc. Jen to. A přece jako by ji vzal i za mnou. Vlak zrychlil.
Ostražitě jsem mrkl přes uličku. Ti dva tam... Nevšímali si mě. Jen občas zvedli oči od laptopu. A tam uvnitř možná viděli Harry Pottera i s Hermionou a tím jejich třetím kamarádem. A naklonil jsem se k obrazovce, ale byl na ní jen nápojový lístek, a oni se drželi za ruce právě nad ním.
Ale jejich prsty jsem vlastně neviděl - přes Joričino stehno. Měla na sobě džíny a seděla blíž ke mně než Jakub, zatímco souprava zrychlovala. Rokovali spolu, ale potichu. Jen občas mrkli ven na louky, ženoucí se dozadu, a jak za námi mizely meze, tak mizely i chytré lišky i... Láska?
Ta ne. Ale je to neviditelná a nebezpečná substance, kterou jenom stěží definujete. Přesto existuje. Asi jako ten nejjemnější prach. A spolu s ní neslyšně existuje i neviditelný rod pralesních tygrů z Bengálska, známý autorům píšícím o Indii, jakým byl Jim Corbett, a příslušníci onoho rodu se neustále bojovně chvějí, jak by to líčil i Burroughs, a jejich vousky jsou zlatou pavučinou utkanou snad ze slunce, jak by napsal Bradbury. Nu, a právě mezi Jorikou a Jakubem se vyskytovaly celé spousty oné substance. A já...  Vlastně jsem se (mňam) zamiloval do těch spoust.
Do Joriky ovšem také. I skrz ony zlaté pavučiny. A vlak?
Ještě zrychlil. Souprava sebou škubla a náhle unikla pražcům i všem přejetým nešťastníkům. Vzlétla. Venku se znovu spustil déšť a mraky zablikotaly. Propukla bouřka a blesky brzy jen sršely a jen zelený sršeň se někam ukryl a oblaka zastírala šeré příšery, které se jako nějaké zlé ryby utvářejí v hlubinách vzdušného oceánu. Anebo snad podobní netvoři nežijí pod stratosférou? Netušili je Doyle i Dahl? Ach, ne, my tímto vlakem nikdy nikam nedojedeme, říkal jsem si za veškeré lidstvo, a už nezastavíme.
A záchranná brzda? Je pryč. Jenže my ani do pekla nedojedeme, jako tam doputoval onen expres Roberta Blocha, a tady, ve zmarněně setmělém vagónu jsem si připadal po smrti.
A přece támhle sedí Jorika s Jakubem. Ale jak to? Oni vážně přišli? Anebo tu nejste? Anebo jo? Vy cestujete se mnou? Anebo cestuju sám?
Jen ať se najdou, napadalo mě pateticky. Jsem tak sám! Kéž se najdou. Už mi totiž nestačí knížky. Kéž opravdu cestují. Kéž usedli šikmo přede mnou. Ach, kdyby tak aspoň jedinkrát putovali expresem namísto audinou. A kéž zůstanou navždycky spolu a kéž se teď podívají ke mně a kéž se Jorika pousměje. Jak moc jsem doufal, že se něco podobného přihodí, a sem tam přece potřebujme úsměv „těch pravých“, to jsem nebyl výjimkou.
Jako by mi však i terapeut Jekyll či sám pán Bůh oponoval: „A o čem byste si asi tak až na věky povídali?“
„Ale to já nevím. Ale to já nezažil. A záleží snad na obsahu podnosů?
„V dobré restauraci vždycky. A kroť se, Lorenci. Ty nejsi vyvolený. Asi jako nejsi ani John Carter z Marsu.“
„Možná nejsem. Ale nejsou i slova jen pramenem nedorozumění?“ A putoval jsem tím snovým vlakem dál a Ivana a Ivan byli dávno zapomenuti a Jorika a Jakub... Mě zaskočili.
Ne, nikdy jsem vás neměl potkat. Nebo ano? Ale nemohl jsem si pomoci a poprvé v životě si připadal kompletní. S nimi. A když si skoro proti mně povídali, tedy ještě snas doplnění neviditelným pánem Bengálska. Ale ten tygr se náhle vznesl jako čínský drak a frr, již hvízdal nad vlakem, zatímco jsme se hnali mezi loukami. A hup! Pro změnu hupkal podle soupravy a nemožné se stalo skutkem. A my tři a sny? Co víc musí nutně existovat? Co? A to by i Edgar Burroughs podepsal! I Poe. „Proč si však, Lorenci, nesedneš proti nám?"
Anebo to neřekli? A posunul jsem se k nim teď z vlastní iniciativy? Nevím, ale překročil jsem tu uličku určitě, i když jsem se k tomu předtím rozhoupával deset tisíc světelných let, a najednou jsem to udělal a mezi mými a jejich koleny sice zůstala také ulička, ale to nevadilo. A Jorika? Loupala pomeranč a voněla jako on a jednou bude mít v bříšku dítě. Zatím jsem však jenom sledoval, nakolik anarchisticky odhazuje slupky. A vstala i s tím pomerančem a usedla vedle mě, proti Jakubovi, a nabídla mi dílek a vzala mě okolo ramen: „Takhle by to nešlo?" Asi se pokoušela o žert? Rozesmála se. „Lidi! Už neprší. Vidíte? Duha." A já se s matnou ironií zeptal: „Vaše?“
„Nás tří.“

Zdroj foto: novinky.cz




Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2708 s